Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Felix Kolmer (* 1922  †︎ 2022)

• narozen 3. května 1922 v Praze v rodině italského legionáře a obchodníka s elektrotechnikou

• celý život byl nadšeným skautem

• dne 24. 11. 1941 jako člen tzv. Aufbaukommanda transportován do Terezína, pracoval při zakládání ghetta

• byl svědkem hrůz v Malé pevnosti

• byl členem terezínského podzemního hnutí

• dne 16. 10. 1944 byl transportován do Osvětimi

• šťastnou náhodou se dostal do pracovního tábora Friedland

• po válce se stal světově uznávanou kapacitou v oboru akustiky, působí jako pedagog a hojně publikuje

• významně se angažuje v procesu odškodňování obětí nacistického teroru

• je držitelem několika vyznamenání a ocenění

• zemřel 5. srpna 2022

Prof. Ing. Felix Kolmer, DrSc.

The English version of the text follows the Czech version

„My jsme netušili, že stačilo být Židem a tím jsme už něco provedli. Že jsme se vůbec narodili svým rodičům. I když nebylo v naší moci narodit se někde jinde.“

Felix Kolmer se narodil 3. května 1922 v Italské ulici v Praze ve vlastenecké rodině. Jeho otec, italský legionář, byl elektroinženýrem a pracoval ve firmě Eta. Později si otevřel vlastní obchod s elektrotechnikou. Když však bylo Felixovi deset let, otec zemřel. Obchod poté vedla matka, během krize však zkrachoval. Felixovým poručníkem se stal strýc žijící v Rakousku, a Felix tak obvykle trávil prázdniny a Vánoce ve Vídni nebo v Alpách.

„12. 3. 1938 bylo Rakousko obsazeno německými vojsky. Více než devadesát procent obyvatel to uvítalo. Moji příbuzní utekli. Všichni měli československé státní občanství. Tušili, že to není konec. Podařilo se jim dostat do USA. Nejdříve strýc, protože byl ruský legionář a byl v nějaké americké kartotéce tajných nebo vojenských služeb, že byl ,Contact Man´ při evakuacích ve Vladivostoku v roce 1918–1920. Odjel do Holandska, tam šel na americkou ambasádu a druhý den měl vízum do Ameriky. Protože byl na té správné listině.“

„Heil Hitler piráti!“

Celý Felixův život v tom nejlepším smyslu slova poznamenal skauting. S ním má krom vzpomínek na boje o přechody potoků a stylizaci do aktérů občanské války ve Španělsku spojenu i zvláštní tragikomickou příhodu. Součástí kroje jejich oddílu byl černý pirátský šátek s lebkou. Když však v roce 1939 jednou procházeli v těchto krojích Plzní, esesáci je zdravili „Heil Hitler“. Okamžitě tento doplněk kroje opustili. 

V roce 1940 byl skauting zakázán. „Už jsme měli postavený tábor a přišel četník a řekl: ,Do čtyřiadvaceti hodin musíte zmizet. Skaut je rozpuštěn.´ Tak jsme tábor zlikvidovali. Uložili jsme to, všechny podsady a všechno, co jsme měli, ve stodole u nějakého sedláka v obci Čilá. Po válce nám to zase vydal.“

Truhlářský učeň

Felix vychodil reálku a v červnu 1940 maturoval. Protože od září už Židé nesměli do škol a směli pracovat pouze manuálně, nastoupil do učení k truhláři. Vyučit už se ale nestihl... Místo toho začal nosit žlutou hvězdu na šatech a rodina musela odevzdat majetek. Někteří kamarádi ho na ulici přestali poznávat. Netušil, že to vše je jen začátek. Že se budují ghetta a chystá se „konečné řešení židovské otázky“.

