Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Kolková (* 1928  †︎ 2019)

• narozena 5. září 1928 v Černé Hoře nedaleko Brna

• dětství prožila na zámku Černá Hora, kde pracovali oba rodiče

• kolem roku 1934 se s rodiči a mladší sestrou přestěhovala do Zlína

• otec nastoupil u Jana Antonína Bati jako instruktor jízdy na koni

• přátelila se s továrníkovými dětmi i s vdovou po Tomáši Baťovi Marií

• vyučila se v Baťově škole práce, absolvovala kurz prodavaček

• komunisté jízdárnu zrušili, rodina o všechno přišla

• po znárodnění Baťových závodů prodávala boty v Ostravě

• roku 1948 se vdala, bydlela na statku po Němcích v Bílé Vodě

• žila v Bruntále, v Dubňanech u Hodonína a nakonec ve Zlíně

„Dětství jsem prožila jako v pohádce,“ říká elegantní devadesátiletá žena. Nejprve si hrála na zámku, pak v luxusních zahradách a vilách majitelů a šéfů Baťových závodů. Mezi zlínskou honoraci se dostala díky otci, znalci koní a učiteli jezdectví. Po vzkvétajícím Zlíně se vozila v kočáře s Janem Antonínem Baťou a jeho dcerami. Za protektorátu měla stále otevřené dveře k Marii Baťové, vdově po zakladateli obuvnického impéria Tomáši Baťovi.

Přestože byla válka, ze Zlína mizely židovské rodiny, byl nedostatek jídla a ona sama prodělala tyfus, vzpomíná na to jako na jedno z nejšťastnějších období života. Když jim komunisté po válce poráželi koně a zrušili jízdárnu jako buržoazní přežitek, celá rodina plakala. Pak poznala i bídu a špatné zacházení. U Baťů se hodně naučila. Pomohlo jí to mimo jiné získat práci, která ji bavila. Když se po pádu komunismu mohli Baťovi vrátit do Zlína, radostně to prožívala. Mladým lidem ráda připomínala baťovské heslo: „Nikdy neříkejte neumím to, nedokážu to. Vždycky to musíte zkusit.“

Koním rozumíte, jste přijat, řekl tatínkovi Tomáš Baťa

Věra Kolková se narodila 5. září 1928 v městečku Černá Hora nedaleko Brna. Nejstarší vzpomínky má na zámeckou zahradu. Matka i otec byli zaměstnáni u majitele tamního zámku hraběte Moritze Friese. Rodiče bydleli v domku v zámeckém areálu. Matka Božena Malachová byla komornou a starala se hraběnce o šatstvo. „Když byla maminka v zámku, hrávaly jsme si s mojí sestrou a dětmi ostatních zaměstnanců v zahradě. Bylo nás tam asi jedenáct. Dávala na nás pozor takzvaná slečna k dětem. V areálu byl les a rybník, tak nás musel někdo hlídat, abychom se někam nezatoulaly nebo nespadly. Všichni tam byli na nás hodní,“ vzpomíná pamětnice.

Otec Josef Malach se staral o koně. „Hrabě si tatínka vzal na zámek už v jeho dvanácti letech, když zjistil, že má koně rád a že jim rozumí. Postaral se, aby se všechno naučil. Díky tomu jsme se později dostali do Zlína, protože hrabě tatínka doporučil Tomáši Baťovi, když hledal schopného učitele jízdy na koni pro svou školu pro mladé muže,“ vysvětluje.

Josef Malach prý rád vzpomínal na setkání s Tomášem Baťou, když se k němu šel ucházet o místo. „Umíte to, koním rozumíte, jste přijat. Přivezte si rodinu, dostanete byt a dobrý plat,“ sdělil mu továrník své rozhodnutí. Nedlouho poté ale zahynul při letecké havárii. Později otce přijal Tomášův nástupce Jan Antonín Baťa. Kolem roku 1934 se rodina z Černé Hory stěhovala. Nejprve na baťovský statek kousek od Zlína ve vesnici Mladcová. Ze zámku jela rodina i se dvěma koňmi, krásným nábytkem, míšenským porcelánem a dalšími dary rodiny Friesových.

