Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rastko Kolaček (* 1956)

• narozen 6. dubna 1956 v Bělehradě

• příslušník české menšiny v Bělehradě

• zanechal studia a nastoupil povinnou vojenskou službu

• střídal práce, zaměstnán byl v elektronickém průmyslu, kde strávil 26 let

• jeho děti absolvovaly kardiochirurgickou operaci v Londýně

• s manželkou postavili domek v Kotorském zálivu u Jadranu a tam léčili své děti

• příležitostně se zabývá v rodině tradičním kovářským řemeslem

• v roce 2003 mu zemřel syn

• zapojil se do aktivit Českého spolku v Bělehradě

Příchod českého předka do Bělehradu

Ve druhé polovině devatenáctého století přišlo do osvobozeného Srbska mnoho Čechů, zvlášť v roce 1867 po úplném stažení turecké armády. Do Srbska nejdřív přicházeli řemeslníci a dělníci, teprve později podnikatelé, inženýři, lékaři, hudebníci, bankéři a další.  

František Koláček (1835, Malhostovice u Brna – 1880, Bělehrad) přišel v roce 1860 do Bělehradu se svou ženou Kateřinou Marií na pozvání Ilije Kolarca, zámožného srbského obchodníka a mecenáše. František byl zedníkem, mimo jiné se podílel i na stavbě hospody „Kolarac“ v centru města nebo domu známého srbského malíře Stevana Todoroviće. Koláčkovi měli pět dětí: Anežku, Josefa, Matyldu, Vladislava a Bohumíra.

Josef Koláček (1868, Bělehrad – 1927, Bělehrad) je iniciátorem kovářského řemesla. Když mu bylo pouze 12 let, přišel o matku a dva roky později i o otce. Nejstarší sestra se provdala a bydlela v Bulharsku, v Sofii, Josef pak odešel za ní a vyučil se zámečníkem. Potom strávil rok ve Vídni a vyučil se strojníkem. Ve svých dvaceti letech se vrátil do rodného Bělehradu, kde se pustil do kovářského řemesla a otevřel si zámečnickou dílnu. Josef byl společensky velmi aktivní, účastnil se založení české školy v Bělehradě (dnes Český dům v ulici Svetozara Markoviće 79, kde sídlí spolek českých krajanů) a také financoval její stavbu. Je jedním ze zakladatelů spolku Lumír, v kterém se scházeli bělehradští Češi. Měl čtyři děti: Ružu, Josefinu, Franju a Antuna. V roce 1924 Franja Koláček (1895–1973) převzal řemeslo po svém otci. Franja měl tři syny: Antuna, Jovana a Viktora. Dnes jejich potomci – Rastko, Dino a Branislav Koláček – pokračují v uměleckém kovářství.

Dětství a mládí

Rastko připomíná, že první čtyři roky svého života bydleli společně ve velké rodině s babičkou, dědečkem, dvěma strýci a rodiči v centru Bělehradu, v blízkosti budovy tehdejší Požární ochrany, kde se dnes nachází Tašmajdanské bazény. Měli tu čtyři domky, dílnu na kovové předměty a obchod. V roce 1960 jim komunisté znárodnili majetek a museli se přestěhovat na okraj Bělehradu, do domu, který postavil Rastkův děda a který předtím používali jako chatu. V té čtvrti chodil do základní školy „Filip Filipović“. V pátém ročníku se nemohl učit anglicky, protože to bylo určeno pouze pro děti důstojníků, přesto se mu po několika měsících podařilo do třídy se začlenit. Znalost angličtiny mu později v životě pomohla, když s manželkou pobývali v Londýně kvůli operaci jejich dětí, které trpěly vrozenou srdeční vadou.

Vyučil se strojníkem, chodil do stejné školy jako předtím jeho děda a strýcové. Nikdy neměl skvělé známky, ale poněvadž byl dítětem z kovářské dílny, hodně toho uměl a byl velmi šikovný. Potom se zapsal na strojnickou fakultu, ale po třech letech zanechal studia, neboť už se začal zabývat sportem a nezbýval čas na studia. Potom nastoupil povinnou vojenskou službu, oženil se a narodily se mu děti.

Otec mu říkal, že ho bude podporovat do jeho 25 let, ale že se potom musí postarat sám o sebe. Vyprávěl mu, že i on sám se učil u jiného řemeslníka a pracoval v jiné dílně, aby po návratu uměl řídit svou dílnu. Taková byla v rodině tradice. 

Když pamětník opustil vysokou školu, nevybíral si, kde bude pracovat. Nějaký čas vrátným, krátce pracoval na lodi, potom jako ostraha transportu peněz, v kotelně. Pak se objevil inzerát na práci v elektronickém průmyslu, tam poté strávil 26 let. Staral se o stroje a průmyslové linky. Práci měl rád, ale zanechal jí v roce 2007, kdy se začal naplno věnovat léčbě svých dětí.

