Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Kohli (* 1944)

• narodila se 10. února 1944 v Rychnově nad Kněžnou

• otec Josef byl obchodník

• v roce 1948 přišli o majetek

• v letech 1952–1953 byl otec Josef Vychytil odsouzen do pracovního tábora

• děti nesměly studovat

• v roce 1965 vycestovala Marie na návštěvu do Kanady

• v září 1968 emigrovala do Kanady natrvalo

• v roce 1970 se vdala za Jamese Kohli, narodily se jim tři děti

• aby se mohla podívat do Československa na návštěvu, musela se zříci občanství

• při návštěvě v roce 1978 se ji StB snažila znovu diskreditovat

• po revoluci v roce 1989 tráví manželé Kohli v Letohradě pravidelně každé léto

Marie Kohli, rozená Vychytilová, se narodila 10. února 1944 v Rychnově nad Kněžnou. S rodiči a čtyřmi bratry bydleli v Letohradě-Kunčicích. Otec Josef Vychytil (1908–1984) pocházel z Kunčic a maminka Amálie, rozená Nováková (nar. 1912), z nedaleké Dolní Čermné. Vychytilovi tvořili velkou rodinu s mnoha přátelskými kontakty a rodinnými vazbami v okolí.

Strýc Vojtěch Novák: z veterána velezrádcem

Otec Josef byl vyučený tesař. Protože měl obchodního ducha, byl pracovitý a uměl jednat s lidmi, vybudoval si vlastní obchod a velkoobchod. Začalo se mu vést materiálně dobře, takže postavil domek a koupil auto na dovoz zboží. Angažoval se v místním i okresním měřítku v tehdejší lidové straně. „Můj otec byl typický extrovert a výborný společník. Vždy pomohl každému, kdo to potřeboval. Často jsme měli u nás doma i na několik týdnů hosty, kteří potřebovali povzbuzení. A povzbudit tatínek uměl.“ Amálie Vychytilová se obětavě starala o svých pět dětí a manželovo zázemí, později mu také pomáhala s obchodem. „Maminka byla velká čtenářka. Nedělní odpoledne s čajem, buchtou a knihou, to bylo její.“

Z dalších členů rodiny vzpomíná Marie Kohli na strýce Vojtěcha Nováka (1907–1972). Po německé okupaci Československa se v roce 1939 napojil na Slovensku na odbojovou skupinu a pomáhal převádět uprchlíky z Čech do Maďarska. Když se organizace prozradila, musel sám opustit protektorát a vstoupil do československé zahraniční armády. V červenci 1941 se stal příslušníkem osobní stráže prezidenta Beneše. Když se po válce vrátil domů, byl v květnu 1950 zatčen, ale po měsíci ho pro nedostatek důkazů propustili. V listopadu 1954 byl však zatčen podruhé a odsouzen na pět let za velezradu. Za první měsíc vyšetřovací vazby zhubl dvacet kilogramů. V jeho vězeňských materiálech prý tehdy stálo NN (návrat nežádoucí). Zažil kruté zacházení, v kriminálu mu nedovolili žádné léky, ani inzulín na cukrovku. V roce 1957 se dočkal podmínečného propuštění. „Zachovali se k němu hrozně – jako ke všem, kteří bojovali v zahraničí. Ležel v cele a strážci si ho předávali se slovy: ‚Už chcípnul?‘ Teta Josefa byla sama se čtyřmi dětmi, kolikrát jsme měli doma u nás jejich děvčata.“

Když nám ve škole povídali, jak je komunismus báječný, mlčeli jsme

Vychytilovi byli tradiční věřící rodinou. Upřímná katolická víra pro ně neznamenala jen nedělní návštěvu kostela, ale také praktické činy – zasazovali se o dobro a humanistické ideály, kterým sami věřili. V duchu těchto zásad se v období války otec Josef zapojil do odboje proti nacistům. 

