Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Takový koncil, který nám zorganizovali komunisté, bychom sami nikdy nedali dohromady
politický vězeň a římskokatolický kněz narozený 7. ledna 1924 v Praze
otec Bohumil byl stavitel, matka Anastázie zemřela v jeho jedenácti letech na tuberkulózu
gymnaziální studia absolvoval v Praze v době okupace ČSR
od roku 1942 studoval teologii v pražském kněžském učilišti
po skončení války pokračoval ve studiu teologie v Římě
po návratu z Říma v červenci 1948 nastoupil jako kaplan do Roudnice nad Labem
v roce 1949 byl mezi duchovními, kteří byli odsouzeni za čtení pastýřského listu arcibiskupa
zatčen StB 23. srpna 1952
v červnu 1953 odsouzen Krajským soudem v Ostravě v rámci procesu s jedenáctičlennou skupinou k 10 rokům odnětí svobody
vězněn v Mladé Boleslavi a Valdicích
věznění mu přineslo četná přátelství, zakusil pravé ekumenické soužití mezi duchovními i mnohá setkání s lidmi, kteří do té doby nepoznali víru
propuštěn byl v roce 1960 na amnestii
po propuštění pracoval jako skladový dělník
v roce 1968 se mohl vrátit do duchovní služby v Roudnici nad Labem, kde působil až do roku 1991
od roku 1990 pět let vykonával funkci spirituála pražského teologického semináře a zároveň vyučoval katechetiku a pedagogiku
v současnosti stále působí ve dvou farnostech v okolí Prahy a vypomáhá rovněž při exerciích atd.
krédo: „Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus.“
Bohumil Kolář se narodil 7. ledna 1924 v Praze jako druhé dítě Bohumila Koláře staršího a Anastázie Kolářové. Otec pracoval jako stavitel, matka se starala o domácnost a výchovu pěti dětí. Když bylo Bohumilu Kolářovi jedenáct roků, zemřela jeho matka na tuberkulózu. Obecnou školu i gymnázium navštěvoval Bohumil Kolář v Praze na Vinohradech. Maturitní zkoušky absolvoval právě v době probíhající heydrichiády, což jej i jeho spolužáky silně zasáhlo a stmelilo.
Již od mládí zrálo v Bohumilu Kolářovi rozhodnutí pro kněžskou službu. V roce 1942 se tedy zcela přirozeně rozhodl pro studia teologie. Po rozhovoru s tehdejším rektorem pražského arcibiskupského semináře a pozdějším arcibiskupem Josefem Beranem byl tedy přijat ke studiu. Situace se však zkomplikovala rektorovým zatčením a následným nuceným přesunem arcibiskupského semináře do Břežan. Studia tedy Bohumil Kolář zahájil již v nových prostorách břežanské tvrze. Prostory byly nedostatečné, takže výuka zpočátku probíhala v turnusech. Později, když došlo k četným odvodům z řad studentů na nucené práce pro Říši, konalo se již vyučování denně. Během studia byl k odvodu povolán i Bohumil Kolář. Díky profesorům ze semináře však stejně jako mnoho jeho spolužáků získal zdravotní potvrzení o nezpůsobilosti pro práci v Říši, a byl proto určen pro práci přímo v protektorátu. Nakonec však nebyl přijat ani v žádném z pražských podniků a mohl tak pokračovat ve studiu bohosloví.
Po osvobození Československa v roce 1945 došlo k obnovení pražské katolické teologické fakulty a studenti z arcibiskupského semináře tak mohli pokračovat ve studiu již na fakultě. Bohumil Kolář byl spolu s dalšími adepty z jednotlivých diecézí vybrán na studia do Říma, kde během války došlo k nucenému vysídlení československého Nepomucena. Studia dokončil v roce 1948. Právě v čase únorových událostí, odehrávajících se v Československu, byl Bohumil Kolář v Římě vysvěcen na kněze.
