Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Kohlíček (* 1914  †︎ 2007)

• katolický kněz, ve 30. letech studoval teologii v Římě, kde byl také vysvěcen

• válku prožil v protektorátu, byl kaplanem v Příbrami a v kostele Nejsvětějšího srdce Páně na pražských Vinohradech

• po válce vicerektorem bohosloveckého semináře

• v roce 1950 krátce internován v Želivi, pak odsouzen na 18 let odnětí svobody, v roce 1960 propuštěn na amnestii

• vězněn na Mírově, na Jáchymovsku, v Leopoldově, ve Valdicích

• po propuštění na svobodu pracoval devět let v gumárnách

• v roce 1969 nastoupil jako kaplan do kostela sv. Antonína v Praze-Holešovicích, působil zde 14 let, pak byl zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti

• od roku 1990 je knězem v karlínské farnosti u kostela sv. Cyrila a Metoděje

„Víc se sluší poslouchat Boha než člověka.“

Rodina

František Kohlíček se narodil 11. května 1914 v městečku Buštěhrad na Kladensku rodičům Alžbětě a Václavovi. Maminka pocházela od Nymburka a přišla do Prahy kvůli zaměstnání. Pracovala jako služka a seznámila se zde se svým budoucím manželem Václavem Kohlíčkem, který tu byl na vojně. Otec Františka Kohlíčka poté pracoval na hutích v kladenských železárnách a jako mnoho jeho kolegů byl členem sociálně demokratické strany. Byl sice pokřtěný v katolické církvi, ale byl vlažným věřícím a až postupem času nalezl osobní vztah k náboženství. Díky hluboké víře matky byl František Kohlíček vychován v náboženském prostředí, dlouhá léta pravidelně ministroval při bohoslužbách. Měl o dvanáct let mladší sestru Marii. Rodina žila skromně a poslat dítě na studia nebylo rozhodně samozřejmostí, protože to představovalo velkou finanční zátěž. „V té době jsem si netroufal je požádat, abych mohl jít třeba na reálku na Kladno. A až teprve až tam přišel jeden pan farář, který mě řekl, jestli bych chtěl být knězem. Já jsem řekl, že ano, no a tak hned mně to zařídil.“ Jako dvanáctiletý nastoupil na církevní gymnázium - studoval osm let na Arcibiskupském gymnáziu v Praze-Bubenči.

