Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Když se povede představení a dojde k dobrému setkání s publikem, je to radost
narodila se 21. září 1946 v Chebu
vyrůstala v Karlových Varech
během středoškolských studií hrála ve studentském divadle malých forem
v roce 1968 absolvovala herectví na pražské DAMU
v letech 1968–1970 byla v angažmá v Divadle S. K. Neumanna
od roku 1971 do roku 2015 působila v Divadle na Vinohradech
ztvárnila řadu filmových a televizních rolí (např. Noc na Karlštejně, Na samotě u lesa, Vratné lahve či Kawasakiho růže)
v letech 1990–1992 byla poslankyní České národní rady
je držitelkou ceny Alfréda Radoka a Českého lva
z manželství s hercem Jiřím Ornestem má syny Šimona a Matěje
Poprvé stála na jevišti v devíti letech. Hrály se Císařovy nové šaty. V první polovině se divákům představila jako kuchtík, v druhé coby holčička nedbající na pokrytectví dospělých a pronášející klíčovou a odzbrojující větu „císař pán je nahý.“ Ještě intenzivněji se Daniela Kolářová divadlu přiblížila v době středoškolských studií. Herectví si nakonec zvolila za svou profesi. Po dvou letech strávených v Divadle S. K. Neumanna nastoupila v roce 1971 do Divadla na Vinohradech. Právě v době, kdy hloupí a do sebe zahledění potentáti vyžadující od občanů bezmeznou poslušnost opět upevnili svou moc. Daniela Kolářová i její muž Jiří Ornest zažili v těchto časech mnoho nepříjemných situací. A dost možná si při pohledu na tehdejší stranické vedení občas vzpomněla i na zmíněnou Andersenovu pohádku.
Danielin tatínek Václav Kolář byl zaměstnán jako bankovní úředník. Maminka Věra, za svobodna Volková, pracovala v různých administrativních profesích. Její otec byl armádním důstojníkem. Po vzniku Československa působil v kartografickém ústavu a podílel se na mapování Slovenska, kde se seznámil se svou budoucí ženou Marií. Po vzniku Slovenského státu Volkovi odešli do Prahy. Věra po skončení druhé světové války přesídlila do západních Čech, kde přivedla na svět dceru Danielu. Kolem roku 1950 se matka Věra přestěhovala do Karlových Varů, kde později získala místo mzdové účetní v ekonomickém oddělení tamního divadla. Jednoho dne půjčila svoji devítiletou dceru k účinkování v pohádce Císařovy nové šaty. Vůně rekvizitárny a dámských šaten malé školačce učarovala: „Umělé ovoce, kachny, kuřata na tácu, různé zbraně, umělé květiny… Dámská šatná, ve které se líčily herečky, dvorní dámy. Létaly tam tuny pudru, každá měla svoji voňavku. To je pro každé dítě velikánská exotika. Tam jsem si prohlédla divadlo a přičichla k němu z druhé strany zezadu.“ Samotné Karlovy Vary popisuje Daniela Kolářová jako docela atraktivní místo, zejména pak jejich lázeňské centrum. Obraz okolních vesnic však později vnímala daleko smutněji. V první polovině padesátých let nastoupila v Karlových Varech do první třídy. V zemi panoval tvrdý stalinismus a i děti školou povinné tušily, že to, co slýchají ve škole od svých učitelů, nemusí být vždy tak docela pravda.
