Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Emanuel Kolajta (* 1928)

• narozen 8. března 1928 v obci Lubno v Beskydech

• během druhé světové války nasazen na nucené práce ve Vítkovických železárnách

• zažil bombardování Ostravy

• před nálety se skrýval ve starých studnách

• po jednom z náletů utekl z Ostravy domů do Beskyd a tam se skrýval

• po válce narukoval do vznikající Československé lidové armády

• byl vyslán na Slovensko do boje proti prchajícím Banderovcům

• kariéru u armády ukončil na pozici podplukovníka u dělostřelectva

Jeho klidný život v malebné beskydské vesnici změnila válka. Byl povolán na nucené práce. Dřel ve Vítkovických železárnách v Ostravě a při náletech se spouštěl do starých vyschlých studní. Po válce si původně jen chtěl rychle odbýt povinnou vojenskou službu, ale nakonec v armádě zůstal celý život.

Emanuel Kolajta se narodil se 8. března 1928 v obci Lubno v Beskydech. V malé chaloupce žil s pěti sourozenci, rodiči a babičkou. „Otec vstával kolem půl čtvrté ráno a jezdil na denní směnu do Ostravy. Když měl odpolední, vracel se pěšky z nádraží ve Frýdlantu, to znamená, že přicházel kolem jedné v noci. Byl nesmírně pracovitý,“ vzpomíná. To, co jako kluk na tátovi oceňoval, brzy musel dělat také. Když Československo obsadili nacisté, byl povolán na nucené práce. Vstával stejně brzy jako otec a stejně jako on dojížděl za těžkou prací do ostravských Vítkovických železáren.

„Hned první směnu jsem se tam rozbrečel. Dali mi obrovské kleště. Byly tak velké, že dosahovaly nad můj pas. Pak vyjel vývalek, třeba kolejnice. Valcíř potřeboval změřit, jestli je to přesné, tak výsuvná pila uřízla kus ohnivého železa, já ho musel chytit do kleští a táhnout po zemi až ke kadlubu. Tam jsem to hodil do vody a valcíř tak zjistil, jestli má dobře seřízené válce. Tomu se říkalo pruba. Byla to moc těžká práce a já byl hubený kluk,“ vypráví.

Válka změnila život i dalším členům rodiny Kolajtů. Emanuel měl bratrance, Otu Kolajtu, který byl u příbuzných velmi oblíbený. Veselý kluk, který ještě před válkou stačil odmaturovat, se s kamarádem zapojil do odboje. Pokusili se dostat do Anglie, jenže byli na cestě zatčeni. „Nacisté je oba popravili. Dlouho jsme doma schovávali dojemný dopis, který Ota poslal před popravou, ale už se papír rozpadl,“ říká Emanuel.

Vybavuje si také další mladé muže, kteří z Beskyd utekli před nacisty a zapojili se do odboje. Byl svědkem toho, když z Beskyd tajně utíkali do Polska Josef Birský, Eduard Gurecký a Pavel Tofel. „Tehdy jsem pásl krávy na louce. Prošli kolem mě a říkali, abych nikomu nevyprávěl, že jsem je viděl. Tak jsem to nikomu neřekl. Kolem nás bylo za války hodně lidí, kteří nenáviděli Hitlera a chtěli proti němu něco dělat,“ vypráví. Zná osudy všech těchto tří mladíků. Josef Birský byl v následujících letech vysazen ve svých rodných Beskydech jako výsadkář. Byl tam s partyzány. Jenže nakonec se do jejich skupiny dostal zrádce a Birského zastřelil. Ale vypátrali ho. To už bylo ke konci války. „Pak toho člověka chytili a popravili,“ vzpomíná. Později se dozvěděl i o tom, že Pavel Tofel působil u RAF jako radista a letadlo, ve kterém letěl, bylo sestřeleno. Emanuel se po válce z těch tří mladíků setkal pouze s Eduardem Gureckým, který se do Beskyd jako jediný vrátil. 