V Mladcové dostali malý domek u statku. Chovaly se tam slepice, koně, krávy a byla tam mlékárna. Jemně vychované holčičky ze zámku s krásnými hračkami od paní hraběnky tam zažily šok. „Byly tam ušpiněné děti dojiček a kočích, které strašně škaredě mluvily. Říkaly nám sprostá slova, která jsme vůbec neznaly. A když se na dvoře s hnojištěm uprostřed objevila naše maminka ve svých krásných šatech, všichni přestali dělat a hleděli na ni a začali se jí smát. Zhroutila se z toho,“ vypráví Věra.

S Janem Baťou a jeho dcerami v kočáře po Zlíně

Ze svízelné situace jim pomohly manželka Jana Bati a manželka ředitele gumáren Jana Hozy. Začaly děti zvát k nim. Malá Věra se zvláště spřátelila s Gitou Hozovou. Děvčatům začal nový život. Většinu času trávily s dalšími dětmi ve vilách a v zahradách šéfů továrny. Sblížily se i s dcerami Jana Bati. Po smrti Gity Hozové, která dostala v devíti letech zápal mozkových blan, se blízkou kamarádkou pamětnice stala Edita Baťová. Díky tomu má spoustu vzpomínek i na Jana Baťu.

„Zlín jsem poznávala tak, že Jan Baťa nechal tatínka zapřáhnout kočár, naložil své děti a mne, vozil nás po Zlíně a ukazoval, jaké krásné město buduje. Někdy nás zavezl až do Otrokovic. Pořád jsme někam jezdily a chodily na návštěvy,“ popisuje pamětnice. Jan Baťa prý nebránil ani dalším dětem, aby k nim chodily, a často jim prý rozdával cukrátka zvaná špalky.

Když Baťovi postavili novou jízdárnu, rodina se přestěhovala do Zlína. Dostali pěkný dům u stájí, kde bylo dvanáct koní. „Ta jízdárna byla takovým střediskem, kde byl velký pohyb lidí. Tatínek měl čtyři pomocníky, kteří o zvířata pečovali. Těch mladých mužů, kteří se u tatínka učili jezdit, bylo hrozně moc. Měli tam i svou klubovnu. I u nás doma bylo rušno. Chodily k nám třeba manželky šéfů závodů. Ty dámy nepracovaly, tak se často scházely u čaje. Napeklo se nějaké pečivo, pouštěly gramofonové desky, dělala se nějaká ruční práce a povídalo se.“

Když v březnu 1939 začala německá okupace, bylo jí jedenáct let. Pamatuje si, že Němci se hned začali zajímat o jízdárnu. „Dělali soupis koní. Do jízdárny přivedli člověka, který měl tatínka hlídat a kontrolovat, kdo jezdí,“ vzpomíná. Hlavně si však pamatuje, že celá rodina Jana Bati odjela do Ameriky. „Jeli původně jen na výstavu do New Yorku. Nikdy se už ale nevrátili. Byla jsem smutná, že jsem přišla o kamarádku Editu.“

Za protektorátu s Marií Baťovou a mladými výtvarníky

Jan Baťa ještě předtím založil Baťovu školu umění, uměleckoprůmyslový ústav, který měl vychovávat průmyslové výtvarníky. Vedl ji architekt František Kadlec. Zatímco jiné školy se zavíraly, tato fungovala po celou dobu protektorátu, což mnohé studenty zachránilo před totálním nasazením. V roce 1949 byla škola znárodněna a pak přestěhována do Uherského Hradiště. Mladí muži, kteří tam za války studovali, chodili často i do jízdárny kreslit koně. Věra, která vždycky ráda kreslila, se poznala s mnoha umělci, od nichž dostávala obrázky.

Zájem o výtvarné umění u ní vzrostl také díky vlivu Marie Baťové. Vdova po Tomáši Baťovi se v prosinci 1939 vrátila z Kanady do okupovaného Zlína, aby před nacisty chránila rodinný majetek. „Paní Baťová si na mě samozřejmě vzpomněla, začala mě k sobě zvát. Také mi ukazovala knihy o umění, které si přivezla ze světových galerií. Tenkrát jsem si říkala, že když budu moct, budu cestovat. Nakonec se mi to povedlo, navštívila jsem galerie po celé Evropě,“ říká pamětnice.