Ze vzpomínek na základní školu se Daniele Kolářové vybaví učitelka, které děti přezdívaly Pelácačka. Učila češtinu a ruštinu a v březnu 1953 před svými žáky hystericky plakala, protože zemřel soudruh Stalin. Výuka samozřejmě podléhala ideologickým požadavkům i v jiných oblastech. „Lili do nás strašné hlouposti. Nenávist k Německu, vyhrazování se vůči západnímu kapitalismu a tak dále,“ přibližuje Daniela Kolářová realitu první poloviny padesátých let. První větší zpochybnění informací předkládaných učiteli přišlo ve čtvrté třídě. Spolužačka a kamarádka Kateřina Demeteryová pocházela z maďarsko-českého manželství. V roce 1956 Demeteryovi Maďarsko navštívili. Po vypuknutí povstání se však jejich cesta nečekaně protáhla: „Když se vrátila do Čech, tak nám to líčila a samozřejmě to, co nám říkali učitelé, bylo něco úplně jiného, než co nám vyprávěla Kateřina. Člověk najednou zjišťoval, ale spíš podvědomě než vědomě, že existuje nějaká dvojí realita. Šuškali jsme si to mezi sebou, ale věděli jsme, že oficiálně se to říkat nemůže. Přesně v tomhle duchu fungovala i občanská výchova na střední škole. Věděli jsme, že jsou to bláboly a realita je jiná.“
Doma se o politice příliš nemluvilo, ale příbuzní některých spolužáků žili v emigraci na Západě, takže i odtud pramenilo poznání zpochybňující oficiální výklad. Na střední škole se podobné kontrasty projevily ještě více: „Nesměl jste říkat gymnázium, byla to střední všeobecně vzdělávací škola. Zvláštní kategorií byla výuka dějepisu a občanské výchovy. Když jsme začali studium na střední škole, tak aniž se nás někdo ptal, přišel jednoho dne náš starší spolužák, rozdal nám legitimace a řekl, že si máme koupit modrou košili, že jsme členky ČSM (byly jsme převážně holčičí třída). Nikdo se nás neptal, jestli s tím souhlasíme, nebo nesouhlasíme. Bylo to automatické.“
K běžným povinnostem středoškoláků v době reálného socialismu patřily povinné brigády. Daniela se jich účastnila již od osmé třídy. Kromě chmelových brigád šlo o brigády bramborové či jahodové. Právě při nich se žákům naskytl obraz zdevastovaných a opuštěných domů. O původních obyvatelích západočeského pohraničí se příliš nemluvilo, a když tak jen v souladu s dobovými požadavky. Zločiny spojené s odsunem Němců byly tabuizovány. Nabízely se však i radostnější podněty: „Na střední škole jsme měli učitele češtiny Vráťu Bartůňka, který založil amatérský studentský soubor. Původně se jmenoval Štycháček, později se přejmenoval na Kapsu. Byly to kabarety, malé prózy a poezie.“ Zkušenost se studentským divadlem Danielu Kolářovou přiměla přihlásit se k přijímacím zkouškám na divadelní fakultu. Původně sice koketovala se studiem Institutu tělesné výchovy a sportu, ale herectví nakonec zvítězilo. Přijímačky absolvovala se spolužačkou a kamarádkou Radkou Fidlerovou. Uspěly obě.
Přijímací zkoušky se pochopitelně neobešly bez stresu. Kromě připravených monologů totiž uchazeč musí projevit i představivost a smysl pro improvizaci. „Dávají vám drobné etudy a v tom šíleném zmatku se snažíte něco vymyslet. Padají vám věci z rukou, zakopáváte… Byli hodní, slušní, nikdo tam nedělal žádné dusno,“ vzpomíná zpětně Daniela Kolářová. Mezi její spolužáky patřili kromě jiných již zmíněná Radka Fidlerová, Jaroslava Pokorná, Monika Švábová, Jiří Ornest, Petr Svojtka, Ivan Vyskočil či Ladislav Potměšil. Ročníkovou vedoucí byla Libuše Havelková. Z dalších pedagogů lze zmínit režiséra Františka Salzera či herce Otu Sklenčku. Jan Přeučil s Danieliným ročníkem nastudoval několik textů z děl autorů absurdního dramatu. K této látce měl blízko, protože ve stejné době hrál v Divadle Na zábradlí, které se v šedesátých letech v éře Jana Grossmana absurdnímu divadlu aktivně věnovalo.
Šedesátá léta se v Československu nesla ve znamení kulturního rozkvětu. Cenzura polevovala a lidé s nadšením četli knihy do té doby zapovězených autorů, a to nejen zahraničních. „Divadla úžasně ožila pestrým repertoárem. Byla to hodně intenzivní doba, kdy člověk nechtěl nic prošvihnout: Činoherní klub, zajímavé bylo i Divadlo za branou, spousta malých scén včetně Semaforu, který byl pro nás taky moc důležitý. Vycházela senzační Světová literatura. Promítaly se všecky nové trendy. Beatnici, Viola, kde se mísil jazz s poezií. Vzpomínám si, jak Luděk Hulan hrál na basu a do toho recitoval Ferlinghettiho. O to horší pak byl začátek normalizace,“ popisuje tehdejší kulturní a společenské klima Daniela Kolářová.