Strach při bombardování Ostravy

Když Emanuel Kolajta pracoval ve Vítkovických železárnách, prožíval četné nálety na Ostravu. Tu spojenecká vojska bombardovala, protože v ní byly důležité průmyslové podniky, které ovládali nacisté. Emanuel si vybavuje, že vždy, když začalo bombardování, viděl v ulicích lidi, kteří kličkovali a hledali jakýkoli výklenek, ve kterém by se dalo ukrýt.

„Při každém náletu, když se blížila letadla, Němci měli radary a na čtyřicet kilometrů je zachytili. Když začaly houkat sirény, my nechali práce. Zastavili jsme stroje a kdo mohl, někam šel. Každý měl oblíbené místo. My jsme ho měli v lesíku v Mariánských Horách. Tam byla kdysi vodárna. Přestala fungovat, ale studny tam zůstaly. Byly tam takové tyče a po nich jsme sjeli dolů do studní. Tam v určité výšce byl kanál, kterým se dalo vyjít ven. Tak jsme s oblibou zaběhli do toho lesíka a tam jsme se schovali. Ale museli jsme si pospíšit, protože jak začaly střílet ty flaky, to byly děla protiletadlové, tak náboj, když netrefil letadlo, se autodestrukcí roztrhl a padaly z něho střepiny. Některé větší, některé menší, běda, když tím někdo dostal do hlavy nebo do těla, to byla vážná zranění,“ vzpomíná.

Svědkem zásahu krytu

Jeden z náletů mu paradoxně pomohl dostat se z nebezpečné Ostravy, ukrýt se doma v Beskydech a tam čekat na konec války. Byl totiž svědkem toho, jak jeden z krytů dostal zásah. „Já jsem procházel kolem šroubárny a kdosi říkal, že tam kryt dostal plný zásah. Já zvědavec jsem tam přičumoval. No udělalo se mi zle z toho. Mladí lidé tam byli. Mladý muž nesl v náručí snoubenku, která se tam skryla. Byla jen ve spodním prádle, tlaková vlna z ní strhla šaty. On řval bolestí. To byla hrůza. Jeden ozbrojený Němec, takoví staříci to už byli, ale věrní byli furt, řekl, ať vezmu provaz a táhli jsme klenutí. Tím se uvolnil kryt a lidé vytahovali raněné, mrtvé. Jak jsem viděl tu krev smíchanou s hlínou, sebral jsem se, pustil jsem provaz a hnal jsem se za roh. Zrovna projížděla nákladní auta a na jedno jsem naskočil. Němec volal, ať stojím, že bude střílet, ale já už neměl pomyšlení se vracet. Skončil jsem ve Vratimově, tam auto zastavilo a já jsem se tam v takovém břehu schoval,“ vzpomíná.

Pěšky poté došel domů do Lubna. „Nebylo to daleko, nějakých třicet osm kilometrů, my byli zvyklí chodit pěšky,“ podotýká. Pak se tam schovával. Výhodou bylo, že se v okolí všichni lidé znali a věděli, že se v chalupách rozesetých po kopcích občas někdo schovává. Takže, když viděli vojenskou hlídku nebo kohokoli cizího, dali si navzájem vědět, a kdo potřeboval, ukryl se v lesích.

Pátrání po Banderovcích na Slovensku

Když válka skončila, Emanuel si uvědomil, že nemá žádné vzdělání ani žádnou práci. Nacisté zavřeli školy, takže už nestihl dokončit ani poslední rok měšťanské školy a tudíž ani nemohl nastoupit do učení. Rozhodl se, že si odbude povinnou vojenskou službu a po ní se začne rozhlížet po zaměstnání, které by mělo budoucnost. Zpočátku se mu v armádě moc nelíbilo, a to zejména proto, že se po válce teprve tvořila. Nebylo vybavení, vojáci například dostávali uniformy po Němcích. „Za to se dodnes stydím, já ji měl od nějakého horského myslivce. Tu orlici jsme museli vypárat, ale vypáral jsem to a stejně tam ten obrys zůstal. To bylo hnusné oblečení,“ říká.

