Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Petr Kolář (* 1962)

• narozen 27. září 1962 v Českých Budějovicích

• velkou část dětství strávil u prarodičů v Ostravě, kde zažil i invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968

• jeho otec po srpnových událostech odešel z Komunistické strany Československa (KSČ)

• v roce 1981 maturoval na gymnáziu na Baumanském náměstí

• na vysokou školu ho nepřijali, ačkoliv přijímací zkoušky zvládl velmi dobře

• na rektorské odvolání ho přijali na obor Vědecké informace a knihovnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, později si přibral ještě etnografii

• v roce 1986 nastoupil jako stážista do Ústavu pro etnografii a folkloristiku Československé akademie věd (ČSAV)

• v roce 1988 se pokusil emigrovat

• od roku 1988 sloužil základní vojenskou službu v Českých Budějovicích, pak ho převeleli do Kladna

• po sametové revoluci začal pracovat v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky

• v letech 1993–1995 vedl odbor krajanských a nevládních styků Ministerstva zahraničních věcí a následující rok 3. teritoriální odbor – východní a jižní Evropa

• 1996–1998 byl velvyslancem ve Švédsku

• do roku 1999 působil jako poradce pro evropskou integraci a Balkán v Kanceláři prezidenta republiky ČR

• 2005–2010 byl velvyslancem ve Spojených státech amerických

• 2010–2013 byl velvyslancem v Rusku

Život Petra Koláře byl plný zvratů, nejednou musel učinit složité rozhodnutí. Třeba když opustil svou kariéru a to, co ho bavilo, protože se odmítal podvolit režimu a vstoupit do strany. V roce 1989 chtěl se svou rodinou emigrovat. Nakonec byl rád, že to nestihli a mohl být svědkem listopadových událostí, které se pro něj staly obdobím, kdy se „lidé začali usmívat“. Ačkoliv se ještě na základní škole profiloval „jako Mirek Dušín“, během divokého dospívání své postoje změnil, pochopil, co je komunistický režim zač a rozhodl se, že se mu jen tak lehce nevzdá.

Dětská léta pro mě byla formativní

Petr Kolář se narodil 27. září 1962 v Českých Budějovicích. V jihočeském městě však dlouho nezůstal. Jeho rodiče se potkali při studiích na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a netrvalo dlouho a na svět přišel jejich první syn – Pavel Kolář. Matka Marie Kolářová, rozená Eberlová, pocházela z jižních Čech, otec Josef Kolář, původně Wurst, byl ze severní Moravy. Protože byli oba rodiče mladí a ještě studovali, Petr od raného dětství trávil většinu času v Ostravě u babičky a dědečka. Právě výchova jeho prarodičů ho naučila zásadám a hodnotám, které ho provázely celé dospívání a nevzdal se jich ani v dospělosti. „Byl jsem veden k tomu, že se mám chovat uctivě ke starším, že se nemá lhát a člověk má být poctivý a odpovědný. Přišlo mi, že když je život jiný, tak není něco v pořádku,“ říká. Dědeček Albert Wurst byl bývalý sokol a velký sportovec, se svým vnukem proto trávil hodně času v přírodě. Jezdili spolu na kole do Bělského lesa, chodili na výlety do Jeseníků a Beskyd. Jak Pavel Kolář vzpomíná, jeho dětství „bylo zalité sluncem a prožil spoustu krásných chvil“.

Rodina Wurstových v Ostravě postavila ještě za první republiky činžovní domy, o které se pečlivě starala. Když přišel únor roku 1948 a s ním komunistický převrat, o všechno přišli a zůstal jim jen jeden dům pod podmínkou, že v něm budou mít nájemníky. Jenže ti měli platit jen 60 korun měsíčně a náklady na údržbu domu byly o hodně vyšší. Dědeček Petra Koláře tak šel prosit, ať mu i poslední dům s osmi byty znárodní, protože nemá dostatek financí na jeho opravy. Komunističtí úředníci odmítli, a tak si musel pomoct sám. Měl známého, který mu dal razítko, že jsou byty kvůli hygienickým podmínkám neobyvatelné, ačkoliv to nebyla pravda. Díky tomu se do nich mohli nastěhovat různí rodinní příslušníci. Dům tak zůstal ve vlastnictví Wurstových a vyřešil se problém s nízkým nájemným. Právě tato zkušenost byla jedním z důvodů, proč prarodiče brzy po převratu v roce 1948 pochopili, jaký komunistický režim ve skutečnosti je. Ovšem jeden z jejich synů, otec Pavla Koláře, měl jiný pohled na věc. Josef Kolář měl už od dětství problematické vztahy se svým otcem, proto – možná částečně i ze vzdoru – vstoupil hned po dovršení 18 let do Komunistické strany Československa (KSČ), kde setrval až do invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Dalším symbolickým vzdorem měla být změna příjmení. Z Wursta se stal Kolář. Otec Petra Koláře chtěl přijmout rodné příjmení své matky – Wagner. Režimu však nebylo po chuti, aby užíval německé příjmení. Povolili mu pouze vzít si jeho český ekvivalent, der Wagenmacher – Kolář. Téměř 20 let Josef Kolář považoval komunismus za jediné správné východisko a styděl se za svůj buržoazní původ.

