Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Naďa Köhlerová (* 1944)

• narodila se 2. září 1944 v Žilině židovské matce Věře Šaradinové, která se od roku 1942 ukrývala ve sklepě

• po narození se s ní matka ukrývala v horách v Turcích u příbuzné, později ve sklepě v Žilině

• o svém židovském původu i smrti babičky v koncentračním táboře se dověděla až v dospělosti

• její strýc Juraj Glaser byl odsouzen ke 13 letům ve vykonstruovaném procesu se šéfem slovenského úřadu StB Osvaldem Závodským

• v roce 1966 vystudovala farmacii a provdala se za fotografa a muzikologa Ivana Köhlera

• v letech 1966–1970 žili Köhlerovi v České Lípě

• v roce 1969 se Ivan Köhler nevrátil včas z Mnichova před uzavřením československých hranic a od té doby byl pronásledován StB

• v roce 1970 se Köhlerovi odstěhovali na Slovensko do Rajce, kde dohled StB zesílil

• StB se zaměřila na Naďu a snažila se, aby přesvědčila manžela ke spolupráci; Naďa svého manžela kryla

• Ivan Köhler pořádal v Žilině jazzové festivaly a spolupracoval s českou Jazzovou sekcí

• po roce 1989 se Naďa rozvedla a odstěhovala do Prahy

Nadě Köhlerové lékař při narození prorokoval brzkou smrt, jak byla maličká a slabá. Není divu: její maminka neviděla dva roky sluneční světlo a trpěla podvýživou. Od roku 1942, kdy měla nastoupit do židovského transportu, se ukrývala ve sklepě před nacisty. Lékař se naštěstí mýlil. Z Nadi vyrostla silná a temperamentní žena, která ustála mnoho životních zkoušek. Ocitla se mezi mlýnskými kameny: na jednu stranu chránila manžela, potažmo celou svou rodinu před Státní bezpečností, na straně druhé jí od muže chyběla podpora. Ale nepředbíhejme…

Konverze ke katolictví mamince nepomohla

Naďa Köhlerová, za svobodna Šaradinová, se narodila 2. září 1944 v Žilině. Její maminka Věra, rozená Glaserová, byla dcerou židovského ředitele textilní továrny, otec Štefan Šaradin neměl židovský původ a pocházel z nejchudších poměrů.

„I když maminka nebyla nijak věřící, na začátku války konvertovala ke katolíkům a později otec požádal prezidenta o výjimku, aby maminka nemusela do transportu. Stálo to prý dost peněz, ale nakonec i to přestalo platit a smíšeným manželstvím byl ohrožen i otec. Snad se prý kvůli tomu na oko rozvedli, to už nevím přesně,“ přibližuje pamětnice Naďa dramatické okolnosti, které předcházely jejímu narození.

Maminka se ukrývala ve sklepě továrny dva roky

V roce 1942 Věra Šaradinová spolu se svou maminkou obdržely rozkaz dostavit se na shromaždiště, odkud měly být deportovány neznámo kam. Štefan Šaradin se ovšem rozhodl svou milovanou ženu zachránit. Pracoval tehdy v žilinské továrně na zápalky, kde jako ředitel působil tzv. hospodářsky důležitý pan Wittenberg. Ten na otcovu prosbu svolil, že může schovávat svou ženu ve sklepě továrny.

„Muselo to být pro oba nesmírně těžké. Maminka nesměla vycházet přes den ven. Neměla potravinové lístky, museli se o ně s otcem dělit a bylo to velmi nebezpečné i pro otce,“ říká Naďa Köhlerová.

Nejtěžší chvíle však měli teprve před sebou. Po více než roce skrývání ve sklepě Věra otěhotněla. Hrozily zdravotní komplikace, ale i kdyby se porod utajil a proběhl zdárně, plačící novorozeně by skrýš vyzradilo a důsledky by byly pro všechny katastrofální. Termín porodu se blížil a situace se zdála být neřešitelná.

