Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Köhler (* 1950)

• narodil se 16. října 1950 v Teplicích

• byl poslední z deseti dětí

• otec chorvatský Němec, matka česká Němka

• otec v roce 1948 roztrhal členský průkaz KSČ, zbytek života pak měl obavy z pomsty

• Jan Köhler se v 60. letech vyučil tesařem

• v té době se začínal zajímat o politiku díky nastupujícímu Pražskému jaru

• matka ho v protikomunistických názorech podporovala

• během srpnové okupace pomáhal dezinformovat okupanty obracením směrovek

• v Teplicích držel i protestní hladovku

• v roce 1969 narukoval na vojnu nejprve na radarovou základnu a potom na letiště v Žatci

• po vojně pracoval u lesáků poblíž Bělé pod Radbuzou, tedy v blízkosti hranic se SRN

• v roce 1975 si pořídil oštěp s tím, že pojede příští rok na olympiádu v Montrealu

• v září 1975 dostal povolávací rozkaz jako voják v záloze k pohraniční stráži

• s manželkou se domluvil, že pokud bude příležitost, uteče za hranice

• čtyři dny po příjezdu k útvaru za dramatických okolností utekl přímo ze stráže

• prošel důkladnými výslechy německé policie i Američanů

• po devíti měsících v Německu odletěl do kanadského Edmontonu, kde se úspěšně živil tesařinou, mimo jiné na stavbě mrakodrapů

• v roce 1978 potkal svou nynější manželku – Kanaďanku z New Brunswicku

• v roce 1990 požádal o vrácení československého pasu a vyjel na první výlet do ČSFR

• od roku 2007 žil trvale v České republice, hlavně na chalupě na Cínovci

• bydlel tam i v roce 2022

Mezi zhruba 400 mladíků, kteří utekli jako pohraničníci do západního Německa nebo do Rakouska, patří i Jan Köhler. Do svobodného demokratického světa se dostal 27. září 1975, kdy jako voják v záloze sloužil na cvičení u Pohraniční stráže. Při útěku ze strážního stanoviště se prodíral se hustým lesem, zakopával o kameny. V tu chvíli z něj spadl veškerý strach. „Pořád jsem měl samopal v ruce a pořád jsem si říkal, kdybych spadnul a zlomil si ruku nebo nohu, tak bych natáhl ten samopal a čekal bych,“  říká.

Viděl před sebou jen červená světla západoněmeckého vysílače Hoher Bogen, která mu ukazovala směr. Za opuštěni republiky ve vojenské uniformě a se zbraní v ruce mu vojenský soud vyměřil v nepřítomnosti tři a půl roku vězení. V roce 1990 mu prezident Václav Havel trest odpustil.

Otec roztrhal v roce 1948 stranickou knížku

Köhlerovi byli hodně neobvyklá rodina. Jan se narodil v roce 1950 jako poslední, desáté dítě. Už jen tím se lišili od obvyklého průměru. Další odlišností byl původ rodičů. Matka Jana byla česká Němka a stejnou národnost měl i otec, který se ale na sever Čech přistěhoval z Chorvatska, měl impulzivní a neústupnou povahu, kterou po něm zdědil i jeho syn Jan. 

V roce 1945 vstoupil otec pamětníka do KSČ. Pracoval jako dělník na železnici, ale po komunistickém puči v únoru 1948 roztrhal stranickou knížku na protest proti popřevratovým poměrům. Jeden stranický funkcionář se tehdy nechal slyšet, že kdyby neměl tolik harantů, tak by ho pověsili. „A od té doby se otec bál. Nikam nechodil, s nikým moc nemluvil,“ tvrdí Jan Köhler.

Matka, která se tolik zastrašit nenechala, dávala otevřeně najevo, že komunisty nesnáší. „Pořád mi vyprávěla, jak hezké bylo všechno za první republiky a potom po válce, že to bylo hrozné.“ Jan Köhler pod vlivem matky nějakou dobu odmítal povinný pionýrský šátek. Nakonec však do Pionýra vstoupil, aby mohl jet na letní tábor.