V roce 1948 přišel Josef Vychytil o živnost. Po nástupu komunismu k moci dával také jasně najevo, na jaké straně stojí. „Jako malá si pamatuju, že několikrát za otcem přišli místní komunističtí funkcionáři z národního výboru a snažili se ho přemluvit, aby se k nim přidal. Místnost byla plná cigaretového kouře, křičeli na sebe. Otec byl velmi zásadový. Proti komunistům dělal vždy vše, co bylo v jeho silách. A navíc chodil do kostela.“  Následky těchto postojů na sebe nenechaly dlouho čekat. Josef se svým bratrem Stanislavem byli zadrženi a odsouzeni do pracovního tábora v Pardubicích. Strávili tam skoro celé dva roky, 1952 a 1953. „Pracovali i v Košicích a proslýchalo se, že celý tábor má být převezený do Ruska. Po Stalinově smrti tyto tábory ale rozpustili.“

Matka Amálie zůstala sama s pěti dětmi. „Pomohli nám tatínkovi obchodní přátelé, kteří se stali i osobními přáteli, sousedé v Kunčicích byli také fajn. Měli jsme určitou komunitu, protože jsme nebyli sami, kdo byl pronásledovaný. O naší situaci jsme s nikým nemluvili. Byli jsme tak infikovaní, že jsme nic neříkali – když nám ve škole povídali, jak je komunismus báječný, mlčeli jsme.“ Vychytilovi byli sledovaní. Nevítané návštěvy StB nebyly ničím výjimečným: „Když jsme byli malí, nosili jsme taková trika na spaní. Pamatuju, jak k nám jednou přišli, vyhnali nás z postele a v kuchyni jsme museli stát v řadě. Nesměli jsme říct ani slovo. Dívala jsem se po mladších bratrech, jak jim lezly košilky z toho trika… A jindy když přišli, zjistil to náš dědeček, a honem utíkal domů, protože ve stodole měl stroj na tištění letáků. Tak ten stroj honem zahrabal do sena. A když přišli k dědečkovi, nic nenašli.“

Josef Vychytil přišel v roce 1953 z vězení domů, ale nic jiného než manuální práci mu nedovolili dělat. Stal se tedy i se svým bratrem členem provaznického družstva. Josef se manuální práci přizpůsobil, jeho bratr, právník Stanislav Vychytil, v šedesátých letech z Československa odešel a usadil se v Kanadě. Po zrušení provaznického družstva šel Josef pracovat na dráhu.

Dost věcí Marie nevěděla. Do protikomunistické činnosti byli zapojeni dva starší bratři, kteří zachovávali přísné utajení jakýchkoli informací i před svými mladšími sourozenci. Všichni byli vychovaní k opatrnosti, nikdo nesměl říct to, co si myslel. „Scházeli se u nás různí lidé. Někdy přišli kněží, kteří byli v kriminále a nemohli sloužit. Udělali u nás doma mši. Před domem byl dolík, odkud nás sledovali příslušníci StB. Když kouřili, viděli jsme ve tmě světlo od cigarety. Zavřeli jsme vždycky okna, aby venku nebylo nic slyšet. A někdy bratři, když šli domů a viděli podle světýlek, že nás někdo pozoruje, tak se tam do toho dolíku schválně vyčůrali.“

Když Marie v roce 1958 skončila osmiletku, měla samé jedničky, ale jedinou školu, kterou jí dovolili studovat, byla ekonomická škola v Chocni. „Po letech jsem zjistila, že dívka, se kterou mě posadili, na mě musela podávat pravidelná hlášení. Nechtěla to dělat, ale její otec byl komunista, a tak ji přinutili. Když museli špehovat šestnáctileté holky, co to bylo za režim?! Mým mladším bratrům nedovolili ani střední školu. Museli na učiliště! Jan miloval hudbu, ale musel na pošťáka. Pavlovi nechtěli dovolit ani učiliště, měl manuálně pracovat v zemědělství...“