Zachránilo je Slovenské národní povstání

„Naštěstí přišel 29. srpen 1944 a s ním Slovenské národní povstání, kdy nastal zmatek. Maminka v té době dostala porodní bolesti a otec ji odvezl do porodnice. V těch chaotických dnech nikdo neřešil, jestli je maminka Židovka, a pod dohledem lékaře mě porodila. Byla jsem prý ale tak slaboučká, že doktor mi prorokoval brzký konec. Maminka se zařekla, že udělá všechno pro to, abych žila.“

Do sklepa už se s novorozenou dcerou pochopitelně nevrátila. Útočiště našly v horách v Turcích u vzdálené příbuzné, která matku s dcerou schovala ve svém domě. Když musely prchnout i odtud, dožily konec války ve sklepním bytě v Žilině.

Po válce se Věra Šaradinová dověděla, že babičku deportovali do koncentračního tábora, který nepřežila, ovšem Naďa neměla o této rodinné historii ani o svém židovském původu ještě dlouho ani ponětí.

O svém židovství jsem nic nevěděla

„Nebyla jsem vychovávaná jako Židovka a vůbec jsem nevěděla, že jí jsem. Byli jsme křtění katolíci, ale já jsem stejně celý život ateistka. Jinak jsem byla ve škole oblíbená a dobře jsem se učila. I když bylo Slovensko hodně antisemitské, já jsem to nijak nepociťovala, protože nikdo nic nevěděl až do dospělosti, když mě začala zajímat rodinná historie,“ říká pamětnice.

Strýc dostal trest smrti

Otec po válce vstoupil do komunistické strany, protože idealisticky věřil, že strana změní sociální poměry ve společnosti k lepšímu. V té době také na Slovensku vznikaly nové úřady, včetně Státní bezpečnosti. Nadin strýc Juraj Glaser, který za války bojoval s partyzány a kterému chybělo vzdělání, se nechal v dobré víře u StB zaměstnat. Jeho přímým nadřízeným byl Osvald Závodský. Toho komunisté obvinili, podobně jako v Čechách Rudolfa Slánského z údajné protistranické činnosti. Závodského velení Státní bezpečnosti prý nepracovalo podle instrukcí stranického vedení a krylo různě definované nepřátele. Na základě vykonstruovaného procesu ho komunisté v roce 1954 popravili. Nadin strýc Juraj Glaser dostal trest smrti také, poté verdikt snížili na doživotí, v Leopoldově a dalších lágrech nakonec přetrpěl 13 let.

„Můj otec komunista byl na nervy z toho, že má švagra politického vězně a nechtěl ani, aby mu maminka něco posílala, takže jsme to dělaly tajně. Já jsem si myslela, že je strýc opravdu zločinec, když ho zavřeli. O politických procesech jsem vůbec nic nevěděla,“ vzpomíná Naďa, které tehdy bylo deset let.

Bohémský a osudový Ivan Köhler

Snad díky tomu, že otec byl v KSČ a uvězněný strýc nosil jiné příjmení, neměla Naďa problém dostat se na vysokou školu. Sice inklinovala k umění, ale nechala se přesvědčit otcem, aby vystudovala něco, co jí poskytne stálou finanční jistotu. V letech 1961–1966 tedy v Bratislavě studovala farmacii. V té době se také seznámila se svým osudovým mužem Ivanem Köhlerem, bohémským studentem hudebních věd, který miloval jazz a fotografování více než školu. „Když jsem se s ním seznámila, už byl ze školy vyhozený, takže ji ani nedostudoval,“ vzpomíná Naďa na muže, který jí učaroval svým charismatem a talentem. Na dalších více než dvacet let se stala jeho životní oporou.

Invaze vojsk 1968 v České Lípě

V roce 1966 dostala Naďa umístěnku do lékárny v České Lípě a Ivan tam dostal práci v muzeu. Narodil se jim syn Richard a zde je zastihla invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968.

„Bydleli jsme na náměstí v České Lípě, byly čtyři hodiny ráno a bouchal na nás kamarád se slovy: Vstávejte, je válka, jsou tady Rusáci a vy spíte. Vyšli jsme dolů na náměstí, které už bylo plné tanků. Můj manžel s jedním kolegou z muzea sedli na motorku a odjeli do Prahy fotit okupaci,“ popisuje Naďa dramatické okamžiky.

