Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. PhDr., DrSc. Josef Kolmaš (* 1933  †︎ 2021)

• narozen 1933 v Těmicích

• 1945 studium na jezuitském gymnáziu na Velehradě

• 13.–14. dubna 1950 zažil tzv. Akci K

• šest měsíců internován v Bohosudově, na Klíčavě, v Hájku u Prahy

• 1950–1952 gymnázium v Kyjově

• 1952–1957 studium sinologie v Praze

• 1957–1959 postgraduální studium v Pekingu

• od roku 1959 Orientální ústav AV ČR v Praze

• 1994–2002 ředitel Orientálního ústavu AV ČR v Praze

• 2003 jmenován profesorem

• významný tibetolog a odborník na tibeto-čínské vztahy

• autor odborných textů i monografií

• zemřel 9. února 2021

Místo o své osobě nejraději profesor Kolmaš hovoří o věcech tibetských a čínských. Viditelně pookřál, když mi vysvětloval rozdíly mezi dvěma různými překlady Nového zákona do tibetštiny a s nadhledem odborníka popisoval dnešní složitý status Tibetské autonomní oblasti v rámci Číny. Není divu, je zvyklý přednášet a předávat své znalosti druhým. Předmětem jeho vyprávění ale je málokdy on sám, ačkoli jeho životní cesta chlapce z malé slovácké obce k prvnímu československému tibetologovi světového věhlasu rozhodně zajímavá je.

Velehrad

Prof. PhDr. Josef Kolmaš, DrSc., se narodil roku 1933 v Těmicích v okrese Hodonín jako nejstarší syn z pěti dětí. Otec živil rodinu jako zedník, maminka se věnovala domácnosti. Po obecné škole v Těmicích a měšťance v Bzenci v roce 1945 nastoupil na gymnázium na Velehradě. Šlo o prestižní klasické církevní gymnázium zřízené jezuitským řádem, řada jeho absolventů pak vstoupila do řádu. „Mým prvním třídním učitelem v tercii byl budoucí kardinál Tomáš Špidlík,“ vzpomíná Josef Kolmaš. Na internátním velehradském gymnáziu, v jehož osnovách měla základní místo latina a řečtina, studoval do jeho násilného zrušení během Akce K, namířené proti mužským řeholním řádům.

„Vše skončilo v noci ze 13. na 14. dubna 1950 nočním přepadením gymnázia na Velehradě. Profesorský sbor i mladé novice odvedli. Profesory uvěznili a s novici nevěděla strana a vláda, jak naložit. Nakonec nás novice až do září drželi v internaci. Nejdříve nás odvezli do Bohosudova, později jsme pracovali na stavbě přehrady na Klíčavě u Kladna a nakonec jsme skončili ve zrušeném františkánském klášteře v Hájku u Prahy.“ Josef Kolmaš vzpomíná: „Když jsme byli na Klíčavě, budovali jsme hráz a cesty kolem přehrady. Přivezli nám tam nějaké svazačky, které nás měly rozptylovat, chtěly se s námi družit a tančit. Snažili se nás evidentně převychovat.“ Mladí adepti noviciátu byli tehdejšímu režimu trnem v oku. Ke své téměř šestiměsíční internaci se pan profesor Kolmaš vyjadřovat nechce. Jistě je to vzpomínka bolestná, navíc při jeho velké píli litoval promarněného času, který nemohl věnovat studiu.

Z Kyjova do Prahy

Na podzim 1950 přešel Josef Kolmaš na gymnázium do Kyjova, kde v roce 1952 maturoval. V době gymnaziálních studií, na která vzpomíná i díky vynikajícím učitelům jako na výbornou dobu, se projevilo jeho výjimečné jazykové nadání a snadné učení se řečem. „Profesor na gymnáziu mě upozornil na časopis Nový Orient, ve kterém tehdy vycházel kurz čínštiny. To bylo mé první setkání s touto řečí.“ První seznámení s čínštinou navždy změnilo jeho život. Svou příští dráhu si ale musel teprve prosadit. V té době nerozhodovaly zájmy a talent jedince, ale formální umístěnka ke studiu. Jednu ze dvou umístěnek pro maturitní třídu kyjovského gymnázia dostal pamětník, a to na olomouckou univerzitu, kde měl studovat češtinu a ruštinu. „Už jsem měl po imatrikulaci v Olomouci, ale věděl jsem, že chci studovat sinologii. Ta se studovala jedině v Praze.“ Rozjel se tedy do Prahy, a to rovnou na ministerstvo vysokých škol. „V jeho čele stál tehdy Ladislav Štoll, kádrovák, jak se patří. Vyslechl mě a řekl, že musím jít za Průškem, a hned mu i zavolal. ‚Járo, mám tu někoho, kdo chce studovat čínštinu.‘“ Štollem familiárně nazývaný „Jára“ byl významný český sinolog Jaroslav Průšek (1906–1980), pozdější dlouholetý ředitel orientálního ústavu, který tehdy vyučoval sinologii na Filozofické fakultě, a Josef Kolmaš se stal v letech 1952–1957, kdy absolvoval, jeho žákem.