K Marii Baťové pravidelně chodila až do konce války. „Uvědomuji si, že je to trochu paradoxní, ale za protektorátu jsem zažívala šťastné období. Dospělí se nás snažili od hrůz, které se děly kolem, chránit. Navštěvovala jsem paní Baťovou, která se mi věnovala a ovlivnila mou východu. A užila jsem si i veselého internátního života, když jsem chodila do Baťovy školy práce.“

Na doporučení Marie Baťové také absolvovala kurz pro prodavačky bot. „To studium nebyla žádná sranda. Musely jsme umět třeba chodit po pódiu předvádět boty. Měly jsme aranžérské kurzy, naučily jsme se dělat výlohy a další věci,“ vzpomíná Věra.

Krásné časy skončily po roce 1945

Bezstarostné roky s Baťovými skončily s koncem války. Otec musel nejprve chránit koně z jízdárny před Němci, kteří na nich chtěli utíkat. Čtyři koně prý ukradli. „Když přišli komunisté nebo ty revoluční gardy, začali koně porážet. Tatínek se je snažil zachránit. Byl z toho zoufalý. Všichni jsme pořád brečeli. Někteří bývalí členové jezdeckého klubu si koně koupili, ale pak je neměli kde mít. Jízdárna byla zrušena. Museli jsme se vystěhovat. Ještě předtím nám Rumuni a Rusové vyrabovali byt. Ukradli všechno cenné a zničili spoustu věcí. Byla to hrůza. Tatínek to neunesl, utekl a asi rok jsme o něm nevěděli,“ vypráví.

Navždy se také musela rozloučit se svou ochránkyní Marií Baťovou, které se podařilo v roce 1946 utéct na Západ. Proti Baťově rodině se rozpoutala nenávist, kterou pocítili i Malachovi. Také Věra opustila Zlín. Dostala práci v Ostravě, ve znárodněném Baťově obchodě na Masarykově náměstí. V Ostravě pak potkala svého budoucího manžela Jaroslava Kolka. Svatba proběhla na podzim roku 1948. Muž však musel asi za měsíc narukovat na vojnu k pomocným technickým praporům. Věra se nechala přesvědčit, aby odešla k jeho rodičům do Bílé Vody na Javornicku. Tchán tam získal statek po odsunutých Němcích. Celý život ale dělal horníka, hospodařit vůbec neuměl on ani jeho žena. Nadělal dluhy a skončil ve vězení.

Setkání s internovanými řádovými sestrami v Sudetech

Věrou také otřásla situace řádových sester, které byly do Bílé Vody internovány z klášterů po celé republice. „Byla jsem tam za nimi. Byly to chudiny, neměly vůbec žádné příjmy. Žily z toho, co jim dali lidé. Jenže jací lidé tam přišli? Mysleli si, jak se nebudou mít z Němců dobře, co všechno tam nezískají. Jenže neuměli hospodařit a začali rozkrádat, co se dalo. I ty sestřičky měly hospodařit a odvádět prasata do JZD. Samozřejmě to také neuměly. Když měly hlad, nějaké prase nechaly porazit, na to samozřejmě neměly povolení… Byla to hrůza hrůz.“

Ze statku Kolkových utekla do Zlína. Tam už ovšem neměla zázemí. Byla bez peněz, muže měla na vojně. Po jeho návratu získali bydlení a práci v Bruntále. Zaměstnaná byla v bývalém baťovském podniku s názvem Obnova. Roku 1951 se manželům narodil první syn. Pak se rodina přestěhovala do Dubňan u Hodonína, kde byly lignitové doly. Pracovala tam v účtárně a později v hodonínské galerii. Roku 1956 se jim narodil druhý syn.

Nakonec se rodina přestěhovala do Zlína, který byl už od roku 1950 Gottwaldovem. Nastoupila do podniku Českého fondu výtvarného umění Dílo. Organizovala rovněž výstavy. Když ovdověla, začala pořádat zájezdy za uměním do zahraničí, také do Austrálie, kam emigroval její syn. Po pádu komunistického režimu nadšeně vítala návrat rodiny Baťů. „Vítalo je plné náměstí. Přijel Tomík Baťa, bratr paní Baťové Ferdinand Menšík a spousta hochů, kteří chodili k nám na jízdárnu a znali mě jako holku. Bylo to nádherné setkání.“

Budoucím generacím vzkazuje: „Važte si života a bojujte za něj.“