Jarní měsíce roku 1968 a obrodný proces Daniela Kolářová přivítala s nadějí a vírou, že nastalé změny přispějí k celkovému uvolnění. Heslo Socialismus s lidskou tváří však brala s rezervou: „Že by mě tato hesla naplňovala nějakou radostí a optimismem? Tak jsem je nevnímala, protože to všechno byli straníci, komunisti. A člověk už měl od školy v dvojí realitě vypěstovanou nedůvěru.“
Zpráva o invazi vojsk pěti států Varšavské smlouvy Danielu Kolářovou zastihla 21. srpna kolem čtvrté hodiny ráno. Bydlela v Holešovicích, kde ji zvonkem vzbudil soused s všeříkající větou: „Otevřete si okno. Obsadili nás Rusáci.“ Se svým budoucím mužem Jiřím Ornestem, který toho času pobýval na vojenském výcviku u Mariánských Lázní, byla domluvena, že si u něj v bytě v Přemyslovské ulici vyzvedne kolo pro svého mladšího bratra. V Praze nejezdily tramvaje, a tak z Jindřišské ulice pokračovala nahoru na Vinohrady pěšky. Nedaleko Jindřišské ulice se Daniela stala nedobrovolnou aktérkou nepříjemné a dramatické situace: „V místech, kde je dnes Česká národní banka, jsem čekala na čtrnáctku, která jezdila do Holešovic. V boudičce na zastávce byl nalepený Dubček a někdo na něj namaloval hákenkrajc. Strhla jsem to a v tu ránu ke mně z protějšího chodníku přiskočili dva Sověti, vlekli mě do budovy burzy, kde tehdy sídlila televize, a říkali: ‚Kak molodaja i propagandist.‘ Bylo to zrovna v době, kdy naše vláda byla v Moskvě. Drželi mě tam asi dvě hodiny, ale naštěstí pak pustili. Doma jsem potom dostala pár facek, protože měli strach, co se mnou je.“ Z bezprostředních pookupačních měsíců si Daniela Kolářová vybavuje ujišťování členů KSČ, že tu cizí vojska zůstanou jen dočasně. Dočasnost nakonec trvala víc jak dvacet let.
O prázdninách roku 1969 se Daniela Kolářová s Jiřím Ornestem vypravili na Západ. Netušili, že na dlouhou dobu naposled: „Než se zavřely hranice, stihli jsme s mým budoucím manželem vyjet do Francie. Byli jsme v Normandii a cestovali jsme stopem. Říkali jsme si: ‚Příště si dáme Bretaň.‘“
Ve Francii Daniela s Jiřím zvažovali emigraci. Brzy však usoudili, že bez perfektní znalosti jazyka by se jako herci v zahraničí neprosadili. A divadlu se samozřejmě chtěli věnovat. V sedmdesátých a osmdesátých letech se jejich cestovatelské perspektivy omezily nanejvýš na občasnou dovolenou v Jugoslávii.
Daniela Kolářová si zpětně nemyslí, že by posrpnový režim postupoval pozvolna. Zhoršení poměrů naopak vnímala jako velmi rychlé. Normalizační čistky nejdříve dolehly na média a kulturu. První varování přišlo, když po hokejovém vítězství Československa nad Sovětským svazem se Daniely neznámý estébák zničehonic vyptával, zda se zúčastnila oslav na Václavském náměstí.