Přišla doba uvolňování

V polovině šedesátých let nastoupil Jan Köhler do učiliště v Krásném Březně, kde se vyučil tesařem. V té době už cítil změnu atmosféry ve společnosti. „Nosili jsme dlouhé vlasy, džíny a chodili jsme na koncerty. A jednou v Teplicích byla i kapela z Anglie, a tak si pamatuju, jak mladí tam už uměli řádit. Ani policajti už nemohli nic dělat,“ vzpomíná. 

Jan Köhler se začal učit anglicky. Měl velmi zvláštního učitele – dělníka na stavbě. Ten mu vyprávěl, že emigroval začátkem šedesátých let. Ve Spojených státech amerických získal brzy občanství, a musel proto narukovat do americké armády. Bojoval prý i ve Vietnamu. Později dostal zprávu, že mu umřela matka. Od československých úřadů obdržel  povolení, aby se vrátil. Američané ho ujistili, že se nemusí bát, že se o něj postarají. Okamžitě po příjezdu do Československa ho ale policie zatkla. „Ani ho nenechali jít na ten pohřeb. Říkal, že byl ve vězení asi dva roky,“ doplňuje Jan Köhler. „Pak dělal pomocného dělníka a hned druhý den po 21. srpnu emigroval znovu.“

Na okupanty jsme házeli kameny

Už brzy ráno 21. srpna 1968 zaslechl Jan Köhler rachot vojenské techniky Sovětské armády, která přijížděla od hranic s Německou demokratickou republikou. Starší lidé, kteří zažili druhou světovou válku, přijímali invazi s velkými obavami. „My mladší jsme si z toho dělali srandu, nemuseli jsme do práce, nemuseli jsme do školy. Chodili jsme na protesty do Teplic a stávkovat.“

Jan Köhler a jeho kamarádi vytrhávali také směrovky na silnicích a obraceli je, aby zmátli okupační vojska. Lehkomyslnost se jim ale jednou málem nevyplatila. Házeli kameny nahoru na viadukt, kudy projížděla sovětská vojenská kolona. „Asi jsme rozbili okno u řidiče. Hned vylezli a stříleli a my jsme utíkali.“

Sledovali americké provokatéry

V září 1969 dostal povolávací rozkaz do Mikulášovic u Rumburku, kam nastoupil na vojnu. Po dvou měsících ho převeleli na Hlásku poblíž Plané u Mariánských Lázní, na radarovou stanici sledující hlavně americká letadla na západoněmecké straně. Vzpomíná si, jak Američané rádi provokovali: „Viděli jsme, jak z Mnichova, nebo kde měli letiště, vyletěly americké  stíhačky a letěly jako na Česko. A tak hned v Žatci na letišti měli pohotovost. Nastartovali migy a viděli jste, jak letěly proti sobě. U hranic se otočily a zase vrátily. Tenkrát to stálo hodně peněz. Prý asi dvě stě tisíc korun start jednoho letadla.“

Podle Jana Köhlera na Hlásce ještě panovala soudržnost ovlivněná rokem 1968. Starší vojáci vzpomínali, jak na začátku okupace nasypali do přístrojů mouku, aby přestaly fungovat. Ale za pár dní je museli vyčistit kartáčky na zuby. Na Hlásce pobyl pamětník asi půl roku, pak se dostal na letiště do Žatce, kde vojnu dokončil.

Proč skončil trénink s oštěpem blízko hranic

Po návratu z vojny se Jan Köhler oženil a v září 1972 se manželům narodil syn Jan. I kvůli špatnému životnímu prostředí v severních Čechách se rozhodli odstěhovat. Shodou okolností znovu k západní hranici – do Bystřice u Bělé pod Radbuzou. Pamětník nejdřív pracoval v tamním JZD a potom u lesů. Jak přiznává, lákala ho blízkost hranic. Také chodil do hraničního pásma kácet stromy. Lesní správa ubytovala manžele v opuštěné hájence, kterou si sami postupně upravili. V roce 1974 se narodila Köhlerovým dcera Milada.

O rok později si Jan Köhler koupil sportovní oštěp. Pojal totiž myšlenku, že pojede na olympijské hry do kanadského Montrealu, které se měly konat v létě 1976, a dostane se tak na Západ. „Vedle hájenky jsem si udělal čáru a začal jsem házet oštěpem. Hodil jsem asi dvacet pět metrů.“ Aby se dostal na olympiádu, musel by házet přes 60 metrů.