Studium

„Byl jsem mezi šedesáti žáky, kteří byli v primě. Byla to tedy mimořádně dobrá škola, to nejenom po té náboženské[stránce], ale i po ostatních. Třeba když [studenti] propadli u nás a byli na jiném gymnáziu, tak tam velmi prosperovali, u nás to bylo velmi přísné. Bylo to církevní gymnázium, čili také pod dozorem státním, takže si na tom[na úrovni studia] museli doopravdy dávat záležet.“ Mnoho z vyučujících profesorů bylo členy Tovaryšstva Ježíšova, kromě teologického studia absolvovali také nějaký obor na univerzitě, který následně na gymnáziu vyučovali. Část studentů bydlela ve školním ubytovacím zařízení. „Někteří pražští žáci docházeli a ostatní byli v konviktu, v internátu. Na procházky jsme chodili ve ,štrůdlech‘, takže to všechno bylo skutečně, až bychom řekli, vojensky přísné, ale bylo to jistě velmi dobré, že se člověk naučil do života jakousi kázeň a pořádek.“Během gymnaziálních studií absolvoval tzv. handl: „O prázdninách jsem se učil taky někde německy, to mně pak taky pomáhalo. Tehdy se říkalo, že chodí na handl. To zase k nám přišel z Německa nějaký ten chlapec.“Maturoval v roce 1934 a vstoupil do pražského bohosloveckého semináře. „Byl jsem tak nějak připravený na to, že půjdu na teologii. Nás tady do Prahy šlo asi šest těch maturantů, [a další] šli zase do hradeckého, budějovického i do litoměřického semináře. Poměrně hodně nás šlo[na kněze], ale nikdo nebyl k tomu nucen, přirozeně, to každý se musel svobodně rozhodnout. Odtamtud [z pražského semináře] jsem byl tehdejším rektorem Josefem Beranem, pozdějším arcibiskupem a kardinálem, který zemřel ve vyhnanství v Římě za totality,[poslán] na studia do Říma. Tam jsem studoval šest let. To bylo základní studium. Mně to[studium] platil pan kanovník Čihák. To bylo tzv. Nepomucenum, to trvá ještě pořád. To Nepomucenum bylo pro celé Československo, takže tam za všechny diecéze byli Němci, byli tam Slováci, několik Maďarů tam bylo... Měli jsme to rozdělené, že v pondělí a ve čtvrtek se mluvilo česky, nebo slovensky, v úterý a v pátek se mluvilo německy a ve čtvrtek a v neděli italsky. Rektor byl Ital. Tam z toho Nepomucena nás v tom prvním ročníku bylo asi dvanáct, protože to bylo i finančně náročné a ne všichni to mohli hradit. Tam jsme měli takovou, řekli bychom, výchovu a pěšky jsme chodívali denně asi dvacet minut na fakultu, to je v Lateráně. Tam u toho kostela v Lateránu je fakulta. Tam jsme chodili dva roky na filozofii a potom byla čtyři roky teologie. To se přednášelo všechno latinsky – takové ty hlavní předměty latinsky a ty vedlejší, pomocné předměty italsky. Latinu tu jsme celkem dobře ovládali, protože osm let jsme jí měli[na gymnáziu], pro nás to nebyla žádná těžkost. A italsky, to se musel člověk teprve učit. Já jsem se taky učil italsky, každý den jednu kapitolu jsem se učil, až jsem to nějak zvládl, přeci jenom. Tam[v Nepomucenu] byl taky přísný řád. Když je přílišná volnost, tak myslím, že to moc neprospívá. Člověk potřebuje skutečně určitou kázeň, sebekázeň. Když přijde třeba do těžší situace, aby z toho nebyl třeba znechucený, nebo podobně. Každý jsme tam měl svůj pokoj, ale třeba podlaha tam byla čistě jenom dlážděná a topilo se tam pramálo. Pod nohy jsme měli jenom takový dřevo. Tam se netopilo, takže jsme tam užili zimy skutečně dost. Když byly snad ty největší zimy, za tu dobu, za těch šest let, dvakrát tam padal sníh...“ V Nepomucenu se také dodržoval skutečný půst, pořádné jídlo pak bylo v tomto období pouze v poledne, u snídaně a večeře dostávali poloviční dávku jídla a svačiny byly zcela vynechány. Na procházky chodili chlapci ve skupinkách po šesti a prohlíželi si místní pamětihodnosti. Neexistovalo, aby si student zašel sám např. do kavárny. Bohoslovci během celého šestiletého studia ani jednou nenavštívili svůj domov. Na rekreaci jezdili společně do domu na pobřeží poblíž Livorna. Zde byl režim trochu volnější. Podnikali výlety, hráli volejbal, plavali v moři. „Peníze jsme taky nemohli mít, jenom když jsme vycházeli nebo něco jsme potřebovali. Jeden z těch bohoslovců tam měl jakousi prodejnu, kde se mohly koupit takové ty všechny potřebné věci. To se jenom zapisovalo a ani to se nemuselo platit.“

Audience u papeže

„Tam školní rok začíná v listopadu. Tehdy byl arcibiskupem arcibiskup Kašpar, taky pozdější kardinál. Ten když tam přišel – jmenoval se Karel – tak měl svátek. My jsme tam přišli právě tak na Dušičky. Bylo nás v různých ročnících dvanáct pro pražskou diecézi. On jako pražský arcibiskup měl právě na svůj svátek audienci u papeže Pia XI. Tak řekl, že až skončí tu svou audienci, tak že i nás přijme Svatý otec. Tak jsme tam šli, mě taky oblékli do kleriky, ještě jsem v ní pořádně neuměl chodit, protože byla dlouhá, tak jsem si na ní šlapal. No a tak ten Pius XI. seděl na takovém trůně hned vedle jeho pracovny. Čekali jsme tam. Byl jsem z nich[bohoslovců] nejmladší. Udělali[jsme] takový půlkruh, byl jsem na kraji a prakticky mi žádnou radu ani nedali – jak a co mám dělat. Každý mu měl políbit ten prsten, když podával ruku. Měl k nám nějakou promluvu, a když to skončil, tak nás obcházel. A protože jsem byl nejmladší, tak začal ode mne. Když přišel, tak mně podává ruku, co jsem měl políbit, a já jsem mu jí pěkně potřásl. Tak se mi pak všichni smáli.“