„Mexiko“

Nacistické představy o osudu Čechů nevypadaly o mnoho povzbudivěji. „Hitler vycházel z toho, že Čechy a Morava jsou součástí Říše římské a ta byla ,národa německého´. Bylo tedy naplánováno, že Češi odtud zmizí. Plán K. H. Franka a Heydricha byl, že třetina Čechů bude germanizována, druhá vystěhována na Sibiř a třetí vyhlazena v Auschwitz II – Birkenau. V době, kdy jsem byl v Auschwitz, už se stavěl tábor pro Čechy. Auschwitz měl tři velké tábory: Auschwitz I – základní tábor, Auschwitz II – Birkenau (vyhlazovací tábor) a Auschwitz III – Monowice, tam vězni pracovali v továrně, která tam byla postavena. A v době, kdy jsem já byl v Auschwitz, už se stavěl tábor B3. Protože tam byl při té stavbě velký nepořádek a my jsme si mysleli, že v Mexiku je nepořádek, tak jsme tomu říkali ,Mexiko´. A to bylo připravováno pro Čechy. Po skončení války měli být první na řadě. Poláků bylo moc a Rusů ještě víc, to by trvalo dlouho. Ale Čechů tolik nebylo, to by bývalo šlo hrozně rychle. Takže takhle byl predestinován osud českého národa.“

„RU“

V roce 1939, několik měsíců po vstupu německých vojsk do Prahy, museli být pražští Židé soustředěni na Starém Městě. Felix se tedy stěhoval z Vinohrad k babičce do Dlouhé ulice. Když potom přišel do Prahy nový protektor Heydrich, jedním z jeho prvních kroků bylo vybrat místo, kde budou koncentrováni Židé z protektorátu, později někteří Židé z Německa a Rakouska, z Nizozemí, Dánska, Maďarska, Slovenska a malé skupinky Židů z ostatních států obsazené Evropy. Už v roce 1939 byl vytvořen soupis všech Židů protektorátu Čechy a Morava. Že to bude znamenat transporty a s nimi spojené hrůzy, však netušili.

Židé byli podrobeni řadě represálií, od odevzdávání majetku a domácích zvířat po nejrůznější zákazy, jako zákaz návštěv kulturních zařízení nebo vstupu na některá místa v Praze. Vše mělo statut politického nařízení a i při nepatrném a banálním porušení některého z těchto zákazů nebo nařízení se dotyčný stal politickým vězněm a hrozil mu i Mauthausen nebo terezínská Malá pevnost, což pro Židy znamenalo téměř jistou smrt. „A na Malé pevnosti Židé neumírali normálním způsobem. Ti byli masakrováni. Byli umučeni k smrti. Celkem Malou pevností prošlo patnáct set židovských politických vězňů. Z nich pět set bylo utýráno k smrti. A těch dalších tisíc, kteří přežili, šlo nejbližším transportem do nějakého vyhlazovacího tábora, s poznámkou ,RU (Rückkehr unerwünscht – návrat nežádoucí)´. Po válce se jich vrátilo dvacet. Nic z toho jsme ale tenkrát netušili.“

Felix Kolmer v té době se skauty sjížděl Lužnici a Vltavu. „V noci nás četník legitimoval. Viděl, že mám v legitimaci J. Ani ale nemrkl a odešel. Byl to slušný člověk.“

Mnoho Židů se pokusilo o útěk. Řadu z nich však nacisté pomocí provokací (např. nabídkou údajného zprostředkování útěku) zatkli. Takový byl i osud Felixova tchána. Během čtrnácti dnů potom zemřel v Mauthausenu.

Terezín

Pak přišly první transporty. Do Lodže, do Minska… A do Terezína. Hned tím prvním, 24. 11. 1941, jako člen tzv. Aufbaukommanda1) odjel i Felix Kolmer. „To bylo 342 mladých kluků mezi osmnácti a dvaadvaceti lety. Plus někteří starší, kteří tam byli posláni, aby ustavili vedení tábora. My jsme tam šli, protože jsme byli mladí a téměř všichni jsme uměli nějaké řemeslo. My jediní jsme byli zatčeni zvláštním způsobem. Dostali jsme povolávací lístky od pražské židovské obce, že se máme dostavit 24. 11. v pět hodin ráno na Hybernské (dnešní Masarykovo) nádraží. Tak jsme se tam shromáždili. Každý měl na sobě nějaký ruksak, jídlo na tři dny, jak nám bylo předepsáno. Mysleli jsme, že jedeme na nějakou práci a na víkend pojedeme zpátky do Prahy. Přišli ale četníci, nakonec i esesáci a tzv. SchuPo (Schutzpolizei)2), kteří nás obklopili, byli jsme zatčeni a naloženi do vagonů. Netušili jsme, kam jedeme.“

