Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kokta (* 1947)

• narodil se 10. července 1947 ve Frýdlantu

• jeho dědeček bojoval v první světové válce v československých legiích

• otec po druhé světové válce ve Frýdlantu pomáhal obnovit sbor dobrovolných hasičů

• během vojny pamětník zažil invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968

• jeho jednotka měla zamířené tanky na vlastní kasárna, která obsadili okupanti

• nastoupil v Elitexu, kde zakládal a vedl brigádu socialistické práce, kvůli čemuž vstoupil do KSČ

• ze strany po pár letech vystoupil po neshodách se spolustraníkem a kolegou v práci

• po odchodu z Elitexu pracoval jako správce na radnici ve Frýdlantu

• celoživotně aktivně působil u frýdlantských hasičů, vedl i mládež a po vzoru otce se stal okrskovým starostou

• jako dobrovolný hasič se podílel na odstraňování škod během povodní v roce 2010

• v roce 2023 žil v Boleslavi na Frýdlantsku

Josefu Koktovi paradoxně invaze vojsk Varšavské smlouvy trochu pomohla. Tehdy si měl odpykat vězení za to, že se na vojně ulil, když jel opravovat havarovaný vojenský vůz. Pak ale do Československa vtrhly kolony okupantů a pamětník musel brzy nastoupit do pohotovosti ke své jednotce v Boru u Tachova.

„Všechno bylo namířeno na naše kasárna, která obsadili Rusové, místo na německou stranu,“ vzpomíná na srpen roku 1968. Českoslovenští vojáci sice zůstávali v pohotovosti, ale k žádnému střetu nedošlo. Z vojny se tak Josef Kokta brzy dostal domů.

Perné chvíle zažíval také během silných povodní na Frýdlantsku v roce 2010. Tenkrát se podílel na bezprostřední pomoci a odstraňování škod jako člen dobrovolných hasičů. Ve frýdlantském sboru ostatně on i jeho otec zanechali výraznou stopu.  

Dědeček legionář šil ve Frýdlantě obleky

Pamětník Josef Kokta se narodil 10. července 1947 ve Frýdlantu, odkud pocházela rodina jeho otce. Jméno Kokta ve městě bylo známé už díky pamětníkovu dědečkovi, který zde v ulici Míru provozoval zakázkové krejčovství.

„Na Frýdlantsku bylo vyhlášené, sídlilo ve velké budově. Dědeček pracoval víceméně sám, šil šaty, opravoval oděvy, finančně na tom byl dobře,“ říká pamětník. Dědeček Josef Kokta si podnik založil poté, co se vrátil z první světové války, kde bojoval v československých legiích.

Po válce se oženil s Němkou Eleonorou, ke smíšeným manželstvím ještě i za první republiky docházelo často, zvláště v severočeském pohraničí, kde žili převážně Němci. Později se ale právě zde národnostní situace vyostřovala. Sudety zabralo v roce 1938 hitlerovské Německo a mnoho Čechů muselo prchnout do vnitrozemí.

Naopak po konci druhé světové války Čechoslováci odsunuli téměř tři miliony Němců a náhle vyprázdněné pohraničí doosidlovali noví obyvatelé. Příbuzní Josefa Kokty se ale všem těmto přesunům vyhnuli a ve Frýdlantu po celou dobu zůstali.

Šel v otcových hasičských stopách

Jeho otec absolvoval požární školu v Brně a poté pracoval ve frýdlantském podniku THZ, kde se vyráběly hasicí přístroje. Po roce 1945 se zasadil o výstavbu hasičárny a obnovení místního sboru dobrovolných hasičů.

Pamětník v tomto prostředí odmala vyrůstal a posléze šel v otcových stopách. V mládí se kromě hasičství věnoval také fotbalu, který hrál za Frýdlant. Po základní škole se vyučil strojním zámečníkem a v roce 1966 nastoupil na vojnu.

V posledních měsících dvouleté služby se Josef Kokta s dalšími kolegy ulili během opravy vojenských vozidel poničených při cvičení, což se provalilo a měli si odsedět měsíc ve vojenském vězení. Do všeho ale vstoupila invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968. Pamětník její první okamžiky prožil ve Frýdlantu, kterým projížděla kolona okupantů mířící od hraničního přechodu v Habarticích do Liberce.

Poté Josef Kokta nastoupil zpět ke své tankové jednotce v Boru u Tachova. „Během okupace jsme měli pohotovost, paradoxně naše tanky mířily na naše kasárna, která zabrali Rusové. Pohotovost trvala asi čtrnáct dní, ke konfliktu nakonec nedošlo. Představitelé to vyjednali, okupanti se odsunuli a my se vrátili do našich kasáren,“ vzpomíná pamětník.

Vystoupil ze strany

Po vojně se pamětník v roce 1969 oženil, jeho manželka Jiřina pracovala jako vedoucí čistírny ve Frýdlantu. Josef Kokta nastoupil do místního podniku Elitex, kde dělal mistra na lisovně kovů. Z této pozice také na svém oddělení zakládal brigádu socialistické práce.

Toto hnutí za socialismu motivovalo formou soutěžení, odměn a možnosti rekreace či společenského vyžití pracující k větší efektivitě práce. Režim tento nástroj využíval nejen z ekonomických důvodů, ale také k upevnění komunistické ideologie.   

V čele každého pracovního kolektivu musel pochopitelně stát straník – a to se týkalo i Josefa Kokty. „Do strany jsem se dal kvůli tomu, abychom mohli dělat nějaké společenské akce a cestovat, ne z osobních potřeb nebo politických důvodů. Vykonával jsem to asi tři nebo čtyři roky, pak přišel na lisovnu nový člen KSČ, měli jsme rozepře o tom, jak kolektiv vést, tak jsem ze strany vystoupil,“ vysvětluje pamětník. Po odchodu z KSČ prý žádné problémy neměl.

Málem mě to smetlo

Josef Kokta po konci v Elitexu nastoupil jako správce budovy frýdlantské radnice. V této unikátní stavbě dohlížel na běžný chod i opravy nebo instalaci zvonkohry. Pracoval zde až do důchodu, zažil různé představitele města a také ničivé povodně v roce 2010, které zasáhly celé Frýdlantsko.

„Šel jsem rychle zavřít plyn na radnici a málem mě to smetlo. Když přijela armáda, doplňoval jsem pohonné hmoty jim i policajtům a profesionálním hasičům. Po povodni jsme vyčerpávali sklepy, bylo pořád co dělat. Myslím, že se to tehdy zvládlo organizačně dobře,“ hodnotí s odstupem času.

Vzpomínku má ale i na další silnou povodeň, která město a okolí zasáhla v roce 1958. Tehdy podle Josefa Kokty dokonce voda u podemleté trati odnesla lokomotivu až k polským hranicím. 

Kromě řady zásahů, jako například na frýdlantské pile nebo u požáru lakovny v Elitexu, byl pamětník také u stavby hasičského cvičiště pod zámkem a založení Memoriálu Karla Hartmanna.

Po svém otci se stal okrskovým starostou a úspěšně vedl i mládež na hasičských soutěžích. „Šest z deseti kluků, co byli pode mnou, se stali profesionálními hasiči. Z toho mám největší radost,“ uzavírá pamětník.