Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Kolářová (* 1929)

• narozena 15. srpna 1929 v Rozseči nad Kunštátem na Moravě

• vyrostla ve věřící zemědělské rodině

• za druhé světové války byl otec v její rodné obci starostou

• po válce pamětnice docházela do prostoru bývalého tzv. cikánského tábora uklízet

• v době kolektivizace rodina pamětnice přišla o hospodářství

• po svatbě žila dlouhé roky v Hodoníně u Kunštátu

• vzpomínky byly na podzim roku 2021 zaznamenány přímo v Památníku holokaustu Romů a Sintů na Moravě

Památník holokaustu Romů a Sintů na Moravě stojí v údolí na dohled silnice vedoucí z Rozseče do Hodonína u Kunštátu, na místě zvaném Žalov. Doslova tudy prošla historie. Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava vznikl nejprve kárný pracovní tábor a pak tzv. cikánský sběrný tábor (srpen 1942 až srpen 1943). Na sklonku druhé světové války se v místě ubytoval wehrmacht a po osvobození si zde Sověti zřídili lazaret. Po internovaných Němcích určených k odsunu (na místě zůstali do října 1946) zde byli v letech 1949 až 1950 pro změnu soustředěni političtí vězni. Navzdory tomu, co se na Žalově za války a po válce odehrálo, sloužilo místo za komunismu k rekreaci, mimo jiné i jako pionýrský tábor. V těsné blízkosti památníku jsou dodnes pochovány oběti tzv. cikánského tábora, 121 osob z nejméně 207, z větší části děti, a také 48 z celkem 80 zemřelých Němců.

„Byli to chudáci,“ říká o vězních Marie Kolářová, když vzpomíná na dobu existence tzv. cikánského tábora. Mezi internované nepatřili jen čeští a moravští Romové a Sintové, ale také například světští. „Jely jsme jednou kolem na kole s kamarádkou, když už tábor stál. Do dneška to vidím – u okna byla palanda a na tom děti. Nebyly oblečené. Jenom to si pamatuju,“ vzpomíná. I z takových střípků a svědectví neromských pamětníků lze doplnit obraz toho, co se dělo s Romy na území současného Česka v době protektorátu (na Slovensku byla situace docela jiná), a pokusit se vykreslit podobu místa, kde vinou špatné výživy a nedostatečných hygienických a ubytovacích podmínek umírali lidé, které nacistické rasové zákony vydělily z majority a zbavily občanských práv a svobody...

Žalov

Marie Kolářová se narodila v Rozseči, která je od Žalova vzdálena asi čtyři kilometry. Za zatáčkou, téměř na dohled Žalovu, je ale Hodonín u Kunštátu, a tak se mnohem více detailů o Hodonínku (jak tábor nazývají Romové) dozvídáme spíše od pamětníků žijících zde nebo v sousedních Tasovicích a Černovicích, kde se až do ledna 1943 pohřbívaly oběti tzv. cikánského tábora. Sběrné místo pro moravské Romy a Sinty navázalo na kárný pracovní tábor (srpen 1940 až srpen 1942) a jeho nedobrovolní obyvatelé, včetně žen a dětí, se také podíleli na stavbě silnice z Rozseče do Štěpánova nad Svratkou. Tuto výstavbu si Marie Kolářová nevybavuje, ale vznikala blízko místa, kudy v létě roku 1942 nebo 1943 projížděla s kamarádkou. Jen těžko si asi dospívající dívky dokázaly představit, co Romové, které střežili čeští četníci, v táboře prožívají. O tom, že se s nimi špatně zachází, se podle ní v Rozseči mluvilo. Že nedobrovolní obyvatelé tábora trpí podvýživou a za prohřešky jsou krutě trestáni, ale jako dítě neslyšela. „Včera jsem se podívala do knížky, kde jsou vypsaní všichni, kteří tady v táboře byli. Chvíli jsem to četla, ale tak mne to rozebralo... To není čtení pro ženy,“ říká pamětnice. Svědectví romských přeživších, kteří prošli táborem v Letech u Písku nebo v Hodoníně u Kunštátu, i neromských svědků zacházení s Romy v protektorátu nově shrnuje kniha „... to jsou těžké vzpomínky“ (1. svazek, Větrné mlýny 2021) vydaná společným úsilím kolektivu Muzea romské kultury pod vedením Jany Horváthové.