Podzimní měsíce roku 1968 zastihly Danielu Kolářovou v Divadle S. K. Neumanna: „V září začala divadelní sezóna a teď tam chodili vyděšení lidi, kteří byli členy komunistické strany, a někteří se vstupem nesouhlasili, někteří souhlasili. Ti, kteří nesouhlasili, byli postihováni, třeba je vyškrtávali a dělali jim mzdové úpravy. Na oblastech straníky, kteří nesouhlasili, vyhazovali a nesměli v té profesi vůbec pracovat. Bylo to opravdu hnusné.“ Samotné přijetí v libeňském divadle se však neslo v přátelském duchu. Už coby studentka čtvrtého ročníku tu Daniela Kolářová hostovala v roli Mirandy v Shakespearově Bouři. Nejvřelejšího přijetí se dočkala od starší kolegyně Jany Štěpánkové, se kterou posléze sdílela i divadelní šatnu: „Říkala mi: ‚S tímhle se nebav, na toho si dávej pozor, tenhle je dobrej…‘ Takže mě vlastně občansky a profesně školila. Bouři režíroval ředitel divadla Jan Strejček a byla to moc krásná práce. V den premiéry mi po představení pan ředitel donesl první smlouvu s platem 600 korun měsíčně.“
Svůj debut před filmovou kamerou si Daniela Kolářová odbyla ve filmu Hynka Bočana Soukromá vichřice podle literární předlohy Vladimíra Párala. Exteriéry se točily v Ústí nad Labem: „Práce s panem režisérem Bočanem byla hrozně hezká. Věděli, že jsem absolutně nepopsaný list, byli trpěliví. Bylo to setkání s Pepíčkem Somrem, Pavlem Landovským, Mílou Myslíkovou, což byli strašně fajn lidi… Částečně se točilo v ateliérech na Barrandově a pak se jezdilo na exteriéry do Ústí.“
Režisér Jaroslav Dudek Danielu Kolářovou obsadil do role Káči v Takové normální rodince podle předlohy spisovatelky Fan Vavřincové. Setkala se tu nejen s Janou Štěpánkovou či se svým častým hereckým partnerem Jaromírem Hanzlíkem, ale také s Danou Medřickou, Zdeňkem Řehořem, Marií Rosůlkovou, Jiřinou Šejbalovou či Oldřichem Novým. Tehdejší úroveň televizní techniky však štábu připravila nejeden svízelný moment. Pro Danielu však paradoxně tyto momenty patřily k nejzajímavějším: „Vypadávala takzvaná trasa, takže jsme třeba dvě hodiny seděli v šatně a čekali, než zase naskočila. Ale zato jsme při těchto prolukách zažili ohromné vyprávění. Třeba, když se točil díl s panem Oldřichem Novým a s paní Šejbalovou, tak se vyprávěly úžasné věci o životě a o divadle. Poslouchali jsme s Jaromírem s otevřenou pusou, jak je ředitelé divadel posílali do Mnichova podívat se na představení, které se mělo dělat v Praze. Pan Nový vzpomínal, že měl v Paříži lacinou garsonku. Sedl v Praze na Hlavním nádraží do vlaku a jel do Paříže, kdy chtěl. Byly to pro nás neuvěřitelné věci.“
Vybírat z přehršle filmových a televizních rolí Daniely Kolářové je nesnadný úkol. Ráda vzpomíná na nádhernou spolupráci s režisérem Zdeňkem Podskalským při natáčení filmu Noc na Karlštejně. Podskalského klid, vtipnost, vyrovnanost a dobrá organizace jsou pro ni nezapomenutelné. Do srdce se Daniele Kolářové vepsalo i setkání se Zdeňkem Svěrákem a Jiřím Menzelem na filmu Na samotě u lesa. V televizi byla opakovaně obsazena do seriálů podle scénáře Jaroslava Dietla. U televizní ságy Synové a dcery Jakuba skláře se na chvíli zastavme. Seriál je potřeba hodnotit v kontextu své doby, a proto stojí za zmínku, že výskyt vlídného a poctivého kapitalisty, sympatického a vtipného hoteliéra a naopak komunistického funkcionáře s minulostí spolupracovníka gestapa a posléze horlivého člena Revolučních gard neštítícího se přijímat úplatky a intrikovat nebyl v polovině osmdesátých let na obrazovkách normalizační televize ani zdaleka standardní jev. A podobných „narušení“ zaběhnutých ideologických klišé obsahovalo toto dílo více: „Velice ráda na tuto práci vzpomínám. Právě v tomhle seriálu se otevřelo téma odsunu. Je škoda, že se pan Dietl narodil do této doby, protože to byl velice talentovaný scénárista. Perfektně uměl psát charaktery, situace. Každá figura jinak mluvila. Nemluvili všichni pražskou češtinou, jako je tomu dneska. Pan Dietl byl mistr v tom, že dokázal sdělovat věci s dalšími významy a vzkazy tak, aby prošly cenzurou.“
