Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřiška Kohoutková (* 1926  †︎ 2022)

• narozena 18. dubna 1926 v Přešticích

• 1941 odborná dívčí škola pro ženská povolání, nedokončena

• 1944 práce v administrativě na velkostatku v Lužanech

• 1945 osvobození Přeštic americkou armádou

• 1950 svatba s důstojníkem československé armády Zdeňkem Kohoutkem

• 1952–1957 manžel studoval na Vojenské akademii S. M. Kirova v Leningradě

• 1965 vstup do KSČ

• manžel s rodinou vyslán jako odborník do Egypta

• 1965–1967 první pobyt v Egyptě

• 1968–1970 druhý pobyt v Egyptě

• 1970 manžel propuštěn z armády

• návrat do Československa, nemožnost získat zaměstnání

• po 1989 manželova rehabilitace

• příležitostně přednášela o Egyptě

• zemřela 2. února 2022

 

Jindřiška Kohoutková se narodila 18. dubna 1926 v Přešticích1 v okrese Plzeň-jih v úřednické rodině. Dědeček z maminčiny strany byl okresní velitel četnictva, babička byla v domácnosti. Tatínek ihned po návratu z první světové války vystoupil z katolické církve. K tomuto rozhodnutí jej přiměly válečné události a vše, co musel na frontě vidět. V rodině jeho rozhodnutí způsobilo mnoho konfliktů. „Jeho matka, moje babička, s ním několik let nemluvila. V podstatě až do doby, než já jsem se narodila. Já jsem to vlastně svým narozením všechno zachránila.“

Už na základní škole patřila Jindřiška mezi nejlepší žákyně, což potvrdil test Ústavu lidské práce z Prahy, jehož zástupce prováděl s žáky psychotechnické zkoušky. Jindřiška získala 140 bodů, což byl nejlepší výsledek na škole, a dostala doporučení ke studiu Odborné školy pro ženská povolání v Klatovech.2 Tu také začala v roce 1941 studovat.

Druhá světová válka

Na začátek války si Jindřiška Kohoutková velice dobře pamatuje. Jak byli její rodiče smutní, jak pálili sokolskou agendu jejího tatínka a co všechno se měnilo ve škole. „Brzy nato jsme museli vyškrtávat ze všech učebnic, co se Němcům nelíbilo, nebo jsme slepovali stránky. A na některých školách už pak vůbec neměli učebnice.“

S okupací Československa, tedy s 15. březnem 1939, má Jindřiška Kohoutková spojenou konkrétní vzpomínku: šla do školy a před tělocvičnou DTJ (Dělnické tělocvičné jednoty)3 byla německá kuchyně a Němci vařili pro hladové Čechy.„A naši tam s hrnci chodili!!“

V roce 1944 byla třída, do které pamětnice chodila, rozpuštěna. Dívkám bylo osmnáct let a čekalo je totální nasazení. „Díky mojí kamarádce z pracovního úřadu jsem ale dostala místo na velkostatku v Lužanech.“4 Byl to velkostatek, který původně patřil Josefu Hlávkovi,5 slavnému architektovi a staviteli. Nyní na něm vládl Němci nasazený vrchní inspektor August Mates, jenž vše řídil pevnou rukou a byl znám svým hrubým chováním. První, na koho často řval, byla pamětnice, která zastávala kancelářské práce. Jednoho dne se navíc dostala do konfliktu s manželkou Augusta Matesa, která byla velmi zlá. Jindřiška Kohoutková zapomněla paní Matesové vyřídit vzkaz místního veterináře a paní inspektorová ji uhodila. „Rozpřáhla se o 180 stupňů a vlepila mi takovou facku, to snad chlap nedovede…“

Pamětnice musela vzhledem k bolestem ucha a hlavy navštívit lékaře, který její případ označil jako těžké ublížení na zdraví a paní Matesová byla úřadem práce poslána před soud. Jindřiška Kohoutková mohla odejít ze statku a od paní Matesové dostala na příkaz soudu pět tisíc korun bolestného. Tento příběh měl ještě dohru ve zjitřených dnech těsně po válce, kdy byli manželé Matesovi zatčeni, a někdo z města přivedl pamětnici před paní Matesovou, jež v náručí chovala novorozeně, a přikázal jí, aby Matesové políček vrátila. „Musela odložit dítě na postel a po mně chtěli, abych jí tu facku vrátila. Já jsem nechtěla, styděla jsem se, a tak oni jí to nandali, to bylo hrubé a sprosté, to byly takové emoce nezvladatelné…“

Konec války

Přeštice leží v části republiky, která byla osvobozena americkou armádou,6 a na to si Jindřiška Kohoutková velmi dobře pamatuje. Ve městě se na půl roku usadila 38. americká kavalerie a každý den se někde pořádala tancovačka.