Manžel se nevrátil do Československa včas a nastaly problémy

Ivan Köhler se zapojil do amatérské fotografické skupiny, která spolupracovala s fotografy z Mnichova, kam v roce 1969 dostali Köhlerovi pozvání. Naďa si v Mnichově našla brigádu v oboru, Ivana se pokoušel zaměstnat ve své galerii mnichovský přítel, ale po nějaké době ho propustil. „Manžel byl bohém každým coulem. Byl velmi družný a nejraději bavil lidi. Neměl smysl pro zodpovědnost a disciplínu. Kamarád by prý asi zkrachoval, kdyby ho tam ještě chvíli nechal,“ charakterizuje Naďa svého tehdejšího manžela, jehož svobodomyslná povaha v tehdejším režimu zapříčinila mnoho problémů.

Naďa v Mnichově zůstala tři měsíce, Ivan se rozhodl zůstat déle. Psal se rok 1969 a v Československu vyšlo rozhodnutí opět neprodyšně uzavřít hranice. Občané, kteří se zdržovali mimo území republiky, se měli pod hrozbou postihu vrátit do 9. října 1969.

„Můj manžel se o to ale vůbec nezajímal. Byla mu lhostejná politika i kdo je prezident. On chtěl jen žít, chtěl být volný a užívat si života. Takže si nevšiml nařízení nějakého Husáka, že se má vrátit. Sháněla jsem se po něm, aby nebyl problém. Ale problém byl.“

StB vadil náš životní styl

Jakmile se Ivan Köhner tři týdny po termínu vrátil do republiky, zabavili mu pas a jakožto občan podezřelý z pokusu o emigraci se ocitl pod státním dozorem. „StB nám udělala domovní prohlídku a myslím, že mu tehdy zabrali i negativy ze srpnové okupace 1968,“ popisuje Naďa situaci.

Ivanův pozdní návrat do Československa tak odstartoval dvacetileté pronásledování, které na svých bedrech nesla především pamětnice Naďa Köhlerová. Její manžel, od té chvíle považovaný za antisocialistický živel, si nebral servítky. Nedokázal se smířit s tím, že mu režim znemožňuje žít svobodně. Zároveň ale nedělal nic, za co by ho mohli zavřít, protože do ilegálních ani politických akcí se nezapojoval.

„To ho nezajímalo. Dráždil zkrátka jen svým způsobem života. Měl zaměstnání v muzeu, ale například vadil ten kontakt s mnichovskými fotografy, že ho zajímal jazz a fotografoval, byl také projev svobodného smýšlení. Manžel byl na očích pro svou výstřednost.“

V Rajci jsem mohla být vedoucí, i když jsem nebyla v KSČ

V roce 1970 se Naďa rozhodla vrátit na Slovensko. V České Lípě pociťovala velkou psychickou zátěž, protože manžel necítil zodpovědnost za rodinu ani po finanční stránce a doufala, že na Slovensku ji podpoří manželova matka. To se však nestalo.

„Šla jsem nakonec tam, kam nikdo nechtěl: do malého slovenského městečka Rajec. Dostala jsem místo vedoucí lékárny, přestože jsem nebyla ve straně. To jen svědčí o tom, že Rajci se opravdu každý snažil vyhnout. Důležité bylo také, že jsme tam dostali bydlení. V přízemí byla lékárna, v patře nádherný prostorný byt. Na půdě si manžel udělal ateliér.“

StB strkala nos i do našeho manželského života

Na Slovensku StB z očí nezmizeli, v patách jim byli tajní a situace tam byla ještě horší. „Přišli okamžitě. Zasahovali do soukromého života tím, že pozorovali, jak žijeme, a viděli, že manžel nepřispívá na domácnost, že máme konflikty, viděli, že jsem oblíbená a mám kolem sebe kamarády, kteří se mi třeba i dvořili,“ popisuje.

Všechna tato slabá místa StB používala k tomu, aby mohla mužem manipulovat.

