Lucie Kohoutková

„Nás, co jsme neměly sliby, oblékli, tajně jsme šly do noviciátu. Soudruzi se to ale hned dozvěděli. Řekli nám, že můžeme jít domů, a když jsme nechtěly, tak nás naložili a odvezli do nemocnic. Nás pět jelo do Kladna, jiné do Plzně, Rakovníka a do Ústí nad Labem. Tam nás rozstrkali na oddělení, každou zvlášť, mezi civilní sestry. Nesměly jsme opustit Kladno ani chodit v hábitu. V něm jsme směly jen do kostela. Do práce jsme chodily v civilu. Křížek jsme si ale nechaly, to jsme nevzdaly. V Kladně nás bylo pět a ještě dvě sestry z jiného řádu. Bydlely jsme nejprve v suterénu, pak na půdě. Všelijak nás tam strkali. Z toho Kladna jsem šla z nich první do civilu, protože máma byla nemocná. Nebyly jsme totiž ani ve světě, ani v klášteře, bylo to takové nic. To, co je hezkého v tom klášteře, jsme neměly, ale ty povinnosti nám zůstaly. Bylo to takové, že jsme nebyly tam ani tam.“

„Ze Slezska šla fronta a tudy utíkali Němci. Jeli s těmi vozíky okolo a měli s sebou i kojence. Neměli jim co dát jíst a do ústavu je často přinesli již polomrtvé. Nechávali je zde a oni umírali jako mouchy. Plno dětí tam zemřelo. Netušilo se o nich nic. Rodiny táhly dál a nevědělo se, kde tito lidé skončili. Dítě mělo jen jméno, a to bylo vše. Jednou po válce jsem poslouchala rádio a v něm přes Červený kříž hledali dítě, které zanechali v Radošově. Říkala jsem si, mám se ozvat, nemám? Radši ale ať to ani nevědí.“

„Ta druhá maminka měla ve válce dítě. Ona měla od mládí tuberkulózu a Hitler na to dbal a dítě nemohlo být doma. Nesměla ani kojit a sebrali ho a dali ho do ústavu. Ústav byl v Kysíblu-Radošov, asi půl hodiny od Karlových Varů. Vedly ho sestry kongregace sv. Kříže a na tu dobu byl velmi pokrokový. Byly v něm již skleněné boxy a měly oddělení rozdělená od čtvrt roku do půl roku, pak batolata do dvou let a dole v přízemí měly starší děti od dvou do šesti let, chlapce a holčičky. Byl to tedy kojenecký ústav do šesti let. My jsme tam za chlapečkem jezdili. Zemřel ale na záškrt. Potom měla maminka druhé dítě, a to tam také bylo. Ten dosud žije, je to druhý bratr. Byl tam až do konce války a teprve si ho mohli vzít domů, až když se nařízení zrušilo. Německé děti odsunuli a přišly tam děti korejské.“