Byly to Bohušovice. Nakonec šli ještě tři kilometry pěšky do Terezína, do Sudetských kasáren. Jejich úkolem bylo evakuovat civilní obyvatelstvo z Terezína a přestavět město na koncentrační tábor. Potom se Felix dostal do oddílu, který rozvážel potraviny z centrálního skladu do kuchyní. Dvakrát týdně byl eskortován do Malé pevnosti, kde pracoval jako truhlář nebo tesař. „Ten esesák stál celý den při mně. Byl to můj osobní strážce. Hlídal, abych nepřišel do styku s vězni. Ale mně stačilo to, co jsem viděl. To nelidské týrání. Viděl jsem Židy s přeraženýma rukama, které esesáci bičem nutili pracovat. To samozřejmě nešlo. Čili to bičování pokračovalo, až toho člověka ubili.“

V prosinci 1941 přišly do Terezína Felixova maminka s babičkou. Maminka však během dvou dnů zemřela na encefalitidu.

Členové prvního terezínského transportu měli možnost zapsat si do osobní karty blízké osoby, které chtěli ochránit před dalším transportem. Felix tam kromě maminky a babičky zapsal také dívku, kterou znal od čtyř let a se kterou se nakonec přímo v Terezíně oženil. A ještě její matku. Tu však nezachránil. Odjela transportem do Osvětimi a zemřela v plynové komoře při tamní největší hromadné popravě Židů. Manželé Kolmerovi byli svoji nakonec vlastně třikrát. Terezínský sňatek museli nejdříve úředně stvrdit v roce 1945 v Praze, v roce 1948 byl ale nakonec uznán i ten původní.

Felix byl i členem terezínského podzemního hnutí. Jeho úkolem bylo nalézt některou z podzemních chodeb vedoucích ven z Terezína, o jejichž existenci se vědělo. Asi po půl roce jeden takový východ skutečně našel. Dvakrát z Terezína zmizel, vždy se ale ještě před počítáním vrátil.

Změna taktiky

Němci se ovšem začali obávat možnosti nějaké vzpoury, změnili taktiku a do Osvětimi nakonec odešlo i 18 000 mladých lidí. Mezi nimi 16. 10. 1944 i Felix Kolmer. Většina z nich nepřežila.

„Velkou pevností prošlo 135 tisíc vězňů, z toho 35 tisíc zemřelo přímo tam. Dalších 87 tisíc bylo transportováno do některého vyhlazovacího tábora. Z těch nezemřelo jen tři tisíce sto. A já jsem dílem náhody jedním z nich.“

Osvětim

Příjezdem do Osvětimi byli vlastně odsouzeni k smrti. Nebyli už ani tetováni, ani zapsáni v kartotéce. „My jsem přišli do Osvětimi jako transport 1 500 lidí. Druhý den nás bylo 250. První den, po první selekci, poslal známý SS lékař doktor Mengele 1250 lidí do plynu. S úsměvem, v klidu, zdvořilým pokynem je poslal na smrt. Já jsem první dvě hodiny v Osvětimi vůbec netušil, o co jde. Viděl jsem jen, jak z komínů šlehaly plameny. To jsem si ale říkal ,no tak samozřejmě, tady taky umíraj lidi, tak je spalujou. To je v každém krematoriu.´ O plynových komorách s kapacitou zavraždit osm tisíc lidí denně jsem ale neměl tušení.“