Zmást stopy se nepodařilo

V září 1975 musel jako voják v záloze na cvičení k Pohraniční stráži. V Rozvadově absolvoval týdenní výcvik. Během cesty k rotě pohraniční stráže v Maxově, kde měl s ostatními sloužit, projížděli Bělou pod Radbuzou. Tam se zastavili v hospodě. Jan Köhler požádal velitele, jestli by si mohl zajít na chvíli domů, protože to měl kousek. Velitel souhlasil. „Manželka z toho byla celá pryč. Říkal jsem jí, že mě asi dají na hranice a že když se mi to povede, tak uteču. A ona s tím souhlasila,“ tvrdí.

Na rotě v Maxově byl Jan Köhler během cvičení spíš nenápadný, což potvrzuje i jeden z protokolů Vojenské kontrarozvědky (VKR), která vyšetřovala  jeho útěk. „Velitelskými orgány byl hodnocen jako průměrný pohraničník, politické názory neprojevoval. Poněvadž v době výkonu základní služby u ČSLA byl zařazen jako kuchař, projevoval obavy, zda zvládne službu na státní hranici.“ 

VKR zjistila, že Jan Köhler měl panický strach ze psů. Na hranici s ním sloužil zkušený pohraničník, psovod Stanislav Slaník. Pamětník se od něj snažil vyzvědět, jak je hranice zabezpečena. Zkoušeli také zadržení narušitele. Pohraničník mu dal dvouhodinový náskok. Jan Köhler se snažil mást stopy. „Sundal jsem si boty, šel jsem v potoce asi sto metrů. Pak jsem šel dál do lesa. Tam jsem vylezl na strom, z větve na větev jsem přelézal, asi deset, dvacet metrů. Pak jsem šel po kamenech, sedl jsem si, zapálil cigaretu. A najednou jsem slyšel vrčení, tak jsem se podíval a už tam stál pes.“

Když měl hlídku na strážní věži, zjistil, že ještě před signálním plotem se rozkládá asi čtyřmetrový pruh vysypaný pískem a také dva malé plůtky. Zřejmě kvůli zajícům, aby nezpůsobili planý poplach.

Červené světlo, to už je Německo

Rozhodující okamžik přišel 27. září 1975.  Přibližně v půl sedmé večer vyrazila směrem ke kotcům služebních psů dvoučlenná hlídka Pohraniční stráže – Stanislav Slaník a Jan Köhler. „Po příchodu ke kotcům jsem zjistil, že Köhler nevzal radiostanici, proto jsem ho pro ni poslal,“ vypověděl do protokolu VKR velitel hlídky Stanislav Slaník. „Köhler byl během pěti minut zpět. Zde jsme se nezdrželi a šli jsme k průchodu v signální stěně.“

Vedli s sebou tři psy. Při procházení signální stěnou museli na chvilku vypnout elektrický proud, který nesloužil jen k upozornění, že se stěnu někdo pokouší překonat, ale zároveň spouštěl nastražené samostříly. Signální stěna znamenala pro Jana Köhlera poslední překážku. Za ní už byl jen pruh země a hraniční kameny. Po krátké chůzi uvázal Stanislav Slaník psy. „Tam byly bažiny a psy tam dávali na dráty. Pořád tam běhali. Tam nikdo nemohl přejít,“ vysvětluje Jan Köhler.

Pohled do tmy na německou stranu nabízel jen vzdálené červená světlo. Stanislav Slaník objasnil, že jde o rozhlasový a televizní vysílač Hoher Bogen. „Jsem se snažil, aby mi co nejvíc vysvětlil, co tam je. Jestli nějaká propast nebo skály,“ zdůrazňuje pamětník. „Říkal, že ne, že tady je jenom les a pak už patníky. A že Němci z jejich strany žádný plot nemají.“

Jana Köhlera napadlo vymluvit se, že si musí odskočit na velkou stranu. Slaník podle něj nejdřív odmítal, bál se kontrolní hlídky, která tudy občas projížděla. Asi po deseti minutách přemlouvání nakonec svolil. Janu Köhlerovi se nabídla jedinečná příležitost k útěku. „Byl jsem asi dvacet, třicet metrů od něj, říkal jsem si, jestli mám nebo nemám. Koukal jsem na červené světlo. Najednou jsem k němu začal utíkat,“ popisuje. 