Žalov byl místem, kam se podle Marie Kolářové lidé z Rozseče, nebo alespoň její rodina, neměli moc důvodů vypravit. Chodívalo se spíše na druhou stranu a místo mohlo být považované spíše za nebezpečné. Navíc od vzniku kárného tábora byl lágr, a vlastně dost velká část údolí, obklopený mýtinou s nízkým podrostem, jak je patrné z dobových fotografií. Ve výše zmíněné publikaci lze ale najít i výpovědi, které naznačují, že tábor s internovanými Romy vzbuzoval u místních, a dokonce i u dětí, zvědavost. Na to, že bylo možné shora přehlédnout dění uvnitř, vzpomíná například Josef Švancara (nar. 1934) z Hodonína u Kunštátu. Tehdy mu nebylo ani deset let: ­„To jsme se chodili dívat na ten tábor. To bylo vykácený, ten les. Seděli jsme tam na pařezech a dívali se dolů – pod náma byl ten tábor jako na dlani. To bylo hrozný, ten dvojitý plot, ty dvě strážní věže, na každým rohu – ne od silnice, ale od toho lesa. Ty strážní věže, tam byli četníci. A mezi těma plotama běhali vždycky dva psi.“ Jiný pamětník, František Pavelka (nar. 1922), dokonce mluví o tom, že bylo zvykem z Hodonína chodit na nedělní odpolední procházku ke skále nad táborem a sledovat, co se tam děje: „Víte, oni chodili jeden vedle druhýho, i děcka bylo vidět, moc lidu na jednom místě. Mně to připadalo, jako by zavřeli ptáky do klece.“

Z doby fungování tzv. cikánského tábora se dochovala i řada výmluvných fotografií. Jednak různých celkových pohledů a detailů svědčících o vnitřní dispozici tábora a jednak momentek ze života vězňů a neromského osazenstva. Některé pořídili přímo četníci, jiné se dochovaly v pozůstalosti lékaře Josefa Habance, který za vězni pravidelně docházel a také podporoval místní odboj. Existuje i jedna fotografie, u níž není známý autor a byla po válce vydána jako historická pohlednice. Přesto ohledně konkrétní podoby tábora, počtu budov a oplocení nebo i zavedení elektřiny panuje řada nejasností.

Rozseč za války

Otec pamětnice František Šimek hospodařil v Rozseči na gruntu svých rodičů a Marie si pamatuje, že babička Antonie žila u nich na tzv. výměně. Vzpomíná si také na děvče a chlapce, které k nim do rodiny k zaopatření umístil kunštátský učitel Zejda a kteří se stali na několik let členy domácnosti. Dívka Marie Běhalová a chlapec Jaroslav Jakubec měli každý menší zdravotní hendikep, s dětmi Šimkových se ale sžili a vypomáhali s hospodářstvím a chodem domácnosti.

Rodina žila skromně, ale grunt nebyl malý – dojili čtyři krávy a zapřahali dva koně. Otec byl členem lidové strany a za druhé světové války se stal starostou Rozseče. Jelikož uměl německy, s protektorátní správou se dobře domluvil a podle slov pamětnice se snažil občanům obce pomáhat, například když šlo o nucené nasazení. Válka na Šimkovy neměla naštěstí žádný zásadní vliv. Dotkly se jich samozřejmě povinné dodávky zemědělských produktů nebo přídělový systém, ale jelikož otec zastával funkci starosty, nezapojil se – nebo se o tom neví – do odboje, když se například v kraji vyskytli ke konci války partyzáni (operovala zde skupina Jermak, členové a spolupracovníci sovětských výsadků Dr. Miroslav Tyrš a Jan Kozina nebo partyzánské oddíly Josef Hybeš a Psohlavci).

Dne 21. února 1945 ale obklíčilo Jagdkommando z Letovic Tasovice a zatklo a z podpory odboje obvinilo celou rodinu Škrabalových a Jana Dostála. O této události se pamětnice dozvěděla až po válce z vyprávění svého muže Josefa Koláře (nar. 1921), který byl za války nasazen na práci v Berlíně, kde prožil bombardování a z Německa následně utekl. Když se vrátil na Moravu, stal se svědkem zatčení Škrabalových, s jejichž dcerou Jiřinou se měli brát. Celá rodina následně zahynula v koncentračním táboře Mauthausen.  

Pamětnice si z této doby vybavuje, že si otce brávali četníci na noční hlídky a pochůzky po okolí, a zná otcovo vyprávění o jedné takové kontrole v myslivně pod Rozsečí. Té noci měl otec štěstí a žádného partyzána četníci nenašli. Slyšela také o přestřelce v Louce, kde odbojáři přepadli četníky. Gestapo, které kroužilo krajem a každá podobná událost jeho vedení přiváděla k zuřivosti a většímu úsilí potlačit partyzánský odboj v protektorátu, nakonec zavítalo i k Šimkovým domů. Nejspíš na udání provedli domovní prohlídku a hledali zbraň, ale nic se naštěstí nenašlo.

