František Kolečkář

„Nám se tam na světnici připletl jeden, dneska vím, že to musel být komunistický fízl. A začal do nás hustit, že nemáme šanci a budoucnost, můžeme špatně skončit a začal nás přesvědčovat, abychom se na to vykašlali a šli zpátky. Představte si, že byl tak přesvědčivý, že na druhý den už toho bylo tolik, že jsem toho měl plnou hlavu a povídám: ‚No dobře, ale jak přejdeme rusko-americkou zónu?‘ To bylo na druhé straně Dunaje v Linzi. Prý: ‚Ukážete jim falešnou legitimaci.‘ Dal nám nějaké falešné legitimace, ale ten Rusák to poznal. Šel jsem první přes most a ukázal mu ausweis. Ušel jsem pět kroků a začal křičet: 'Na chuj, kuda iďoš? Davaj nazad!'“

„Přidělili tam velitele útvaru PTP a to byl bývalý velitel na Pankráci. A ten nás nejednou nechal dvě hodiny stát na mrazu. Vyšetřoval, že pétépáci udělali v lese u výkopu hrobeček, a dokonce i pamětní desku, na kterou napsali: 'Zde v pánu odpočívá dovolenka dle zásluh' – a podepsaný velitel z Pankráce. Tak vyšetřoval, kdo to napsal, že by ho taky zavřel. A nikdo se nepřihlásil. Tak jsme tam stáli na mrazu. Chodil kolem a křičel. Bylo to vošajstlich.“

„Obšnajdrovi jsem se chtěl pomstít za to bití. Jednou jsem ho našel v hradišťské sokolovně i s manželkou a nespustil jsem ho z očí. On si mě zapamatoval, protože takové věci se nezapomínají, a asi za půl hodiny se odtud ztratil a utekl. Ale ten Boží trest na něm tak zapracoval, že dostal nádor na mozek a umíral ve strašných bolestech. Nedožil se ani 40 roků a prosil ty estébáky, aby ho zastřelili, protože morfium nepomáhalo. A mně to došel k té přesné mašině říct pan Stašek ze Starého Města a povídá: ,Franto, už toho Obšnajdra nemusíš hledat. Už je na věčnosti.‘ Já povídám: ,Vidíte, přece jen ty Boží mlýny melú. Někdy spíš, někdy později.‘ Čím člověk zachází, tím také schází. A když člověk udělá levárnu, tak pak se mu to vrátí ve stejné míře a v ještě tvrdším slova smyslu. A to je ta škola života.“

„Druhá štace byla Charita. To už jsem měl dopředu zjištěné, že se musíme zaregistrovat jako uprchlíci. Buď na AFCR, to byla židovská společnost, nebo na Catholic Charity. V Katolické charitě se starala o rodiny hraběnka Seilernová, které patřil zámek v Lešné. V roce 1948 ji komunisti vyhnali a zámek zabavili. Byla to úžasně šlechetná a nadaná žena. Uměla čtyři řeči slovem i písmem. A protože byla šéfem celoevropské Katolické charity, měli před ní respekt i biskupové. Peníze, které se vybraly navíc v kostelích, šly přes její kontrolu a ona s nimi disponovala. České rodiny financovala také ze sbírek z kostelů. Nebylo to moc, ale měli jsme aspoň nocleh a jedenkrát denně stravu do doby, než Američané zjistili, jestli skutečně utíkáme z politických důvodů. Následovaly lékařské prohlídky a pak americký konzulát, kde jsme se museli zaregistrovat na azyl pro Spojené státy.“