Díry ve fasádě Národního muzea

Rok před tím, než nastoupil na základní školu, prožil Petr Kolář událost, která se mu navždy vryla do paměti. V noci na 21. srpna roku 1968 překročila vojska Varšavské smlouvy hranice Československa. Jejich úkolem mělo být potlačení „kontrarevoluce“ – tehdejších uvolněných reformovaných poměrů, které ve státě panovaly. V osudný den Petr trávil prázdniny v Ostravě. „Najednou v noci mě babička s dědou vzbudili, posadili mě na parapet u okna a dívali se ven. Tam jely tanky. A pamatuju si, že babička s dědou mlčeli, byli takoví hrozně zaražení,“ vypráví. Když se na konci prázdnin vrátil do hlavního města, v ulicích byly ještě patrné stopy po bojích. „Tam byla ohořelá auta. Ještě nějaké vraky sem tam. Fascinovala mě fasáda Národního muzea, která byla celá poďobaná, jak do ní stříleli. Ty díry ve fasádě Národního muzea si pamatuju,“ říká. Srpnové události poznamenaly většinu národa včetně pamětníkova otce Josefa Koláře, který tehdy se svou ženou pracoval v Ústavu dějin východní Evropy Československé akademie věd (ČSAV). Ten v roce 1970 změnil svůj název na Československo-sovětský institut ČSAV. Poté, co Josef Kolář vystoupil z KSČ, v zaměstnání sice zůstal, ale už nemohl vědecky působit, stejně jako jeho manželka. Odborné statě, které psali, museli tajně vydávat jejich spolupracovníci pod svým jménem.

V září roku 1969 nastoupil Petr Kolář v Praze na základní školu a už od začátku školní docházky se na něj valila propaganda. To ale zpočátku příliš nevnímal. „Jak jsem byl odmalička vychovávaný k odpovědnosti, tak jsem se pořád zastával slabších a snažil jsem se dělat věci pořádně tak, jak se mají. Takže jsem se běžně stával předsedou třídy,“ vzpomíná. Tehdy, když byl asi ve třetí třídě, ještě moc nerozuměl, co se ve společnosti děje a proč se některé věci neříkají. „Když jednou paní učitelka řekla, aby se přihlásily děti, jejichž rodiče jsou komunisté, tak jsem se bez váhání přihlásil. Byl jsem asi jediný. Divil jsem se a byl jsem pohoršen, že ty ostatní děti nemají rodiče komunisty, že to je přece správné, ve škole nás to tak učili. Přišel jsem domů a říkal jsem to rozhořčeně rodičům, že tam nejsou žádní komunisté. Tatínek se chytil za hlavu a řekl, že teď bude muset chodit kanálama.“ Petr Kolář byl v šoku, když zjistil, že jeho rodiče ve straně nejsou.

Doba nás učila kličkovat, abychom mohli vystudovat

Normalizační léta ubíhala dál a přišel čas, kdy si měl Petr Kolář vybrat, kam půjde na střední školu. V roce 1977 nastoupil na modřanské gymnázium na Baumanském náměstí. V té době už ale nebyl oním žákem, který si myslel, že komunisté jsou jediní správní lidé. Poměrně divoká puberta změnila jeho smýšlení. Tehdy často utíkal z domova a s kamarády v noci sprejovali, s rodiči neměl nejlepší vztahy. Smíření přišlo, až když se přihlásil na vysokou školu. Chtěl studovat historii a stát se pedagogem, jenže to mu režim neumožnil, ačkoliv přijímací zkoušky zvládl velmi dobře. „Táta se mi přišel omluvit, že to je kvůli němu. Byl to silný moment. Já jsem mu říkal: ‚Neblázni, vždyť já jsem na tebe pyšnej. Co blbneš? Ostatní kluci mi tě závidí.‘ On brečel, bylo to silné,“ vzpomíná. 

