Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Kolář (* 1933  †︎ 2015)

• narozen ve Valticích roku 1933

• navštěvoval německé školy

• členství v Hitlerjugend

• zažil osvobození Valtic, odsun Němců i následné dosídlení pohraničí

• na podzim 1948 pomohl překročit státní hranici dvěma mladíkům

• vězněn v Brně na Cejlu

• vystudoval pedagogiku v Brně

• otevřeně vystupoval proti okupaci

• významně přispěl ke kulturnímu rozvoji Valtic

• zemřel v červenci 2015

Milan Kolář se narodil 27. prosince 1933 ve Valticích na Břeclavsku. Město připadlo Československé republice až v roce 1920 na základě Saint-Germainské mírové smlouvy. Do té doby takřka výhradně rakouské město začaly osídlovat rodiny státních zaměstnanců české národnosti – učitelé, železničáři a četníci. Dále se do jihomoravského pohraničí stěhovali drobní řemeslníci. Patřil k nim také otec pana Koláře, vyučený krejčí původem od Luhačovic. Do Valtic přišel v roce 1928 a zanedlouho se potkal se svou budoucí ženou, která pocházela z nedalekého Hlohovce. O pět let později se mladým manželům narodil syn Milan a po něm ještě dcera Anna. Otec provozoval živnost, matka se starala o děti a o domácnost.

Protektorát a první školní léta

Vztah mezi českým a rakouským obyvatelstvem do roku 1938 definuje pamětník jako „vynucenou shodu“. To se pochopitelně změnilo s vyhlášením protektorátu v roce 1939. Do té doby většina českého obyvatelstva odešla do vnitrozemí a ve Valticích zůstalo jen několik rodin, jejichž živitelé pracovali na dráze nebo na statcích knížete Liechtensteina. Město neopustila ani rodina Kolářova. „Otec jako živnostník tu zůstal taky, protože byl dbalý příkazů, které se tehdy ozývaly z rádia: Vytrvejte na svých místech. No a on vytrvával tak dlouho, přestože jsme měli zajištěné ubytování i živnost v Luhačovicích, až to zkrátka zakázali. Tak jsme válku prožili tady.“ Jako Češi nebyli mezi německým obyvatelstvem v přílišné oblibě, Němci je pohrdlivě nazývali „kroboti“^[1]. A po válce byli Češi, kteří válečná léta prožili ve Valticích, zase označováni za zrádce a kolaboranty.

Hitlerjugend pochoduje na Kmochovu skladbu Kolíne, Kolíne

Malý Milan chodil do německé školky, díky čemuž se naučil německy. Když vychodil čtyři roky základní školy, přihlásila jej matka na gymnázium v Břeclavi. Jedničkář Milan přijímací zkoušky sice udělal, ale nebyl přijat, což jej samozřejmě trápilo. Všichni jeho přátelé se totiž na gymnázium dostali. Paní Kolářová se tedy vydala za ředitelem břeclavského gymnázia, aby zjistila, co se děje. Od něj se dozvěděla, že problém se dá lehce vyřešit. Stačí, když jako matka přijme německé občanství, a mladý Milan bude okamžitě přijat. To paní Kolářová rezolutně odmítla a její syn tedy nastoupil na několik měsíců do sběrné třídy, kde byly děti s horším prospěchem, které ještě nebyly připravené k dalšímu vzdělávání.

Nicméně ředitel gymnázia se po jistém čase, zřejmě pod dojmem blížící se fronty, odhodlal Milana přijmout na vlastní zodpovědnost. Pamětník se však ještě předtím stal členem polovojenské mládežnické organizace Hitlerjugend (Hitlerova mládež), která spadala přímo pod NSDAP.

Milan byl do Hitlerjugend zapsán stejně jako všichni spolužáci ze školy. Jakmile mládežník dosáhl věku deseti let, musel přijít s rodiči na obecní úřad a tam jej zařadili do oddílu. „Tam nás samozřejmě učili v prvé řadě pochodovat, ale i střílet ze vzduchovky a hrát různé bojové hry. Vzpomínám si, že jsem v té době už hrál na harmoniku a vedoucí mi tenkrát řekl: ,V příští hodině se budeme učit pochodovat, tak k tomu budeš hrát!‘ Pochodovalo se na školním dvoře. Já jsem seděl na švédské lavici, a protože jsem neuměl žádné německé, ale jen české písničky, tak jsem jim hrál Kolíne, Kolíne.“ Rodiče se i ve válečných letech snažili Milana vychovávat vlastenecky a často mu museli vysvětlovat, že není všechno tak, jak ho učí ve škole. „Nakonec jsem dával i pozor, když otec skrytý pod nějakou látku poslouchal Moskvu nebo Londýn. Věděl jsem, že poslouchá a já že to nesmím prozradit.“

