Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Kolzrt (* 1929)

• narozen 6. dubna 1929

• vystudoval pedagogickou fakultu v Praze a FTVS

• po skončení školy působil jako učitel

• v roce 1968 podepsal 2000 slov

• po srpnových událostech nesměl učit občanskou nauku

• vystoupil z KSČ

• v roce 1974 mu bylo zakázáno vyučování na všech školách v ČSSR

• zaměstnán jako skladník v semilské pekárně

• práce v Modřanských strojírnách

• po roce 2012 uděleno čestné občanství města Semily

Dětství

Oldřich Kolzrt se narodil 6. dubna 1929 v Železném Brodě. Ačkoliv v tomto roce začala světová hospodářská krize, dětství prožíval v poklidném prostředí s rodiči a mladším bratrem. Tatínek pracoval před válkou jako městský strážník v Železném Brodě, byl členem Sokola, aktivním občanem a dobře fotografoval. Oblíbené byly jeho výstavky fotografií z brodského městského života, které pravidelně vystavoval ve výloze místního železářství.

Maminka pocházela z Moravy, byla v domácnosti a do Železného Brodu se přistěhovala původně jako služebná k místnímu lékaři.

Válka

V roce 1935 abdikoval prezident Masaryk, novou hlavou státu se stal Edvard Beneš a Oldřich Kolzrt nastoupil do první třídy základní školy v Železném Brodě. Vyučoval ho přísný ředitel a kantor Beneš, který žáky nešetřil a pravidelně jim udílel tehdy běžné tělesné tresty.

Všeobecnou mobilizaci a pozdější zábor Sudet v roce 1938 vnímali občané Železného Brodu velmi intenzivně. Otec narukoval do armády a byl se svou rotou umístěn u Harrachova. Silnou vzpomínku má Oldřich Kolzrt také na rozhlasový projev generála Syrového, který byl vysílán na železnobrodském náměstí, přičemž právě během projevu přicházeli od Jablonce vojáci, kteří museli opustit pohraničí.

Během války proběhly transporty železnobrodských Židů, mezi nimi i některých pamětníkových spolužáků ze základní školy. V roce 1940 začal chodit na gymnázium v Turnově, a přestože se všichni snažili, aby výuka probíhala normálně, válka ji v mnohém ovlivňovala – muselo se učit z velké části německy, budovu gymnázia zabrala německá armáda pro lazaret, a tak se učilo v kotelně chlapecké školy. Koncem války výuku přerušovaly nálety a během osvobození se chodilo do školy pouze jednou týdně pro domácí úkoly.

Po začátku války otec nastoupil na městském úřadě a zároveň pracoval pro odboj, v důsledku čehož byl později asi tři čtvrtě roku vězněn ve Valdicích, naštěstí byl poté propuštěn. Během osvobození byl otec členem revolučního národního výboru a zároveň skupiny, která osvobozovala Jablonec nad Nisou. Oldřich Kolzrt musel během osvobození zůstat doma s matkou, bratr jako automechanik byl potřeba jako pomocník osvoboditelů. „Mezitím se vraceli od Liberce vězňové z koncentračních táborů, mezi nimi byl také jeden Broďák. No, nevím, já jsem potom radši odtamtud utíkal. Pochopitelně si chtěli vybít zlost za to, co zkusili, na těch esesácích, takže třeba vzali dlažební kostku a začali je mlátit.“

Po válce na vojnu

Pamětník maturoval v roce 1948 a stejně jako ostatní spolužáci se potýkal s nově zavedenou ruštinou, která se naštěstí stala povinným maturitním předmětem až o rok později. Z původního kolektivu šla k maturitě méně než polovina studentů, mnoho z nich během války či po ní odešlo do jiných měst. Po absolvování gymnázia studoval v Praze na pedagogické fakultě tělesnou výchovu, zeměpis a občanskou výchovu. Po absolutoriu v roce 1951 nastoupil na vojnu do Havlíčkova Brodu, kde sloužil u prvního leteckého spojovacího pluku. I přes přísný režim a všechny strasti vojenské služby rád vzpomíná na možnost sportovat, na vojně byl členem volejbalového, basketbalového a atletického oddílu a jednou z výhod byly také štramácké modré letecké uniformy.