Stanislav Slaník velmi brzy zjistil, co stalo. „Slyšel jsem, jak se Jan Köhler rozeběhl ke státní hranici. Hned jsem vyskočil a běžel za ním,“ vypověděl Slaník do protokolu VKR. „Přitom jsem nabil zbraň, V době, kdy jsem zbraň natahoval, jsem najednou jeho kroky neslyšel.“ Pak vytáhl baterku a začal prohledávat houštiny. Se světlem v ruce by se stal pro uprchlého pohraničníka Köhlera snadným terčem. Potichu se vrátil na stanoviště Malý Myslív a oznámil podpraporčíkovi Horňákovi jako dozorčímu důstojníkovi, co se přihodilo. Podpraporčík mu nařídil okamžité pronásledování uprchlíka a vyhlásil poplach. Pátrací skupina se psy sice zajistila stopu Jana Köhlera vedoucí k hranici, jenže už byl pro pohraničníky nedosažitelný. Na tenhle okamžik si dobře vzpomíná: „Najednou jsem viděl jeden patník a za ním nádherné čisté pole. Pochopil jsem, že mám nejhorší za sebou.“  

Vyslýchali ho Němci i Američané

Přibližně tři sta metrů od něj svítilo venkovní světlo nějakého domu. Doběhl k němu, zjistil, že jde o menší statek. Zabouchal na dveře a jeho vzhled hospodyni vyděsil. „Paní otevřela, začala křičet, protože jsem byl celý špinavý, krvavý, samopal v ruce, na sobě uniformu,“ podotýká.

Za chvilku přišel sedlák s puškou v ruce. Jan Köhler mu vysvětlil situaci a požádal, aby ho odvezl do nejbližší vesnice, kde mají telefon. Měl obavy, že by pro něj ještě i na německou stranu mohli přijet českoslovenští pohraničníci. O takovém případu už totiž slyšel. Sedlák ho odvezl do blízké hospody v obci Neukirchen beim Heiligen Blut. „Hospodský zavolal policajty a dal mě do takové cimry. Za pět minut se tam šla podívat celá hospoda, která byla plná. Každej na mě čuměl a koukali na samopal, jak jsem ho pořád držel,“ směje se Jan Köhler. 

Policisté přijeli poměrně rychle, odebrali mu zbraň a nasadili pouta. Odvezli ho na služebnu ve Furth im Wald a s omluvou ho zavřeli do cely. Do půl hodiny přijeli další policisté, v civilu, kteří ho krátce vyslechli. Nejspíš z úlevy, že už je v bezpečí, a z prožitého stresu najednou na uprchlého pohraničníka všechno dolehlo. „Byl v šoku, začal jsem se klepat, potit. Tak zavolali doktora a on mi dal nějakou injekci,“ svěřuje se.

Ráno absolvoval výslech u dalších mužů v civilu, zřejmě z německé kontrašpionáže. Za hodinu přijeli Američané, kteří mu sdělili, že ho odvezou do Norimberku k dalším výslechům. Vzali ho do obchodního domu, kde mu pořídili nové oblečení. V Norimberku ho samostatně ubytovali v nějakém bytě. Každý den chodil na výslechy zřejmě na německou kriminální policii, jelikož nezákonně překročil spolkové hranice. Jinak se ale mohl Jan Köhler volně pohybovat po městě a utrácet kapesné, které dostával. „Asi mě někdo pozoroval, s kým budu mluvit,“ odhaduje. Jenže přicházela i lítost, zvlášť v noci, kdy vzpomínal na manželku a děti, které nechal doma. Utěšoval se ale tím, že za ním budou moci přijet.

Po týdnu výslechů se dostal do utečeneckého tábora. Tam mu jeden z nových známých ukázal noviny, které o jeho případu psaly. I s fotografií, ale bez uvedení jména. V táboře zůstal asi tři dny. Potom pro něj přijel americký voják, že pojedou do Mnichova.

Kolik schodů vedlo do kuchyně?