Kolářovi se v období protektorátu často scházeli s dalšími českými rodinami. Společně podnikali nedělní výlety po Lednicko-valtickém areálu, poslouchali českou hudbu, tančili. Tomuto sdružování byla učiněna přítrž po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ze vzpomínek na dobu války pamětníkovi utkvělo, jak za dobré viditelnosti s přáteli pozorovali bombardování Vídně či jak sbírali nevybuchlé patrony. S blížící se frontou, a tedy i hrozbou leteckých útoků využili obyvatelé Valtic prostor zámeckého sklepa coby protileteckého krytu. Později se přesunuli do tzv. žabího sklepa v parku, kde však vypukla průjmová epidemie. Mnozí se pak přesunuli do běžných vinných sklepů, jichž byl ve Valticích vždy dostatek.

Vztahy s Němci

Pamětník zdůrazňuje, že ne všichni Němci se k němu chovali zle. Mezi rodiči svých německých spolužáků byl díky výbornému prospěchu poměrně oblíbený. Když onemocněl těžkým zápalem plic, matka jednoho spolužáka mu dokonce pravidelně posílala hrnec silného hovězího vývaru. Proto Milan cítil jako nespravedlnost, když byli později všichni Němci odsunuti. V jeho dětských očích bylo křivdou také řádění Revolučních gard, jejich urážky a ponižování německého obyvatelstva ve Valticích. Ve srovnání s poklidným osvobozením bylo ranou pro celé město divoké dosídlování. Našli se samozřejmě i poctiví lidé, kteří měli zájem začít ve Valticích nový život, nicméně významné procento představovali tzv. zlatokopové, občané, kteří jen vyrabovali prázdné domy určené k dosídlení a odjeli.

Poválečné období – incident na státní hranici

Rodině pamětníka se za války nedařilo příliš dobře, otec totiž měl nouzi o zakázky. Po válce si však Kolářovi pod vlivem všeobecného budovatelského nadšení koupili na hypotéku novou vilku. Po komunistickém převratu v roce 1948 však otec nemohl dále podnikat a dům pak splácel po celý život. Milan začal navštěvovat gymnázium v Břeclavi, ale protože dosud navštěvoval jen německé školy, měl problémy s pravopisem. To se podepsalo na jeho studijních výsledcích.

Dne 19. listopadu 1948 po odpoledním vyučování jel Milanovi vlak domů až v podvečer. Čas si krátil jako obvykle tak, že šel s kamarádem do hospody zahrát si kulečník. Tam potkal dva mladíky. „Začali mi vykládat, že jsou členové mládeže národních socialistů, že jim hrozí vězení a jestli si dokážu uvědomit, co pro tak mladého člověka znamená vězení. Bylo mně jich líto. Řekl jsem: ,Dobře, tak já vám teda pomůžu.‘“ Vlakem společně odjeli do Valtic, kde je Milan vzal k sobě domů na večeři. Rodičům pověděl, že oba chlapci, které zná z luhačovických lázní, přijeli do Valtic jako žáci železniční školy. U Kolářů se všichni tři zdrželi 15–20 minut. Mladíci si u nich nechali kufr s tím, že si jej později vyzvednou. Milan se dovolil matky, jestli smí chlapce vyprovodit, načež se oblékli a odešli. Mladíky odvedl na kraj Valtic a řekl jim, aby šli po Dlážděné ulici podél zámeckého parku. Orientačním bodem pro ně měly být tři topoly, za nimiž už se nachází rakouská hranice. Milan jim opakovaně kladl na srdce, aby jej neprozradili. Odůvodněně se totiž obával možných nepříjemností. Mladíkům poradil, aby v případě, že narazí na policejní hlídku, řekli, že jdou do mlýna za děvčaty.