Přestože poúnorová situace v Československu nebyla pro církve nijak růžová, P. Bohumil Kolář nikdy nepochyboval o tom, že se do země vrátí a nastoupí do duchovní služby. V červenci 1948 se skutečně jako jeden z posledních z Říma vrátil a byl ustanoven kaplanem v Roudnici nad Labem. „Já jsem se vracel v červenci 1948. To jsme se tenkrát vrátili celkem čtyři, dva jsme byli tady z pražské diecéze – to byl spolu se mnou Vítězslav Koza – a dva byli z brněnské diecéze. Zrovna ve dnech únorového převratu jsem byl svěcen na kněze. Já jsem byl vysvěcen 21. února 1948. To už se to tu vařilo, protože 25. února potom nastoupila komunistická vláda. Takže jsme to sledovali z rozhlasu, co se tady děje. Bylo nám jasné, do čeho jdeme, že nemůžeme nic dobrého čekat od takovéto vlády, ale nebyl důvod, proč bychom se nevrátili. Bylo potřeba, aby tady byli lidé, kteří slouží, ať jsou tady poměry, jaké chtějí.“
V počátcích roudnické kaplanské služby mu byl vzorem místní probošt Josef Pikora, s nímž však mohl v Roudnici působit jen dva roky, než byl zatčen StB. Poúnorové počátky duchovní správy náboženské obce i celé církve nebyly zdaleka ještě tak obtížné jako následující léta. Stále ještě fungovalo církevní školství, biskupové vykonávali své funkce, existovaly kláštery atd. Situace se začala zhoršovat až v roce 1949. V červnu 1949 byl P. Bohumil Kolář jedním z mnoha duchovních, kteří se nenechali zastrašit a přečetli pastýřský list Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině těžké zkoušky. Byl za to vyslýchán a následně i poprvé odsouzen. Jeho trest byl však 28. října 1949 amnestován. Zároveň mu byl ze strany státu zastaven plat, ale jak sám říká, nikdy neměl takový dostatek jako v tomto období života. Lidé jej zahrnovali jídlem i penězi.
V následujících letech vztah lidově demokratického státu a římskokatolické církve kulminoval až do otevřené perzekuce, věznění kněží a řeholníků, a dokonce i k několika popravám duchovních. P. Kolář byl zatčen 23. srpna 1952. Sám k tomuto datu připomíná, že byl jen obyčejným a bezvýznamným kaplanem, a proto na něho přišla řada o něco později. Byl převezen do Brna, kde prodělal i vyšetřovací vazbu. K důvodům svého zatčení podotýká: „Bylo to tak. Páter Bradna byl zatčen. Byl to můj spolužák ze studií a soused z vedlejší farnosti, kde kaplanoval. Oni ho zavřeli, ale v počátku to ještě neměli tak zaběhnuté, a zjistili, že nemají žádný podklad pro věznění, tak ho pustili. On však dostal znova varování, aby se nevracel domů, že ve farnosti na něho čeká StB. On věděl, že by ho čekal kriminál, tak se snažil někde schovat. Ovšem já jsem o tom všem věděl, ale ani jeden jsme to samozřejmě nikde nevykládali. Znali jsme se ale s některými studenty, kteří se chtěli dostat do římského semináře, do Nepomucena, a rádi by se tudíž dostali za hranice. V těch prvních letech to pořád ještě jakžtakž šlo, ještě nebylo dokončeno oplocení z ostnatých drátů nabitých elektřinou, takže to skutečně šlo, i když obtížně a s rizikem. Ovšem stalo se, že jeden z těchto studentů se setkal s člověkem, o kterém si myslel, že k němu může mít důvěru, a který mu nabídl, že mu to nějak zprostředkuje. Byl to však nasazený příslušník StB, provokatér. Tím se stalo, že oni spadli do této sítě. A protože u někoho z nich našli dopis ode mne, tak na základě toho dopisu pro mne přišli.“
Vyšetřovací vazba trvala až do 25. června 1953, kdy Krajský soud v Ostravě vynesl rozsudek nad jedenáctičlennou skupinou velezrádců. „Souzen jsem byl ve skupině jedenácti zločinců, z nichž kněží byli Bradna, Pilík a já. Bradna dostal 15 roků, Pilík dostal 12 roků a já jsem dostal 10 roků. Fyzické tresty byly průběžné, protože tam byl hrozný hlad. Tam každý zhubnul pořádně. Takže byly případy, že někdo vážil sto kilo a po vyšetřovací vazbě vážil padesát kilo. Takže to bylo průběžné. Užili jsme tam pořádnou zimu nebo nám dávali poloviční stravu, když nebyli spokojeni s tím, co vyšetřovanec vypovídal. To bylo celkem běžné. Jinak zvlášť mimořádné fyzické násilí já jsem nezažil. Já jsem pro ně nic neznamenal. Já jsem nebyl nikdo, od koho by mohli čekat, že bude prozrazovat kdovíjaká státní tajemství nebo že bude vědět o spoustě dalších a podobně. Ovšem ty, u kterých to čekali, potom týrali opravdu strašně. Co jsem potom slyšel od těch spoluvězňů, to byly skutečně historie, opravdu horory.“ V trestním oznámení z 1. dubna 1953 byli jednotliví členové souzené skupiny charakterizováni následovně: „Členové této ilegální skupiny, zrádci věřících pracujícího lidu, protistátní zločinci rozpřáhli své zločinné ruce mezi věřící mládež, aby ji získali pro své úkoly, obestřeli ji falešným učením, náboženským zastrašováním je vychovávali k nenávisti v lidově demokratickém zřízení. Neustálým přesvědčováním a vychvalováním tzv. západní demokracie je přivedli k tomu, že tito chtěli ilegálně uprchnout do nepřátelské ciziny. Chtěli, aby vatikánská špionážní centrála získala mladé agenty, které by znovu používala proti našemu lidu.“ Samotný P. Bohumil Kolář byl charakterizován jako nábožensky založený fanatik, který po celou dobu svého mládí nepoznal útrap dělnické třídy. Výchova jeho otce “vykořisťovatele“ pak vedla k tomu, že se stal odpůrcem tehdejšího státního zřízení a dal se na stranu nepřátel.
