Tazatel: „Pilířem jezuitského života jsou ignaciánské exercicie. Existovalo nějaké společenství, kde by se exercicie konaly?“ – „Za těch stalinských let to bylo nemožné, protože nás hodně sledovali, a když se setkali dva, tak už to byla protistátní činnost a už byly výslechy. Kdo z nás už exercicie prodělal (my jsme v noviciátě absolvovali třicetidenní), tak si exercicie dával sám. V jezuitském řádu je praxe, že každý rok se konají osmidenní exercicie, a ty jsme si dělali sami. Když se to potom uvolnilo, tak už se pořádaly tajné, u někoho na chatě, na statku, v různém prostředí … na brigádách i ve vězeních. To museli být ovšem zvlášť kovaní lidé, protože jsou to nenormální podmínky. Když se dělají exercicie, tak se odjede pryč do jednoho domu, tam je člověk sám a má možnost se modlit a rozjímat. Tehdy to muselo být v práci, na brigádě, na chatě… A všude se muselo dávat pozor, jestli nás někdo nešpicluje a neodhalí. Pod dohledem, v napětí se dají dělat exercicie, ale není to ideální prostředí. To bylo umění každého zvlášť, každý musel vycházet z předešlých zkušeností. Struktura zůstala pochopitelně stejná, protože to je exerciční knížka. Ale bylo třeba volit témata a reagovat na konkrétní situaci. Ignác dává exercitátorovi (ten, který dává exercicie) pokyny, aby reagoval na situaci toho kterého exercitanta. Po rozjímání s ním vede rozhovor podle toho, co poznal, či nepoznal, získal, či nezískal. A podle toho se staví další rozjímání. Pochopitelně, v nenormálních podmínkách se tím víc muselo reagovat na tyto nenormální situace. On žije v té a té situaci a má ten a ten problém. Musí si proto vzít takové téma, které mu pomůže v jeho problému. Pochopitelně, vždy s pohledem upřeným na Krista.“
„V této oblasti má pochopitelně čínská sekce největší váhu, ale pokud já vím, soustřeďují se na pozitivní výklad křesťanské nauky a těch politických problémů se málo dotýkají, nebo se jimi nezabývají. Zvlášť podzemní církev v Číně říká: ‚My jsme bez jakýchkoli prostředků, my potřebujeme texty, potřebujeme vědět o věcech víry, ty politické věci nechte stranou, tím nám nepomůžete, jenom zhoršíte situaci.‘ Pak je tu vietnamská sekce, v těžkých dobách se obdobným způsobem snažili pomáhat tamním katolíkům. Pak je španělské vysílání nejen pro Kubu, ale i pro Jižní Ameriku. Ti se obdobně zaměřují na to, aby informovali, co se děje v církvi, o zásadách Magisteria, učitelského úřadu, co říká Svatý otec při své činnosti. Já sám to znám z naší situace, já jsem byl v Československu do osmašedesátého roku – pocit toho odříznutí od světa je deprimující. Když se objeví jakákoli známka, že o nás vědí, že se starají o to, jak nás informovat, že respektují naše těžkosti a snaží se nám pomoc … to bylo velmi povzbuzující, tímto směrem se Rádio Vatikán snaží působit i dnes.“
„Já jsem to srovnával s čísly odjinud, když jsem vyšel v osmašedesátém ven… Vždycky jsem se chlubil tím, že nás navzdory všem diskriminacím, pronásledováním a věznění zůstalo z třiatřiceti jedenáct věrných. Srovnával jsem to se Španěli, kde jich v jedné provincii bylo čtyřicet a zůstalo pět… Říkal jsem si, to jsme na tom moc dobře.“ – Tazatel: „To znamená, že někteří odcházeli?“ – „Samozřejmě. V padesátých letech to vypadalo, že je všecko ztraceno na věky věků. To muselo být skutečně vyžíhané a zakalené povolání, aby vydrželo ten nápor. Já jsem počítal s tím, že se třeba nikdy nedostanu ke kněžství. Já jsem byl svěcen až v osmašedesátým, po dvaceti letech. Celou tu dobu jsem žil jako jezuita … spíš jako laik, ještě nevybavený kněžstvím. Musel jsem se s tím neustále potýkat. V Brně jsem žil mezi bohoslovci, kde někteří říkali: ‚Ještě rok a ožením se.‘ Tomu odolávat, byli to kamarádi, nebylo snadné. Ale když je povolání pevné, tak to vydrží. Ze třiatřiceti nás jedenáct zůstalo.“
