Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Martin Komárek (* 1961)

• narozen 13. února 1961 v Praze

• otec Valtr Komárek – ekonom a politik, jeden z představitelů pražského jara a sametové revoluce

• atmosféra 70. a 80. let

• studium filozofie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze 1979–1984, obor marxisticko-leninská filozofie a politická ekonomie

• vztah k disentu a studium filozofie na bytových seminářích, samizdat

• vstup do KSČ

• 1985–1989 členem redakce deníku Mladá fronta, vyhozen po Palachově týdnu

• sametová revoluce, návrat do Mladé fronty, převzetí deníku členy redakce

• působení v Mladé frontě v 90. letech

• vstup do politiky, ANO 2011, Andrej Babiš

Politický komentátor, bývalý člen KSČ a redaktor předrevolučních svazáckých novin Mladá Fronta, v době natáčení rozhovoru (2016) poslanec za hnutí ANO.

Otcovská autorita

Martin Komárek pochází z rodiny reformního komunisty a levicového ekonoma Valtra Komárka, který v letech 1964 - 1967 působil na Kubě jako poradce Ernesta CheGuevary. Martin, kterému tehdy byly tři roky, tak vzpomíná na černošskou chůvu a rodinného šoféra, který startoval starou Fordku úderem cihly do baterie, na byt v sedmém patře hotelu, odkud měli výhled na moře a na velký bazén, kam se chodili koupat. 

Po návratu do Prahy a sovětské okupaci v roce 1968 ovšem Valtr Komárek - jako jeden z čelných reformistů - upadl v nemilost KSČ a byl sesazen z postu generálního sekretáře Hospodářské rady ČSSR.

První srážku s komunistickou realitou zažil Martin Komárek právě během těchto dní. Jako sedmiletý tehdy napsal básničku proti sovětským okupantům, kterou jeho otec vzápětí roztrhal. Tehdy prý Martin Komárek pochopil, že se na veřejnosti neříká, co si člověk svobodně myslí, ale co se má říkat. V tomto vědomém rozporu se odehrával i jeho další život. 

Schizofrenní studium

Přestože Martin Komárek tvrdí, že neměl o komunistickém režimu žádné iluze a už jako student četl Rudé právo mezi řádky, vstoupil do Socialistického svazu mládeže (SSM). „Vnímal jsem to jako samozřejmou formalitu,“ vysvětluje. „Jen několik málo spolužáků bylo horlivých přívrženců režimu.“ 

Jeho otec jej prý vedl k tomu, že konformita je správná a vůli a pravidlům režimu je nutné se navenek přizpůsobit. „Doma se mluvilo o režimu otevřeně, v hospodě se také mohlo říct prakticky cokoliv, ale už se falšovaly životopisy, už se vědělo – to mě i táta učil, jak ho nesmírně ctím, tak za tohle se na něho trošku zlobím –, že se píše z dělnické rodiny, harmonické rodinné prostředí, naším cílem je budování socialismu… Tyhle kecy se člověk naučil s tím, že se musí na určitém místě v určitý čas říci a že potom je to dobré,“ vypráví. „Je to jakási mantra, která člověku umožňuje v té společnosti žít.“

Zároveň tvrdí, že měl rád USA a tehdejšího prezidenta Ronalda Reagana. Sdílel však široce přijímanou představu, že komunistický režim je tu navždy a jediná šance na zlepšení poměrů je „působit na své okolí a tím postupně kultivovat společnost i systém“.

V roce 1979 Martin Komárek nastoupil na Filosofickou fakultu UK, kde studoval obor marxisticko-leninská filozofie a politická ekonomie. Mezi „normalizačními dosazenci“, kteří přednášeli předměty plně poplatné komunistické ideologii, jako byl například vědecký ateismus, se prý tehdy nacházeli i kvalitní učitelé, kteří po povinném úvodu o výjimečnosti a jedinečnosti marxismu–leninismu pokračovali v kvalitní výuce. Zároveň ho ve vztahu k režimu i filosofii stále silně ovliňoval otec: 

„Táta tehdy věřil marxismu-leninismu a dal mi číst Materialismus a empiriokriticismus od Lenina ze svých studií v Moskvě,“ vypráví Martin Komárek. „Měl to podtrhané s výpisky, v podstatě cenná relikvie. Já jsem si to přečetl poprvé a dospěl k názoru, že to je blbost. Autorita otcova byla taková, že jsem si to přečetl podruhé, a dospěl jsem k názoru, že to je blbost. Ale pořád byla otcova autorita taková, že jsem si to přečetl i potřetí, dospěl jsem k názoru, že to je blbost, a uvěřil jsem svému vlastnímu názoru a zavrhl jsem marxismus…“

Současně s oficiálním studiem navštěvoval bytové semináře v prostředí disentu. Byl mezi posluchači přednášek Egona Bondyho, Pavla Bratinky a Daniela Kroupy. A přepisoval a rozšiřoval prý i filozofické texty zakázaných autorů, přestože od disidentů si udržoval odstup. Když se pak přes kamarády dostal k prohlášení Charty 77, odmítl ji podepsat.  