Po soudu byl P. Bohumil Kolář převezen do věznice v Mladé Boleslavi, kde při práci se slídou strávil několik měsíců, než byl 20. listopadu 1953 převezen do věznice ve Valdicích. Na tomto místě byl vězněn až do svého propuštění v květnu 1960. Vystřídal zde několik pracovišť, přičemž nejdelší dobu strávil na pracovišti Koh-i-noor a v brusírně skla.
Život ve Valdicích neznamenal pro P. Koláře jenom útisk ze strany bachařů, hlad a zimu, ale rovněž četná setkání s inspirativními lidmi, na která vzpomíná ještě v dnešní době. Dělala se pastorace, vedly se rozhovory, vznikala přátelství, a to nejen mezi katolickými duchovními, ale i s bratry z jiných církví. „Za mřížemi jsem se setkal i s faráři z jiných církví, těch ovšem bylo jenom několik, neboť tyto církve se zdaleka nezdály režimu tolik nebezpečné, nehledě na to, že byly mnohem méně početné. Takže jsem se setkal s pár duchovními československé církve, evangelických církví, svědků Jehovových a taky s adventisty. Ty vztahy mezi námi byly ovšem výborné, to jsme skutečně byli bratři. Takže i s těmito, kteří byli nekatolíci – to nebylo překážkou – jsme takových vztahů bratrských navázali skutečně hodně, to byl jeden z těch velikých přínosů toho kriminálu. Že se tam vytvořilo velice rychle přátelství, a když přišel někdo nový, jednak tam našel známé, protože skoro každý ten kněz, který byl nově zatčen, znal některé duchovní, kteří už tam byli, a seznámil se s dalšími. Takže ta atmosféra bratrská i s nekatolickými duchovními tam opravdu byla. Opravdu, ať někdo měl jakoukoliv funkci, ať to byl biskup, univerzitní profesor nebo poslední kaplan či bohoslovec, který ještě knězem nebyl, ale řadili je mezi nás, tak všichni jsme byli bratři. Všichni jsme si samozřejmě tykali a oslovovali se křestními jmény. Prohovořily se nejrůznější záležitosti. Takovýto koncil bychom nedokázali zorganizovat nikdy, jako nám zorganizovali komunisté.“
Za mřížemi věznic a lágrů probíhal samozřejmě i duchovní život. Navzdory pohrůžkám vysokými tresty a korekcemi se téměř denně konaly tajné bohoslužby. Kromě duchovních se na jejich organizování často podíleli i laici, a dokonce i kriminální vězňové. A i když přímo nespolupracovali, tak se dle P. Koláře nestalo, že by uškodili. I tato zkušenost s kriminálními vězni byla pro budoucí život P. Koláře velice obohacující a užitečná.
Jak již bylo řečeno, z Valdic byl P. Bohumil Kolář propuštěn v květnu 1960. Do duchovní služby samozřejmě nastoupit nemohl, takže si našel zaměstnání ve firmě Řempo, kde pracoval až do roku 1968 jako skladník. Ani na toto období života nevzpomíná P. Kolář se žádnou záští. Skrze tuto zkušenost mu totiž bylo dáno setkávat se s lidmi, kteří doposud nepoznali, co je víra. Někteří z těchto lidí s ním zůstali v kontaktu i po jeho návratu do duchovní služby, mnohým pak mohl na sklonku jejich života posloužit duchovním rozhřešením.
Politické uvolnění v roce 1968 umožnilo P. Bohumilu Kolářovi návrat do farářské služby v Roudnici nad Labem, kde pak působil až do roku 1991. O rok dříve byl povolán i na obnovenou teologickou fakultu, kde několik let vyučoval katechetiku a pedagogiku. Zároveň od roku 1990 působil po dobu pěti let jako spirituál pražského semináře. V současné době působí P. Bohumil Kolář stále ještě ve dvou farnostech v okolí Prahy.
ThLic. P. Bohumil Kolář zasvětil celý svůj život Božímu dílu a koná tak dodnes. Víra mu vždy byla základem, silou i světlem života. Již od své primice se vždy řídil biblickým veršem ze 3. kapitoly Prvního listu Korintským: „Nikdo nemůže položit jiný základ mimo ten, který je položen, a to je Ježíš Kristus.“ Jak sám dodává, zkušenost – jak soukromá, tak rodin, tak společnosti, tak globální – tomu dává za pravdu znovu a znovu.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Martin Jindra)