Mozek to nebral

„Příjezd si dobře pamatuji. Začínalo se rozednívat. Na té rampě se pohybovali lidé v trestaneckých šatech. To jsme poprvé viděli trestanecké šaty. Protože ani na Malé pevnosti trestanecké šaty nebyly. Tam byly staré francouzské uniformy. Jeden člověk ke mně přistoupil a řekl mi: ,Odtud není úniku. Odtud můžeš uniknout jedině támhletím komínem.´ Myslel jsem si, že nemá všech pět pohromadě. Nechápal jsem, kde jsem. Mozek to vůbec nebral. Potom jsem viděl, že na jednu stranu jdou v pětistupech děti a staří lidé. To byli už lidé nad 42 let. A to jsem pochopil, že ti jdou zřejmě na smrt. Ale plynové komory mi ještě nic neříkaly.“

Přežít příští minutu

„V Auschwitz bylo v noci světlo jako ve dne. Od plamenů šlehajících z pěti krematorií. Nad celým táborem byla taková nasládlá vůně, nebo lépe řečeno smrad. Smrad lidských těl pálících se v padesáti pecích. Krematoria stála přímo vedle pěti plynových komor. Ty měly kapacitu denně zabít osm tisíc lidí. Ve všech osvětimských táborech ale denně umíralo průměrně asi 12 tisíc lidí. Ty zbylé čtyři tisíce byly buď umučeny k smrti nebo, když nebyli schopni dále pracovat, se velmi často přímo na pracovišti museli předklonit a jejich páteř byla esesákem nebo kápem zlomena železnou tyčí nebo nějakým klackem. Tam jsme měli jedinou myšlenku. Abychom přežili příští minutu, příští hodinu, možná příští den. A snad, při velkém štěstí týden. Ale dál jsme myslet nemohli.“

„Já jsem si řekl: ,Jsem trochu silnější než většina ostatních, vytrénován skautingem, tak to musím přežít  a snad budu moci někomu pomoct, když to bude potřebovat.‘ To byla myšlenka, která mi trochu pomohla. Kdo měl nějaký cíl, který prospěl někomu jinému, měl větší sílu k přežití než ten, kdo si žádný takový cíl nedal.“

Neplánovaný útěk

Felix Kolmer byl nakonec určen pro práci v sirných dolech, v jednom z pobočných osvětimských táborů. Ten měl pověst tábora, ze kterého není návratu. Jednou v noci byli nahnáni na rampu a z ní do dobytčáků. Ve vedlejším vagonu uviděl bývalé spoluvězně z Terezína a podařilo se mu k nim z jeho vagonu přeběhnout. Tím unikl, aniž by si to v tu chvíli uvědomoval, z oblasti Auschwitz. Dostal se do oblasti dalšího velkého koncentráku Gross Rosen – do tábora Friedland. To byl tábor, kde se dalo přežít. Žádná idyla se ale samozřejmě nekonala. Byl tam především hrozný hlad.

„Když už byl hlad tak veliký, že lidé zmírali přímo při práci, vzal velitel tábora několik vězňů a jeli čtyřicet kilometrů na frontu. Tam vykopávali zakopané vnitřnosti padlých koní a ty přivezli do tábora. Vysypali je, aby se vyčistily a daly v kuchyni vařit, aby ta polívka měla v sobě alespoň trošku tuku. A my jsme se vrhli na ty syrový střeva, kde vevnitř ještě byly výkaly těch koní, a okusovali jsme ten tuk. Když je hlad, člověk udělá všechno, aby měl jedno sousto.“

Nejkrásnější symfonie

Od první minuty 9. května 1945 byl mír. Němci i Sověti však bojovali dál a v noci z 9. na 10. května Sověti vybombardovali elektrárnu, která mimo jiné zásobovala proudem plot tábora. Když vězni viděli, že zhasla světla, dvě stě z celkových šesti set uteklo. Felix mezi nimi. V Československu byla Schörnerova armáda, utíkali tedy směrem do Německa. Čtyřicet kilometrů od tábora právě stála sovětsko-německá fronta. Denně slyšeli výbuchy z děl. Felix Kolmer vzpomíná „Pro nás to ovšem byla ta nejkrásnější symfonie, symfonie přicházející svobody.“ Přešli krkonošské údolí a dostali se k Rudé armádě. Ta druhý den prolomila frontu a vrátili se s ní zpět do Friedlandu.

