Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podplukovník Vasil Kolbasňuk (* 1921  †︎ 2011)

• narozen 11. května 1921 v Jasině na Podkarpatské Rusi

• útěk do SSSR v roce 1940

• uvěznění a odsouzení na 5 let pracovního tábora na Sibiři za nelegální přechod hranic a špionáž

• vstup do čs. armády v Buzuluku

• první bojové nasazení u Kyjeva

• výcvik volyňských Čechů v Rovně

• karpatsko-dukelská operace a zranění

• poválečná služba na rumunských hranicích

• přesídlení do Čech

• nástup u pohraniční stráže, převelení k SNB

• kariéra u SNB a její konec roku 1955

• dělnické profese

• vystoupení z KSČ na protest proti vstupu vojsk NDR do ČSSR v roce 1968

• pokračování v dělnických profesích i během normalizace

• zemřel v roce 2011

„V lesích tam pracovaly tisíce vězňů. My jsme byli zpočátku posláni na ,korčovku‘, jak tomu říkali, vykopávat pařezy. Byl jsem tak zničený, že jsem ani krumpáč nemohl zvednout.“

Citát k listopadu 1989:

„K porevoluční situaci se ani nechci vyjadřovat. Jak je například možné, že někteří berou statisíce, zatímco babičky poté, co zaplatí za plyn, elektřinu a nájem, musí vyžít se třemi stovkami, které jim zbudou z důchodu?“

Medailon:

Vasil Kolbasňuk byl po záboru Podkarpatské Rusi Maďarskem nucen absolvovat předvojenskou přípravu Levente. Aby unikl službě v maďarské armádě, rozhodl se spolu s bratry Ivanem a Dmitrijem, kteří se ze stejného důvodu již nějaký čas ukrývali v lesích, k odchodu do Sovětského svazu: „Vytáhli jsme starou karabinu a vydali se k ruské hranici. Bylo to asi pět kilometrů daleko. Když jsme dorazili na ruskou četnickou stanici ve vsi Jablunkovo, tak se polekali, že hned chytali zbraně, jako by byli napadeni.“ Za několik dní byli vydáni orgánům NKVD a převezeni nejprve do Stanislavova a následně do Ivanovské oblasti: „Já jsem byl jako nejmladší mnohokrát za noc na výslechu. Jak jste přišli do místnosti, to byla všude samá krev. Na stole Nagan, bubínková pistole, obušek, železa zezadu… Ale nemlátili mě.“

Po roce ve vězení byl bratrům sdělen rozsudek – pět let nucených prací. Čekala je strastiplná cesta do středu Ruska, na severovýchod Kirovské oblasti. „Jeli jsme asi čtrnáct dní. Jen v noci. Přes den jsme někde stáli zastrčení. Přeplněné dobytčí vagony. Když jste vstal, už jste si pak neměl kam sednout. Malá okýnka zadrátovaná a ještě pobitá prkny…“ Cílovou stanicí byl pro bratry pracovní tábor NKVD Vjatlag, kde byli okamžitě přiděleni na otrockou práci v lese. „V lesích tam pracovaly tisíce vězňů. My jsme byli zpočátku posláni na ,korčovku‘, jak tomu říkali, vykopávat pařezy. Byl jsem tak zničený, že jsem ani krumpáč nemohl zvednout.“ Po několika dnech se jim podařilo směnit dobré boty za přízeň táborového předáka, který jim zařídil práci u koní a tím i naději na přežití. „Chodili jsme s nimi orat pole po sklizni brambor. Strážní tam natáhli šňůru a řekli, že zastřelí toho, kdo ji překročí. Dvakrát jsem viděl, jak zastřelili na místě člověka, který si bral brambory. Trestanec Vladimir nás naučil vařit kaši z ovsa určeného pro koně. ,Jezte, ať se vám spraví zdraví,‘ říkal. On věděl dříve nežli my, že půjdeme do armády. Jednoho dne se otevřely dveře a v nich stál československý kapitán s rotmistrem. Nebudete věřit, my jsme klekli na kolena a prosili, ať nás vezmou pryč.“

Rodící se československá jednotka potřebovala vojáky, a tak byl Vasil Kolbasňuk 19. listopadu 1942 skutečně amnestován, stejně jako jeho bratři. Po dvou týdnech dostali čisté oblečení a mohli nastoupit do vlaku: „Jeli jsme pak asi dva týdny nebo ještě déle. Do Buzuluku jsme přijeli 24. prosince, akorát na Štědrý večer. Byl tam stromeček, dali nám večeři a skleničku vína. K večeři byl řízek s bramborovým salátem. Tak velké řízky jsme s bráchou ještě neviděli, ani nebyl vidět talíř.“

Po základním vojenském výcviku v Novochopersku byl Vasil Kolbasňuk přidělen k pěchotě. V bitvě u Kyjeva, za kterou získal válečný kříž a medaili Za zásluhy, působil jako „tankobornik“ – předsunutý protitankový pátrač vyzbrojený třemi zápalnými lahvemi. V průběhu karpatsko-dukelské operace působil jako zástupce velitele čety. Účastnil se těžkých bojů o kótu 534. „Za den jsme udělali osm útoků. Z celé roty nás zbylo zdravých a živých devět. Z dvě stě padesáti lidí!“ Koncem září 1944 byl Vasil Kolbasňuk těžce raněn. Přesto se na sklonku války stačil zúčastnit posledních bojových operací Svobodovy armády. Krátce před připojením Podkarpatské Rusi k SSSR přesídlil do Čech, kde až do roku 1955 působil jako důstojník SNB. Dnes žije v domově pro válečné veterány v Karlových Varech.