Stará vlast zmizela

„Ve 34.[roce] jsem odešel ze svobodné vlasti. My jsme byli prakticky poslední, kteří jsme se mohli ještě vrátit už do toho protektorátu. Ročník po nás, tak ten už se nemohl vrátit. Ti už tam zůstali dál a taky prožívali ty těžkosti, co tam byly. Třeba tady u nás byl taky nedostatek za té války, ale přeci jenom to šlo nějak buď ošidit, nebo byly lístky a podobně. Italové nemají takový smysl pro pořádek, takže tam zkusili hodně hladu. Třeba Áťa Mandl a řada jiných, kteří tam zůstali, taky pater Reinsberg, který byl potom farářem tady v Týně, tak ti pak šli jako vojenští kaplani do Anglie a byli tam u vojska. Nás poslední ještě pustili.“František Kohlíček byl ještě před odchodem z Itálie vysvěcen na kněze. „Já když jsem měl primici v 39. roce, vysvěcen jsem byl 9. července. Čekal jsem taky rodiče, ale Němci už to svolení pro rodiče nedali. Takže jsem doposledka čekal, jestli přijedou... Tu primici a svěcení jsem měl bez rodičů.“Cesta domů válečnou Evropou byla obtížná. Vedla přes Tarvisio a Mnichov, ale díky fungující železnici netrvala příliš dlouho. „Když jsme přijeli do toho protektorátu tady, no tak to už bylo takové smutné, ale přeci jenom církevně nebo nábožensky se mohlo působit celkem dost volně, zvlášť ze začátku. Ale pak postupně taky dost těch kněží bylo zavřeno.“

Po návratu z Říma slavil svou druhou slavnou primici ve svém rodném Buštěhradu a poté se stal kaplanem v Příbrami. Zde byl dva a půl roku, pak byl přeložen do kostela Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Vinohradech. „V kostele Nejsvětějšího srdce Páně tam se kaplan dostal do Dachau, do koncentráku a sice tak, že tam taky chodila nějaká Němka, [která se do něj zamilovala] a on ten můj předchůdce byl takový zdatný, pěkný člověk, velmi inteligentní, počítali s ním, že půjde vyučovat na univerzitu. Když se chodilo k svatému přijímání, tak chodila jako poslední, aby si jí on taky všímal. Jednou se stalo, že ona přišla pozdě, kdy on už odešel od toho podávání svatého přijímání, a ona to brala jako z nenávisti k Němcům, že jí opomenul. Tak za tohleto šel do Dachau, a protože byl takový zdravý, statný, tak tam na něm dělali takové pokusy, také mu stříkali do žil nějaké bacily nebo co, takže tam asi za dva měsíce, co tam byl, zemřel. Potom jsem tam přišel já a díky Bohu i tam se dalo celkem působit.“

Poslední tečka za válkou

„V pětačtyřicátém roce jsme ještě zažili bombardování Prahy. Část Vinohrad byla taky zasažena, tam okolo sv. Ludmily[náměstí Míru] a taky kousek naší farnosti. Ten kostel [Nejsvětějšího] srdce Páně je[na písku], tak tam museli[když ho stavěli] udělat takový ohromný betonový podklad, z toho pak vznikla ještě kaple, která je tam pod kostelem. Tak tam jsme měli právě takovou velikou akci pro ty lidi postižené tím bombardováním. To byla taková velká charitní akce. Taky jsme ještě stavěli z dlažebních kostek takové zátarasy, aby tam nemohli projíždět [vojáci].“

Co bylo po válce

Poválečná atmosféra byla euforická a plná nadějí, ale nadšení postupně opadalo a objevovaly se pochybnosti o správnosti poválečného československého vývoje. „Ze začátku to bylo nadšení, když sem Rusové přišli do Prahy, byli to osvoboditelé, ačkoliv sem až do Plzně přišlo ještě západní vojsko, hlavně Američani. Znaly se už z dřívějška líčení toho, jak to vypadá v Rusku, to už se celkem vědělo. Obavy tady byly.“ V roce 1946 se František Kohlíček stal vicerektorem bohosloveckého semináře, protože jeho předchůdce Josef Beran se stal pražským arcibiskupem a později kardinálem. „Já jsem se v tom šestačtyřicátém roce stal vicerektorem v semináři. Krátce před tím byl jmenován rektor toho semináře arcibiskupem pražským. Tehdy byli tři kandidáti. To bylo tak, že Vatikán předložil vládě tři kandidáty a z toho si vláda mohla vybrat. To byl tehdy Jarolímek, opat strahovský, pater Urban, františkán, a Beran, rektor. Protože Beran byl v koncentráku, v Dachau, tak tam byla taky řada komunistů, no tak ti pak volili Berana. Několik těch ministrů bylo taky v Dachau, takže měli takové přátelství, a tak si mysleli, že ,ten bude náš.‘ Pak se zklamali, přirozeně.“Na různých církevních a jiných slavnostech v poválečných letech se k Josefu Beranovi přátelsky hlásili jeho bývalý spoluvězni-komunisté, což mu lidé dost vytýkali. „Bylo mu to stejně dost málo platné [to přátelství s komunisty], když pak jednal tak, jak jednat musel – bránit církev. Byly ty pastýřské listy, kterými se protestovalo a které byly tajně natištěné a rozdávané, protože to zakazovali. Policejní činovníci se zřejmě všechno dozvěděli včas, [protože nás chodili varovat,] ať to nečteme, že je to trestné, ačkoliv na to žádný zákon nebyl.“