Konečně domů

A konečně se mohli vydat domů. Cestou při boji o choceňské nádraží Felix ještě na poslední chvíli málem přišel o život. Nakonec se ale dostal do Prahy, kde se šťastně shledal se svou ženou, která se vrátila z Terezína.  

První jeho cesta po návratu vedla za skauty do Krkonošské ulice. Tam se setkal s Janem Špálou, se kterým byl několik let v oddíle. Jeho otec, malíř Václav Špála, uspořádal ve své vile na Ořechovce na jeho počest večírek. „A já tam byl ve vypůjčeném obleku, padesát kilo váhy, koncentráčnický sestřih, část hlavy dohola, část zarostlou,“ vzpomíná dnes s úsměvem profesor Kolmer.

Profesor akustiky a života

Vlivem otce se Felix odmalička zajímal o elektrotechniku a od dětství se chtěl stát elektroinženýrem. Protižidovské represe z něho však nejprve udělaly truhlářského učně, potom ho poslaly do koncentráku. Po válce začal navštěvovat odborné kurzy a nakonec nastoupil na elektrotechnickou a strojní fakultu. V roce 1949 složil státnici a dostal práci ve Výzkumném ústavu zvukové, obrazové a reprodukční techniky. V roce 1959 udělal kandidaturu a v roce 1965 doktorát věd. Od roku 1962 působil ve výzkumu a přednášel fyziku a akustiku na elektrotechnické fakultě. V roce 1982 získal profesuru a nastoupil na FAMU, kde učí dodnes. Je světovou kapacitou v oboru akustiky a významně se podílel na rozvoji tohoto oboru u nás. Je členem řady českých i mezinárodních odborných institucí, obdržel řadu ocenění jak odborných, tak za svoji neúnavnou práci v procesu odškodňování obětí nacistického teroru. Je autorem nebo spoluautorem mnoha publikací.

Svůj život vidí profesor Kolmer takto: „Měl jsem štěstí na dobré lidi. Nebo si alespoň ty nedobré tolik neuvědomuji. A nejsem podezíravý. Tudíž si o lidech myslím spíš to lepší než to horší. Po letech jsem přišel na to, že je to vlastně moje štěstí.“

1)http://www.holocaust.cz/cz2/history/events/ak

2) http://cs.wikipedia.org/wiki/Ordnungspolizei

Pro Post Bellum v roce 2010 natočil a zpracoval Jan Kotrbáček.

 

 

The English version was translated by pupils from the private primary school UNIVERZUM, Prague 9:

„We did not know that just being Jewish was enough to be in trouble. That we were even born to our parents. Although it was not in our power to be born somewhere else.“

Felix Kolmer was born on May 3, 1922 in Italská street in Prague to a patriotic family. His father, an Italian legionnaire, was an electrical engineer and worked in the Eta company. Later he opened his own store with electrotechnics. When he was 10, his father died. The shop was then run by his mother, but went bankrupt during the crisis. An uncle living in Austria became Felix´s caretaker and Felix usually spent holidays and Christmas in Vienna or the Alps.

„On 12 March 1938, Austria was occupied by German troops. More than 90% of residents welcomed it. My relatives fled. They all had Czechoslovak citizenship. They suspected it wasn´t the end. They managed to get to the US. First my uncle, because he was a Russian Legionnaire and he was in some American secret or military service file that he was a ´contact man´ during the evacuations in Vladivostok in 1918-1920. He went to the Netherlands, went to the American Embassy there and the next day he had a visa to America. Because he was on the right list.“

 

„Heil hitler pirates“

Scouting had a huge impact on Felix´s life in the best way possible. In addition to his memories of fighting over stream crossings and his stylization as an actor in the Spanish Civil War, he has a strange tragicomic episode associated with him. Part of the costume of their troop was a black pirate scarf with a skull. However, in 1939, when they were walking through Pilsen in these costumes, the SS saluted them with „Heil Hitler“. They immediately abandoned this addition to their costumes.