Sinologie byla v době, kdy Josef Kolmaš studoval, protežovaným oborem. Po vítězství Mao Ce-tungovy Komunistické strany Číny v roce 1949 se Čínská lidová republika stala spřátelenou zemí východního bloku. Profesor Kolmaš připomíná slova tehdejšího ministra informací Václava Kopeckého, jimiž zhodnotil svou návštěvu Číny a která ilustrují tehdejší postoj státu: „Vítězstvím socialismu v Číně se naklonila zemská osa na stranu pokroku.“ Studenti sinologie, jichž bylo v ročníku Josefa Kolmaše deset, tedy na orientalistický obor poměrně mnoho, měli posílit vzájemné vztahy Československa a velmoci. Studium oboru zahrnovalo kromě výuky jazyka i dějiny, literaturu a reálie. Jako druhý jazyk si Josef Kolmaš zvolil místo mongolštiny právě tibetštinu, kterou vyučoval mongolista Pavel Poucha. Od něj dostal před cestou do Pekingu tibetský překlad Nového zákona. Také svou diplomovou práci věnoval vztahům Tibetu a Číny.

Peking

Po absolutoriu v roce 1957 získal Josef Kolmaš spolu se třemi spolužáky postgraduální stipendium do Pekingu. „Byla to má první cesta do zahraničí vůbec, tehdy neexistovaly takové možnosti jako dnes.“ Na rozdíl od svých kolegů ze studií, kteří se zapsali na Pekingskou univerzitu, studoval Josef Kolmaš na Ústředním národnostním institutu v Pekingu, dnes Národnostní univerzitě. I zde si vybral tibetštinu, a stal se tak prvním cizincem, který zde tibetštinu studoval. „Tibetštinu tam přednášel vedoucí katedry, Číňan. Z jeho přednášek a toho, co jsem od něj pochytil, čerpám do dnešní doby.“ Druhým učitelem, na kterého profesor Kolmaš vzpomíná, byl Tibeťan Ngawang Döndub. S ním se pak setkal v roce 1969 během své návštěvy 14. dalajlamy v indické Dharamsale: „Dalajlama se ptal, kde jsem se naučil tibetsky. Odvětil jsem, že mým učitelem byl Ngawang Döndub, ale že o něm nemám dlouho žádné zprávy. Dalajlama pokynul svému sekretáři a za nějakou chvíli můj učitel přišel.“ 

Věren své zásadě nemarnit čas a především díky své píli využil Josef Kolmaš svého dvouletého postgraduálního studijního pobytu v Pekingu k navázání důležitých profesionálních kontaktů a také k cestování. Navštívil různé čínské provincie a podle svých slov se mohl v Číně celkem svobodně pohybovat: „Když člověk vypracoval jakýsi fahrplan, přidělili mu asistenta, jazykového pomocníka, který mu pomohl s praktickými záležitostmi.“ Do Tibetu se tehdy nedostal, ačkoli cestu plánoval, shodou okolností v době povstání v roce 1959: „Dojel jsem do Lan-čou v provincii Kan-su a už jsem viděl proudy vagonů s tanky a děly, které směřovaly do Tibetu. Tehdejší velvyslanec mi pokračovat v cestě z bezpečnostních důvodů nedoporučil.“ Pro potřeby tibetanistů zajistil a objednal úplný soubor tibetského buddhistického kánonu Kandžur a Tandžur. Jde o soubor tibetského písemnictví obsahující na 4500 děl v 316 svazcích včetně rejstříku. „Tisk kánonu jsem objednal v jednom klášteře během mého pobytu. Do Prahy pak putoval vlakem několik měsíců. Stal se základním kamenem Tibetské knihovny orientálního ústavu.“ Ve své době šlo o jediný kompletní exemplář Kandžuru a Tandžuru mimo Tibet. 

Praha

Po návratu z Pekingu nastoupil Josef Kolmaš do Orientálního ústavu Akademie věd. Neúnavně pokračoval ve své odborné a vědecké činnosti, a to i v době, kdy se práce v orientálním ústavu řídila ani ne tak pravidly vědeckými jako spíše politickými a ideologickými. Kromě toho překládal z čínštiny, tibetštiny i dalších jazyků a vyučoval tibetštinu v jazykové škole: „Mou tibetskou dílnou prošlo čtyřicet až padesát žáků.“ V letech 1994–2002 ve dvou funkčních obdobích vykonával funkci ředitele orientálního ústavu.

Od roku 2003 je Josef Kolmaš v penzi, ovšem rozhodně nezahálí. Jak mu jeho zdraví dovoluje, stále je odborně činný – spolupracuje se Svatojánskou kolejí – Vyšší odbornou školou pedagogickou ve Svatém Janu pod Skalou, píše odborné články, do tisku v nakladatelství Vyšehrad právě připravuje soubor svých přednášek Pojednání o věcech čínských, pendant nedávno vydaného souboru Pojednání o věcech tibetských. Během své vědecké kariéry si profesor Kolmaš vybudoval významnou osobní knihovnu. Své knihy zde má uloženy a rozděleny, jak říká, „po pětiletkách“. Je dobře, že ačkoli je jeho knihovna dosti rozsáhlá, místo na díla dalších pětiletek v ní ještě zbývá. Na dveřích do jeho pracovny a knihovny visí heslo sv. Benedikta: Serva ordinem et ordo servabit te. Zachovávej pořádek a pořádek zachová tebe, které výstižně charakterizuje osobnost, pečlivost a píli tohoto významného tibetologa světového renomé.