Síť se stahuje

„[Po roce 1948] to ještě nějak šlo, takže jsme dělali s bohoslovci o prázdninách[akce], aby zase zůstali nějak v té komunitě. Byli vybízeni, a kdo chtěl, tak se mohl zúčastnit takových těch táborů, které jsme měli na různých místech.“Četba pastýřských listů byla trestná a kněží byli za porušení tohoto zákazu zavíráni. „To měli taky otaxované kněze, kteří byli tak povolní, nebo nebyli povolní... V roce 1949 už byla řada kněží zavřených a mě taky kanovník Stříž z Vyšehradu varoval: ,Jdou po vás, tak zmizněte z Prahy!‘ Tak jsem asi na čtrnáct dní byl někde na Moravě a tam jsem se schovával, ale nic se nedálo, tak jsem se vrátil. Jednou byl v tom roce 1950 na jaře, na Velký pátek, ten soud s biskupy a těmi aktivními činovníky. Tak mě potkala jedna sestra z těch urbanek, ty to tak nějak přečkaly, protože byly v civilu, Urban už byl zavřený... Tak ona mě potkala a říkala: ,Vás ještě nezavřeli?‘“Ani přes tato varování a signály, které naznačovaly, že bude uvězněn, neuvažoval František Kohlíček ani chvíli o emigraci. Tím, že přijal kněžské svěcení, přijal na sebe i možné riziko pronásledování. Jak sám podotýká, byl knězem pro tuto dobu se vším, co s sebou přinášela.

Zatčení

Poslední svobodnou aktivitou, na níž se podílel, byl tábor pro katolickou mládež: „Můj spolužák ještě z Říma se věnoval ministrantům a pro ministranty dělal na úpatí Křemešníku, to je u Pelhřimova, tábor. Tak jsem to s ním projednal, že bychom to po něm mohli převzít. Bylo tam asi dvacet těch bohoslovců, byl s nimi spirituál Lebeda a já jsem tam měl zase dodatečně přijet. Tak jsem tam jel. Spirituál dával puncta, to je příprava na ranní rozjímání, a najednou tam zbystřel a říkal: ,Někdo sem jede!‘ Přijeli tam dva muži a ptali se na moje jméno [a že pojedu s nimi]. Se všemi bohoslovci jsem se mohl rozloučit. Vezli mě autem. Říkal jsem[si]: ,To bude do kriminálu do Prahy, nebo kam mě odvezou...‘ Ale zabočili do toho Želiva. Už v dubnu zrušili všechny kláštery, to bylo jednu noc, v celé republice bylo zorganizovaný takový přepadnutí všech těch klášterů.“ V rámci tzv. akce K, v níž byly likvidovány církevní řády a kláštery, byly zřízeny internační tábory pro řeholníky. Jeden z nich byl právě v Želivi, kam se asi na půl roku dostal i František Kohlíček, ač on sám nebyl členem žádného řádu. „Ta internace, to ještě není kriminál, ale bylo to všechno pod vedením policajtů a estébáků, takže tam nebyla žádná svoboda. Hledali pro nás všelijakou práci, třeba se tam vykopával vodovod, kterej tam byl už trochu porušený.“Pro státní podniky představovali vězni a internovaní levnou pracovní sílu, v podstatě novodobé otroky. „Ze sukna se vybíraly takový nějaký nepatřičný věci, to byla práce, za kterou se přirozeně nic nedávalo.“Písemný ani jiný kontakt s rodinou a „světem venku“ nebyl možný, ale bylo dovoleno posílání balíků. „Ze začátku tam byla asi stovka řeholníků, takový ti představitelé těch řeholníků, ti byli oddělení zvlášť, s těmi jsme se nemohli stýkat. Když některý[z internovaných] chtěli utíkat a oni je chytli, tak byli strašně zmlácený a soudili za to apod. Třeba ten velitel, to byl takovej surovej estébák, nějakej řezník to byl... Ti policajti byli různí, taky nějaký přísní, někteří volnější...“ Pro nevinného člověka, který byl takto vězněn bez soudu a jakéhokoliv obvinění, bylo jistě obtížné zvykat si na tuto situaci. „Byli jsme mezi sebou, tajně jsme si tam sloužili mši svatou a pak to taky povolili, že jsme si tam mohli zřídit kapličku. Nebrali jsme to nijak tragicky, nás na to ten pater Štork[jezuita, spirituál koleje], když jsem byl ještě v Nepomucenu, tak nás na to připravoval.[Říkal]: ,Není vyloučené, že taky může přijít pronásledování, no tak s tím musíte počítat.‘ Byli jsme mezi sebou, mezi svými, a když tam přišel někdo nový, tak jsme ho s radostí přivítali.“Během asi půlročního pobytu v internačním táboře v Želivi byl jednou převezen na výslech do Prahy. „To byl postrach, ta Bartolomějská ulice. Už si ani nevzpomínám, co vyšetřovali, ale nebylo to nic zvláštního. Za dva dny mě odtamtud pustili a vrátili mě nazpátek do té Želivi. Ten výslech nebyl nijak surový, nic mimořádného to nebylo, už si ani nevzpomínám, oč se tam jednalo. Spolubratři už nepočítali s tím, že se vrátím, tak místo mi zabrali a věci, který jsme tam měli, tak si rozebrali... Tak jsem se vrátil a ještě tak dva, tři měsíce jsem tam byl, než mě pak odvezli do Ostravy. Tam to už bylo horší. Vzal jsem si nějaký věci s sebou, i breviář, a tam v tom autě, co mě vezli, tak jsem si vzal breviář, že se budu modlit celou cestu, ale to jednali[estébáci] už hrubějc.“