Zůstávala ale otázka, co dál, když ho na vysokou školu nepřijali. Problém se nečekaně brzy vyřešil. „Na Hlasu Ameriky četli jména dětí, které se nemůžou dostat na vysokou kvůli svým rodičům a zaznělo tam i moje jméno. Soudruzi totiž chtěli ukázat, že to není tak hrozné, takže jsem se na rektorské odvolání dostal na vysokou školu,“ vysvětluje. Na seznamu mladých lidí byla už dříve například Blanka Zlatohlávková, dcera faráře a chartisty Jakuba S. Trojana, která díky tomu mohla po několika letech začít studovat svůj vysněný obor – medicínu. Petra Koláře ovšem na historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy nepřijali, místo toho mu přišlo vyrozumění, že může studovat obor Vědecké informace a knihovnictví. A tak se na podzim roku 1981 stalo. Později si přibral ještě etnografii.

Svou práci vykonává svědomitě, toalety v prvním patře jsou vždy čisté

Po úspěšných státních závěrečných zkouškách nastoupil jako stážista do Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV. Práce ho bavila, spolupracoval s inspirativními lidmi, kteří ho hodně naučili. Začal si dělat takzvaný malý doktorát. Brzy ale přišlo dilema, zdali se podvolit režimu a zůstat v zaměstnání, nebo se držet svých přesvědčení a odejít. Nakonec měl vcelku rychle jasno. „Dostal jsem nůž na krk: ‚Buď se staneš kandidátem na členství a můžeš dělat vědeckou aspiranturu, pokračovat tady, nebo prostě odejdi.‘ Já jsem chtěl tu vědeckou aspiranturu dělat. Ale když jsem se potom najednou musel rozhodnout, jestli obětuju to, že budu kandidátem na členství v KSČ, tak jsem to nechtěl a prostě jsem odešel,“ vysvětluje. Poté, co odešel z Akademie věd, pracoval na různých pozicích, které rozhodně neodpovídaly jeho kvalifikaci. Aby se uživil, měl i několik zaměstnání najednou, někdy ráno přišel z noční směny a rovnou šel na denní. Vykládal vagóny na hlavním nádraží nebo dělal obsluhu sběrného dvora, i tam se snažil vzdělávat. „Když jsem vykládal vagóny s poštou, tak tam byli se mnou zajímaví týpci. Ve špinavém, smradlavém prostředí jsme si tam povídali, byl tam jeden člověk, který uměl [jazyk] hindi, byly s ním moc zajímavé debaty. Ve sběrných surovinách jsem toho zase hodně přečetl,“ říká. Později mu rodiče domluvili práci vrátného a uklízeče v Československo-sovětském institutu ČSAV.

V roce 1984 se Petrovi a Jaroslavě Kolářovým narodil syn Ondřej, společně žili v Praze. Ačkoliv spolu byli šťastní, něco rodině chybělo – neuměli si představit, že budou celý život žít v totalitě. Proto padlo na přelomu roku 1987 a 1988 rozhodnutí, že z Československa odejdou do Kanady. Většinu svého majetku rozprodali, aby mohli splatit novomanželskou půjčku a nikomu nezůstali dlužní. Protože by do zahraničí nepustili celou rodinu – právě kvůli případné emigraci, měl Petr Kolář odjet sám do západního Německa a později prostřednictvím Červeného kříže zprostředkovat příjezd manželky a syna. „Kamarád, co už dřív emigroval, mi tam už začal hledat práci, abych nemusel být dlouho v lágru. Když jsem ženě volal, že je to v pořádku, že se nevrátím, že to vypadá velmi dobře, tak mi řekla: ‚Musíš se vrátit, Ondřej [syn] má silný zánět středního ucha a je v nemocnici. Nevím, jak to bude.‘ To byl strašný moment, když se rozhodujete, už máte ten plán, něco jste pro to podstoupili,“ popisuje svoje bezprostřední pocity. Nakonec se za rodinou vrátil. Téměř bezprostředně musel nastoupit na základní vojenskou službu.

