Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Milan Kolář (* 1953)

• narodil se 28. července 1953 v Jihlavě

• od roku 1968 navštěvoval Střední ekonomickou školu v Jihlavě

• v roce 1977 dokončil studium Vysoké školy ekonomické v Praze

• byl aktivní v Socialistickém svazu mládeže

• v roce 1982 založil a dodnes vede festival Prázdniny v Telči

• od roku 1996 organizuje Svatomartinský průvod v Jihlavě

• v roce 1999 obnovil tradici Havířského průvodu v Jihlavě

• v roce 2008 získal Medaili Kraje Vysočina

• byl zastupitelem a později náměstkem primátora Jihlavy

• v roce 2022 žil v Jihlavě, byl ženatý a měl tři syny

Džungle – tak popisuje období normalizace zakladatel festivalu Prázdniny v Telči Milan Kolář. Historii kulturní události, kterou na Vysočině zná snad skoro každý, začal Milan Kolář psát už během těžké normalizace.

„Vytvořili jsem si v té době vlastní svět. Byla to džungle, ve které jsme se zkrátka nějak naučili chodit,“ popisuje tehdejší atmosféru Milan Kolář. Navzdory komunistické mašinérii se mu v době normalizace podařilo uspořádat řadu zajímavých koncertů a divadelních představení.

Milan Kolář, známý pod přezdívkou Medvěd, zvládl pod hlavičkou Socialistického svazu mládeže (SSM) balancovat na hranici toho, co byl tehdejší režim schopen snést. Na Vysočině tak díky němu vystoupila v 70. a 80. letech řada vynikajících muzikantů. Na začátku devadesátých let se však musel popasovat s nálepkou svazáka. 

Nežeňme se

Milan Kolář se narodil v roce 1953 v Jihlavě. Jeho maminka, Anna Kolářová, rozená Neradová, byla německo-židovského původu. Díky tomu, že se ale přihlásila k českému občanství, neskončila po válce v odsunu. Její tatínek a Milanův dědeček Hubert Nerad byl jihlavský Němec. Před fašisty utekl do Dánska. v Jihlavě zůstala židovská babička Anna. „Děda byl Němec a vzal si Židovku, ale to samozřejmě v devatenáctém století nikdo nerozlišoval,“ říká.

Po válce Milanovi rodiče vstoupili do komunistické strany. „Jednak tomu asi oba věřili, jednak mamince vyhrožovali, že už by nikdy nemusela vidět svého bratra, kterého po válce odsunuli do Německa,“ vysvětluje pamětník.

Po základní škole nastoupil Milan na střední školu ekonomickou, kde se začaly projevovat jeho organizační schopnosti a láska ke kultuře, a tak začal organizovat celou řadu společenských akcí. Došlo také na zakládání spolků. První z nich nesl název Nežeňme se.

Evžen Plocek byl tátův kamarád

O srpnové okupaci se Milan Kolář dozvěděl od své maminky. „Prosím tě, nikam nechoď, jsou tady Rusové,“ řekla mu 21. srpna 1968 do telefonu. Netušil, co se děje. „Potom jsem si začal vystřihovat z novin různé texty a hodně jsem se o to zajímal. Žili jsme v tom, že nám se nic nestane a svět nás v tom nenechá. Pak ale vidíte, jak se vše otáčí a najednou se bojíte něco říct,“ popisuje.

V roce 1969 Jihlavou otřásla zpráva o živé pochodni. Byl jí Evžen Plocek, který se upálil na protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvu. Pamětníkův tatínek se s Evženem Plockem dobře znal. Zpráva o jeho úmrtí tak byla pro celou rodinu velmi bolestná. „Byl to tátův kamarád, se kterým pracoval a vlastně jako první přišel s tím, že se to stalo. Vnímal jsem jeho oběť a zároveň jsem viděl barák Okresního výboru KSČ v Jihlavě, barák plný soudruhů. Ptal jsem se sám sebe, jestli tohle skutečně může někdo zbourat,“ vypráví pamětník, který byl v té době přesvědčený o tom, že s komunistickou mašinérií nepohne nikdo a nic.

„Byl jsem odevzdaný tomu, že budu zkrátka dělat koncerty Jarka Nohavici nebo diskotéky Jirky Černého až do smrti. A byl jsem rád, že to smím dělat. Vytvořil jsem si svůj svět, oázu, kde bylo vše v pořádku,“ dodává.

Uspořádal koncert Jaroslava Hutky v Jihlavě

Následovala léta na Vysoké škole ekonomické v Praze, kam Milan Kolář nastoupil v roce 1972. „Vysoká škola pro mě znamenala moře možností. Tam jsem zjistil, že vlastně nejsem tramp, ale folkař,“ vzpomíná. Největším zážitkem z té doby byl pro něj folkový koncert v Českém Krumlově. „Bylo to úžasné. Režijně, dramaturgicky a navíc v nejkrásnějším městě na světě, byl to prostě sen,“ říká s úsměvem.