Pro rodiče Vychytilovy bylo vzdělání vlastních dětí tím nejdůležitějším, co jim chtěli dopřát. Když viděli, že vysoké školy jim zůstaly z politických důvodů uzavřené, byla to pro ně velká rána. S tím, že s příchodem komunistů jejich rodina zchudla, se vyrovnali, protože sami pocházeli z chudých poměrů. Ale s šikanou vlastních dětí se vyrovnat nemohli. Oba však doufali a čekali. „Můj otec vždycky věřil, že se to obrátí, a to nám pomáhalo přežít. I když kolem byli komunisti, naše vlastní prostředí a vztahy byly krásné. Jsem vděčná svým rodičům. Otec ztratil hodně, ale nikdy nebyl zatrpklý. Měli jsme pěkné dětství, i když podmínky nebyly dobré...“

Trnitá cesta bratrů ke vzdělání

Marie měla dva starší a dva mladší bratry: Josefa (1937–1997), Vojtěcha (1941–1962), Jana (1946–2004) a Pavla (narozen roku 1947). Nejstarší Josef studoval na strojírenské škole v Liberci, ale kvůli politickým problémům musel skončit. Začal pracovat pro Jednotu v Letohradě. V roce 1968 založil skautský oddíl v Letohradě-Kunčicích, ale když politická situace opět přitvrdila a kvůli Skautu vyhodili z vysokých škol několik jeho svěřenců, snížili mu plat o polovinu. Po roce 1989 letohradský Skaut znovu obnovil a stal se vedoucím velkoobchodu Jednota.

Ani Vojtěcha nepustili na školu. Na vysněnou architekturu mohl zapomenout. Šel do oblastního divadla v Hradci Králové dělat kulisáka a také tam příležitostně hrál. Později udělal zkoušky na JAMU do Brna na herectví. Jeho život se ale uzavřel příliš brzy. „Zemřel, když se potápěl v moři se skupinou lékařů z Hradce. Měl snad problémy se srdcem. Ale nejsme si jistí, protože byl s Josefem zapojen do nějaké protistátní činnosti. StB přišla často do jeho pokoje a prohledávala to tam. Dodnes nevíme, co se tehdy stalo.“

Jan Vychytil miloval hudbu, ale musel na pošťáka. Po politickém uvolnění v polovině šedesátých let mu dovolili dělat zkoušky na konzervatoř a studovat tam hru na violoncello. Stal se z něj učitel hudby a po roce 1989 se stal ředitelem Hudební školy hlavního města Prahy. Nejmladší bratr Pavel toužil po dráze lékaře, ale musel na automechanika. Později si dodělal večerní dvanáctiletku, v době uvolnění v šedesátých letech šel na medicínu a stal se lékařem.

Přihláška na školu skončila v koši

Marie byla ve studiu vždycky nejlepší ve třídě. Podala si tedy přihlášku na vysokou školu ekonomickou. Ředitelství školy ale přihlášku neposlalo. „Když jsem se ptala proč, řekli mi, že jablko nepadá daleko od stromu. Já jsem jim odpověděla, že tímhle mě dostávají do jasné opozice. Kdyby mě pustili, možná bych měla příznivější pohled na systém, ale tohle je jasná opozice!“ Pamětnice musela jít pracovat do pohraničí – do podniku Orban v Těchoníně. Později jí dali v zaměstnání doporučení ke studiu, a tak začala studovat VŠE dálkově.

V roce 1965 se poprvé dostala na Západ. Rodiče měli přátele v Kanadě, kteří Marii pozvali na návštěvu. Byla to doba politického uvolnění, a tak dostala povolení k osmiměsíčnímu výjezdu. Učila se tam anglicky a pracovala. V Kanadě jí nabídli trvalý pobyt, ale tenkrát ho odmítla. „Měla jsem obavy, že kdybych se nevrátila, bratry by vyhodili z vysokých škol.“ Marie se tedy vrátila. 

Po návratu z Kanady pamětnici předvolali na StB. „Ptali se mě, koho jsem potkala, měla jsem jim napsat zprávy. Tak jsem jim napsala o Torontu, o kanadské architektuře a o lidech různých národností. Bylo to velmi čtivé, ale nebylo tam pro StB nic zajímavého ani informativního. Zkoušeli si ze mě udělat informátora. Bratr mně radil, ať jim rozhodně nic nepodepisuju. Nakonec asi usoudili, že pro ně nejsem vhodná, a tak mě nechali na pokoji. Ale když se to v roce 1968 obrátilo, bála jsem se, že za mnou zase přijdou.“

Rodiče řekli: Jeď!