Budou vás vydávat soudům...

„Když mě tam přivezli do té Ostravy, do toho kriminálu, tak tam se člověk musel svlíknout a ještě, než jsem odešel[k výslechu], tak jeden spolubratr, který tam byl a který prodělal už něco takového, tak říkal: ,Voni dávají nějaký prostředky třeba do kávy nebo do něčeho, aby tak nějak člověka oblbli tak, že ani pořádně neví, co říká. Člověk jakoby ztratí sebeovládání.‘ Dal mi nějaký prášky, pilulky, který bych si předtím mohl vzít, aby to takhle na mě nepůsobilo. Já jsem to postrkal do různých míst a najednou, když jsem se tam musel svlíknout, tak to ze mě padalo, ty pilulky a on [vyšetřovatel] říká: ,To jsem chtěl udělat sebevraždu, že jo!‘ Já jsem říkal: ,Já jsem kněz, mi to udělat nemůžeme.‘ Dali mě někam na samotku, do sklepení. Když mě tam [do Ostravy] přivezli, tak jsem věděl, že teprve teď to začíná, tak jsem si tam mohl kleknout a poděkovat Pánu Bohu, že pro něj taky můžu něco vytrpět. To jsem netušil, co budou proti mně mít. To bylo často všechno nastrojený, byly to všechno hlouposti... Odtamtud, z tý sklepní místnosti, jsem se pak dostal na celu, kde jsem byl sám přes půl roku. To bylo takový, řekl bych, nejtěžší, to byly výslechy... To když přišel ten jeden estébák, zavázal mi oči a vedl mě. Tam [u výslechu] mě oslňovali světlem, svítili na mě, on[vyšetřovatel] byl jakoby ve stínu....“ František Kohlíček byl obviněn na základě velmi mlhavých a nepřímých souvislostí. V semináři měl jednoho bohoslovce, jmenoval se Holub, který pocházel ze Štramberka a plánoval, že opustí republiku. Po svém knězi chtěl, aby mu dal na cestu doporučení, aby se na Západě mohl něčím prokázat. „Jednou za mnou přišel, že chce utéct do ciziny, abych mu dal doporučení, aby ho tam nějak v tý cizině přijali.[Já jsem mu říkal]: ,Co to děláš? To je nerozum tohleto dělat.‘ Prostě jsem mu to odmítl, že to dávat nebudu. On pak o prázdninách, když byli ze semináře zase doma, tak tam zorganizoval nějakou takovou akci proti komunistům, taky zbraně nějaký tam měli apod. Přirozeně na to taky přišli. Zavřeli jeho, zavřeli zřejmě ještě řadu těch jeho takových[spojenců] v tom spiknutí, stiskli ho pořádně a on říkal, kdo byl, co dělal a o mně něco... To bylo to hlavní, proč mě[zavřeli] – že jsem to na něj neoznámil. On stejně neutíkal, takže to dohromady ani jakoby nesouviselo s celou tou jeho činností. Z toho pak vytvořili veliký tři skupiny. Já jsem byl v té třetí skupině, kde byl ještě se mnou pater Ferda, můj spolužák ještě z gymnasia. On byl na Sedlčansku a z jeho farnosti[tam byli další obvinění], asi deset nás bylo. Tak to všechno pozavírali. Taky zjistili, že jsem zprostředkovával dopisy nějakému zavřenému knězi, že jsem četl pastýřské listy, a k tomu přidali, že jsem měl špatný vliv na bohoslovce. Pak byl soud, to bylo 27., 28. a 29. září 1950, v Ostravě to bylo, ale ten státní soud, to bylo z Brna. [Výpověď] jsme se nemuseli učit, to ne, asi to nepovažovali za důležité. Rodiče mi tam přišli, ale setkat jsem se s nimi nemohl. Byli tam nějaký ty dělníci [jako publikum], byli v tom sále, co se konal ten soud.“ Celá „skupina“ byla konstruktem Státní bezpečnosti, její jednotliví členové se spolu mnohdy vůbec neznali. František Kohlíček dostal jeden z největších trestů ze souzené skupiny. Byl odsouzen na osmnáct let odnětí svobody. „Byly tam ještě větší [tresty]. Ten Zelený, který byl zbrojař, ten měl nějaký zbraně, ačkoliv to nebylo nic nebezpečného. Všecko to bylo takový umělý, že jsme spolu [pracovali] pro Vatikán apod. To byly všechno takové politické řeči.“