Sňatkem s Jiřím Ornestem se Daniela Kolářová přivdala do rodiny plné výrazných uměleckých osobností. Tchán Ota Ornest byl režisérem, dramaturgem, překladatelem a do roku 1972 ředitelem Městských divadel pražských. Mladší Otův bratr a básník Jiří Orten tragicky zemřel roku 1941. Nejmladší Zdeněk se stal Danieliným hereckým kolegou v Divadle S. K. Neumanna. S Otou Ornestem se však Daniela s Jiřím příliš často nevídali: „Jiřího maminka Jarmila Smejkalová byla herečka a s Otou byli rozvedení. Se Zdeňkem jsem měla možnost se vídat při práci a občas jsme si povídali v klubu. Měla jsem ho moc ráda. Přes Jirku a přes Zdeňka jsem si prohloubila vztah k Jiřímu Ortenovi. Znala jsem trošku jeho poezii, ale ne jeho nešťastný konec.“
Ke změně divadelního angažmá Daniele Kolářové pomohl režisér Jaroslav Dudek, který coby bývalý režisér Divadla S. K. Neumanna v Libni ještě občas pohostinsky režíroval. Na Vinohradech hledali adekvátní hereckou partnerku k Jaromíru Hanzlíkovi a Daniele nabídli přestup. Její rozhodování však nebylo jednoduché: „V Libni mi bylo dobře, ale začalo se tam třást křeslo pod ředitelem Strejčkem, který byl bývalý straník. Nakonec ho vyštvali, protože nesouhlasil s okupací. Na Vinohrady přišel jako stranická posila nový šéf Zdeněk Míka z Českých Budějovic. Měla jsem dilema, ale nakonec jsem se odhodlala, že to zkusím.“ Požadavek podpisu souhlasu se vstupem vojsk se pochopitelně vztahoval i na herce: „Napsala jsem, že nesouhlasím, a soudružku kádrovačku později vyhodili, protože prý já a Petr Haničinec jsme tam tohle napsali a ona to nekontrolovala.“
Daniela Kolářová s Jaromírem Hanzlíkem neunikli ve vinohradském divadle tlaku ke vstupu do KSČ. Ke kandidatuře je přemlouvali Jiřina Švorcová, Světla Amortová či Jaroslav Moučka. Stranické „námluvy“ se odehrávaly v dámské šatně či v klubu nad talířem polévky. „Říkala, jsem, že si to potřebuju rozmyslet. Ze začátku jsem uhýbala, ale pak jsem jednou Světle Amortové v šatně řekla: ‚Vy tvrdíte, že jste spolek na ochranu všech zvířat, ale přitom chráníte jenom kočky.‘“
V Divadle na Vinohradech byli samozřejmě i herci, kteří se kvůli kádrovým problémům nevyhnuli četným profesním omezením. Zmínit bychom v této souvislosti měli především Ilju Racka či Vlastimila Fišara, se kterým se Daniela Kolářová díky společnému zájezdovému představení později sblížila: „Vlastík Fišar byl z té situace strašně nešťastný. Byl ale stále velmi aktivní. Vymyslel ve Viole krásný pořad Úsměvný Karel Čapek, se kterým jsme pak hodně jezdili. Strana ho v divadle vědomě poškozovala. Probírali jsme to spolu při cestách na zájezdy. Mohli jsme spolu mluvit úplně normálně. Věděla jsem, že to nepůjde nikam hlásit, a on věděl, že já nikam nepůjdu hlásit, o čem si povídáme.“
Ředitel Zdeněk Míka, který v roce 1970 vystřídal z politických důvodů vyhozeného Františka Pavlíčka, podle vzpomínek Daniely Kolářové měl rád herce a nikomu vědomě neubližoval. Spíš měl tendence politicky proskribované zaměstnance chránit. S jeho režijními schopnostmi to však bylo horší. „Nic nevěděl, text nijak nevykládal. Říkal jenom, odkud má kdo přijít. Sváťa Skopal se ho jednou zeptal: ‚Pane režisére, odkud mám přijít? ‘ A on mu řekl: ‚To je jedno, hlavně přijď.‘ Pracovat s ním bylo zbytečné, nic jste se nedozvěděl, ale aspoň nebyl zlý,“ charakterizuje režijní přístup Zdeňka Míky.