„Četl jsem ji s pocitem, že to je ono, to podepíšu, to je naprostá pravda,“ vzpomíná. A pak text odložil. „Co bude dál, když připojím svůj podpis? Jaké následky zasáhnou rodinu? Nebude to jen gesto, které v důsledku jen zeslabí šance na úspěch vést pomalou reformu systému?“ líčí své pochybnosti. Nakonec se rozhodl poradit se s otcem. Ten jej však podle jeho slov seřval. Následně spolu vedli dlouhou debatu, která vyústila v to, že se režim dá změnit pouze zevnitř a myšlenka Charty 77 je naprosto beznadějná. 

„Nechal jsem se umluvit a byla to asi chyba, možná ne,“ říká Martin Komárek. „Nikdy zpětně nezhodnotíme, co jsme udělali. Jestli to bylo správně nebo špatně. To se dozvíme až po smrti.“

Kultivovat zevnitř

Stejně jako váhal nad podpisem Charty, váhal i nad vstupem do komunistické strany. Členství mu bylo nabídnuto během vysokoškolského studia. Věděl prý, jaká je to „šaškárna“, bylo mu to velmi nepříjemné, nebavilo ho chodit na schůze, něco předstírat… „Je to mravní dilema a nepochybuji o tom, že mě to poškodilo,“ říká. Důvod pro vstup měl prý jediný - byl přesvědčený, že společnost je kultivovatelná pouze zevnitř, pouze opakováním Pražského jara. Jediná kalkulace při jeho rozhodování o vstupu do KSČ, kterou připouští, prý bylo přání učit na filozofické fakultě.

Na otázku, jak vypadalo ono kultivování společnosti zevnitř, odpovídá, že například s kamarádem z fakulty Miloslavem Ransdorfem napsali kritický dopis Ladislavu Adamcovi. Výsledkem bylo pozvání obou student k Mariánu Čalfovi, dlouhá diskuse nad stavem věcí, která vyústila v „uchlácholení“ dvou nespokojenců. 

V roce 1985 dospěl Martin Komárek k rozhodnutí, že na katedře nejde svobodně vyučovat ani při formálním dodržování politické linie. Tlak vedoucího katedry, přesvědčeného stalinisty, byl příliš velký. K tomu se přidala povinnost živit rodinu, což s mizivým platem asistenta nebylo možné. Odešel z univerzity a nastoupil do redakce deníku Mladá fronta.

Překvapený redaktor v Sovětském svazu

Prostředí v novinách Martina Komárka nadchlo - přátelský kolektiv, parta inteligentních lidí, bohémský pohodlný život… Vypráví o atmosféře v tehdejším stranickém tisku. 

„My jsme pracovní dobu začínali v deset hodin v pivnici U Karla v Panské ulici, což byl takovej kvelb s umakartovejma stolkama, kde se ještě stálo. Člověk si dal pivo za 1,70, rum za 4,10. Povídal s kamarádama, ve 12 se šlo na poradu, pak zase ke Karlovi. Tam se četly třeba i ty obtahy. Bylo to fakt takový bohémský, příjemný, hodně mě to pohltilo, ale taky jsem tam hodně času proflákal, protože to byl příjemně proflákanej čas.“ 

Všichni novináři přesně znali mantinely vymezené režimem a přijímali silnou autocenzuru. Martin Komárek pracoval jako redaktor zahraniční rubriky. Měl mimo jiné na starost dění v Sovětském svazu. Podle svých slov se stal exponentem perestrojky v době, kdy u nás naopak sílil tlak na jakékoli projevy svobody. 