V Mnichově ubytovali Jana Köhlera v hotelu v areálu amerických kasáren. Bydleli v něm zřejmě uprchlíci, kteří měli co dělat s bezpečností nebo strategickými zájmy svých bývalých zemí. Pamětník se dostal na pokoj s vojákem z Ústí nad Labem, Josefem Müllerem, který utekl přes Jugoslávii. S ostatními měl Jan Köhler zákaz mluvit. Každý den od osmi ráno chodil na výslechy. Ale jen do přesně určené budovy a výhradně do jediné kanceláře ve třetím patře. Jinam nesměl. „Tam byl civilista, Američan, který uměl perfektně česky. Vždycky mi dal doutník a nabídl koňak nebo whisky. Chtěl vědět, jestli nejsem nasazenej.“

Odpoledne měl volno, mohl chodit do města. Dostával kapesné 100 marek týdně. Jídlo a ubytování bylo zadarmo. Během dvou měsíců výslechů prošel Jan Köhler důkladnou prověrkou týkající se jeho samotného, rodiny a známých a především vojenské služby. Němci chtěli znát také systém ochrany hranic. Dostával i zdánlivě nesmyslné otázky, například kolik schodů vedlo do kuchyně na vojenském letišti v Žatci, kde sloužil jako kuchař. Dlouho si nedokázal vzpomenout, otázka se ale každý den opakovala. „Tak jsem přišel vždycky domů a přemýšlel, kolik tam bylo schodů? A najednou jsem je viděl. Tak jsem přišel zase na ten výslech a od dveří jsem na něj křičel: ´Dva schody tam byly, dva schody!´ A on říká: ´Oukej´, a už se mě na schody nikdy neptal.“

Během výslechů si měl Jan Köhler také vybrat, kde se chce usadit, až skončí jeho prověřování. Pobyt v Německu pro něj totiž mohl být nebezpečný. „V Mnichově mě hlídali. Pořád za mnou chodil voják,“ připomíná. Původně si vybral Jihoafrickou republiku, Durban, o kterém četl, že jsou tam nádherné pláže. „Řekli mi, že tam můžu jet, ale že za pár let to tam bude stejný jako v Československu, odkud jsem utekl,“ dodává pamětník. Nakonec tedy zvolil Kanadu a město Banff, známé zimní letovisko s národním parkem v okolí. Kanaďané mu však kvůli snazšímu obstarání práce mu nabídli Edmonton, tedy hlavní město stejné provincie Alberta.

Nemohl jsem tam žít

Během devítiměsíčního čekání na odjezd do Kanady si Jan Köhler musel vyřídit spoustu věcí, například německý cizinecký pas nebo různé zdravotní prohlídky. Dokázal si najít řadu přátel a známých. A také v Německu čtyři měsíce pracoval v továrně na nábytek. Jeho představa, že dostane rodinu z Československa, se ale rozplývala.

Doma se po jeho útěku musela manželka vyrovnávat s návštěvami příslušníků vojenské kontrarozvědky, stejně tak jeho rodiče a švagr. Poprvé přišli za Miladou Köhlerovou hned druhý den poté, co její muž utekl. V dokumentu VKR stojí: „S Köhlerovou byl projednán další styk, případnou korespondenci je ochotna předat VKR. Má eminentní zájem o návrat manžela a je ochotna plnit požadavky VKR.“

Kontrarozvědka se snažila Miladu Köhlerovou přemluvit, aby manžela přiměla k návratu., že se mu v ČSSR nic nestane. Naopak ona prý žádala, aby mohla s dětmi vycestovat za ním. „Říkali jí, že to nemůžou dovolit, protože by šlo o špatný příklad pro vojáky, kteří utečou,“ doplňuje Jan Köhler.

Korespondenci manželů Köhlerových měla vojenská kontrarozvědka  pod kontrolou. V jejích archivech se nachází opis prvního vzkazu Jana Köhlera, který poslal své ženě přes svého známého už devět dní po útěku. „Ze všech sil se budu snažit dát naši rodinu dohromady. Zatím buď rozumná a čekej, až budu moci psát. Přál bych si, abyste mi všichni odpustili, ale já tam nemohl žít,“ napsal manželce.

