Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Měl jsem více životů ovlivněných černými kameny
narozen 15. dubna 1920 v Třemošné u Plzně
1936 (1935) - předválečným členem sociální demokracie
1939–1940 - člen odbojové skupiny Národní hnutí pracující mládeže (NHPM)
kolportace letáků ISNO a V boj
29. 5. 1940 – zatčen
duben 1941 - soud v Bambergu
1940-1945 - vězněn v Ebrachu, Bambergu, Dieburgu, Terezíně a v Buchenwaldu
po válce pracovníkem v bance a ve vodárně
zemřel 12. srpna 2013
Josef Kolečko
„Měl jsem více životů ovlivněných černými kameny.“
Mládí v sociální demokracii
Josef Kolečko se narodil 15. 4. 1920 v Třemošné u Plzně. V mládí sportoval, věnoval se fotbalu i házené. Hluboce ho ovlivnila hospodářská krize: „Pokud se mám vyjadřovat, tak mé vyjadřování by prakticky začínalo v devíti letech. Já jsem rozený dvacet a v roce 1929 začala mezinárodní hospodářská krize. Sám můj otec, který byl zaměstnán v šamotových závodech, byl čtyři a půl roku nezaměstnaný.“
Ve čtrnácti letech Josef Kolečko vychodil měšťanskou školu a šel se vyučit do Škodových závodů. Ve vlaku se setkal s Rudolfem Nováčkem, se kterým se později dostal do odbojové činnosti a který ho nyní navedl do sociální demokracie. Josef Kolečko tak byl již v 16 (15) letech politicky organizován v okresním výboru Sociálnědemokratické mládeže. V roce 1938 se konal sjezd v Plzni, kde byl Rudolf Nováček zvolen předsedou plzeňské župy a další kamarád Jaroslav Koča byl zvolen jednatelem. Obojí napomohlo ke skutečnosti, že se členem župního výboru stal i Josef Kolečko.
Druhá republika – vznik Národního hnutí pracující mládeže
Po září 1938 se vytvořily pouze dva politické subjekty: Strana národní jednoty a Národní strana práce. Mladí sociální demokraté s komunisty a s národními socialisty připravovali samostatnou mládežnickou organizaci. V pražské Lucerně bylo velké setkání: „Tam byl schválen program, že by se měla organizovat mládež, která má blízko ke Straně práce. To znamená levý směr. A samozřejmě na základě krajských nebo okresních výborů. Bylo určeno, že toto hnutí bude mít název Národní hnutí pracující mládeže. To byl taky začátek.“
Přechod do ilegality
V Praze byl vedoucím organizace sociální demokrat Jiří Hájek a v průběhu dubna 1939 mělo hnutí mládeže přejít do ilegality a organizovat odboj proti německým okupantům: „Byly stanovené určité trojky, krajská trojka a okresní trojka. Ale ty okresní trojky byly v jednom okrese třeba tři nebo čtyři s tím, aby byly napojené na někoho z kraje a mnohdy se ani vzájemně neznaly. To byl princip.“
Josef Kolečko a další odbojáři vycházeli z přesvědčení, že se nejedná o závažný trestný čin. Za první republiky by prý nad mladistvým člověkem s protistátním smýšlením mávli rukou a nevěřili, že za německé okupace svou činnost odnesou několika lety vězení. Odbojáři kolportovali letáky ISNO (Informační služba národní obrany) a V boj a prováděli sabotáže. Další činností bylo převádění budoucích zahraničních vojáků přes Polsko do zahraniční armády.
Zatčení a vyšetřování
Poměrně brzy došlo k rozbití odbojové organizace v Praze a už v prosinci 1939 proběhl soud v Berlíně. Zřejmě kvůli nastalému zmatku se v Dolní Bělé u Plzně sešla skupina přibližně 20 plzeňských odbojářů: „A radili se, jak dále. Bylo neštěstí, že nás tam bylo poměrně hodně a nebyla záruka konspirace. To se prostě nebralo tak vážně, jak vážná situace byla. To byla situace, která zapříčinila poměrně brzké zatýkání.“
Již v prosinci 1939 byl zatčen Josef Královec, člen NHPM z Klenčí u Domažlic, a byl v Klatovech ubit. Ještě v prosinci 1939 byl zatčen i vedoucí krajské trojky Sýkora a v lednu 1940 došlo k zatčení Jaroslava Koči, jednoho z hlavních vedoucích krajské ilegální skupiny: „Vyvolalo to u nás poprask. V únoru nebylo nic, v březnu taky nic a vím, když jsme jezdili v tom vlaku s Nováčkem, takže říkal: ,No možná, že to nebude tak nejhorší.‘ Tak se normálně dále rozšiřovaly letáky. My jsme dostávali Škodováka, abychom ho ve Škodovce rozmnožovali. A další menší letáky, které se rozmnožily a dostaly se mně do rukou, tak jsem je samozřejmě dále ve Škodovce rozmnožoval.“
Dne 29. května 1940 pozatýkali nacisté v rámci Čech všechny možné odbojáře. Odbojová organizace NHPM byla prakticky rozprášena. Josef Kolečko byl šestkrát vyšetřován. Při prvním vyšetřování identifikoval Jiřího Hájka, Rudolfa Nováčka a Jaroslava Koču. Další vyšetřování už byla horší. Nejhorší byl prý psychický nátlak, vyšetřování během noci a nástup vyšetřujícího, kterému říkali boxer.