„Měli jsme falešné rakouské legitimace. Šli jsme přes most z americké do ruské zóny. V americké nekontrolovali, ale na ruské straně museli vystoupit všichni z elektriky a každého kontrolovali. Pozavírali i Rakušany, kteří neměli v pořádku papíry. My jsme šli přes most, já jsem ukázal tu rakouskou legitimaci, šel jsem dál a dobré. Pak šel Staňa a nějak blbě ukázal ten papír. Ten Rusák viděl, že to není dobře a začal na nás řvát. Kdyby začal střílet, tak nás tam postřílí. Drželi nás deset dní v ruském vězení, a až nás bylo deset, naložili nás na nákladní auto a odvezli nás do Dvořiště a odtud do Českých Budějovic. U Rusáků jsme museli napsat protokol. Tam to bylo dost tvrdé, protože nám dávali na den jen trochu polévky a kousek chleba. Na pryčně nebylo nic, jenom dřevo. Tam jsem zchudl, protože Rusi se s námi nebabrali. Tam jsem také poznal druhé kamarády, kteří utekli. Někteří se z vězení vůbec nevrátili, protože ti byli starší. Nás klasifikovali komunisté jako mladistvé, tak ty tresty nebyly tak hrozné. Ale kdybychom měli přes 18 roků, byl by to dvacetiletý trest. Krmili nás kravskou krví z jatek, to smrdělo. Hygiena žádná, mýdlo nám nedali, umývat jsme se neměli v čem. To není jako dnešní vězení. Záchod jediný na chodbě. Když někdo potřeboval na velkou, bachař otevřel celu a díval se na nás, jak tam čapíme nad tureckým záchodem. Chytl jsem tam do hlavy nějaké vši, tak mě vystříhali na balón a vysypali mně hlavu DDT. Za deset dní nás v domnění, že už jsme si trest odpykali, naložili na vlak, dali nám dva policajty jako dozor, na ruce železa, a jeli jsme. Povídám: ,Vždyť my nikde utíkat nebudeme.‘ ,No, to nevadí.‘ A viděl jsem, že je zle. Tím vlakem nás převáželi z Českých Budějovic až do Hradiště, v extra kupé, dva policajti. V Brně v tlačenici, když jsme přesedali, jsem chtěl zdrhnout. Udělal jsem pět skoků a on mě chňapl za rameno, ještě zařval, lidi se rozestoupili a byl jsem v pasti znovu.“

„Po únoru 1948 jsme se s kamarádem na podzim rozhodli utéct za hranice. Já jsem byl o rok starší než můj kamarád, učil se malířem u mého otce. Chodili jsme spolu do Skautu v Kunovicích. Už tehdy jsme proti komunistům brojili, protože oni začali vystrkovat rohy, začali lidem brát pole, mému otci potom nakonec zabavili živnost. Pronásledovali kněze a náboženství vůbec, tak jsem si řekl, že to je trošku moc. V těch necelých 17 letech to byla veliká odvaha. A tak jsme se jednou rozhodli, že pojedeme spolu. Tak jsme jeli vlakem do Bratislavy. Chtěli jsme přejít Dunaj přes most do Petržalky, jít podél vody a že tam tu hranici musíme nějak přejít. A stalo se, měli jsme celkem štěstí. Přes ten most jsme přecházeli kolem půlnoci a pak jsme šli proti toku Dunaje na rakouské straně. Byla jasná noc, bezvětří. Přišli jsme na mýtinku a najednou jsme viděli budku, ze které vylezl slovenský pohraničář se psem. On si šel zakouřit, a až vykouřil cigaretu, šel se psem zpět do budky. Hned za tou budkou byl ostnatý drát, který vedl až do vody. To jsme museli přelézt a dostali jsme se do Rakouska. Tam je neutrální pásmo a musí se hledat bezpečné místo. Kamarád viděl nějaké světélko v dáli a povídá: ,Pojďme tam.‘ Byla zima, už byly v říjnu chladné noci. Až jsme přišli k té budově, vidím ceduli a říkám: ,Staňo, neblbni, nikde nejdeme, tam nás zavřou.‘ ,Ale co máš z toho, už jsme na svobodě,‘ povídá mně kamarád. Jenomže to byla chyba. Oni nás ráno odvezli do vedlejší vesnice jménem Kopčany, první vesnice za Petržalkou. Než nás zavřeli, sebrali nám všecko, co jsme měli. I tkaničky z bot nám sebrali. Bylo to do obecní šatlavy, takový malý sklep s jedním okýnkem a v tom okýnku byly zazděné dvě mříže, z nichž jedna byla trošku uvolněná. V hospodě nám dali i najíst, byli na nás hodní, ale chtěli nás eskortovat zpět do Československa, kde na nás byl brzo vydaný zatykač. No tak jsme se dali do práce. Povídám: ,Staňo, to uvolníme. A když tu jednu mříž vyrvem, tak už se protáhnem.‘ A taky že ano. Nejdřív jsme vyhodili zimníky a pak jsme se protáhli jak myši. Tak se nám podařilo utéct až za ty Kopčany. Ovšem oni rakouští policajti brzo zjistili, že jsme pryč, tak vzali dva psy a šli nás hledat. Šplhali jsme do kopce zarostlého křovím a ostružinami. Začalo poprchávat, psi ztratili stopu a oni na nás nemohli. Ale když je člověk v nebezpečí, dostane hroznou sílu a utíká jak čert."