Příběh přeběhlíků

Mladíky, kteří se rozhodli uprchnout na Západ, byli Milan Kalabus (1929) a Svatopluk Zmeškal (1932). Z archivních materiálů vyplývá, že útěk organizoval Kalabus a o tři roky mladšího kamaráda Zmeškala k němu přemluvil. Není pravda, že by byli členy mládeže ČSNS a byli kvůli tomu stíháni. Ve vyšetřovacím spisu Kalabus doznává, že se rozhodl opustit Československo dílem kvůli tomu, že měl problémy na pracovišti. Šlo jak o problémy čistě pracovního charakteru (nesprávným užíváním měl zničit dieselový motor), tak o konflikty politické (několikrát byl napomenut vedením podniku, že se staví proti kolektivu a kritizuje státní zřízení. Jednou mu byla dokonce udělena důtka v podnikovém rozhlase). Dne 18. listopadu vyrazili oba mladíci vlakem z Brna směrem k hranici s Rakouskem. Na útěk nebyli dostatečně připraveni a nevěděli dost dobře, kde se hranice nachází. Celý následující den se motali po různých městech a vesnicích, až k večeru přijeli do Břeclavi, kde v restauraci potkali Milana, který jim přislíbil pomoc. Odjeli s ním do Valtic a zařídili se podle jeho rady. Přešli hranici a dostali se přes Schrattenberg a Poysdorf až do Vídně. Tam vystřídali několik nocleháren pro uprchlíky a navštívili stanici americké zpravodajské služby CIC, kde byli oba podrobeni výslechu, nejspíše důstojníkem této služby. Vyslýchající se zajímal hlavně o to, proč překročili hranice a zda chtějí vstoupit do cizinecké legie nebo si najít práci v USA. Za tři dny měli na stanici přijít znovu. Mezitím ale proběhla na nádraží, kde se zrovna s dalšími uprchlíky zdržovali, razie rakouské policie a oba mladíci byli zatčeni. Od té doby se již nesetkali.

Kalabus byl vězněn devět dnů, poté vystřídal několik uprchlických táborů, kde se setkal s dalšími uprchlíky, z nichž část již byla naverbována zahraničními zpravodajskými službami. Podle vyšetřovacích spisů Kalabus odjel 11. prosince směrem k československé státní hranici s odhodláním přihlásit se na SNB. Někdo z obyvatel Úval (vesnička v bezprostřední blízkosti hranice, dnes městská část Valtic) však byl rychlejší a Kalabuse zatkla policie. Měl u sebe několik adres, které se pokusil smazat nebo zničit. Na rozhodování soudu mělo vliv i to, že CIC poskytl detailní informace o brněnské Zbrojovce, kde byl předtím zaměstnán. Je možné, že vstoupil do zahraničních zpravodajských služeb, ale této domněnce odporuje fakt, že před návratem do ČSR nebyl tak jako ostatní agenti vyškolen. V archivech bezpečnostních složek o tom není nic bližšího uvedeno. Kalabus byl odsouzen ke dvanácti letům vězení.

Patnáctiletý Zmeškal strávil v rakouském vězení 25 dní. Emigraci podle pozdějšího výslechu Kalabuse snášel těžce a často plakal. Po propuštění z rakouské věznice se vydal zpátky do ČSR, hranici překročil stejně jako Kalabus v Úvalech a 24. prosince 1948 se sám přihlásil na vyšetřovně SNB ve Valticích, což mu doporučil otec Milana Koláře, jehož při svém návratu navštívil. V ČSR byl – zřejmě pro svůj nízký věk – vězněn pouze měsíc. Státní bezpečnost ho však vyšetřovala ještě v roce 1954.

Zatčení

Až do 11. nebo 12. prosince se nic nedělo. Toho dne, kdy Milan nakládal s otcem uhlí, však zahlédl Kalabuse v doprovodu policisty. Pamětníka to značně znervóznilo, ale jak dodává, ve čtrnácti letech si s ničím nedělal velké starosti a zapomněl na to. Brzy mu však měla být závažnost incidentu důrazně připomenuta: „A tak to potom šlo až do 21. prosince. To si pamatuju, protože jsem už jako čtrnáctiletý klučáň hrál na harmoniku v městském orchestru, který vedl učitel, a ten den jsme jeli s kamarádem-saxofonistou hrát na Stalinovy narozeniny do kinosálu. A protože ta harmonika byla těžká a kamarád bydlící nedaleko byl chlapisko, dělal jsem to vždycky tak, že jsem k němu přišel s harmonikou a on vzal ji a já jsem nesl jeho lehký saxofon. K tomu Pepovi Baránkovi doběhla moje matka a říká: ,Milane, je zle, shání se po tobě kriminálka, teda StB. Přijeli v černém autě a shání se po tobě, tak jsem jim řekla, že jsi šel hrát na Stalinovy narozeniny.‘ A já jsem ještě jako velký hrdina řekl: ,Mami, kdyby mě zavřeli, tak mně přines do basy husu.‘ Nakonec v průjezdě do kinosálu málem zatkli místo mě kamaráda, protože měl moji harmoniku.“

