Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Komárek (* 1931)

• narozen 28. května 1931 v Brně

• rodiče před válkou působili ve vedení Sokola ve Znojmě

• svědek dramatických událostí ve Znojmě po vyhlášení Mnichovské dohody v roce 1938

• otce Josefa Komárka odsoudili k 8 letům vězení za účast v protinacistickém odboji organizovaném Sokolem (OSVO)

• po válce vystudoval biologii na Masarykově univerzitě v Brně

• do roku 1970 člen KSČ

• v pol. 60. let přeřazen kvůli politickým názorům z pražského Mikrobiologického ústavu ČSAV do méně exponovaného Botanického ústavu ČSAV v Třeboni

• od roku 1970 pracoval jako řadový pracovník laboratoře

• v roce 1989 se zúčastnil první československé expedice na Antarktidu

• po roce 1989 stál u zrodu Přírodovědné fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích

• v letech 1991-1998 vedl katedru biologie na JČU

• světový odborník v oblasti algologie

Rodiče Jiřího Komárka nikdy nebyli členy žádné politické strany, vyznávali sokolství a demokratické ideály první republiky. Josef Komárek se po válce stal ředitelem znojemského stavebního úřadu. V úřadu zůstal i po roce 1948. Netrvalo tehdy dlouho a přišli za ním komunističtí předáci s přihláškou do KSČ. „Oni mu prostě položili na stůl přihlášku dokonce pro celou rodinu a řekli mu: ,Tak to podepíšete nebo.´ Josef Komárek si stále dobře pamatoval pět let, které strávil v nacistickém kriminálu za účast v protinacistickém odboji. „Na tu noc se doposud pamatuji. Celou noc se třásl na posteli. Maminka ho utěšovala. A tatínek se ráno, to si pamatuji velice dobře, zvedl, šel do koupelny, přišel z koupelny a říkal: ,Já se už se podruhé do politického kriminálu dostat nechci, tak to podepsal.“ Vstup do KSČ tehdy podepsali všichni. Ludmila Komárková ze strany záhy vystoupila. Jiřího Komárka stejně jako jeho otce vyloučili z KSČ za otevřenou podporu reforem Pražského jara po srpnu 1968.

Rodiče se velmi angažovali v Sokole

Jiří Komárek se narodil 28. května 1931 v Brně. Dětství prožil ve Znojmě (Znaim), kde jeho otec Josef Komárek zastával důležitou pozici stavebního inženýra na městském úřadě. Matka Ludmila Komárková, roz. Kolíbalová, před válkou pracovala jako učitelka. Rodině se do roku 1938 vedlo dobře, vlastnili dům v centru města. „Takže jsem se narodil v tom, čemu se říkalo buržoazní původ,“ shrnuje to pamětník.

„Tatínek s maminkou se velice silně exponovali v Sokole. Dokonce jako vedoucí a i v náčelnictvu Sokola.“ Rodiče byli svou sokolskou a vlasteneckou činností ve Znojmě, kde před válkou žila velmi početná německá menšina, všeobecně známí. Jiří Komárek vypráví, že tehdy ve Znojmě mezi Čechy a Němci docházelo k více a více národnostním konfliktům a nálady ve městě se v průběhu 30. let velmi rychle zhoršovaly. „Měli jsme v té době vytlučená okna například, právě proto, že tatínek byl hodně činný v Sokole a byl známý tímto směrem,“ vzpomíná, jak se jejich rodina v 2. polovině 30. let stala terčem německých nacionalistů.

Rozstříleli nám kufr u auta

Podpisem Mnichovské dohody v září 1938 se Znojmo jako německý Znaim stalo součástí Třetí říše. Situace ve městě se tehdy vyhrotila natolik, že mnozí čeští vlastenci museli za velmi dramatických okolností uprchnout. „Odjížděli jsme ze Znojma prakticky se dvěma kufry v autě. Dokonce s rozstříleným kufrem od auta. Poněvadž se po nás tehdy střílelo,“ tak Jiří Komárek dnes vzpomíná na noc, kdy utíkali z rodného města. Ze Znojma odjeli do Brna, kde pobývali několik měsíců u dědečka. Otci se nakonec podařilo sehnal místo na městském úřadě v Třebíči, ale ani tam rodina nenašla klid.