Pán Bůh dává pomoc až teprve, když to přijde

Když byl vynesen rozsudek, pan Kohlíček nepočítal s tím, že si celých osmnáct let odsedí: „To jsme říkali: ,Ono to stejně praskne, jestli mě odsoudí na osmnáct[let], nebo na rok, tak je to stejné.‘ Ty naděje byly celkem liché, že. Ono to trvalo hezky dlouho. Když už pak je po soudu a jsou všichni pohromadě, tak je to snesitelnější. To zacházení je někdy velmi hrubý. Mě nebili, ale dělali takový nátlak, že vyhrožovali při tom výslechu apod.“ Nejhorším oddělením věznice, kam se mohl odsouzený dostat, byla samotka. Zde dotyčný často bojoval o zachování zdravého rozumu: „Nejhorší byla samotka, ale i tam si člověk musí udělat program, něco si zpívat, vzpomínat...“ Krátce po soudu byl z Ostravy převezen na Mírov. „Mírov byl původně takový hrad [biskupů] z Olomouce, proti Turkům. Tak tam nás bylo na cele třeba deset. Nekriminálních, tzv. politických, nás tam byla většina, akorát jeden tam byl vrah. Byl zřejmě na nás nasazený, aby nás tam hlídal. Těm fízlům za tohle, že nás budou hlídat, slíbili, že je brzo propustí, ovšem nepropustili je, bylo to stejně marný.“ Zdejší vězni pracovali např. pro obuvnický podnik, pro nějž vyráběli vložky do bot, dále drali peří, pro prostějovskou textilní továrnu šili vycpávky do kabátů – levná pracovní síla se zkrátka hodila kdekomu. „Obyčejně udělali normu, co se všechno musí udělat, a kdo to udělal, tak to bylo v pořádku, když to někdo neudělal, tak za to byl trestán.“ Trestem za nesplnění normy bylo třeba to, že vězeň nedostal vězeňské poukázky, za něž si mohl v místní kantýně koupit nějaké potraviny, a tím si vylepšit dosti hubené příděly jídla. Vězeňská práce byla honorovaná částkou 20 haléřů za den, týkala se ovšem jen těch, kteří plnili normu. Dalším trestem, který měl přispět k větší výkonnosti a zasahoval vězně zvlášť citelně, bylo zadržování balíčků z domova správou věznice.

František Kohlíček na cele tajně slavil mši svatou. Kousek pšeničného chleba a šťáva z rozinek tvořily základ pro eucharistii. Bohužel ho nějaký bonzák udal a za tento svůj přečin byl potrestán čtrnáctidenní korekcí: „Ten hrad je na skále, jsou tam dvě poschodí sklepů, v té nejhlubší, nejzazší jsem byl čtrnáct dní. Tam se leží jen[na takovém hadru]. Jednou za hodinu přijde bachař, takovou špehýrkou se tam dívá.[A musíte] třeba dělat dřepy, dokud neřekne dost. Myši tam běhají po člověku... V tý zimě jsem se tam nachladil. Na práci jsem mohl chodit, měl jsem poloviční dávku stravy. To bylo zase takový pěkný, že ti ostatní muklové, co tam byli, že se třeba na mě skládali, že mně ještě ze svého mála dávali kousky chleba. Když byl chleba, tak nebyl hlad, ale chleba tam byly taky malý dávky. Tam se užilo dost hladu.“ V důsledku nachlazení se jednoho dne u stroje zhroutil. Byl tři týdny hospitalizován ve vězeňské nemocnici. Ošetřující lékař byl také vězeň. Strava v nemocnici byla lepší, takže zde mohl nemocný alespoň trochu načerpat síly a odpočinout si.