„Například zavolali manželovi do práce, že někoho doma mám, ačkoli šlo jen o kamaráda. Manžel se vrátil a nastal mezi námi konflikt. A to se jim hodilo. Čekali, že to vzdám a že od něho uteču.“

Kdybych od manžela odešla, zničili by ho

Naďa to sice s manželem neměla lehké a rodinu se třemi dětmi de facto živila sama, ale před StB ho stále kryla. „Manžela zvali na výslechy, ale byl drzý a logicky moc neuvažoval, žil si ve své umělecké dimenzi, čímž je hrozně rozčiloval. Neměli však pádný důvod, aby ho zavřeli. Tak se zaměřili na mě. Radši mluvili se mnou, protože to mělo nějakou logiku. Bylo mi to ale velmi nepříjemné, protože za mnou chodili dost často, většinou do lékárny. Chtěli po mně, abych přesvědčila manžela k podepsání spolupráce s StB. Že mu dají pas a vyšlou ho na zahraniční cesty. Samozřejmě jsme to odmítli. Tak za mnou chodili a snažili se mě přesvědčit, abych od manžela odešla, protože se nestará o rodinu. Kdybych od něj odešla, měli by to s ním jednodušší a zničili by ho. Kryla jsem ho.“

Co si Jazzová sekce mohla dovolit na Slovensku, by v Čechách neprošlo

Naďa oceňovala umělecké kvality manželovy fotografické práce a snažila se ho podporovat finančně i morálně. Mohla si užívat jazzových koncertů a festivalů v Žilině, které Ivan Köhler organizoval, i návštěv přátel v domě v Rajci, jenž se stal jakýmsi neoficiálním uměleckým centrem. Čistě pragmaticky usilovala o zachování rodiny i z obav o své děti, které by měly velké problémy, pokud by se jejich otec stal politickým vězněm.

„Zajímavé bylo, že manžel spolupracoval s českou Jazzovou sekcí a umožňoval významným českým jazzmanům, jako byl Jiří Stivín, Jana Koubková, Eva Olmerová a další, vystupovat v Žilině.“ Jazzová sekce nevzbuzovala na Slovensku tolik nežádoucí pozornosti jako v Čechách. Naďa například vzpomíná, že Češi přinesli na festival ze Západu materiály o umění. „Nikdo z StB si toho ani nevšiml. Kluci říkali, že tohle kdyby vybalili v Praze, hned by je sebrali. StB se totiž na Slovensku soustředila hlavně na opoziční církev.“

Dominik Tatarka: Někomu stál za to, aby po něm pojmenoval své dítě

V roce 1975 byla potřetí těhotná, když jejich dům navštívil o generaci starší slovenský spisovatel Dominik Tatarka, jenž od roku 1970 nesměl publikovat. „Já jsem byla nešťastná, že jsem těhotná, protože jsem netušila, jak to všechno zvládnu, uživím. Cítila jsem se unavená, na všechno sama, manžel mi nepomáhal. Dominik Tatarka byl ale tak milý a laskavý, že mě nějak uklidnil. Dceru jsem po něm pojmenovala, takže se jmenuje Dominika,“ vypráví Naďa Köhlerová, která si dodnes nemůže odpustit, že už se se spisovatelem nikdy nesetkala. „Když se dověděl, že mám Dominiku, napsal mi velmi krásný, dlouhý a dojemný dopis. Tehdy byl v naprostém zatracení, úplně sám, navíc nemocný a bylo pro něj povzbuzením, že někomu stál za to, aby po něm pojmenoval své dítě.“

Naďa mu chtěla odepsat a setkat se s ním, ale dostala vážné varování, aby to nedělala, protože Tatarka je, stejně jako její manžel pod stálým dohledem StB, všechna jeho korespondence je lustrovaná, na domě má kamery a setkání se jim vymstí. Až po jeho smrti Naďa objevila, že ve své knize Sám proti noci vydané roku 1984 v Mnichově věnoval několik dopisů její dceři Dominice. Mimochodem byl prvním z několika málo Slováků, kteří podepsali Chartu 77.

Naďa Köhlerová vychovala tři děti, po revoluci 1989 se rozvedla a usadila se v Praze.