Dalším určujícím zážitkem se pro pamětníka stal zakládající koncert skupiny Šafrán, ve které hráli Jaroslav Hutka, Vlasta Třešňák, Pepa Nos, Dáša Voňková, Vladimír Merta a další. Účinkující se tehdy vzdali nároku na honorář ve prospěch občerstvení publika. „Vstupenka stála sedm korun. A za tu vstupenku jsem na baru dostal vínečko. To je pro mě dodnes krásný životní zážitek,“ vypráví.

Na začátku 70. let vstoupil pamětník do Socialistického svazu mládeže, pod jehož hlavičkou s přáteli založili klub Kafemlejnek a pořádali pak širokou škálu kulturních akcí. 

V roce 1974 teprve jednadvacetiletý Milan Kolář uspořádal koncert Jaroslava Hutky v Jihlavě. Začínající folkový zpěvák zde vystoupil poprvé a na dlouhou dobu také naposledy – od toho roku se o něj totiž začala zajímat Státní bezpečnost. „Přišlo přes dvě stě lidí, což bylo v té době neuvěřitelné. Hutku v té době nikdo příliš neznal. Bylo to úžasné,“ vzpomíná.

Také o něho se od té doby začala zajímat Státní bezpečnost, na výslech však nikdy nedošlo. „Kamaráda, který tehdy nakreslil vstupenku na Hutkův koncert, si pozvali. Vytkli mu, že maloval vstupenky na protistátní akci. Mě si ale nepozvali. Nikdy jsem to vlastně úplně nepochopil,“ dodává. 

Z JZD ho vysvobodil klub mládeže

Po vysoké škole následoval rok vojny v Tachově. „Tam jsem musel nějak přežít. Bylo to utrpení. Žili jsme sice v blahobytu, kuchaři zavolali, že jsou usmažené topinečky, člověk se měl fyzicky docela dobře, ale duševně strádal. Tak psal každý den dopisy domů a bulel u toho,“ popisuje stříhání metru během vojenské služby.

Po vojně nastoupil Milan Kolář do jednotného zemědělského družstva (JZD). „Tam mě poslali, abych prostě něco dělal. Neexistovala nezaměstnanost, takže jsem možná vyplňoval tabulky, možná sestavoval rozpočty, dělal jsem, co bylo potřeba. Jiné ambice jsem neměl,“ objasňuje. Záhy mu ale nabídli místo vedoucího Okresního klubu mládeže v Jihlavě, které s radostí přijal. „Vysvobodili mě z JZD. V klubu jsem byl najednou velmi svobodný,“ dodává.

V Jihlavě se nejprve staral o malou scénu Domu kultury. „V polovině osmdesátých let jsem tam dovezl neuvěřitelně kulturní věci,“ připomíná. Později se ale s klubem musel přestěhovat do vybydleného Besedního domu na tehdejším Rudém náměstí v Jihlavě.

Milan Kolář se během komunistického režimu nikdy nesetkal s perzekucí, věděl však, že balancuje na hranici toho, co jsou komunističtí úředníci ochotni vydržet. „Bál jsem se, kdy ke mně přijdou estébáci a něco u mě najdou. Samozřejmě, že jsme měli samizdaty a průklepáky. Věděl jsem, že když budou chtít, tak mě zlikvidují. Proč se to ale nestalo, je mi dodnes záhada,“ dodává.

Zavolal mu estébák a varoval ho

Jednoho dne zazvonil u Kolářových telefon. „Tam byl člověk, který mi řekl, že pro mě má zprávu a ať jsem za deset minut na autobusovém nádraží. Běžel jsem tam, stál tam muž, který mi řekl, ať si dávám pozor, že po mně jdou,“ vzpomíná Milan Kolář na zvláštní setkání.

Po pár dnech telefon zazvonil znovu, na druhé straně se ozval náčelník Státní bezpečnosti a Milanův spolužák ze školních let v jedné osobě. „Zeptal se mě, co dělám, a řekl mi, že mě vyzvedne. Během dvacetiminutové cesty autem mi řekl, ať jsem zkrátka opatrný,“ popisuje.