„Pro nás to byla úžasná výhoda, že nás dali dohromady – řeholníky, kněze a pár laiků, o kterých jsme si nejprve myslili, že jsou to špiclové, ale potom se ukázalo, že jsou stejně postižení jako my – studenti, kteří se brzy mezi nás zařadili. Ale protože jsme byli mezi sebou, sloužily se mše svaté, zpovídalo se, kromě toho se tam i studovalo. Já jsem po noviciátě měl dělat filozofii. Složil jsem ještě tajně první sliby v Bohosudově, potom mělo následovat studium filozofie. Jenže jsme museli nastoupit do PTP, takže se využívalo studentů filozofie, kteří tam byli, profesoři tam nebyli. Ti se nám při různých příležitostech (o nedělích, po večerech) snažili něco z těch filozofických předmětů sdělit. Tímto způsobem jsme pokračovali dál, nebo se alespoň udržovali v tom studijním duchu. Později se to pochopitelně muselo všechno dohánět. Takže po téhle stránce, že nás dali všechny dohromady a že to byly čistě kněžské roty, sice s přísným režimem a všelijakými diskriminacemi, noční poplachy. Poplachy jsme dokázali jedním krásným způsobem zlikvidovat. Přišla kontrola z Komárna a samozřejmě – noční poplach. Vyhnali nás na hodinový pochod a potom jsme se vrátili. Přišli jsme zpátky a ráno, aniž bychom se domluvili, došli všichni do práce, sedli si a spali. Když přišli políři a stavitelé a ptali se: ‚Co je, proč neděláte?‘ Řekli jsme jim, že nás v noci hnali na pochod. A oni potom protestovali… Od té doby byly zakázané poplachy. Bylo to ale bez domluvy, oni potom pochopitelně bádali, kdo to zorganizoval. Nikdo. To byla normální reakce, všichni přišli, zalehli a spali.“
Tazatel: „Jaký byl typ lidí, kteří vám veleli?“ – „Musím říct, že to byl ten nejpodřadnější materiál v armádě. K pétépákům je dávali za trest, aby si na nás odpykali trest za nějaký přečin. Většinou to byly morální přečiny, nebo peněžní. Jeden zpronevěřil nějaké peníze, druhý byl zase velikej děvkař atd. To jsme zažili pak i tam, co tam dál vyváděli. A především ti politrukové, to byli především omezení a zfanatizovaní lidé. My jsme si z nich takovým jemným způsobem utahovali. Jeden takový překrásný způsob, co si vzpomínám, měl páter Šimonovský, redemptorista. Oni ti politrukové neuměli ani pořádně číst. Když měli něco přednášet, přinesli příručku a tak: ‚Kdo bude číst?‘ Dal ji do ruky Šimonovskému. Ten, aby kryl svou tajnou činnost – něco při hodinách studoval, měl před sebou položené Rudé právo. A napadlo ho, že četl vždycky jednu věty z té příručky a vedle měl úvodník z toho Rudého práva. To si nedovedete představit tu parodii, kterou dokázal. Z příručky četl nějaké to nadávání na kapitalismus a z úvodníku chválu komunistického systému. Už jsme nevěděli, co máme dělat, abychom se nechechtali. Ten (politruk) se pořád díval, co to… To byl večer velikého utrpení, protože jsme se museli hrozně přemáhat, ale bavili jsme se náramně. Pochopitelně, oni nebyli schopni něco rozvinout nebo zdůvodnit. Když se je někdo vtipnými otázkami snažil uvést do rozpaků, tak odpovídali nějakou definicí ze školení a nedebatovalo se dál. A když jste se dál ptal, tak: ‚Mlč, jede se dál…‘ Oblbovací systém.“
Celé nahrávky
1
Řím - redakce české sekce Radia Vatikán, 25.10.2006
Josef Koláček se narodil 1. září 1929 v Brně v Bystrci. Byl vychován v katolické rodině. Po absolvování gymnázia se v roce 1948 přihlásil do jezuitského noviciátu na Velehrad, byl odhodlán dostát svému povolání i přes krajně vyostřenou situaci a s výhledem na pronásledování církve. Jeho novicmistrem byl tehdy legendární páter Zgarbík, vězněný už za nacistů a umučený později v komunistických kriminálech. Po likvidaci jezuitského řádu na jaře roku 1950 se ocitl Josef Koláček v internaci v Bohosudově, odkud byl po pár měsících povolán k vojenské službě a zařazen k smutně proslulým Pomocným technickým praporům (PTP) na Slovensko. Zde byli tzv. pétépáci nasazováni za primitivních pracovních podmínek jako stavební dělníci. V roce 1954 byl od PTP propuštěn a živil se jako dělník dál. Stále žil podle pravidel jezuitského řádového života s předsevzetím, že své povolání bude naplňovat i v extrémně nepříznivých podmínkách. Společný řádový život tehdy neexistoval. V roce 1968 se mu podařilo vycestovat a zůstat v Rakousku, kde také dokončil filozofická a teologická studia. Ještě před odjezdem do Rakouska byl vysvěcen na kněze, s dvacetiletým zpožděním. Od roku 1970 žil trvale v Římě, kde byl krátce po příjezdu jmenován vedoucím české sekce Vatikánského rozhlasu. Josef Koláček zemřel 10. září roku 2019 ve věku 90 let.