Když 21. srpna 1968 přijeli naši „přátelé“ s tanky, rodiče jí řekli: „Jeď!“ V Ústí nad Orlicí si zažádala o povolení k výjezdu do Vídně a v září 1968 odcestovala vlakem do Rakouska. Ve Vídni šla na kanadské velvyslanectví, kde čekala na zprávu, zda berou emigranty z Československa. Odpověď byla příznivá, a tak odletěla prvním letadlem do Toronta. Tam už na ně čekali televizní a rozhlasoví reportéři. V Kanadě našla pamětnice zázemí u tety a strýce. Začala pracovat v koncernu Volkswagen, který byl vstřícný k uprchlíkům a nabízel zaměstnání i těm, kteří neuměli dobře jazyk. Kanadská vláda jim zase dávala jazykové kurzy a peněžní podporu těm, kdo neměli práci.

Roku 1969 se Marie přihlásila k vysokoškolskému studiu sociálních věd a literatury. „Ráno byla škola a odpoledne od 14 do 21 hodin jsem chodila pracovat. První rok na univerzitě v angličtině byl hodně těžký a celé studium s výzkumem a mnoha samostatnými pracemi bylo vyčerpávající.“ Další rok už pamětnice dostala stipendium – i když nestačilo na všechno, byla to úleva. V Kanadě se seznámila s manželem Jamesem, v roce 1970 se vzali a narodily se jim tři děti. Manželé Kohli se také hodně politicky angažovali v liberální straně a jejích sociálních projektech.

Mezitím Marie doma dostala rok vězení za to, že opustila republiku a nevrátila se. Následovala nabídka prezidentské amnestie v případě, že se zřekne československého občanství. V roce 1978 se pamětnice vrátila i s rodinou do Československa. „Museli jsme se hlásit na cizinecké policii. A když jsem se zbavila československého občanství, dali mně prezidentskou amnestii.“ I při této návštěvě zapracovala StB. „Přišli dva lidé, kteří měli syna v Kanadě, a přinesli sáček s houbami. Prosili mě, zda bych to mohla vzít synovi do Kanady. Starší bratr to prohlédl a našel tam film, který jsem měla pronést. Kdyby to u mě našli, řekli by, že jsem špionka, a zavřeli by mě.“ Když se na to Marie dívá zpětně, nedokáže to pochopit. Nikomu nevadilo, že má tři děti, jejichž osud by byl v případě jejího zatčení zpečetěn. Estébácké praktiky neznaly žádných hranic. 

„Když jsme cestou zpět překročili hranice z Čech do Německa, ulevilo se mi, spadla ze mě tíseň. Bylo mi líto, že opouštím vlast, ale radovala jsem se, že jedu do svobodného světa. V lidech byla nedůvěra, báli se mluvit, protože nikdy jste nevěděli, kdo vás poslouchá a jestli vás někdo neudá. Tohle byla jedna z nejhorších věcí, které komunismus udělal.“

Když děti odrostly, pracovala Marie v automobilovém průmyslu, v cestovní kanceláři a telefonické společnosti. Po roce 1989 manželé Kohli jezdili do Čech každý druhý rok a po odchodu do důchodu tráví v Letohradě-Kunčicích každé léto. Dvě ze tří jejich dětí žijí a pracují v Čechách. „Každou návštěvu si uvědomujeme, jak se to tady lepší. Městečka se zvelebila, lidé si opravují a staví domy. Vždycky si s manželem říkáme: ‚Ani nevíte, jak jste na tom dobře a jaké máte štěstí, že žijete v Česku!‘ Vždycky záleží, jak se díváme. Můžeme zdůrazňovat to negativní, nebo to pozitivní – to záleží jen na nás. A ta pozitivita Čechům někdy chybí. Měli bychom být vděčnější za to, co máme. A snažit se pomoci tam, kde můžeme.“