Výslech a věznění

Policisté převezli Milana na vyšetřovnu do Mikulova, kde se zpočátku snažil zapírat. Tvrdil, že potkal dva chlapce, kteří šli navštívit tetu, schovali si u něj kufr a ještě se pro něj nevrátili. Vyšetřovatel uhodil do stolu a převyprávěl zadrženému reálnou verzi toho, co se událo, načež jej přesunuli do vazební cely v mikulovské policejní stanici. Celou noc probrečel a následujícího dne po obědě jej převezli do okresní věznice v Mikulově, kde strávil také jen krátkou dobu.

Dvaadvacátého prosince Milana eskortovali tři muži do brněnské věznice na Cejlu. Na namrzlé vozovce dostalo policejní auto smyk a jen těsně minulo sloup, což se jeho osádce mohlo stát osudným. Z příkopu je vytáhl projíždějící stěhovací vůz a oni mohli pokračovat.

Na Cejlu

Pamětník byl odveden do cely pro mladistvé, kde bylo šest chlapců ve věku mezi 16–18 lety. Jednalo se hlavně o drobné zlodějíčky. Je těžké říct, nakolik byl Milanův nízký věk ve vězení výhodou či nevýhodou. Někteří bachaři prý na něj byli mírnější, ale i tak snášel trest těžce. S hygienickými podmínkami, jaké panovaly ve vězení, se do té doby ještě nesetkal. Nejhůře však snášel povýšenost a hrubé chování dozorců. Ubíjející byla nejistota ohledně délky pobytu ve vězení. Za celé dva měsíce, jež na Cejlu strávil, nebyl ani u jednoho výslechu, nikdo s ním nemluvil a ani náznakem mu nikdo nesdělil, jestli je zavřený na dva týdny, nebo na deset let.

Štědrý den ve věznici

Ve vězení pamětník prožil i Vánoce roku 1948 a v paměti mu zvláště utkvěla oslava Štědrého dne. „Na Vánoce jsme roznášeli po jednotlivých odděleních balíky. Šli jsme přes dvůr a tam byl vyhozený malý, křivý vánoční stromeček. Bachař byl asi trošku útlocitný a řekl: ,Chcete ho? Tak si ho vemte.‘ Stromek jsme donesli na celu a udělali jsme si Vánoce. Nevím, jak pro ty ostatní, ale pro mě to byly první Vánoce mimo domov. Něco šíleného. Vánoční nálada a tak dále... Zabalili jsme kousky uhlí a ozdobili jimi stromeček, svíčky nebyly. Rozdělil jsem se s nimi o jídlo z balíku, jedli jsme, vzpomínali na Vánoce doma a někdo začal zpívat koledy. Všichni byli naměkko. A najednou se ozvalo: ,Zavřete rypáky, nebo to špatně dopadne.‘ Bachaři byli asi nasraní, že mají o Vánocích službu, tak na nás řvali. Tak jsme byli chvilku potichu a pak jsme potichu zpívali dál. Když už jsme neznali žádné koledy, tak jsme zpívali cokoliv. Jeden z nás si vzpomněl na písničku Ach synku, synku a tak podobně. Najednou v zámku zarachotil klíč a ozvalo se: ,Tak vy neumíte poslouchat?!‘ Dva bachaři. A jak nás vyháněli ven, tak jeden nás píchal klíčem do žeber a druhý nás fackoval.“

Propuštění

Asi po padesáti dnech přišel za Milanem bachař a vyzval ho, ať jde s ním. Mladý vězeň předpokládal, že konečně dojde na výslech, ale bachař jej zavedl do kanceláře ředitele věznice, který mu bez okolků sdělil, že je propuštěn. Shodou okolností právě toho dne přivezla paní Kolářová svému synovi balík. Nastalo tedy nečekané dojemné setkání a společně se vydali vlakem domů.

Pamětník oslavil v brněnské věznici své patnácté narozeniny, Štědrý den i Silvestr. Dále už nebyl, zřejmě pro svůj nízký věk, vyšetřován, souzen ani jinak stíhán. Nepříjemné však bylo, že se na maloměstě všechno rozneslo a Milan se svého škraloupu ještě dlouho nezbavil.