Komunisté kulturní akce pořádané Milanem Kolářem přijímali především díky tomu, že byly vedeny pod hlavičkou Socialistického svazu mládeže. „Za všechny koncerty a programy, které jsem ve svazáckém klubu udělal, se dodnes nestydím. Šlo o desítky koncertů a divadelních představení, jež byly oázou v beznaději.“

V roce 1982 uspořádal Milan Medvěd Kolář koncert jihlavské kapely Střepy, kam přišlo asi sto lidí, což byl signál, že o akce tohoto typu je zájem. O rok později se začala psát historie festivalu, který dnes celá Vysočina zná pod názvem Prázdniny v Telči. První ročník zahájila taková jména jako Karel Plíhal, Ivo Jahelka, Wabi Daněk nebo třeba Jarek Nohavica.

Prázdniny v Telči tehdejší režim toleroval, určoval však, kdo na koncertu směl vystoupit a kdo dostal stopku. „Ano, stalo se například, že nám řekli, ať nezveme Dobeše. My jsme pak museli zvednout telefon a vysvětlit Pavlovi, ať se nezlobí, ale že to tenhle rok neprojde,“ říká.

Vlastně jsme se jim smáli

V revoluční době vyšel manifest Několik vět. Milan Kolář měl možnost ho podepsat, ale zalekl se. „Přišli za mnou samozřejmě kamarádi, tady na ulici se to podepisovalo. Já měl doma tři děti a ženu. Věděl jsem, co se kolem nás děje, normálně jsem se bál,“ popisuje důvody toho, proč se k manifestu nepřipojil.

Ani organizování akce Prázdniny v Telči se neobešlo bez problémů. „Za festival jsem samozřejmě byl popotahovaný. Zvali si mě na kobereček všude možně a vlastně mi vyhrožovali. My jsme se všem těm úředníkům v konečném důsledku tak trochu smáli,“ přiznává.

Jeho členství v SSM a funkce vedoucího klubu vyžadovaly politickou angažovanost. Milan Kolář nicméně nebyl v komunistické straně, zařadili ho však mezi kandidáty. „Tak to prostě bylo, ale já se za to nestydím. Mohl jsem dělat koncerty takových osobnostní jako byl třeba Jirka Černý. Vždycky jsme našli nějakou kličku, jak podobnou akci uspořádat,“ říká.

Měl jsem nálepku svazáka

Listopadové události roku 1989 a sametová revoluce silně zasáhly také Milana Koláře.Dojížděl v té době pracovně do Prahy. „Na Albertově jsem nebyl, ale už v pondělí 20. listopadu jsem přijel do Prahy. Tehdy jsem nevěděl vůbec nic, k nám na Vysočinu se to nedostalo. Když revoluce přišla k nám do regionu, stál jsem v Jihlavě na kašně a celou dobu jsem bulel dojetím,“ vzpomíná na listopadové dny roku 1989. 

Jihlavské Občanské fórum vzniklo právě v kanceláři Milana Koláře, on sám se ale záhy stal pro řadu lidí nepřijatelný. „Po listopadu se do mě začali obouvat revolucionáři s tím, že já jsem ten svazák. Ale jsem za to rád, nálepka svazáka byla tisíckrát lepší než to, co jsme prožívali před rokem 1989,“ vysvětluje.

Na demokracii si ještě počkáš, prorokoval strýc

Na začátku 90. let navštívil Milan Kolář matčina bratra v Německu. Nadšeně mu oznamoval, že v Československu už je konečně demokracie a svoboda. „Ještě počkej, bude to trvat,“ připomíná strýčkova slova, kterým prý tehdy nerozuměl a opáčil, že neví, na co vlastně čekat.

„Od té doby jsem si na něj tolikrát vzpomněl. Jak dlouho nám to vše trvá, a to už je to třicet let. A pořád se tu s něčím pereme. Demokracie je křehká a přitom je tak důležité se za ni rvát.“ Po pádu železné opony se na Vysočinu směl vrátit také Jaroslav Hutka. „Jakmile to bylo možné, tak jsme ho pozvali. V létě 1990 přijel zahrát do Telče,“ říká.

S manželkou Hanou vychoval Milan Kolář tři syny, kteří pokračují v tradici, či dokonce přebírají štafetu a pomáhají s festivalem Prázdniny v Telči. „Doufám, že kluci pochopili, že po mně budou muset káru táhnout dál,“ doufá.

Kromě pořádání festivalu se pamětníkovi podařilo obnovit tradici Svatomartinského a později také Havířského průvodu. „Jihlavský Havířský průvod pořádáme každý druhý rok. Dnes usilujeme o zápis na Seznam nemateriálních statků [tradiční lidové kultury] České republiky. Jsem rád, že jsme Havířský průvod zachránili. Kéž existuje dalších sto let,“ přeje si pamětník.

Za své celoživotní zapojení do života města a všeobecný přínos regionu dostal Milan Kolář v roce 2008 medaili Kraje Vysočina. V témže roce také kandidoval do Senátu Parlamentu České republiky. Stal se také jihlavským zastupitelem a náměstkem primátora.