Otec se zapojil do protinacistického odboje

Josef Komárek se hned na začátku války zapojil do odbojové organizace Obec sokolská v odboji (OSVO), kterou organizovali bývalí členové Sokola spolu s Obranou národa či Politickým ústředím. Otcova konspirace nevydržela dlouho a při jedné z prvních velkých vln zátahů na bývalé sokolské činovníky otce zatkli. „Nakonec musím říct, že mu to asi zachránilo život, protože všichni účastníci z této vlny šli před soud,“ dodává, že jen málo z těch, kteří byli zatčeni později, se vrátilo, bez soudu je posílali do koncentračních táborů. V souvislosti s tím zmiňuje svého strýce Jaroslava Potočka, sokolského funkcionáře, který byl za odbojovou činnost zatčen ke konci roku 1941, vězněn by v Brně Pod Kaštany a v koncentračním táboře v Osvětimi, kde 28. března 1942 zemřel.[1]

Příslušníci gestapa otce zatkli přímo v práci na městském úřadě. Před odvezením do vazby s ním ještě zajeli domů. „Otec přišel v doprovodu gestapa. Jenom se zabalil, rozloučil se s námi a zmizel skoro na pět let.“

Josefa Komárka odsoudili k osmi letům v pracovním táboře na severu Německa v oblasti kolem Neumünsteru. Strávil tam celou válku. Ačkoliv mu rodina mohla poslat jeden dopis měsíčně, nevěděli, co se s ním děje, ani jak se mu skutečně vede.  Když se po válce vrátil domů, o tom, co v lágru zažil, mnoho nemluvil. „Vrátil se nemocen a byl do jisté míry invalida, protože měl nějaký úraz. On měl dokonce nějaký pracovní úraz. Z toho se dostal, ale trpěl tím až do konce života,“ vzpomíná na otce pamětník.

Maminka nás živila zahradničením

Doba po otcově zatčení byla pro všechny velmi složitá z mnoha důvodů. Rodina netrpěla jen tím, že nevěděli, co je s otcem, ale ze dne na den se ocitli ve velmi komplikované sociální situaci. Matka a desetiletý Jiří měli velké problémy najít ubytování a často se stěhovali. „Nejdřív jsme bydleli v takové jako novostavbě. Potom jsme se přestěhovali do nově postaveného domu, ale pak ten majitel nechtěl, abychom tam bydleli. On byl, abych to řekl, zaměřen dost proněmecky. A nechtěl, abychom tam bydleli,“ vysvětluje. Matka nakonec našla podnájem v malém domě na okraji Třebíče, kde nebyli nikomu moc na očích a kde válku přestáli. Nedlouho poté se k nim přistěhovala matčina sestra, vdova po Jaroslavovi Potočkovi, se syny Jiřím a Ivem Potočkovými, které pamětník dodnes považuje za své bratry.

Ludmila Komárková jako žena uvězněného člena protinacistického odboje nesměla učit a ani ji nikdo nechtěl zaměstnat. Spolu s jedním ze strýců zakoupila malé pole. „Maminka nás živila se strýcem v podstatě pouze zahradničením.“ Pamětník vypráví, že přesto všechno, co se dělo kolem, měla matka zahradničení velmi ráda a ráda pěstovala neobvyklé druhy zeleniny a dodává, že tím částečně obstarávala základní příjem pro rodinu. „Všechno tehdy bylo na lístky, tak tyto věci se dost prodávaly.“

Vrátili jsme se do mrtvého města

V květnu 1945 Třebíč osvobodila sovětská armáda. „My jsme ji tehdy nadšeně vítali. Šel jsem na náměstí v Třebíči a tam jsme vítali vojáky, kteří přišli,“ zmiňuje. Strýc, bývalý legionář, který prošel Ruskem, je velmi brzdil. „My jsme si mysleli, že maluje čerty na zeď nebo něco takového. Pochopil jsem teprve později, že taková byla jeho zkušenost,“ vypráví, jak strýcovo varování zaniklo v nadšení z konce války a osvobození ČSR.  

Brzo po otcově návratu z německého vězení se rodina přestěhovala zpátky do Znojma. „Otec byl hned povolán zpátky. Byl inženýr na stavebním ústavě. Znojmo bylo hodně rozbité, takže měl práce nad hlavu.“ Zároveň dodává, že se vraceli do mrtvého města. Většina Němců z města na konci války uprchla a ti, kteří zůstali, byli odsunuti. Jiří Komárek ve Znojmě nastoupil na gymnázium, kde v roce 1949 maturoval.