„Letěli jsme holandskou společností, celé letadlo byli jenom emigranti. Přímý let z Amsterdamu až do New Yorku. Moje rodina letěla do San Francisca. V San Franciscu na nás čekal politický vězeň propuštěný po osmi letech z jáchymovských dolů. Pak dostal vízum do Jugoslávie, těsně než přijeli Rusi. Jak se vracel z Jugoslávie, nevrátil se domů, ale už zůstal v Rakousku. On měl to samé řemeslo, které bylo v Americe hledané.“

„Nejsilnější důvod pro odchod ze země po ruské invazi byl ten, že jsem neměl dál šanci, protože jsem byl i proti ruské invazi. I když jsem dělal na přesné mašině a dělal ve dvanácté třídě, platili mě v osmé třídě. Komunisti mně dokonce řekli, že mně otec a tchán v tom LETu pomůže. Ale já jsem měl zdravé ruce, dělal jsem kus pěkné práce, tak nebudu žádat tátu, aby mně dal na jídlo pro děcka. Manželka do práce chodit nemohla, protože děcka byla malá. To byl hlavní důvod. Druhý důvod byl ten, že už prostě ten můj život nebude stát za nic. V sedmnácti mě zavřeli, do třiceti sedmi jsem prakticky strádal, a tak jsem si řekl: ,Vždyť já to dokážu.‘ Na hranici v Mikulově zrovna měnili stráže. Bylo šest hodin ráno. Ta noční končila a začínala ranní, ale nás brala ještě ta noční. Takový starý celník, byl strašně ochrápaný. Ptal se: ,Kam jedete a co vezete?‘ Já povídám: ,Jedeme na výlet, kamarád tam staví hotel a já tam chci děckám udělat na čtrnáct dní srandu, takový tábor, však se podívejte.‘ Tož jsem odkryl plachtu na vozíku a ukázal mu brambory a ošacení ve vlečce. On, jak uviděl ta tři malá děcka, tak povídá: ,Tak už jeďte.‘ Za mnou ale jel jeden komunista z Kunovic a ten to všecko viděl a pověděl, že jsem ujel do Rakouska.“