Káznice v Ebrachu
V Ebrachu byl bývalý klášter, který v té době fungoval jako věznice. Josef Kolečko neuměl německy, ale jelikož byl spoluvězněm sudetský Němec, mohli spolu mluvit česky: „Na něco se mě ptal, já říkám: ,Čech.‘ Já jsem mu jinak odpovědět nebyl schopen. On říká: ,Odkud?‘ Česky. Já říkám: ,Z Plzně.‘ – ,Já jsem z Ústí.‘ Docela srozumitelnou a řekl bych i plynnou češtinou. ,No a co jsi udělal?‘ Tak jsme se bavili. Já jsem odpovídal. A skončil jeden den, ale ten druhý den, možná třetí, těžko posoudit, jsem říkal: ,No a copak vy tady?‘ – ,Protože jsem z Ústí, jsem Němec, seděl jsem v Kartouzích, tak nás převezli sem.‘ Já říkám: ,A kolikpak máte?‘ – ,Já mám frak.‘ (…) Frak znamená doživotí. A já jsem zase neměl odvahu – já mu vykal a hned ten druhý nebo třetí den, když jsem s ním ztratil pár slov, tak mně vynadal, že tam se nevyká, že se každému tyká – se ho zeptat, co to je. Tak jsem hned druhý říkal Mirkovi Sedlákovi, který byl z Českého Krumlova, on byl zaměstnancem nemocenské pojišťovny, a protože žil v Českém Krumlově, tak musel ovládat němčinu, a on říkal: ,To je doživotí.‘ Samozřejmě, že večer u té postele, když jsme seděli, tak: ,Za copak jste dostal doživotí?‘ On říkal: ,Já už sedím od roku dvacet sedm…‘ To se mi protočily panenky, to znamená třináct let. ,…oni mi dávali, že jsem zabil šest lidí. Nějaké krádeže a loupeže, to nepočítám. Ale já jich nezabil šest, já jich zabil jenom tři.‘ Když je vám dvacet let, tak jste vyvalený. To byl nejhorší zážitek.“
Josef Kolečko šil v Ebrachu vojenské přezky a řemeny. Začátkem dubna 1941 transportovali vězně do Bambergu, kde měli být souzeni.
Soud v Bambergu
Josef Kolečko byl v Bambergu souzen stejným soudem, který soudil jeho kolegy v Berlíně. Každý soud trval různou dobu, ale rozpětí trestů bylo podobné. Někteří dostali šest let, někteří pět let. Josef Kolečko dostal čtyři roky. Kdo dostal pět let a více, zůstal v Ebrachu, a kdo dostal méně než pět let, putoval do Bambergu.
V káznicích v Bambergu a v Dieburgu
Josef Kolečko tak nejprve zůstal v Bambergu. Sám zmiňuje, že se svým čtyřletým trestem by byl v Ebrachu lehkým zločincem, zatímco v Bambergu se jednalo o nejvyšší trest. Podobně jako v Ebrachu, i zde vykonával práci, tentokrát pletl košíky. Zakrátko následoval přesun do Dieburgu: „To byl tábor na rozhraní koncentračního tábora a káznice. V káznici se nesmělo kouřit, to byl zákaz, a byla zděná, kdežto tábor už byl dřevěný, obehnaný drátem a psi měli vždycky úsek mezi dráty. Tak jsme nevěděli, co s námi bude a kam nás dají.“
Vězni byli poté zařazeni do továrny Urberach, kde sestavovali přístroje na hledání nepřátelských letadel: „Ze začátku byly hrozné poměry. (…) Během týdne [bylo] nejlepší jídlo rozvařená hrachová kaše. Jednou za týden. A ještě málo. Jinak vždycky spařená tráva.“ Josef Kolečko pracoval v různých pracovních komandech, např. při vykládávání transportů. V táboře nebyli pouze Češi, ale také Ukrajinci nebo Rakušané. S Ukrajinci nesměli vězni přicházet do styku, to ovšem Josef Kolečko nevěděl: „Mladý Ukrajinec přišel, abych mu něco vyvrtal, a já jsem nevěděl, že všichni dostali zákaz přijít s nimi do styku. (…) A ten mladý [bachař] za mnou přišel a začal mi nadávat, že nesmím, aby si to udělal sám. A já říkám: ,Di do prdele.‘ Tak jak mě slyšíte. [On říkal]: ,Co? Já rozumím.‘ On to byl Lužický Srb. To byl kravál. [Jiný dozorce] přišel a zfackoval mě. Ten druhý bachař byl takový silný chlap. A já jsem samozřejmě nadával: ,Mně to máte říct a nemáte sem ty kluky pouštět.‘ Samozřejmě jsem byl nějak drzý. Ten bachař šel za velitelem a stěžoval si na mě. Ještě mě nenechali ani jít na večeři a honem k veliteli. Tak velitel mě pozval, on to věděl, papíry měl před sebou, vyptával se mě a řekl mně: ,Bachaři se neodmlouvá.‘ A zahnal mě na čtrnáct dní na jiné komando.“