Krátce poté byl poslán na Slovensko. Úkolem jeho jednotky bylo pátrat po Banderovcích, ozbrojených ukrajinských odbojářích, kteří se skrývali v horách a lesích. Emanuel si uvědomoval, že není řádně vycvičený a že by v přímém boji pravděpodobně neměl šanci. „Já byl nezkušené ucho a oni mě poslali bojovat s takovými vrahy,“ říká. Byl svědkem toho, jak jejich velitele těžce zranila střepina z miny, mnohokrát se svou jednotkou šel po stopách Banderovců, ale nakonec se jim nikoho z nich zajmout nepodařilo.

Překvapení z okupace v roce 1968

Dostal nabídku u armády zůstat. Přijal a říká, že toho nikdy nelitoval. Tehdy neměl práci, bydlení, nic. „Armáda mě zachránila. Dala mi živobytí i vzdělání,“ říká. Vystudoval vysokou školu, stal se inženýrem, dotáhl to až na podplukovníka u dělostřeleckého pluku. „Vím, že se nám říkalo lampasáci a zelené mozky, ale já na armádu nedám dopustit. Já u ní sloužil s přesvědčením, že bráním svou vlast. Já byl až nacionalisticky zaměřený. Věděl jsem, co všechno naše republika zažila, jak těžkými časy prošla, a opravdu jsem byl připraven ji bránit,“ říká.

Nechce mluvit o konkrétních úkolech, které v armádě plnil. Nechce ani rozebírat politickou situaci a to, jak ji coby důstojník vnímal. „Bral jsem to tehdy tak, že jsme tady od toho, aby situace ve světě byla vyvážená. Počítal jsem s tím, že kdyby se něco stalo, musíme bojovat. Naštěstí ti nahoře nakonec vždy dostali rozum,“ vysvětluje.

Do těžké situace se dostal, když sloužil v Písku. Bylo to v srpnu 1968, kdy Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy. „Kasárna tam byla ohrazena kamenným zdivem. Tak ty zdi obsadili naši s kulomety a samopaly. A teď jela kolona Sovětů a ti mířili zbraněmi na kasárna. Věděl jsem, že někomu může prdnout v hlavě. Naštěstí nevyšel žádný výstřel. Kdyby vyšel, byl by to masakr. Oni ti Rusové byli nervózní a my ještě víc,“ říká. Upřesňuje, že se nechal strhnout atmosférou a okupaci nesl těžce: „Nemohli jsme pochopit, proč tady jsou, vždyť byli naši přátelé.“

Později, když v armádě probíhaly čistky a lidé, kteří se proti okupaci postavili, byli perzekuováni, měl štěstí, protože se právě v té době stěhoval z Písku do jiného města. Vysvětluje si tak, proč nebyl volán k žádnému vysvětlování. „Pak se mě nikdo na nic neptal,“ říká.

Připraven bránit vlast

Služba u dělostřelectva pak naplnila celý jeho život. Poslední roky služby pracoval na Krajské vojenské správě v Ostravě, ale ta práce ho už nebavila. Tvrdí, že šlo o samé papírování. Když nastoupil do penze, nudil se. A tak si našel práci jako bezpečnostní pracovník v podniku výpočetní techniky. Jeho úkolem bylo rozpracovávat plány na konkrétní krizové situace, například, kdyby se protrhla hráz přehrady a hrozilo zatopení Ostravy. Po roce 1989 bylo jeho místo zrušeno a on definitivně zůstal v penzi.

O listopadové revoluci říká, že šlo změnu, ke které muselo dojít. „Ekonomika šla ke dnu, pánové nahoře byli rozhádaní, něco se muselo stát. Otázkou je co a jak. Ale to jsem už jako penzista neřešil a ani nyní řešit nechci,“ říká. Tvrdí, že se stále cítí být vojákem, a kdyby mu to zdravotní stav umožňoval a země se ocitla v ohrožení, chtěl by ji bránit.

Na závěr svého vyprávění Emanuel Kolajta říká: „Přál by si, aby si mladí lidé všímali, co se děje kolem nich a zajímali se o historii. Historie nás učí, díky ní zjistíme, že věci se dějí stále znova. To by si mladí měli uvědomit, aby nedělali znovu stejné chyby.“