„Z těch amerických vojáků se mi líbili všichni. Ale maminka mě varovala, že je to riziko, že oni prošli od Atlantského oceánu, dostali zabrat v Ardenách, že by to bylo zbytečné dobrodružství… Věřte mi, že jsem ani hubičku nedostala. Já jenom tancovala!“

Po osvobození se pamětnice ráda vrátila na lužanský velkostatek, kde prožila několik šťastných měsíců v práci, která ji bavila. Jejím prvním úkolem bylo provést na zámku v Lužanech inventuru po rodině Augusta Matesa. Na zámku se v té době nacházelo mnoho cenných obrazů, které tam nashromáždil Josef Hlávka.„Tam nechybělo nic! Kromě asi čtyř skleniček a dvou utěrek bylo všechno v naprostém pořádku!“

Pamětnici se na velkostatku velmi líbilo a rozhodla se, že se už nevrátí do Klatov na střední školu. Brzy se ale poměry začaly měnit a vše k horšímu se zlomilo po roce 1948. „Potom začaly ty zmatky. Bylo to na nic a pak se toho ujaly státní statky. Což byla katastrofa.“

Padesátá léta

Jindřiška Kohoutková popisuje bobtnající byrokracii, na všechno musely být najednou příjemky a výdejky, staré vedení bylo odvoláno a do vedení byl dosazen nezkušený student, kamarád kohosi vlivného.„Hned první rok, to už jsem dělala bilanci, bylo pětadvacet milionů ztráty.“

Na politické procesy si Jindřiška Kohoutková pamatuje méně, říká, že na venkově neměli mnoho informací. To se ale změnilo ve chvíli, kdy se na vsích začaly zabavovat majetky. To se týkalo i její rodiny, jejíž část tvořili majitelé zemědělských usedlostí. Až mnoho let po těchto událostech se dozvěděla, jak její tatínek, který pracoval na okresním národním výboru, a byl tedy u zdroje informací, potají varoval svého bratra, že se jej chystají vystěhovat do pohraničí a jeho statek násilně připojit k jednotnému zemědělskému družstvu. Strýc měl za dveřmi pro tento případ nachystanou pušku a otec pamětnice jej prosil, aby ji nechal na pokoji.„A tak můj strýček podepsal…“

Svatba

V roce 1950 se pamětnice vdala. Vzala si vojáka československé armády Zdeňka Kohoutka, který byl krátce po svatbě převelen na Slovensko a poté začal v roce 1952 studovat vojenskou akademii S. M. Kirova7 v Leningradě. Studium trvalo pět let a po celou tu dobu žili manželé odděleně.„Slibovali nám, že tam za nimi budeme moci jet, ale k tomu nikdy nedošlo.“

Jednou za rok mohl Zdeněk Kohoutek domů na návštěvu, telefonování nebylo možné. Jednou se pamětnici podařilo získat zájezd od Čedoku do Sovětského svazu, takže se se svým mužem mohla necelou hodinu vidět v jídelně školy, kterou studoval. Když se pokoušela zjistit, proč nemůže svého muže – stejně jako ostatní ženy dalších studentů – navštěvovat častěji nebo proč v Sovětském svazu nemůže být s ním, bylo jí řečeno, že naši muži jsou špatní studenti a za trest své ženy neuvidí. Jindřiška Kohoutková oponovala, že její manžel patří mezi nejlepší žáky, a postupně se dozvídala, že návštěvy československých manželek nedělají v Sovětském svazu dobrotu, neboť sovětské ženy tak krátce po válce nemají tolik hezkého oblečení jako Češky a Slovenky a jsou z toho zbytečné sváry.

Zatímco Zdeněk Kohoutek studoval v Leningradě, našla si pamětnice práci na komunálním úřadě v inventarizační komisi. Náplní její práce bylo obcházení drobných živnostníků a provádění inventury v jejich podnicích. Z té doby si pamatuje mnoho trapných chvil, kdy kontrolovala nějakou malou provozovnu, kterou komunisté sebrali majiteli, jenž v ní teď pracoval, a povzbuzovala ho k lepší práci.„Moc se jim nechtělo. Bylo to jejich, a už to nebylo jejich…“

Egypt

V roce 1958 adoptovali Kohoutkovi dva chlapce a o dva roky později byl Zdeněk Kohoutek poslán do Egypta, kde se podílel na založení vojenské akademie v Káhiře. Byl vyslán jako jeden z mnoha odborníků v rámci československé pomoci při budování vojenského školství v arabském světě.8

Poprvé byl v Egyptě sám, bez rodiny, a vrátil se po šesti měsících s těžkou úplavicí. V roce 1965 byl do Egypta vyslán znovu, a to už si tam mohl vzít celou rodinu. S několikaměsíční přestávkou v roce 1967 strávili Kohoutkovi v Egyptě pět let a pamětnice tyto roky považuje za nejšťastnější léta svého života.

