Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

prof. PhDr. Michal Koleček (* 1966)

• narozen 22. ledna 1966 v Liberci

• studoval vojenské gymnázium v Praze

• maturitu dokončil na gymnáziu ve Frýdlantu

• účastnil se demonstrací v Praze 17. listopadu 1989

• jako student pedagogické fakulty v Ústí nad Labem se stal jedním ze studentských vůdců

• vystudoval obor dějiny umění na filozofické fakultě

• stal se kurátorem a kunsthistorikem

Michal Koleček se narodil 22. ledna 1966 v Liberci, vyrůstal jen s matkou, která ho vychovávala sama, pracovala jako úřednice na radnici a později v Technických službách. Dětství prožil spokojené, jako sportovně založený vyrostl na odbíjené a také velmi rád četl. Dilema mladého člověka, který není zrovna manuálně zručný a nemá ani vynikající prospěch, vyřešila volba nastoupit na vojenské gymnázium v Praze Ruzyni. „Byla to taková hra na vojáky, vojenský režim v uniformách, ale velmi pozitivně mě to formovalo, naučilo mě to pořádku a získal jsem tu první impulsy z kultury, jako třeba první koncerty Mišíka nebo Abraxas,“ vzpomíná Michal Koleček.

Vojenské gymnázium bylo tedy vyhovující, zůstat po celý život v armádě však bylo pro Michala Kolečka nemyslitelné. Už po maturitě absolventi podepisovali vstup do armády, a pokud měli na svou budoucnost jiný názor, bylo nutné se vyplatit. „Maminka měla pro ten účel peníze připravené, takže jsme řešili druhý problém, a to, kam nastoupit a dokončit studium. Nakonec mě přijali na gymnáziu ve Frýdlantu, kde jsem rychle zapadl v okruhu lidí, které zajímala kultura.“ Nejednalo se o umění disentu, ale spíše o takzvanou šedou zónu, podporován tu byl také vztah k přírodě a k horám.

Nesvobodně studovat – nesvobodně učit

Po tomto období začal studovat obor český jazyk na pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. Pro toto město osmdesátých let byly typické časté inverze a otřesné znečištění prostředí, ale i kvalitní kulturní základy podpořené Činoherním klubem a stále působící duch Sudet. Michal Koleček se účastnil také dění kolem studentského divadelního spolku Gratis. Jako student si tehdy musel zvyknout nejen na to, že někdo z jeho spolužáků evidentně donáší a spolupracuje se Státní bezpečností, ale i na stále doprovázející pochybnosti, zda pokračovat ve studiu, když je jasné, že jako pedagog v budoucnu nikdy nebude moci se svými žáky hovořit svobodně.

V průběhu roku 1989 nikdo netušil, že události naberou takový spád a povedou ke změně společnosti, která několik desetiletí nehnutě vězela v režimu. „V květnu roku 1989 se konala ekologická demonstrace, na té jsem ale nebyl,“ uvádí Michal Koleček vyprávění o dění toho roku. „Od října jsme připravovali s divadlem pouliční performance s tématem osudu Jana Opletala, a proto jsem byl v těch dnech v Praze.“ Performance realizovali 16. listopadu před menzou ČVUT v Dejvicích a na náměstí Míru, večer se odehrál festival studentských divadel.

17. listopad

Studentské demonstrace se společně se skupinkou 15 až 20 spolužáků z Ústí nad Labem účastnil už od začátku na Albertově: „Tam jsme ty proslovy moc neslyšeli, pak se průvod pohnul směrem na Vyšehrad a bylo vidět, jak se přidávají další a další lidé a demonstrace se stává masovou událostí. Když jsme šli kolem Národního divadla, sledovali jsme herce, jak na nás mávají z oken a volají. Ocitl jsem se dokonce takřka v čele průvodu a viděl ten kordón policajtů. Najednou, když jsem se ohlédl, tak už těch lidí za námi bylo míň, policajti totiž v jednu chvíli ten průvod přeřízli.“ Demonstranti z prostoru uzavřeného z obou stran utíkali postranními uličkami nebo přes domy a policisté dav postupně stlačovali, až zbyla pouze jedna úniková cesta, kterou se masa lidí postupně upouštěla. „Člověk sice dostal obuchem, ale mohl se aspoň dostat ven. Když jsme se dostali na Jungmannovo náměstí, tak jsme zaslechli, jak se to tam mele, že policajti začali lidi mlátit, a tak jsme se pokusili vrátit.“ Michal Koleček s kolegy tak unikli o nějakých deset patnáct minut tvrdému policejnímu zásahu proti demonstrujícím. „Potřeboval jsem se ten pátek večer dostat domů a ujel mi poslední autobus. Ozbrojenci nás nakonec prakticky zatlačili do metra. Domů jsem se dostal asi až ve tři v noci.“

