„Ono to dneska vypadá legračně, ale my jsme neuvažovali o státních otázkách, ale hlavně o tom, že komunistická strana se snaží ovládnout mládež. A jako ovládnutí mládeže nám, skautům, přišlo směrodatný už to, že nám začali vydávat legitimace, kde byla hlavička Československýho svazu mládeže – a Junák tomu byl jako podřízen. A to bylo víc takových věcí, to byli Orlové, všichni. Takže to se nám nelíbilo a z toho důvodu jsme se, hrstka z nás, domluvili, že proti tomu budeme bojkotovat a že se vydají nějaké letáky, jako to tenkrát bylo celkem moderní. Protože ale těm, kteří z toho chtěli udělat velký případ, se nehodilo nás osm, tak to sloučili všechno dohromady. Skupinu Karla Metyše, která vydávala letáky, skupinu, která chtěla pořídit vysílačku do zahraničí (kolem Oty Rozkošnýho), a udělali z toho jednu skupinu, pětadvacetičlennou, ve které byli převážně študáci… Ale byli tam taky takoví lidi jako třeba příručí z obchodu, paní, která měla na starosti celý provoz v klášteře – stravování, ubytování a to všechno. Když tohle potom všechno sloučili, potřebovali tomu dát hlavu. Tak tomu dali hlavu Františka Ambrože Stříteského, kterého jediná vina byla to, že od jednoho z mých kolegů vzal pistoli a hodil ji do kanálu. To bylo jediný jeho provinění a stálo ho to pětadvacet let.“
„Když by přišla další totalita, radil byste mladým lidem, aby do toho (do odboje) šli také?“
„Šli, a tvrdě. Rozhodně. Prosím vás, jestliže si mladí lidé s odpuštěním nechají nabulíkovat všechno a nebudou proti tomu nic dělat, tak kam to spějeme, ten náš stát. Musejí poznat pravdu a za tou pravdou tvrdě jít.“
„Můj advokát byl takovej nemastnej, neslanej. To bych mu neměl za zlý... Ale celý život jsem mu měl za zlé, že neřek’ mojí mámě, že nemůžu dostat trest smrti… Protože jsem ho měl navrženej. Pro ni to byla strašně těžká doba, nevěděla, jak to bude, bylo to přeci po Horákové, kterou oběsili… Nevěděla, jestli je to myšlený vážně, nebo to není myšlený vážně. A on věděl, že ho nemůžu dostat, a neřek’ jí to.“
„Já nevím jméno, ale byl jsem s (jedním) poměrně vysokým funkcionářem církve na jedné cimře. Když se dalo jídlo, byl první, kdo měl všechno snědené, a teď sledoval takovýma závistivýma očima, kdo ještě jí. U faráře tohle špatně působí. To je to samý, jako když v Leopoldově chodil důstojník po poličkách a krad’ chleba. To se tak nesrovnává… Kapitán přeci nechodí a nekrade chleba…“
„V Leopoldově prý byl hlad největší, slyšel jsem vyprávět…?“
„V Leopoldově ses taky setkal s tím, že se házely odpadky do žumpy, a když se chodilo kolem, tak se někteří neudrželi, skočili tam a baštili poloshnilou mrkev… Víte, ta lidská důstojnost je v tu chvíli v kelu!“
„Ptal jste se, jestli na mě někdo měl vliv? Měl! Třeba takovej Honza Nováků z Přelouče, obchodník s textilem, který měl za sebou čtyři roky koncentrák. Ten mně dával školení, co můžu a co nemůžu… Dostávali jsme chleba, takovej větší vdolek – to byl chleba na tři dny. On mně říkal: ,Nesmíš se dostat k tomu, abys ten chleba sněd’ najednou. Musíš si ho přesně rozdělit na tolik dílů, na kolik budeš potřebovat mít chleba. Pak vostaneš člověkem. Když to sežereš, s vodpuštěním, najednou, tak se v tu chvíli najíš, ale potom dva dni po tobě nebude vůbec nic!‘ Takový věci, opravdu zkušenosti ze života.“
„Bylo tam víc bývalých koncentráčníků?“
„Hodně. Tam bylo právě… Protože komunistická Bezpečnost byla přesvědčená, že ti, kteří už prodělali koncentráky, jsou tak tvrdí, že už s nimi nepohnou. V tom ale většinou měli pravdu. To byli chlapi. Ten už měl něco za sebou a nějaký StB mohla říkat, co chtěla, a on radši obětoval zdraví a život, než aby jim podlehl.“
Miloslav Kohout se narodil 21. 12. 1930 v Litomyšli. Když přišel únor 1948 a s ním i nástup komunistického režimu, studoval Kohout v sextě na státním reálném gymnáziu v rodném městě. Byl jedním ze členů studentské samosprávy a podílel se na bojkotu generální stávky odborů, která měla den před pučem na gymnáziu, stejně jako v celé republice, proběhnout.
V době sílícího tlaku (v roce 1949) Československého svazu mládeže na junáckou organizaci sepsal leták Kolegové a kolegyně a svolal schůzku několika přátel, na které byl domluven společný postup proti ,integračním‘ snahám ČSM. Skupina byla již dříve Kohoutem pojmenována jako ATA (s podnázvem Hvězda), a nestačila již plně rozvinout organizovanou činnost. V červnu 1949 byl Kohout zatčen a do března 1950 vězněn ve vyšetřovací vazbě. Po propuštění se nemohl vrátit ke studiu, z něhož byl mezitím vyloučen, a hledal si dělnické zaměstnání. Šestnáctého září 1950 byl spolu s ostatními zatčen znovu a souzen ve dnech 7.-11. 10. 1950 v procesu Stříteský a spol. Byl odsouzen jako dospělý ke 20 letům žaláře. Kromě toho mu soud vyměřil pokutu 10 tisíc Kčs, ztrátu občanských práv na 10 let a byl mu zkonfiskován majetek. Necelých pět let z trestu si Kohout odpykal v Chrudimi, v uranovém dole Bratrství v Jáchymově, na lágrech XII a Prokop v Horním Slavkově, v Leopoldově a na lágru Bytíz u Příbrami. Na svobodu byl propuštěn 16. září 1954.