Scouting was banned in 1940. „We had already built a camp and a gendarme came and said: ‚You must disappear within twenty-four hours. Scouting is disbanded.‘ So we liquidated the camp. We stored it, all the subsets and everything we had, in a barn with a farmer in the village of Cila. After the war he gave it back to us.“

 

Carpenter‘s apprentice

Felix graduated from the real school and graduated in June 1940. Since Jews were no longer allowed to go to school from September and were only allowed to work manually, he started an apprenticeship as a carpenter. But he didn‘t manage to get an apprenticeship... Instead, he started wearing a yellow star on his clothes and the family had to give up their property. Some of his friends stopped recognizing him on the street. Little did he know that all this was just the beginning. that ghettos were being built and a „final solution to the Jewish question“ was being prepared.

 

„Mexico“

Nazi ideas about the fate of the Czechs did not look much more encouraging. „Hitler assumed that Bohemia and Moravia were part of the Roman Empire, and that the latter was a ‚German nation‘. It was therefore planned that the Czechs would disappear from there. Plan K. H. Frank and Heydrich was that one third of the Czechs would be Germanized, the other would be deported to Siberia and the third would be exterminated in Auschwitz II - Birkenau. At the time I was in Auschwitz, a camp for the Czechs was already being built. Auschwitz had three big camps: Auschwitz I - the base camp, Auschwitz II - Birkenau (the extermination camp) and Auschwitz III - Monowice, where the prisoners worked in the factory that was built there. And by the time I was in Auschwitz, camp B3 was already being built. Because there was a big mess during the construction, and we thought that Mexico was a mess, so we called it ‚Mexico‘. And it was being prepared for the Czechs. After the war was over, they were going to be first in line. There were too many Poles and even more Russians, it would have taken a long time. But there weren‘t so many Czechs, it would have gone very fast. So this is how the fate of the Czech nation was predestined.“

 

„RU“

In 1939, a few months after the German troops entered Prague, the Jews of Prague had to be concentrated in the Old Town. Felix moved from Vinohrady to his grandmother‘s house on Dlouhá Street. When the new Protector Heydrich came to Prague, one of his first steps was to choose a place to concentrate the Jews from the Protectorate, and later some Jews from Germany and Austria, the Netherlands, Denmark, Hungary, Slovakia, and small groups of Jews from other countries in occupied Europe. As early as 1939, an inventory of all the Jews of the Protectorate of Bohemia and Moravia was made. However, they had no idea that this would mean transports and the horrors associated with them.

The Jews were subjected to a number of repressions, ranging from the surrender of property and pets to various prohibitions, such as not being allowed to visit cultural institutions or enter certain places in Prague. Everything had the status of a political decree, and even the slightest and trivial violation of one of these prohibitions or decrees made the person concerned a political prisoner and threatened him with Mauthausen or the Terezín Small Fortress, which meant almost certain death for the Jews. „And at the Small Fortress, Jews did not die in the normal way. They were massacred. They were tortured to death. In all, fifteen hundred Jewish political prisoners passed through the Small Fortress. Five hundred of them were tortured to death. And the other thousand who survived were transported by the nearest transport to an extermination camp, marked ‚RU‘ (Rückkehr unerwünscht). Twenty of them returned after the war. But we didn‘t know any of this at the time.“

Felix Kolmer was at that time riding down the Lužnice and Vltava rivers with the scouts. „At night the gendarme legitimized us. He saw that I had a J in my legitimation. He was a decent man.“

Many Jews tried to escape. However, the Nazis arrested a number of them by means of provocation (e.g. by offering to allegedly mediate their escape). This was also the fate of Felix‘s father-in-law. Within a fortnight he died in Mauthausen.