Víra člověku dává sílu a útěchu

„My[kněží] máme celibát, čili nemáme rodinu, takže to pro nás bylo o hodně lepší, než to bylo pro lidi, kteří měli doma rodinu. My kněží jsme také věděli, proč trpíme. Bylo to pronásledování církve, a tak jsme to snášeli mnohem lehčeji než lidé, kteří tohle[vědomí] neměli.“Situace ale nebyla jen trýznivá a těžká pro vězněného, ale i pro manželku, děti a další příbuzné na svobodě. Ostatní lidé se jich báli, ze strany úřadů byli šikanováni, měli cejch „třídního nepřítele.“ „Ti vězňové, kteří měli takhle rodiny, ti duševně trpěli mnohem víc než my, kteří jsme tohle neměli. Nejdřív byli kněží rozptýlení na různých místech i s ostatními civily.“Ostatní vězni se zajímali o to, čím to je, že kněží situaci lépe zvládají, a nebylo ojedinělé, že docházelo i k obrácení lidí a ke křtům. Když se zjistilo, že duchovní zde takto působí, rozhodlo vedení věznice o vytvoření speciálního uzavřeného oddělení pro kněze a řeholníky.

Asi po třech letech byl František Kohlíček z Mírova na krátkou dobu převezen na Jáchymovsko. „Z toho Mírova jsem se pak dostal na Jáchymovsko, kde se dolovala uranová ruda. Tam jsem byl ale jenom poměrně krátkou dobu, asi tři měsíce. Byl to zvláštní tábor, Elko se mu říkalo, kde byla taky velká část kněží, a tam se svážela ta ruda ze všech těžišť, ať to bylo Jáchymovsko, Příbramsko nebo i z východních Čech, a tam se mlela. Byl jsem u takového mlýna, kde se právě ta nejsilnější ruda drtila a to všecko jsem bral do ruky, kdo tam byl delší dobu, tak taky to odnesl i na zdraví, protože ta ruda nebyla zrovna zdravotně nejlepší. Každý druhý den tam přijížděly dva vlaky, který právě tu rozemletou rudu vozily už do Sovětského svazu. Odtamtud jsem se dostal do Leopoldova. Leopoldov byla stará vojenská tvrz proti Turkům. Tam jsem pobyl taky tři roky [jako na Mírově, pozn. aut.]. Byl jsem nejdřív na samotkách, kde jsme byli dva. Byl tam se mnou taky nějaký komunistický předák, důstojník Státní bezpečnosti. Nedalo [se s ním bavit], skutečně, to byl zaťatý soudruh. Tam byl taky současně pozdější prezident Husák. Když jsem se pak dostal ven a už jsem pak působil jako kněz po tom Pražském jaru, tak o mně mluvili, jako že jsem kriminálník, a tak jsem říkal: ,To víte, byl jsem tam zavřený, jistě, byl jsem kriminálník, ale byl jsem [tam] taky současně s nynějším prezidentem Husákem!‘“ Kněží ze samotek bylo asi dvanáct, pracovali společně, např. drali peří, a měli tak dobrou příležitost vše lépe snášet. „Přišel tam také mezi nás biskup Trochta, který byl před tím internovaný. Když byl odsouzený, tak se dostal do Leopoldova a byl tam taky mezi námi. Ta internace byla v tom biskupském sídle v Litoměřicích a tam ve vedlejším pokoji, [než] on spal, byli dva estébáci, kteří ho hlídali. Vědomě tam rámusili celou noc a pak už to bylo tak k nesnesení, žádný kontakt s nikým nemohl mít, říkal, že to byl tak strašný stav, že už myslel, že to nevydrží, že snad skočí z okna. Bylo to tam strašné utrpení, takže ani ten kriminál nebyl tak hrozný.“ Samotné vězení bylo dle pana Kohlíčka snesitelnější než vyšetřovací vazba. Dotyčný se dostal „mezi své“ a vše se dalo daleko lépe snášet. Vězni v Leopoldově drali peří, vyráběli vložky do bot, loupali cibuli a meruňky apod. Při práci se navzájem obohacovali svými vědomostmi, mezi kněžími byla řada univerzitních profesorů a kdokoliv něco uměl (např. cizí jazyky), vyučoval a přednášel pro ostatní. V roce 1956 vypukla v Maďarsku revoluce, a jak pamětník vzpomíná, leopoldovští věznitelé jako by povolili, protože se báli, že by se revoluce mohla přihnat i do Československa, přeci jen z Leopoldova do Maďarska je to kousek.