Čechoslováci byli v Egyptě vnímáni jako špičkoví odborníci, oblíbenci panovníka Násira,9 Egypťané byli pohostinní a rodina Zdeňka Kohoutka patřila mezi smetánku.„Samozřejmě, že jsme tam žili na vyšší úrovni, než kdybychom byli v Československu. A navíc jsme tam měli něco, co doma nebylo – svobodu.“ Zdeněk Kohoutek byl členem komunistické strany už od dob studií, jeho žena do strany vstoupila před odjezdem do Egypta. „Nechtěla jsem, musela jsem.“

V Egyptě ovšem podle jejích slov nesměli o tom, že jsou komunisté, mluvit a vůbec byli coby rodina armádního plukovníka ostře sledováni. Jindřiška Kohoutková si pamatuje několik momentů, kdy se o tomto faktu sami přesvědčili. Jednou se jim přiznal podřízený Zdeňka Kohoutka, laborant, že je ve skutečnosti v Egyptě jen proto, aby podplukovníka Kohoutka sledoval. „Byl to báječnej člověk a zůstal naším přítelem až do mužovy smrti.“

Jindy si zase pamětnice vybavuje, jak byli s celou rodinou pozváni na večeři do rodiny žáka Zdeňka Kohoutka a kromě pozvaných se akce zúčastnili i dva neznámí muži, kteří celou akci podrobně monitorovali. I přesto Jindřiška Kohoutková vzpomíná hlavně na to dobré, co v Egyptě zažili. Muzea, pyramidy, život na vysoké noze a členství v nejlepších káhirských klubech, kam mohli jen vyvolení.10

Rok 1968 v Egyptě

Okupaci Československa v roce 1968 prožili Kohoutkovi také v Egyptě a pamětnice popisuje, jak málo o celé situaci věděli. O dění doma měli informace pouze z Rudého práva,11 které jim chodilo s dvoutýdenním zpožděním. O okupaci Kohoutkovým řekl jejich známý holič, který měl informace z místní televize. Jindřiška Kohoutková si pamatuje, jak se s kolegy scházeli a snažili se zjistit cokoli víc, padly dokonce nějaké řeči o emigraci, ale nakonec se všechno vrátilo do starých kolejí.

Návrat do Československa

Egyptský pobyt skončil nečekaně v roce 1970. Zdeněk Kohoutek totiž odmítl podepsat lživé a negativní posudky na dva kolegy a musel okamžitě opustit Egypt. „V pondělí to odmítl podepsat a ve středu jsme jeli. Pět let našeho egyptského života jsem musela sbalit za dva dny. A zvládla jsem to!“

Po návratu z Egypta byl podplukovník Kohoutek vyhozen z armády a marně hledal mnoho měsíců práci. Vždy si nějaké místo našel a byl vzhledem k svým zkušenostem s nadšením přijat. Když chtěl poté v domluveném termínu nastoupit, bylo mu sděleno, že už to není možné. K problémům se zajištěním rodiny (dostával finanční příspěvek 1200 Kč, a to bylo vše, z čeho čtyři lidé žili) se brzy přidružily problémy zdravotní: nejprve deprese a poté také infarkt.

V devadesátých letech byl Zdeněk Kohoutek plně rehabilitován a byla mu udělena hodnost plukovníka (v době vyhození byl podplukovník) a medaile Za zásluhy v armádě. Zemřel v roce 1996.

1 http://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99e%C5%A1tice

2 http://drobek.svet-stranek.cz/nova-stranka-34677/

3 http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Blnick%C3%A1_t%C4%9Blocvi%C4%8Dn%C3%A1_jednota

4 http://cs.wikipedia.org/wiki/Lu%C5%BEany_(okres_Plze%C5%88-jih)

5 http://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Hl%C3%A1vka

6 http://www.youtube.com/watch?v=B8o-aJ95AMk

7 http://cs.wikipedia.org/wiki/Sergej_Mironovi%C4%8D_Kirov

8 http://is.muni.cz/th/180327/ff_m/

9 http://cs.wikipedia.org/wiki/Gam%C3%A1l_N%C3%A1sir

10 http://en.wikipedia.org/wiki/Gezira_Sporting_Club

11 http://cs.wikipedia.org/wiki/Rud%C3%A9_pr%C3%A1vo