„V Uherském Hradišti nás předali a tam začalo peklo, protože hradišťský kriminál byl v roce 1948, 1949 přeplněný. Tam jsem strávil i Vánoce a propustili nás až téměř za čtyři měsíce, na přímluvu mého otce. Ten za mě orodoval u komunistů, přestože mu zabavili živnost a dělali příkoří. On se ale s kunovskými komunisty znal. Soud jsme měli až po odpykání toho trestu. Celý Štědrý den mně dělal výslech na StB v Uherském Hradišti učeň slavného Grebeníčka. Lidi ještě nosili poslední stromečky, jak jsem se díval z okna. V mé peněžence našel za podšívkou na toaletním papíře moták, který jsem převážel z Českých Budějovic od jedněch chlapců, které chytli Rusové se zbraní v ruce. Dostal jsem za to dvě facky, že mně krev vystříkla. Pendrek měl na stole a začal do mě u výslechu bušit. No a to bylo špatné, protože jsem nemohl dlouho odolávat. Vyptával se na blbosti, hlavně aby co nejvíc lidí pozavírali. Něco jsem tam řekl, co jsem neměl, protože už jsem nevěděl, co mluvím. I kdyby byl člověk sebetvrdší, nenechá se umlátit. Když si předseda soudu přečetl protokol, který já jsem musel podepsat, zeptal se mě: ,Kdo vás vyslýchal?‘ Já jsem věděl, že se jmenuje Obšnajdr. Já jsem mu řekl předem, ať to nebere za bernou minci, protože jsem to podepsal už téměř v bezvědomí, nevěděl jsem, co podepisuju. Proto se ptal, kdo mě vyslýchá. Povídám: ,Je tam podepsaný.‘ Když si to přečetli, jenom zvedl celý senát v talárech obočí a přestali mě trápit blbými otázkami. On už měl jméno dalšího trýznitele. Tak nás odsoudili na to, co jsme si odseděli, ale museli jsme každý zaplatit tisíc korun pokuty za to, co jsme v tom kriminále snědli. Tehdy to bylo moc peněz. Byl konec března 1949, když nás pustili. Z kriminálu jsem šel rovnou do učňovské školy, abych se mohl doučit. No ale šťastně to dopadlo, protože už mně celkem dali pokoj. Až na to, že už jsem neměl možnost se doučit. Okamžitě mě vyhodili a do pracovní knížky mně napsali: 'Doly, hutě nebo těžký průmysl'. Už jsem měl poznámku na život. Tak jsem zvolil těžký průmysl. V MEZu ve Vsetíně jsem v kotelně házel uhlí. Po měsíci jsem utekl a řekl, že to uhlí můžu házet i v Kunovicích v cihelně.“

„Mě pustil domů náš velitel, který tam byl za trest – nadporučík Šulc z východní fronty. Potom ho vystřídal velitel věznice a to byl pes. Ten nás nechal v zimě stát dvě hodiny na cvičáku za trest. Kluci udělali hrobeček a na kříž napsali cedulku: ,Zde v Pánu odpočívá dovolenka dle zásluh‘ a podepsaný náš velitel věznice. Letci, kteří tam sloužili, chodili kolem toho hrobečku a donesli tu cedulku přímo jemu. Tož to byl cirkus. Tehdy mě i nechal zavřít. Ale to jsem byl jen dva dny v lochu. Já jsem si v dílnách dělal závodní motorku a místo večerní prohlídky jsem si ji na té ranveji vyzkoušel. Za to, že jsem nebyl přítomen té prověrky, mě dal zavřít. A tam jsem viděl hrozné věci. To byl sadista člověk a ten tam dobil jednoho vězně, pétépáka, tak hrozně, že jsem viděl to prostěradlo celé od krve. Snad ho tam umlátili k smrti. Jeden hoteliér z Popradu, ten už měl k šedesáti, měl zase srdeční nevolnost, ale doktor zamkl ošetřovnu, nechal tam nějakou stráž pro chlapce, kteří tam leželi, a jel za rodinou, protože to bylo ze soboty na neděli. Toho hoteliéra našli ráno mrtvého, mezi dveřmi ošetřovny ho ranila mrtvice. Takže to, co píše Švandrlík, přestože je to dělané satirickým, komickým způsobem, to je všecko pravda. Mnozí lidé na to nadávají, že to nebylo v PTP, ale to se skutečně stalo. Tak to jsem taky přežil a pustili mě za 26 měsíců. Ale někteří tam sloužili i přes tři roky. Na ty věci nerad vzpomínám, ale myslím, že to ze mě teprv udělalo chlapa. Že jsem to prožil, tak jsem se potom nebál začínat znovu v té Americe. A s pomocí Boží to všecko dobře dopadlo.“