Valdice

Asi po dalších třech letech byl poslán do Valdic. „V těch Valdicích, tam se brousilo sklo pro nějaké[severočeské] sklárny, tam vozili to hrubé sklo a z toho se brousily takové, říkalo se tomu, vachtle, na takové ozdobné lustry. Tyto věci byly na vývoz. V těch kriminálech se to dělalo prakticky zadarmo. Nejšikovnější jsem nebyl, takže jsem tu normu, která byla stanovená, neplnil, neměl jsem žádné výhody.“Mezi výhody patřila třeba možnost nakoupit si za speciální poukazy nějaké jídlo na přilepšenou, ale také sem patřilo právo dostávat balíčky a dopisy z domova. Za celých deset let věznění dostal František Kohlíček pouze čtyři balíčky.

Amnestie a co bylo dál

V roce 1960 přišla velká amnestie: „Ta amnesie v roce 1960 byla podmínečná. Kdyby člověk byl po té amnestii zase spáchal nějaký přečin nebo zločin, tak by se ta amnestie zrušila a ještě se k tomu přidal další trest.“Pan Kohlíček zpočátku nepočítal s tím, že se na něj bude také vztahovat, neboť byl v tomto duchu informován příslušnými orgány. „Zjišťovali, jak je kdo přeškolen, jaký má kdo vztah ke straně. A když ukončili ten rozhovor, tak řekli: ,No tak, to víte, jednou vás taky pustíme, ale na to si budete muset asi dlouho počkat.‘“František Kohlíček se dal ostříhat dohola a počítal s tím, že ve vězení ještě nějaký čas zůstane, spoluvězni mu nechávali „zakázané věci“ (kusy Bible apod.), ale nakonec byl jedním z prvních, koho propustili. „Přespal jsem v Nymburku u tety a druhý den jsem jel do Prahy a z Prahy jsem jel autobusem do toho Buštěhradu, kde jsem měl ještě rodiče.“ Měl obavy, že by maminku ze samé radosti z jeho návratu mohla ranit mrtvice, tak šel nejprve k jednomu ze svých strýců a požádal ho, aby ji na jeho návrat nejprve připravil. Domů k rodičům přišel 11. května, v den svých 46. narozenin. Z vězení si nesl zdravotní následky, a tak prvních čtrnáct dní na svobodě strávil v nemocnici na Kladně.

Nechtěl zůstávat v Buštěhradě, kde by byl všem na očích, proto se vydal do Prahy hledat si nějaké zaměstnání. Nejdříve chtěl pracovat u metařů. Nakonec skončil na devět let v gumárnách Mitas na Zahradním Městě. Pracoval spolu s dalšími třemi zaměstnanci ve směnném provozu ve zkušebně, kde se testovaly pneumatiky. Byla to podle jeho mínění práce nenáročná a příjemná.

Zpátky v duchovní správě

I v době, kdy nemohl působit v duchovní správě, vyučoval děti svých přátel náboženství a chodil k nemocným. V době Pražského jara se přihlásil biskupu Františku Tomáškovi s žádostí, aby mu bylo znovu umožněno vykonávat kněžské povolání. Od 1. ledna 1969 byl ustanoven kaplanem ve farnosti u sv. Antonína v Praze-Holešovicích. Místním administrátorem byl prof. Fiala. Proslavené byly zvláště jeho zdejší dětské mše a výuka náboženství, kterou František Kohlíček vedl částečně na školách a v nedalekém kostelíku sv. Klimenta. Bylo neuvěřitelné, kolik lidí se nebálo posílat své děti na výuku náboženství v době nadcházející a tuhnoucí normalizace. V této době zde pan Kohlíček zaměstnal jako varhaníka prof. Milana Machovce, který musel odejít z filosofické fakulty. Kvůli jeho osobě měl nepříjemnosti s biskupem Tomáškem i s církevním tajemníkem. „Já jsem říkal: ,Já ho nemůžu propustit, on to dělá docela dobře a já žádný důvod nemám, abych ho propouštěl.‘ Nakonec jsme se se spolubratry dohodli, jestli pod poslušností mi přikáže, abych ho propustil... tak jsem ho propustil, ale platil jsem ho dál. Asi po dvou letech potom tam zastupoval jiného varhaníka. Pak jsme měli takový dobrý vztah spolu.“

Pozoruhodné bylo také to, že tyto aktivity fungovaly po celá 70. léta, příslovečný pohár trpělivosti přetekl až v roce 1983, kdy byl František Kohlíček na půl roku zbaven státního souhlasu a následně přeložen do obce Chválenice na jih od Plzně. „Tam se už nedalo nic zkazit, fara tam byla prázdná. Tam jsem byl sedm let. Leccos se tam přece jenom dalo dělat.“Za páterem sem jezdili mladí lidé z Prahy a i s místními si dokázal vytvořit přátelské vztahy.