Nastoupil na gymnázium, kde poprvé narazil na to, že na něj nepohlížejí jako na spolehlivého občana. Kvůli krátkému pobytu ve vězení nemohl jet na školení. Další komplikace nastaly na vojně, kde měl zaražený kariérní postup a byl převelen k doplňkovým praporům do Košic. Jeho veliteli dokonce přišel špatný posudek od Milanovy valtické sousedky, která jej obviňovala mimo jiné z toho, že chodí v klobouku a pruhovaných ponožkách, čímž propaguje západní způsob života.

Jednou se Milanovi naskytla možnost, jak si v armádě zlepšit svůj kádrový profil. Přišel za ním člověk z kontrarozvědky a nepřímo mu nabídl, aby donášel na své přátele. Pamětník to ale odmítl.

Po vojně se hlásil na DAMU, kam ho ale nevzali, a tak vystudoval pedagogickou fakultu v Brně. Jako učitele jej z okresu posílali do odlehlých vesniček v pohraničí. V krátkých intervalech vystřídal Hrabětice, Sedlec a Jevišovku, kde učil rumunské reemigranty. Trvalo dost dlouho, než se konečně uchytil ve Valticích. Po celou dobu svého působení ve školství zakládal ochotnická divadla a pěvecké sbory, které i sám dirigoval.

Srpen 1968

V srpnu 1968 se Milan zapojil do protiokupačních aktivit tím, že na budovy napsal několik hesel. O tři roky později pak na normalizační schůzi přišlo na přetřes i to, že v roce 1967 se sborem nacvičil Rybovu Českou mši vánoční. Milan však především vyjádřil nesouhlas se vstupem okupačních vojsk a okresní funkcionáře strany včetně samotného tajemníka označil za prospěcháře. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Za Milanem přišel ředitel školy a vyzval jej k odstoupení. V té době se mu výrazně zhoršil zdravotní stav.

Pamětník přihlížel tomu, jak ve Valticích přicházejí o místa ti, co vyjádřili nesouhlas s okupací. Protože on sám na výzvu ředitele školy nepřistoupil, začali za ním chodit inspektoři a přesvědčovali jej, aby ze školy odešel. Milan to stále odmítal, protože jej pedagogická práce naplňovala a neuměl si představit, že by mohl dělat něco jiného. Situace se vyhrotila po oznámení, že na jeho vyučovací hodinu přijede krajský inspektor. Pamětník se to dozvěděl den předem. Zoufalý přišel domů a postěžoval si manželce. Ta mu chtěla zlepšit náladu a vytáhla ho do vinárny. Následkem toho přišel Milan osudného dne do školy s kocovinou. Inspekce vyšla na hodinu hudební výchovy s jeho nejšikovnější třídou. Pamětník na těch 45 minut velice rád vzpomíná: „Řekl jsem žákům: ,Vy rozhodnete. Když mně to zkazíte, tak mě tu zítra už neuvidíte.‘ A oni na to: ,To bychom se na to podívali.‘ Bezvadná třída, děcka za tři roky všechno ovládaly. Rozebraly si nástroje, doprovázeli jsme se... Vytleskávali jsme noty, osminové, čtvrťové a tak dále. Bezvadně. Když jsme pak vycházeli ven, tak mě inspektor chytil kolem krku a říká mi: ,Jezdím po školách hodně, ale tak pěknou hodinu jsem už dlouho neviděl. Nic nepodepisuj. Když jsem tě viděl stát na chodbě, říkal jsem si: Co je to za bzinku? Co je to za bzinku? A jak sedls za klavír, tak tys tam o patnáct centimetrů vyrostl a děcka ti zobaly z ruky.‘ Nic jsem nepodepsal, a tím pádem jsem tam zůstal.“

Pamětník tedy normalizační prověrku ustál a na škole zůstal až do dosažení důchodového věku. Milan Kolář je i ve svých osmdesáti letech velice vitální, i když mu nohy už neslouží tak jako za mlada. Pravidelně přispívá do městského zpravodaje a požívá zaslouženého uznání ze strany valtických obyvatel. Málokdo se totiž ve Valticích zasloužil o rozvoj kultury a kvalitní pedagogiky tolik jako on.

Milan Kolář zemřel24. července 2015 ve Valticích.

[1] Zřejmě souvisí s menšinou moravských Chorvatů z okolních vesnic (Jevišovka, Nový Přerov, Dobré Pole, ale i Poštorná, Hlohovec a Charvátská Nová Ves na Břeclavsku).