„V padesátém druhém nás odvedli a to zas udělal obecní úřad v Kunovicích, když mně napsal do vojenské knížky NN – návrat nežádoucí. Narukoval jsem do Gottwaldova, z uherskohradišťského okresu nás bylo 1 200. V prasečácích nás vezli až do Mostu do Čech a ubytovali nás v koňských kasárnách z dob Rakouska-Uherska. Tam nám dali unifomy a začal cvičák. Tam jsme měli jenom výcvik, ale žádná zbraň. Jenom vpravo v bok, vlevo v bok, poklusem v klus, salutovat, ale žádná zbraň. Po dlouhých pochoďácích jsem měl na nohách puchýře z vojenských bot, které dřely. Po měsíčním výcviku nás rozdělili. Převážná část jsme jeli do Líní u Plzně, kde se stavělo tryskové letiště. Někteří kluci jeli do Bíliny a do Nepomuku. Přesně, jak je to ve Švandrlíkových Černých baronech. V Líních jsem osobně zůstal 13 měsíců. Přihlásil jsem se do dílen, kde hledali soustružníky a frézaře. To letiště už se celkem končilo a hodně mých kamarádů pétépáků bylo odveleno, ale velitelství rozhodlo, že 13 z toho našeho oddílu ponechají na delší dobu na kompletní dokončení. Místo těch mladých prezenčáků, co byli odveleni, přivezli několik autobusů starých pánů. To nikdo neví v této zemi, že byli pétépáci nepohodlní tomuto režimu a byli to staří lidé od 40 do 75 let. Se mnou byl na světnici maďarský gróf, který měl 75 roků. Hoteliéři, velcí živnostníci. Zabavili jim živnosti, neměli právo je zavřít do kriminálu a v jáchymovských dolech by jim asi moc nepomohli, tak je dali do toho PTP a to byla ostuda armády. Nepouštěli je vůbec ven a to bylo něco strašného. V těch Líních se jeden ten prezenčák na Štědrý den věšel. My jsme ho uřezali. Ale to byl zoufalec. Měl doma rodinu, dvě děti a napsal dokonce dopis na rozloučenou, který si dal do postele. Nakonec se zjistilo, že je cvok, tak ho pak propustili. On se neoběsil za krk, ale za bradu. Pak začal chrčet, zrovna tam padl sníh. Mezi baráky a dílnou byl lesík a v té dílně jsme měli přímo u okna stromeček. Kluci mysleli, že tam hoří, tak jsme šli domů ze štědrovečerní večeře, ale místo ohně jsme našli houpat se na borovici oběšeného. Tak honem jsme to uřezali, on skočil mezi ty haluze. Skutečně se to stávalo, protože my jsme tam nedostávali žádné propustky ani dovolenky.“

„Ještě jednou nás chytl policajt, ale tomu jsme utekli přímo z ruky. Neměl u sebe zbraň, už měl hlášku a náš popis. Šel přímo proti nám a povídá nám česky: ‚Tak co, chlapci, kam jdete?‘ Načež já povídám: ,Nach Vienna.‘ On povídá: ,Nemluv německy, já vím, kdo jste.‘ Otočil se a šli jsme. Poslední budova ve vesnici byla četnická stanice. On šel na pravé straně, můj kamarád byl uprostřed a já jsem byl na levé straně. Když jsem byl nejdál od něho, ťukl jsem Staňovi do ruky na znamení, že zdrhnem, protože ten četník nebyl ozbrojený, no a podařilo se nám utéct. On vzal motorku a hledal nás v poli. Ovšem my jsme se schovali do brázky nebo za kopku hnoje, a tak jsme se doplazili do vedlejší vesnice a u jednoho Jugoslávce jsme našli přístřeší. Neměli jsme peníze, nic, ani tkaničky v botách. Ten Jugoslávec nám na papír namaloval, jak se před Vídní máme vyhnout ruské hlídce. To se nám podařilo. Vídeň v té době byla rozdělena na čtyři zóny – ruská, francouzská, americká a anglická. Nebylo dobré spát v ruské zóně, protože tam v noci dělali prohlídky. Tak jsme šli po směru amerických aut, našli jsme americká kasárna, jeden zaměstnanec nás odvedl na noclehárnu pro uprchlíky. Tam byli Jugoslávci, Rusové, Poláci, Maďaři, strašná spousta lidu. Tam jsme přežili čtyři dny a na ubytovně jsme se seznámili s Maďary. Za Vídní byli zas Rusové, až po Steyr a Linz. Vlakem jsme jeli s těmi pěti Maďary až deset kilometrů před hranici, tam jsme vystoupili a jeden Maďar nás převedl. U Lince byl velký sběrný tábor pro uprchlíky. V té době nasadili do toho obrovského lágru plného uprchlíků komunistického špiona a ten nám vymyl mozek.“