Ani nejbližší rodina netušila, že se Ota Ornest podílí na tajném odesílání literárních rukopisů zakázaných autorů na Západ. V lednu 1977 došlo k prozrazení a Ornest byl zatčen. Ve stejné době v reakci na prohlášení Charty 77 spustil normalizační režim propagandistickou akci spojenou s nátlakem k podpisu tzv. Anticharty. Daniele a Jiřímu se v lednu téhož roku narodil druhorozený syn Matěj (starší Šimon přišel na svět v březnu 1974). Ihned po návratu z porodnice byl na Danielu vyvíjen tlak, aby pod Antichartu svůj podpis připojila: „Byly různé telefonáty, že musím podepsat. Říkala jsem, že jsem jako matka v šestinedělí zákonem chráněná…“ Komunisté se neštítili vyvíjet tlak ani na ženu po porodu. Dusivá atmosféra dosáhla vrcholu. Z vinohradského souboru nakonec Antichartu nepodepsal jen Ilja Racek.
Herecké partnerství Daniely Kolářové a Jaromíra Hanzlíka svou diváckou popularitou začalo dráždit. Jejich další společné obsazování bylo náhle přerušeno. Sehrálo svoji roli odmítnutí vstupu do KSČ, či něco jiného? Rok po porodu syna Matěje měla Daniela absolvovat menší gynekologickou operaci plánovanou na letní měsíce. O prázdninách se však v nemocnici mělo malovat, takže lékaři termín operace přesunuli na květen: „Šla jsem to nahlásit do divadla, ale to v té době mělo jet pohostinsky s Carem Fjodorem a Čapkovým Loupežníkem do Moskvy. Až později jsem si vzpomněla, že jsem byla divadlem vyslaná na oslavu MDŽ na Ústřední výbor KSČ. Při vstupu do místnosti pro ženy mne oslovil soudruh Kapek a nařídil mi, abych při závěrečném rozloučení políbila soudruha Husáka. Ten okamžik se blížil a soudruh Kapek mě pod stolem kopal do nohou. My ženy jsme vstaly a odcházely, soudruha Husáka jsem nepolíbila. Tak mi až za dlouho došlo, že proto nás s Jaromírem ‚rozsadili.‘“
V sedmdesátých a osmdesátých letech v Československu panoval latentní, ale Státní bezpečností a stranickými orgány jasně řízený antisemitismus. V rodině Ornestových se v praxi projevoval i tím, že pozvánky na ples Československé televize platily v případě Daniely Kolářové vždy jen pro jednu osobu. Nejodpudivější příhodu tohoto druhu však zažila se Světlou Amortovou, fanatickou komunistkou, která přežila pobyt v nacistickém koncentračním táboře, ale po roce 1948 svou nenávistí a stranickou pozicí doslova profesně zlikvidovala mnoho svých kolegyň a kolegů. Krátce po svatbě Daniela v divadle přilepila oznámení o uskutečněném sňatku s Jiřím, načež ji Amortová v šatně zpražila: „To jsem nevěděla, že seš sionistka.“ Na přímou otázku, kam svou poznámkou míří, Amortová odpověděla: „No, že sis vzala Žida.“ Daniela naštěstí pohotově replikovala: „To jsem nevěděla, že komunistická strana respektuje norimberské zákony.“ Zaražená Amortová se zmohla jen na křečovitou reakci: „Ty seš vtipná.“
Skloubit profesní a rodinný život se Daniele Kolářové dařilo díky obětavé pomoci Mádřinky, tety Jiřího maminky, herečky Jarmily Smejkalové, která se stejným způsobem starala kdysi i o Jiřího. Když synové trochu povyrostli, stali se členy skautského oddílu, ale formálně to byl vodní oddíl. Skauting byl oficiálně zakázán.
Asi dva roky před koncem komunistického režimu se Daniely Kolářové zmocnilo zvláštní tušení, že společnost spěje k zásadní změně. Její konkrétní podobu však zatím definovat nedovedla. Na narozeninách herce Vladimíra Dlouhého se seznámila s Václavem Havlem, jehož si vážila nejen jako disidenta, ale i coby originálního dramatika. Začátkem roku 1989 podepsala petici za propuštění Václava Havla z vězení, později i Několik vět.