 

Terezin

Then came the first transports. To Lodz, to Minsk... And to Terezín. On the very first one, on November 24, 1941, Felix Kolmer also left as a member of the so-called Aufbaukommando1). „That was 342 young boys between the ages of eighteen and twenty-two. Plus some older ones who were sent there to set up the camp leadership. We went there because we were young and almost all of us knew a trade. We were the only ones arrested in a particular way. We received draft cards from the Prague Jewish community, telling us to report to Hybernska (today‘s Masaryk) station at 5 a.m. on November 24. So we gathered there. Each of us had a rucksack, food for three days, as prescribed. We thought we were going to do some work and then go back to Prague for the weekend. But the gendarmes came, and eventually the SS and the so-called SchuPo (Schutzpolizei), who surrounded us, we were arrested and loaded into wagons. We had no idea where we were going.“

It was Bohušovice. Finally, they walked three kilometres to Terezín, to the Sudeten Barracks. Their task was to evacuate the civilian population from Terezín and to convert the town into a concentration camp. After that, Felix joined a squad that delivered food from the central warehouse to the kitchens. Twice a week he was escorted to the Small Fortress, where he worked as a carpenter or joiner. „The SS man stood by me all day. He was my bodyguard. He made sure that I didn‘t come into contact with the prisoners. But what I saw was enough for me. The inhuman abuse. I saw Jews with their arms broken, forced to work by the SS with whips. Of course, that was impossible. So the whipping went on until they killed the man.“

In December 1941, Felix‘s mother and grandmother came to Terezín. However, my mother died of encephalitis within two days.

The members of the first Terezín transport had the opportunity to write down in their personal cards the loved ones they wanted to protect from the next transport. In addition to his mother and grandmother, Felix also wrote down a girl he had known since he was four years old, whom he eventually married in Terezín. And her mother. But he didn‘t save her. She was transported to Auschwitz and died in the gas chamber during the largest mass execution of Jews there. The Kolmers were married three times. The Terezín marriage had to be officially confirmed in 1945 in Prague, but in 1948 the original marriage was finally recognized.

Felix was also a member of the Terezín underground movement. His task was to find one of the underground passages leading out of Terezín, the existence of which was known. After about six months, he did find one such exit. He disappeared from Terezín twice, but always returned before the count.

 

Change of tactics

The Germans, however, began to fear the possibility of a revolt, changed their tactics, and eventually 18,000 young people went to Auschwitz. Among them was Felix Kolmer on October 16, 1944. Most of them did not survive.

„135,000 prisoners passed through the Great Fortress, 35,000 of whom died there. Another 87,000 were transported to an extermination camp. Of those, only three hundred thousand did not die. And I, by chance, am one of them.“

Osvestim

By arriving at Auschwitz, they were actually condemned to death. They were no longer tattooed, nor were they registered in the register. „We came to Auschwitz as a transport of 1,500 people. The next day there were 250 of us. On the first day, after the first selection, the famous SS doctor Dr. Mengele sent 1,250 people to the gas chamber. With a smile, calm, polite instructions, he sent them to their deaths. For the first two hours in Auschwitz, I had no idea what was going on. I only saw the flames shooting out of the chimneys. But then I thought to myself, of course, people are dying here too, so they burn them. That‘s in every crematorium.‘But I had no idea about gas chambers with the capacity to kill eight thousand people a day.“

 

The brain wasn‘t buying it.

„I remember the arrival well. It was beginning to dawn. There were people in convict clothes on the ramp. That was the first time we saw convict clothes. Because even at the Little Fortress there were no convict clothes. There were old French uniforms. One man came up to me and said, „There‘s no way out of here. The only way out is through that chimney over there.‘ I thought he didn‘t have all five together. I didn‘t understand where I was. My brain wasn‘t picking it up at all. Then I saw children and old people walking in fives on one side. These were people over 42 years old. And that‘s when I realized they were probably going to die. But the gas chambers didn‘t tell me anything yet.“

 