Nevěřil jsem, že to padne

Na vojně nejprve sloužil v Českých Budějovicích, pak ho převeleli do Kladna. Byl rád, že může být jen kus od Prahy, tedy nedaleko své rodiny. „Zjistili, že umím jazyky, proto mě převeleli. Tam byly odposlechy, měl jsem odposlouchávat americké vojáky. Přišli ale na to, že nejsem dostatečně kvalitní soudruh, abych tam mohl sedět. Takže jsem tam byl jako člověk, který se staral o vojáky, připravoval jsem jim filmy a aparaturu,“ říká. Když mu v roce 1989 skončila základní vojenská služba, dohodli se se ženou, že se na podzim znovu pokusí o emigraci. Netušili, že už to nestihnou. Tehdy se dávalo dění v Československu do pohybu. Ačkoliv se s manželkou aktivně účastnil většiny demonstrací, které v tom roce proběhly, nevěřil, že komunismus padne. Zaměstnání našel v ČSAV, už nemusel dělat uklízeče a vrátného, působil ve Výzkumném středisku pro otázky míru a odzbrojení. V březnu roku 1990 se mělo manželům Kolářovým narodit druhé dítě. I přesto, že byla Jaroslava Kolářová těhotná, pokračovala i v říjnu 1989 v účasti na demonstracích. „Když jsme byli 28. října, tak moje žena už měla docela viditelné bříško. Oni nás tam roztrhávali do malých skupinek, ji tam odtrhli ode mě. Naštěstí tu její skupinku přimáčkli ke vchodu do hotelu Zlatá husa. Nějaká Němka vyběhla, zatáhla ji dovnitř a kabelkou mlátila ty policajty do hlavy. Žena utekla do Opletalky [Opletalovy ulice] a tam jsme se náhodou potkali,“ popisuje dramatickou událost, která nemusela skončit dobře. „Oni totiž neměli jen pendreky, ale i klacky a píchali ty lidi do břicha. Já jsem žil v hrozné hrůze, že moji ženu píchnou do toho těhotenského bříška,“ říká. Dne 17. listopadu proběhla ohlášená studentská demonstrace, kterou pořádkové jednotky brutálně rozehnaly a která rozhýbala dění v celé společnosti. Na osudné demonstraci Petr Kolář vzhledem k pokročilejšímu těhotenství manželky nebyl. Po násilných událostech mu zmlácený mladší bratr volal z nemocnice s tím, co se na Národní třídě stalo.

Komunistický režim padl, celému národu se otevřely možnosti, které do té doby neměl. „Co bylo nejsilnější, to byla ta atmosféra toho štěstí, toho uvolnění a neuvěřitelné euforie, pýchy a kombinace hrdosti, radosti a štěstí, že jsme to my, kdo to dokázal. Lidi si dávali přednost, pouštěli se, byli k sobě laskaví. Ono to moc dlouho nevydrželo. Ale ty prosincové dny, listopad a prosinec, a ještě začátek roku 1990 byl neuvěřitelný v tom, jak se všechno najednou začalo dít,“ vzpomíná

Život dostal nový rozměr

Po sametové revoluci začal pracovat v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky. Jeho spolupracovníky se stali Emanuel Pecka, Karel Kaplan nebo Milan Otáhal. V roce 1991 mu ředitel ústavu Vilém Prečan zařídil studijní pobyt ve Spojených státech amerických. Studoval orální historii, nahrál dlouhý rozhovor s diplomatem Janem Papánkem, který založil Americký fond pro československé uprchlíky. Později odjel také do Londýna a prvních šest měsíců roku 1993 strávil v Oslu na Nobelově institutu. Po návratu dostal nabídku od Ministerstva zahraničních věcí, a ačkoliv to nejprve nechtěl dělat, nakonec ustoupil. V letech 1993–1995 vedl odbor krajanských a nevládních styků a následující rok 3. teritoriální odbor – východní a jižní Evropa. V roce 1996 odcestoval jako velvyslanec do Švédska. Během pobytu jako blízký spolupracovník bývalého ministra zahraničí a místopředsedy Občanské demokratické strany (ODS) Josefa Zieleniece sdělil jako první novinářům, že vysoce postavení politici strany věděli o machinacích se sponzory. Podle tehdejšího ministra zahraničních věcí Jaroslava Šedivého měl být velvyslanec apolitický a neměl se k podobným kauzám vyjadřovat. Petr Kolář nakonec sám v roce 1998 rezignoval.

Až do roku 1999 působil jako poradce pro evropskou integraci a Balkán v Kanceláři prezidenta republiky ČR. Byl velvyslancem v Irsku. Mezi lety 2005 a 2010 plnil tuto funkci ve Spojených státech amerických, poté až do roku 2013 v Rusku. S manželkou vychoval dva syny, jedním z nich je Ondřej Kolář, bývalý starosta městské části Praha a poslanec.