Přihlášky do KSČ měli připravené pro všechny členy rodiny

Otec pamětníka se poměrně rychle stal ředitelem stavebního úřadu. Netrvalo dlouho a za otcem přišli komunističtí předáci s přihláškami do KSČ. Přihlášky tehdy prý měli připravené pro všechny členy ředitelovy rodiny. Jiří Komárek si dodnes přesně vybavuje večer, kdy otec přišel z práce domů. Vypráví, že otec celou noc nespal, třásl se a k ránu vstal s tím, že do KSČ vstoupí. Nikdy nezapomněl na pět let strávených v německém vězení za účast v protinacistickém odboji a nechtěl se do vězení z politických důvodů dostat znovu. Vstup do KSČ podepsali všichni v rodině.[2]  „Ještě si pamatuji, že [otec] říkal: ,Snad to nebude tak zlý.´“

Podle vyprávění členství v KSČ rodině ze začátku pomohlo. Všichni mohli zůstat ve svém zaměstnání. Ale matka Jiřího Komárka ze strany záhy vystoupila, nesouhlasila s politikou KSČ, ani s tím, co se v zemi děje. Komunisté ji okamžitě vyhodili z místa učitelky a musela nastoupit na místo myčky nádobí v podniku Restaurace a jídelny (RaJ), kde poté pracovala až do důchodu.

Pravicový oportunista a progresivista

Jiří Komárek i jeho otec patřili k reformnímu křídlu v KSČ. Někdy v druhé polovině 60. let Jiřího Komárka z politických důvodů přeřadili z pražského Mikrobiologického ústavu ČSAV do nově založeného Biologického ústavu ČSAV v Třeboni, kde na něj nebylo tolik vidět. Do roku 1970 pracoval jako zástupce oddělení. I v Třeboni podporoval proreformní tendence uvnitř KSČ. S otcem tehdy pevně věřili, že se tím v Československu vše zlepší. „My jsme se velice zasazovali a propagovali Dubčekovy reformy. Když to skončilo, tak bylo jasné, že končíme. Nehledě k tomu, že jsme se natolik, řekl bych, zdiskreditovali, že nás vyloučili ze strany,“ popisuje vývoj po srpnu 68. Josefa Komárka oficiálně předčasně penzionovali, ale podle vyprávění pamětníka otce v podstatě vyhodili z práce.

Jiří Komárek byl v roce 1970 za otevřenou podporu komunismu s lidskou tváří sesazen z místa a vyloučen z KSČ. „V roce 1968 a v roce 1969 se [Jiří Komárek] jak v organizaci na pracovišti, tak i mezi zaměstnanci na pracovišti projevoval jako silně pravicový oportunista a progresivista a pro tyto teorie se také velmi angažoval,“ píše se v dokumentu StB hodnotícím politicko-bezpečnostní situaci v letech 1968-1969 v Třeboni. V textu je také zmíněno, že se se svými nesprávnými názory nevyrovnal ani v pozdější době a stáhl se do pozadí.[3]

Stal se z něho řadový pracovník laboratoře

V souvislosti se svým sesazením z funkce připomíná dva ředitele biologických ústavů Akademie věd, prof. Ivana Málka a prof. Slavomíra Hejného, kteří mu v období po srpnové okupaci Československa velmi pomohli a bez kterých by nad jeho kariérou visel velký otazník. Jejich zásluhou mohl zůstat na biologickém pracovišti jako řadový pracovník laboratoře a pokračovat ve výzkumu. „Mnoho lidí jim pak vytýkalo, že se nechali prověřit a ředitelovali dál, ale podle mého mínění by měli dostat metál, protože zachránili spousty lidí. Právě tehdy se běžně vyhazovalo z akademie a oni je zachraňovali.“ Pamětník vypráví, že právě oni stáli za rozšířením třeboňského pracoviště, kde ukrývali mnoho politicky nevyhovujících kolegů a mnoha lidem tím zachránili kariéru. „Byla to oddělení, řekl bych, téměř politických vyvrhelů.“

Chtěl jsem jezdit, ale chtěl jsem se také vracet

V 70. letech spolu s manželkou Jaroslavou Komárkovou, roz. Babickou, několikrát uvažovali o emigraci. „Já jsem si potom dal takový nějaký limit, že dokud budu moci pracovat v akademii, dělat svoji práci, tak neodejdu. A také jsem tu ještě měl rodiče. Byl jsem spokojen s Československem,“ vysvětluje, proč svou zemi nikdy neopustil.