Survive the next minute

„In Auschwitz, it was as light at night as day. From the flames shooting out of the five crematoria. There was a sweet smell, or rather a stench, over the whole camp. The smell of human bodies burning in fifty ovens. The crematoria stood right next to the five gas chambers. They had the capacity to kill eight thousand people a day. But in all the Auschwitz camps, an average of about 12,000 people died every day. The other four thousand were either tortured to death or, when they were unable to work any more, very often had to bend over right at the workplace and their spine was broken by an SS man or a kapo with an iron bar or some kind of stick. There we had only one thought. To survive the next minute, the next hour, maybe the next day. And maybe, with luck, a week. But we could think no further.“

„I said to myself, `I‘m a little stronger than most of the others, trained by scouting, so I‘ve got to survive this and maybe I can help someone if they need it.‘ That was a thought that helped me a little. Anyone who had a goal that benefited someone else had more power to survive than someone who didn‘t set any such goal.“

 

Unplanned escape

Felix Kolmer was eventually assigned to work in the sulphur mines, in one of the Auschwitz branch camps. It had a reputation as a camp of no return. One night they were herded up a ramp and into cattle pens. In the next carriage he saw former fellow prisoners from Terezín and managed to run over to them from his carriage. Thus he escaped, without realizing it at the time, from the Auschwitz area. He got to the area of the next big concentration camp, Gross Rosen - the Friedland camp. This was a camp where it was possible to survive. But of course there was no idyll. Above all, there was terrible hunger.

„When the hunger was so great that people were dying at work, the camp commander took some prisoners and drove forty kilometres to the front. There they dug up the buried entrails of fallen horses and brought them back to the camp. They dumped them out to be cleaned and cooked in the kitchen so that the soup would have at least a little fat in it. And we‘d go down on the raw intestines, with the horse‘s excrement still inside, and we‘d nibble on the fat. When you‘re hungry, you‘ll do anything to have one bite.“

 

The most beautiful symphony

From the first minute of May 9, 1945, there was peace. But the Germans and Soviets fought on, and on the night of May 9-10, the Soviets bombed the power plant that, among other things, supplied electricity to the camp fence. When the prisoners saw that the lights were out, two hundred of the six hundred escaped. Felix among them. Schörner‘s army was in Czechoslovakia, so they fled towards Germany. Forty kilometres from the camp, the Soviet-German front was just standing. Every day they heard the explosions from the cannons. Felix Kolmer recalls, „For us, however, it was the most beautiful symphony, the symphony of the coming freedom.“ They crossed the Krkonoše valley and reached the Red Army. It broke the front the next day and they returned with it to Friedland.

 

Home at last

And finally they could go home. On the way, Felix almost lost his life at the last moment during the battle for the Choceň railway station. But he eventually made it to Prague, where he was happily reunited with his wife, who had returned from Terezín. 

His first journey after his return led him to the scouts in Krkonošská Street. There he met Jan Špála, with whom he had been in the troop for several years. His father, the painter Václav Špála, organised a party in his villa in Ořechovka in his honour. „And there I was in a borrowed suit, fifty kilos in weight, concentration camp haircut, part of my head shaved, part of it bearded,“ Professor Kolmer recalls with a smile today.

 

Professor of acoustics and life

Influenced by his father, Felix was interested in electrical engineering from an early age and wanted to become an electrical engineer. However, the anti-Jewish repression first turned him into a carpenter‘s apprentice, then sent him to a concentration camp. After the war, he began attending vocational courses and eventually entered the Faculty of Electrical and Mechanical Engineering. In 1949 he passed his state exam and got a job at the Research Institute of Sound, Image and Reproduction Technology. In 1959 he made his candidacy and in 1965 he received his doctorate of science. From 1962 he worked in research and lectured in physics and acoustics at the Faculty of Electrical Engineering. In 1982 he received his professorship and joined FAMU, where he still teaches today. He is a world leader in the field of acoustics and has contributed significantly to the development of the field in this country. He is a member of a number of Czech and international professional institutions, and has received numerous awards, both professional and for his tireless work in the process of compensating the victims of Nazi terror. He is the author or co-author of many publications.

Professor Kolmer sees his life as follows. Or at least I am not so aware of the bad ones. And I am not suspicious. Thus, I think the better of people rather than the worse. Years later, I‘ve come to realize that it‘s actually my luck.“