Lesy plné vojáků

Konec druhé světové války se v Rozseči natahoval jakoby do nekonečna. Rok a půl poté, co byl tzv. cikánský tábor vyklizen a vězni transportováni do Osvětimi (v srpnu 1943), se v prázdných dřevěných barácích, které viděly tolik utrpení a kudy také prošla epidemie tyfu a uzavřela tábor včetně četnictva na dlouhé měsíce do karantény, usadil wehrmacht. „Jezdili přes dědinu – Němci v autech, takové autobusy plné vojáků. Na blatníkách seděli vojáci, každý nabitou pušku. Kdyby se něco hnulo, tak by to vystříleli všechno. Ale lidé tehdy nevylézali...“ vzpomíná pamětnice. U Šimkových doma si dokonce německá armáda ustájila své koně a vojáci je také varovali, aby až přijdou Sověti, schovali ženy a dívky i mladé hochy. Žádnou špatnou zkušenost s osvoboditeli ale nakonec Rozsečtí neměli. Německé vojáky vystřídali Rumuni, teprve pak přišla Rudá armáda. Hodonín byl osvobozen až 10. května 1945 a po německém vojsku zbyla v lesích také spousta koní, o které měli později zájem právě Sověti. Po zkušenosti s Rumunskou královskou armádou se v Rozseči vžilo rčení: „Jedeš jako Rumun,“ když někdo jel s vozem, kudy se mu zlíbilo, a nehleděl na to, co přejede...

„Do Rozseče přišel a po chalupách chodil voják, a kde byl mladý člověk, musel jít,“ říká Marie Kolářová, když vzpomíná na dobu, kdy bylo potřeba uklidit prostory hodonínského tábora, kde si posléze Sověti zřídili lazaret pro vojáky nemocné pohlavními chorobami. „Když přišli, bylo tam všechno nechané tak. Byly to dřevěné baráky, nastříkaly se vápnem a my jsme to umývaly – byla nás partija tak tří ženských. Žádné rukavice, umyly jsme to a zase se to nastříkalo – třikrát po sobě,“ popisuje pamětnice. Vápno jí vyžralo kůži na rukou, a není proto divu, když se asi po čtyřech nebo pěti návštěvách tábora pokusila z takové práce vyvléct. Vojáky pak už nikdy neviděla a nepamatuje si ani, kdy odešli. Smutnou tečkou za válečným obdobím se v Hodonínku stala internace přestárlých a práceneschopných Němců – na následky podmínek zde opět zemřelo osmdesát lidí. A skutečně posledním dozvukem světového konfliktu, který si vyžádal desítky milionů lidských životů, se pak staly události spojené s pohybem banderovců, kteří se roku 1947 prosmýkli krajem.

Jak to bylo po válce

Za celou dobu dětství se Marie Kolářová s Romy skutečně tváří v tvář nikdy nesetkala. První takovou zkušenost si pamatuje až z doby po válce, kdy se několikrát stalo, že se za Rozsečí ve směru na Olešnici u odbočky na Rozsíčku načas usadilo několik romských kočujících rodin v obytných vozech. „Dětí tam byla hromada,“ směje se. „‚Daj korunku,‘ žebraly děti. [...] Někteří z nich byli i panstvo, ti měli vozy vyštaficírovaný...“ vzpomíná pamětnice a doplňuje, že také slyšela o tom, že zámožní Romové nemají jen své maringotky, ale také skutečné domovy z malty a cihel, kam se pravidelně vracejí.

Poválečné roky přinesly svobodu, ale jen nakrátko. Brzy po komunistickém puči v únoru roku 1948 občané obnoveného Československa zakusili postupné ukrajování ze svých práv a svobod. A na venkov tvrdě dopadla kolektivizace. Založení jednotného zemědělského družstva (JZD) se nevyhnulo ani Rozseči. Hospodáři zprvu drželi při sobě, ale nakonec jim nezbylo nic jiného než se tlaku komunistů podvolit. Mezi lidmi se proslýchalo o procesech s kulaky a soudech nad soukromými zemědělci, kteří byli kvůli neplnění přemrštěných dodávek obviňováni ze sabotáže národního hospodářství a končili například v uranových dolech. Ve stodole Šimkových, kde už hospodařil Mariin starší bratr se ženou a rodiče jim pomáhali, si JZD zřídilo vepřín a matčinou starostí se stalo tam poklízet a krmit. To už ale s rodiči Marie nežila, roku 1949 se vdala a brzy se s manželem přestěhovali do Hodonína u Kunštátu. Ačkoliv byli oba praktikující věřící, žádné potíže to ani jim, ani jejich dětem nezpůsobilo. Manžel jezdil s autobusem a pamětnice vařila v rekreačním středisku Svazu invalidů „Zámeček“, a tak u nich k žádné větší konfrontaci s totalitním režimem nedocházelo. Pád komunismu roku 1989 pak podle jejích slov do určité míry ukončil jednu éru, ale přinesl také obavu: „Co bude dál?“ Své vzpomínání nakonec Marie Kolářová uzavírá přáním, které lze vztáhnout i na aktuální dobu podzimu roku 2021 a covidovou pandemii, kdy bylo její vyprávění v prostorách Památníku holokaustu Romů a Sintů na Moravě zaznamenáno: ­„Ve všem, dobrém i zlém, Pán Bůh nám pomož.“