Domek v Boce Kotorské

Už jako chlapec se Rastko zamiloval do moře, každé léto trávili na malém ostrově Silba v Dalmácii, kde měla rodina dům. Sám postavil domek na skále nad Kotorským zálivem, kterému dal jméno „Spila“ – což znamená jeskyně, protože dvě zdi domečku tvoří skály. S manželkou se tam věnovali svým dětem. Snažili se jim zajistit zotavování na čistém vzduchu a dobré jídlo. Bohužel o syna nakonec přišli.

V Kotorském zálivu se věnuje volnému potápění (na nádech) a se skupinou místních rybářů loví. Spolu zrenovovali téměř zničenou loď o délce 9 m, s kterou můžou vytáhnout dvě až tři tuny ryb. Měl příležitost lovit v hloubkách velké a nebezpečné ryby, jako je úhoř mořský nebo muréna, ale i některé krásné ryby, jako je kanic vroubený a další. Mrzí ho, že v současné době v Černé Hoře není žádná továrna na zpracování ryb a že se do moře hází velké množství rybích zbytků, které by se mohly použit.

Umělecké kovářství – rodinné řemeslo

Dnes se v rodině Koláčků uměleckým kovářstvím nejaktivněji zabývá Rastkův bratranec Branislav, který zdědil všechno nářadí. Další bratranec, Dino, má také svůj vlastní kovářský obchod. Rastko se občas také věnuje tomuto řemeslu a doufá, že jednou poslechne svého strýce, který se dožil věku 93 let. Ten ho vždy přesvědčoval, aby se vzdal stavění domů a konečně se věnoval tomuto krásnému, starému a uznávanému řemeslu. Říkal, že vždy může zaplatit zedníka s čtvrtinou kovářského honoráře. Rád by v budoucnu, na místě, kde rodina vlastnila dílnu, otevřel malou galerii s uměleckými předměty z kovu.

Problém s restitucí rodinného majetku

Rodině Koláčků byl znárodněn majetek v roce 1960 (domky a dílna) a následně v roce 1971 (ateliér jeho otce, který byl výtvarný umělec). V roce 2011 Srbsko schválilo Zákon o návratu vyvlastněného majetku a odškodnění. Rodina Koláčků podala žádost o restituci, ale žádost bohužel nebyla doposud vyřízena. Existuje také problém s budovou Českého domu v Bělehradě, jejíž výstavba byla financována z fondu českých přistěhovalců za účelem vytvoření prostoru pro českou školu, kulturní akce a shromáždění českých krajanů. Zatím to vypadá, že podle srbského zákona návrat Českého domu spolku, respektive původnímu účelu nebude možný.

O předcích, češtině a krajanském spolku

Když pamětníkovi předkové přišli do Srbska, přešli na pravoslavnou víru. Vybrali svatého Sávu za rodinného ochránce a křestní slávu (srbsky „krsna slava“, nebo jen „slava“ je velký srbský pravoslavný rodinný svátek). Pamětník říká, že to může pochopit vzhledem k tomu, že přece přišli do slovanského prostředí, kde jazyk a některé zvyky nebyly tolik odlišné.

Jeho otec Antonije neuměl česky a teď pamětník spolu se svou dcerou chodí na kurz češtiny, který se pořádá v Českém domě. Říká, že to vůbec není jednoduché, pletou se mu podobná slova z jiných slovanských jazyků a dialektů a že mu ani tolik nezáleží na správném pádě, ale na porozumění. Diví se, že jeho dědeček jako řemeslník uměl sedm jazyků.

Kontakt s českým prostředím

Vzhledem k jeho vysoké postavě, světlým vlasům a modrým očím se lidé Rastka často ptají na původ a říkají, že je vidět, že má „českou krev“.

V 60. letech dvacátého století jeho rodiče navštívili své české příbuzné v Malhostovicích u Brna a oni jim oplatili návštěvu v Bělehradě. Bohužel dnes již nemá kontakt s Koláčkovými v Čechách. Jako zajímavý detail pamětník připomíná, že v té době jeho matka psala a zasílala zvací dopisy do Čech, aby čeští příbuzní mohli dostat povolení k cestě, a že oni je používali k cestám do jiných zemí. „Dnes přišel čas, abychom jim psali, ať nás dostanou odsud pryč,“ konstatoval pamětník.

V posledních letech je aktivním členem spolku Česká beseda Bělehrad, který přes české velvyslanectví dostává finanční podporu pro různé kulturní programy.

O dějinách a původu Slovanů

Věří v teorii alternativní historie, podle které Slovani osídlili Balkán mnohem dříve, než to oficiální věda přiznává, a že Srbové jsou nejstarším slovanským kmenem. Hlavním tvůrcem takového názoru je srbský publicista Jovan I. Deretić. Oficiální srbská věda však považuje tuto „autochtonistickou školu“ za pseudovědu.