Jako zpáteční uvedl Jan Köhler krycí adresu, kterou dostal od západních bezpečnostních složek. V archívu VKR byla i odpověď manželky. Útěk do západního Německa mu vyčetla: „Nejhorší datum v mém životě je 27. září, táta nám utekl. Jak ty se o nás postaráš?“ Jan Köhler tvrdí, že rodině pak posílal také balíky a peníze. To potvrzují i záznamy kontrarozvědky.

Tady to vypadá jako v Rusku

Do Kanady odletěl v červnu 1976.  Poněkud bizarní zážitek měl hned po nočním příletu do Edmontonu. Na letišti na něj čekal obrovitý černoch u žlutého školního autobusu. Čerstvý přistěhovalec byl jediným pasažérem, z okénka se mu nejprve naskytl neutěšený pohled. „Byly tam chatrče, tak jsem říkal, že mě poslali zpátky do Ruska. A potom od dálnice jsem viděl rozsvícené mrakodrapy, tak jsem se přestal bát,“ svěřuje se.

Autobus pak v centru zastavil před nádherným hotelem King Edward. Strávil v něm čtyři dny. Na pracovním úřadu mu zajistili zaměstnání, pro majitele truhlárny vyráběl a opravoval dřevěné interiéry bank. Doporučili mu také levné ubytování v YMCA. Ani v jednom místě ale dlouho nevydržel. V botanické zahradě potkal mladou doktorku biologie Janette Stout. Velmi brzy mu nabídla ubytování ve vlastním domě a zařídila zprostředkování práce přes odbory s platem čtyřikrát větším, než měl u truhláře. Zpracovával bednění a dřevěné výztuže při stavbě metra. Vztah s Janette trval dva roky. V době, kdy se rozcházeli, dokončil Jan Köhler rozvod na dálku se svou manželkou. A ve stejném roce (1978) poznal svou druhou ženu Denise Marie Thérese. O tři roky později se pak vzali v mexickém Acapulcu.

Jednatřicetkrát jsme se stěhovali

Jan Köhler zůstal většinou věrný své profesi. Stavěl převážně bednění pro výtahové šachty v mrakodrapech. Dotáhl to až na stavbyvedoucího. Jeho manželka pracovala hlavně pro veřejnou správu. Od svého seznámení se manželé stěhovali celkem jednatřicetkrát. Edmonton vystřídal New Brunswick, odkud pocházeli manželčini rodiče, později se přestěhovali do Toronta a pak skončili v americkém San Franciscu. To už byla Denise Marie Thérese Köhlerová důležitou manažerkou ve významné počítačové firmě. Poslední rok na severoamerickém kontinentě tak Jan Köhler strávil jako muž v domácnosti.

„Ráno jsem ji odvezl do práce, jel jsem domů a šel jsem na golf. Pak jsme šli spolu na oběd a zase jsem šel hrát golf nebo se opalovat na pláž.“ Potom připravil  rychlou večeři a večery trávili spolu. Tahle idylka vydržela přibližně rok. Denise už začala náročná práce zmáhat, a tak dala výpověď. Janovi Köhlerovi se v té době narodila první vnučka, a tak se manželé rozhodli natrvalo přestěhovat do Česka.

Pro jistotu použil ještě kanadský pas

První osobní kontakty se svou českou rodinou měl Jan Köhler už v osmdesátých letech. V roce 1986 za ním komunistický režim pustil sestru Janu a o dva roky později i jeho dvě děti. Po listopadové revoluci začal uvažovat, že by si znovu pořídil československý pas, občanství mu stát nikdy neodebral, přestože získal kanadské.

Pas mu na konzulátu rychle vyřídili, přesto se obával odletět do svého původního domova kvůli trestu, který dostal za zběhnutí. „Manželka napsala prezidentu Havlovi hezký dopis, že jsem při útěku za hranice nikoho nezabil a proč bych nemohl vidět svoji rodinu. Odepsal, že mi dal milost, že mi odpustil vězení a můžu se vrátit.“

Pro jistotu ale v létě 1990 letěli nejdřív do Vídně a do Československa pak odjeli autem. Jan Köhler přitom z opatrnosti použil ještě kanadský pas. Pak už s manželkou jezdili do Česka pravidelně a roce 2007 se přestěhovali natrvalo. Přestože v Teplicích koupili malý byt, žili v posledních letech spíš ve své chalupě na Cínovci. Tam se věnoval svému oblíbenému golfu.