Díky nakloněnému vedení mohl v 70. a 80. letech v ústraní v Třeboni plně odborně pracovat. I přes události roku 1968 mohly pokračovat spolupráce, které měli dohodnuté s odborníky z východní i západní Evropy. Pamětník hovoří o tom, že zejména v 70. letech nemohli jezdit do kapitalistických zemí. Aby udrželi styk se světovou vědou, jezdili v této době zahraniční kolegové do ČSSR. V závěru 80. let se situace pro Jiřího Komárka natolik zlepšila, že mohl občas jezdit na přednášky, konference i stáže. Na počátku roku 1989 se pamětník dokonce účastnil první československé expedice na Antarktidu ve skupině Jaroslava Pavlíčka.

Nikdy ho nenapadlo, že se dožije změny

„O tom, že ten režim skončí, jsem byl dlouho přesvědčen. Protože z obecného hlediska jakýkoliv systém, který má blokádu informací a který nemá zpětnou vazbu, tak musí nutně jednou zkrachovat,“ Jiří Komárek však dodává, že předpokládal, že to bude velmi dlouhý proces, a nikdy by ho nenapadlo, že se dožije pádu komunistického režimu. Sametovou revoluci a přechod od komunismu k demokracii hodnotí pamětník velmi pozitivně. „Najednou jsme se mohli plně realizovat. To, co je normální ve vědeckém světě, tak najednou jsme mohli dělat bez velkého omezení. Předtím člověk, i když měl přednášku nějakou populární v domě důchodců, tak to musel dávat schvalovat nějakému tajemníkovi strany.“

Jiří Komárek přišel za svou kariéru několikrát do kontaktu se Státní bezpečností. Je nutné zmínit, že se po roce 1989 objevilo jeho jméno v centrálním registru svazků a v registračním protokolu StB. StB si vedla na jeho osobu svazek, který byl zničen 8. prosince 1989, ale zápisy o něm zůstaly zachovány. Podle údajů v zápise byl veden od počátku 70. let jako agent. Jiří Komárek toto tvrzení naprosto odmítl a v roce 1995 podal žalobu proti Federálnímu ministerstvu vnitra ČR, kterou vyhrál. Jeho jméno tak bylo plně očištěno.[4] „Hlavně mi šlo o to, aby nikde nefigurovalo moje jméno v souvislosti s StB, protože já jsem s nimi skutečně nespolupracoval. To byla organizace, kterou jsme hluboce opovrhovali,“ vysvětluje dnes.

Hned po Sametové revoluci stál Jiří Komárek u zrodu Biologické (dnes Přírodovědné) fakulty Jihočeské univerzity, kde v letech 1991–1998 vedl katedru botaniky. Až do odchodu do důchodu pracoval v Mikrobiologickém ústavu Akademie věd v Třeboni. Dodnes patří mezi největší odborníky v oblasti algologie ve světě.

 

[1] Spolek pro pietní vojenská místa [online]. Kameny zmizelých [cit. 29.9.2023]. Dostupné z: https://www.vets.cz/vpm/45127-kameny-zmizelych-jaroslav-potocek/#45127-kameny-zmizelych-jaroslav-potocek.

[2]Pamětník si již přesně nevybavuje, kdy do KSČ s rodinou vstoupili. Podle archivních materiálů Jiří Komárek vstoupil do KSČ v roce 1963. Archív bezpečnostních složek, fond Okresní správa SNB Jindřichův Hradec, odbor VB – sekretariát náčelníka (J 5): inv. č. 116 – Politicko-bezpečnostní situace v Třeboni a v obvodě OO VB Třeboň v letech 1968 – 1969; inv. č. 145.

[3] Archív bezpečnostních složek, fond Okresní správa SNB Jindřichův Hradec, odbor VB – sekretariát náčelníka (J 5): inv. č. 116 – Politicko-bezpečnostní situace v Třeboni a v obvodě OO VB Třeboň v letech 1968 – 1969; inv. č. 145.

[4] Zdroj: Archív bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v sekci dodatečné materiály.