O bouřlivých pátečních událostech nepadlo ve sdělovacích prostředcích následující sobotu a neděli ani slovo. Studenti, kteří byli svědky či přímo oběťmi útoku státní moci, si vzájemně sdělovali své zkušenosti už v sobotu ve vlaku, když jel Michal Koleček z Liberce do Ústí na koleje. „Věděli jsme, že v Praze se něco děje, že studenti připravují stávku. V pondělí jsme s partičkou asi 15 lidí stáli před fakultou a vykládali lidem, že bychom neměli jít do školy.“

Vedení školy nebylo absolutně svolné k diskuzi. „Chtěli, abychom přestali informovat ostatní o tom, co se v Praze stalo, a že v Praze vzniká stávkový výbor. Z pedagogů nás podpořilo jen mizivé procento. Celé pondělí jsme chodili po učebnách a mobilizovali studenty a svolávali na odpoledne k setkání v tělocvičně.“

Informovanost

Z přibližně 2 500 studentů bylo v tu chvíli aktivních asi 60 lidí. V atmosféře obav a pochybností se nakonec celá tělocvična zaplnila, aktivní stávky se účastnilo mezi 500 až 600 z nich. Při tomto prvním setkání se odsouhlasilo právě zahájení stávky a vznik stávkového výboru. Vůdčí trojicí byli Josef Šífa, Radek Kotlaba a právě Michal Koleček, živelně vznikala struktura studentského hnutí, které fungovalo na studentských kolejích. Shromáždily se veškeré dostupné psací stroje a na průklepových papírech se množily texty s prohlášeními, výzvami a dalšími informacemi, další početná skupina výtvarníků pracovala na výrobě transparentů, plakátů a letáků, které jiní studenti distribuovali po regionu vlakem. „Každý den jeden z nás jel do Prahy do DISKu do centrálního stávkového výboru. Informovanost byla pro nás zásadní.“

Rizika a strachy revoluce

Pro tyto dny bylo charakteristické napětí – zástupci vedení školy například vyhrožovali, že na kolejích vypnou teplou vodu a elektřinu, aby stávkující vypudili. „Řekli jsme jim, ať to klidně udělají, ale že následky si ponesou sami, protože v těch dnech mělo začít mrznout a daly se očekávat hmotné škody, takže k tomu nakonec nedošlo.“ Spousta rodičů se o své děti studující na fakultě jednoznačně bála a už v pondělí je odváželi auty domů. Ze strany Občanského fóra v Činoherním klubu vzešla výzva, aby studenti svůj postoj projevili ve veřejném prostoru – bez jejich účasti by se při demonstraci náměstí nesnadno zaplnilo. Z toho měl Michal Koleček určitou obavu: „Považoval jsem za možné, že když všechny ty lidi vyvedeme ven, tak koleje mezitím obsadí.“ Tajemník KSČ totiž vydal písemný příkaz, aby na generální stávce v následující středu zasáhli milicionáři ze závodu Palivového masokombinátu Antonína Zápotockého. K násilnému potlačení protestů nedošlo jen díky tomu, že sami členové milice podali na tajemníka Šípka stížnost, že jeho příkaz je v rozporu s centrálním rozhodnutím strany, vypověděli tak poslušnost a nezakročili. Na náměstí se protestního průvodu účastnily dva až tři tisíce lidí.

Období těchto hektických revolučních týdnů vnímá Michal Koleček zpětně jako mimořádně euforické a současně dramatické. „Až když byl mezi svátky zvolen prezidentem Václav Havel, jsem začal mít pocit, že je to dobré.“ To a zrušení vedoucí úlohy KSČ, ke kterému došlo o měsíc dříve, znamenalo však nové výzvy. Po Novém roce to znamenalo přípravu kampaně ke svobodným volbám. V lednu znovu studenti navázali na studium a předchozí semestr byl všem uznán.

V roce 1990 dělal přijímací zkoušky na filozofickou fakultu, obor dějiny umění, a definitivně se přiklonil k výtvarnému umění. Postupně inicioval proměnu ústecké galerie a spoluzakládal zdejší uměleckou školu.

„Devadesátá léta byla ta nejlepší mého života. Dnes je toto období velmi kritizováno, ale v osmdesátých letech se staly mnohem větší průšvihy. Do Liberce jsem se už nevrátil, protože mě vždycky zajímala atmosféra Sudet a zdejší postpunková kultura. Díky tomu, že proběhla revoluce, jsem nikdy později v životě nemusel přikročit k nějakým morálním kompromisům při svých životních rozhodnutích.“