Učitel na cestě

Po skončení vojny dostal umístěnku do základní školy v Podmoklicích (součásti Semil), kde učil dva a čtvrt roku, než byl přemístěn na školu do Železného Brodu, kde s místními žáky nacvičoval sestavu na spartakiádu. Poté byl opět přemístěn, tentokrát na gymnázium v Semilech, kde byl v té době velmi dobrý kolektiv zkušených učitelů. Založil zde atletické družstvo a inicioval stavbu atletického hřiště podle návrhu uznávaného odborníka, architekta Sibery. Stavbu pod vedením Oldřicha Kolzrta budovali především žáci gymnázia, semilští občané se veřejných brigád příliš neúčastnili. „Možná, že to v Semilech udělala radnice, když jsme stadion dokončovali, tak jsme dostali přípis od tehdejšího starosty, že mládež je potřeba vychovávat zejména po stránce zemědělsko-pěstitelské, a ne sportovní, a že nám strhnou nějaké peníze.“

Rok 1968

Ve stejné době Oldřich Kolzrt vystudoval dálkově ještě Fakultu tělesné výchovy a sportu, aby měl plnou aprobaci. Byl velmi oblíbeným učitelem, studenty v hodinách občanské výchovy nechával diskutovat i o citlivějších politických tématech. Rád s nimi jezdil na sportovní kurzy na Dvoračky nebo na Mísečky. V roce 1958 vstoupil do KSČ. Ke vstupu ho přesvědčila kolegyně, která měla snahu ve škole věci zlepšit. „Pak jsem podepsal 2000 slov v osmašedesátým a dával jsem veřejně najevo svý myšlení. Ještě k tomu členství ve straně, neříkám, že bych se chtěl omlouvat, to je, jako když říkám, že jsem neuměl říct ne. Já jsem měl skoro každý den odpoledne nějaký kroužek, volejbal, basket, a většinou jsem si ty kroužky dával, když byly stranický schůze. Takže na konci roku se konstatovalo, tady soudruh Kolzrt byl pouze jednou, no tak on má kroužky, takže to bylo dobrý.“

Pamětník vždy veřejně obhajoval svobodnou diskusi, demokratické principy a zrušení cenzury tisku. Po srpnových událostech roku 1968 se situace ve škole zhoršila, objevily se neshody s vedením školy a Oldřichu Kolzrtovi byla pro nespolehlivost zakázána výuka občanské výchovy. Nespokojenost s poměry nakonec vyústila v to, že pamětník ještě s dalšími dvěma kolegy vystoupil ze strany; později bylo toto vystoupení změněno na vyloučení.

V roce 1970 byli všichni přeloženi na jiné školy. Oldřich Kolzrt nastoupil na gymnázium do Trutnova a i zde se mu podařilo najít mezi kolegy přátele, s nimiž utvořili partu a o prázdninách společně jezdili poznávat slovenské hory. „A pak jsem dostal list z krajskýho národního výboru, že mě propouštějí ze školských služeb z důvodu, že bych kazil mládež a nabourával jejich socialistické smýšlení, a že mě nemůžou zaměstnat ani nikde jinde ve školství.“

Dělníkem a sportovcem 

Najít práci mimo školství nebylo pro absolventa dvou pedagogicky orientovaných vysokých škol jednoduché, navíc měl špatný kádrový posudek. V několika podnicích jej odmítli, setkal se s arogantním i alibistickým jednáním, až nakonec našel práci jako skladník v semilské pekárně. „No a pak jsem se dostal tady do pekárny, do skladu, a to bylo 1. září, ten první den. A ten sklad byl otevřenej k tý bayerový textilce a viděl jsem děti, jak jdou do školy a ze školy, to byl snad nejhorší okamžik z toho dalšího života.“

V roce 1976 se manželům Kolzrtovým narodila dcera. Problémy v zaměstnání měla i manželka, také pedagožka, která byla přeložena na školu do Jilemnice a později se jí podařilo najít lepší zaměstnání v Praze, což bylo důvodem pro stěhování celé rodiny.

V Praze pamětník nastoupil do Modřanských strojíren, kde začínal jako šponař, později si vyzkoušel i další dílenské práce a skončil jako frézař. Díky vstřícnému vedoucímu si mohl dokončit odborné vzdělání, chodil do učňovské školy a v padesáti letech získal kvalifikaci frézaře páté třídy. V Modřanských strojírnách byl velmi dobrý kolektiv a v tomto zaměstnání zůstal Oldřich Kolzrt až do roku 1995. Bohužel zde také utrpěl pracovní úraz ruky, kvůli kterému už nemůže hrát na housle a zobcovou flétnu.

Pamětník byl nadšeným sportovcem, věnoval se zejména atletice a působil také jako trenér. Od mládí cvičil v Sokole, byl členem házenkářského oddílu a dětství trávil s kamarády sportováním v okolí Železného Brodu, které skýtalo mnoho příležitostí pro zimní sporty. „Vosky na lyže nebyly, zažehloval se ševcovský vosk žehličkou na prádlo. Brusle, na začátku byly šlajfky na šroubek, začínal jsem s bruslemi o dvě čísla většími. Kolo bylo jedno pro celou partu kluků.“

I poté, co Oldřich Kolzrt opustil školní prostředí, chtěl pracovat s dětmi. Na Zbraslavi tedy vedl tenisovou školičku pro děti od sedmi do deseti let. 

V roce 2012 bylo pamětníkovi uděleno čestné občanství města Semily.