Listopadové dny roku 1989 popisuje jako velmi intenzivní. V divadle se stala členkou stávkového výboru. Podílela se na organizaci improvizovaných večerů a besed, které nahrazovaly divadelní představení. Zmatek listopadových dní a snahu přispět měrou vrchovatou ke zdárnému průběhu stávkového úsilí komplikovala péče o oba syny, kteří právě v přelomových dnech leželi doma s angínou.
Poklesu návštěvnosti v normalizační éře čelilo Divadlo na Vinohradech tzv. svozy. Z podniků z celé republiky přijížděli diváci, jimž vstupenky zajišťovalo ROH. Ne vždy však tito diváci stáli o nabízenou inscenaci a mnohdy se raději po pauze odebrali za jinou zábavou. Po změně politických poměrů Daniela Kolářová v médiích vyjádřila radost nad tím, že éra svozů skončila. Dodnes se však v internetovém prostoru objevují komentáře i cílené dezinformace, které hereččin výrok překrucují. Lze se tak dočíst, že Daniela Kolářová vyjádřila radost nad tím, že pražská divadla již nebudou navštěvovat vesničané, kteří si do hlavního města přijeli jen nakoupit: „Tehdy šlo o to, aby divadlo bylo plné. Určité množství vstupenek bylo vyhrazené pražským divákům a další místa byla pro svozy. V takových případech ale vzájemná interakce mezi herci a diváky nefungovala. Navíc jsme se pak dozvídali, že se s těmi svozovými lístky kšeftovalo. Ti lidi tam nechtěli jít, prodali lístky Pražákům a šli do vinárny. To jsem tehdy zmínila. Jinak je to naprostý nesmysl, prostě dezinformace.“
V roce 1990 se Daniela Kolářová stala poslankyní České národní rady. Původně chtěla jen pomoci rodící se demokracii. Svolila s kandidaturou, ale chtěla být umístěna na nevolitelném místě. Díky preferenčním hlasům však byla zvolena. V té chvíli jí přišlo nezodpovědné odstoupit, a tak dva roky poslancovala nejdříve za Občanské fórum a posléze za Občanské hnutí. Výsledný dojem z dvouletého parlamentního angažmá však byl velmi bolestný. „Ničilo mě to. Vnitřně jsem se úplně rozložila. Myslela jsem si naivně, že to bude o etickém fungování, což se nestalo. Politiku bych dělat nemohla,“ dodává upřímně.
Do roku 2015 byla členkou Divadla na Vinohradech. Věnovala se i pedagogické činnosti na pražské DAMU. V roce 2017 manžel Jiří Ornest podlehl těžké nemoci. Současná politická situace vyvolává v Daniele Kolářové znepokojení. Válka na Ukrajině či ztráta morálních hodnot prostupující i českou společností ji velmi trápí. Stále však hraje v několika divadelních inscenacích a nezříká se ani spolupráce s filmem a televizí. Občas přijme i pozvání na besedu s diváky.
Největší radost kromě rodiny Daniele Kolářové dělá příroda: „Příroda je zázrak. Má své zákony a my jsme ji dostali na starost, aby nás živila a dělali jsme ji krásnou. Abychom ji udržovali a ne plenili a vykořisťovali. Prognózy ekologů jsou ale děsivé.“
Při dotazu na životní krédo Daniela Kolářová bez zaváhání zmíní knihu francouzských spisovatelů Louise Pauwelse a Jacquese Bergiera Jitro kouzelníků: „Poprvé jsem ji četla koncem šedesátých let bez předmluvy. V devadesátých letech jsem se k této knížce vrátila a přečetla jsem si i předmluvu. Jeden z autorů v ní mluvil o svém tatínkovi, který byl velmi vzdělaný a ortodoxní katolík. A otec, ve velmi pokročilém věku, synovi řekl: ‚Nesmíme moc počítat s Bohem, ale možná, že Bůh počítá s námi.‘ Tato myšlenka mě provází. Je krásná a obsažná. Každý den si ji mohu přečíst na svém psacím stole.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Filip Stojaník )