V Terezíně na Richardu
V Dieburgu a v Urberachu byl do března 1944, poté byl přesunut do Litoměřic a na práce do dolu Richard: „Kameny se ještě rozmlátily kladivem, nakládaly se na vozíky a vyvážely se ven. Tak se nakládalo a tam jsme se střídali. Někteří nakládali a někteří vozili. (…) Bachaři tam [dolu] ani nešli. A když už tam šli, když už jsme byli hlouběji, tak se vždycky dala nějaká zpráva, kdo byl blíže těm zadním. Tak kolikrát jsme seděli v koutu na nějakém prkně, k sobě se choulili, abychom se trochu zahřáli nebo abychom trochu spali. A tak jsme se střídali. (…) Když to bylo možné, tak jsme zdržovali odvoz. Když přijel bachař, který seděl venku a měl možnost to hlídat, dovnitř, že kolečko jde ven pomalu, tak jsme říkali: ,No to není rozbitý, není to připravený.‘ Záleželo na tom, jaký ten civilista [1] tam byl. Někdo nás honil.“
V Buchenwaldu
V listopadu 1944 byl Josef Kolečko transportován do Buchenwaldu: „Když jsem přijel do Buchenwaldu, tak tam byli lidi, kteří mě znali, kamarádi naši. (…) Přišel jsem a vybírali se řemeslníci. Přišel ke mně chlap a říká – já ho jakživ neviděl, to byl Plzeňák, Jirka Žák, byl tam na pracáku a ten pracák tam byl velmi důležitý, ty rozhodovaly, kam kdo půjde – ,Hele, copak jsi dělal?‘ – ,Ve Škodovce.‘– ,Ne, jsi štubák. K žádnému řemeslu se nehlas, jsi štubák.‘“
Josef Kolečko tak i díky Jiřímu Žákovi získal pozici štubáka, který se staral o úklid bloku. Nemusel tak vykonávat těžkou fyzickou práci. V Buchenwaldu byla vězeňská samospráva složená z nejrůznějších národností i z nejrůznějších trestných činů. Byli zde Francouzi, Belgičané, Němci, Španělé a Češi, stejně jako homosexuálové, kriminálníci, svědci Jehovovi, španělští interbrigadisté a odbojáři. Josef Kolečko vzpomíná i na Ferdinanda Peroutku: „U nás na bloku byl jeden čas vydavatel Přítomnosti [Ferdinand Peroutka], kterého zavřeli a odvezli do Buchenwaldu. Jeden čas byl u nás na baráku na jiném křídle. Já to nevěděl a vím, že mi říkali: ,Jdi se podívat na Peroutku.‘ Tak jsem se šel podívat a on tam jenom něco sepisoval. Oni říkali: ,To je sám běžec na dlouhé trati.‘ Peroutka si nikdy k sobě nezískal žádné kamarády.“
Tábor Buchenwald byl nakonec osvobozen americkou armádou a Josef Kolečko mohl odjet zpět do své vlasti: „Když bylo po válce, tak Američané nařídili, že se tam musí spousty [obyvatel Výmaru], já nevím kolik, jít podívat. Vyhrabali se tam ti mrtví, dali se na prkna a oni kolem nich museli projít. Byla tam samozřejmě sanitka, měli sanitky německé a americké, a museli jít, aby věděli, co způsobili.“
Po válce
V letech 1945–1948 vykonával Josef Kolečko funkci tajemníka krajského výboru Komunistické strany Československa[2]. Následně odešel pracovat do banky v Praze na kontrolní oddělení a poté až do roku 1953 pracoval na pobočce v Českých Budějovicích. Pak se vrátil do Plzně, zařídil rodičům v Třemošné dům a pracoval ve velkoobchodě a ve vodárně. Mimo jiné byl také členem Ústředního svazu zaměstnanců, ale dne 21. 8. 1968 byl pro nesouhlas s okupací vojsk Varšavské smlouvy z této funkce vyloučen. V současnosti žije Josef Kolečko v Plzni.
V roce 2012 natočil a v roce 2012 zpracoval Luděk Jirka.
[1] Civilní pracovník z řad horníků.
[2] Jak vyplývá z nahrávky, není Josef Kolečko na toto období svého života pyšný a nechce o něm příliš hovořit.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Luděk Jirka)