„Četl jsem ruské noviny, občas tam jezdil, psal reportáže a komentáře. Zprávy přicházely z ČTK a jen se mírně upravovaly a krátily. V komentářích jsem se snažil popisovat pravdivě, co se tam děje, a také mnohé nevyšly… Zatímco Gorbačov byl světovou celebritou, tady spíš režim šrouby utahoval, protože věděl, že když by jen malounko povolil, tak padne…“

Hned při první pracovně studijní cestě do SSSR Martina překvapil skutečný stav věcí: „Když jsem viděl, že ti lidé nemají co jíst… Člověk měl představu, že je to tam přibližně stejné jako je to u nás nebo v NDR, kam jsme mohli jezdit. Že je tam taková chudoba, společenské rozdíly a mentalita je tak rozdílná, to jsem skutečně netušil. Černý trh, v regálech jediný chudičký kompot. Viděl jsem, že spousta těch lidí musí, aby se uživila, všechno vyrábět podomácku. Lékařská péče nesrovnatelně horší než naše. Bordel, zanedbané domy, hrozná protekce a nespravedlnost v tom všem… Na druhou stranu tam měli z mého pohledu fantastickou svobodu, intelektuálové mohli v podstatě říkat, co chtěli. Nikdo je za to nepronásledoval. To, co se smělo říct v Rusku, když by se řeklo u nás, tak by to bylo pomalu na vězení, jistě na vyhození z práce… Proto se cenzurovaly ruské časopisy a proto ty reportáže, které jsem tamodtud přivezl, také nevyšly.“

Zároveň ale přiznává, že i on občasl psal povinné oslavné texty o komunistických vůdcích, například Klementu Gottwaldovi. Rozhodně si prý nemyslel, že šlo o moudrého vláce, ale bál se, že když článek nenapíše, dostane výpověď. „Udělal jsem to, protože jsem tam chtěl zůstat,“ říká. „Když člověk znásilnil svoje přesvědčení, tak mu režim nechal velkou volnost. Srandu, zábavu, příjemné atraktivní prostřední, možnost i trošku cestovat a jezdit, žít si, jak chce. Bylo to něco za něco, takový dost nechutný obchod z dnešního pohledu.“

Výpovědi se však nakonec stejně nevyhnul. Během demonstrací Palachova týdne v lednu 1989 prý upravil titulky zpráv tak, aby vypovídaly o násilném zásahu Veřejné bezpčnosti a Lidových milicí proti demonstrantům. Musel proto noviny opustit. Následně nastoupil na placenou stáž do Ústředního výboru SSM.

Nespokojenost, víra a pokušení

Do listopadových událostí už se opět zapojil jako reportér Mladé fronty. Dne 20. listopadu 1989 připravoval s kolegy nové vydání, ale oficiální vedení deníku se do práce nedostavilo. Zástupci ÚV SSM, pod který list náležel, navštěvovali redakci a nabádali reportéry, aby nepodporovali revoluční dění. Čtvrteční vydání Mladé fronty bylo nakonec zabaveno, ale byl to poslední pokus o narušení práce již nezávislé redakce. Ta si záhy ze svých řad zvolila nové vedení.

Šéfredaktorem se stal Libor Ševčík, Martin Komárek z hlasování vyšel jako jeden z jeho zástupců. Vzpomíná na hektickou revoluční dobu, nadšení a vzájemnost všech lidí a nový začátek života: „Poprvé jsem v životě cítil možnost být doopravdy užitečný.

Dneshodnotí období od roku 1990 jako jedno z nejšťastnějších nejen pro střední Evropu. Své zklamání z polistopadového vývoje dává do souvislosti s neschopností politiků vytvořit efektivní státní systém sloužící lidem. 

„Největší selhání novinářů jako celku bylo neodhadnutí, jak moc se za hesly k přechodu k tržní společnosti a demokracii skrývá nekompetence politiků a naprosto šílené rozkrádání majetku těmi, kteří byli skutečně chytří, měli více informací nebo měli nějaký kapitál ze šedé ekonomiky z období socialismu.“

Nejspíš i proto se rozhodl pro vstup do politiky a stal se členem hnutí ANO. Nejasné je ovšem to, že šéfa hnutí ANO, Andreje Babiše ve svých komentářích dříve kritizoval za podezřelé a neprůhledné zbohatnutí a za šíření nepodložených zvěstí o korupci u jiných. Tedy právě za to, co na polistopadové politice kritizuje.

„Nevstoupil jsem k žádnému Mirkovi Dušínovi, k Rychlým šípům by mě stejně s mým kádrovým profilem nevzali, ale uvěřil jsem konkrétnímu Andreji Babišovi, který není žádný ideální člověk, snaha jeho a lidí okolo něj o nápravu toho, co je blbě ve státním aparátu… je naprosto upřímně míněná a já jsem si namlouval a namlouvám dosud, že v tom můžu se svými schopnostmi a zkušenostmi pomoci,“ vysvětluje Martin Komárek. 

V roce 2013 byl zvolen do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky z pozice lídra hnutí ANO 2011 za Liberecký kraj. Ve sněmovních volbách v roce 2017 už nekandidoval. Byl manželem básnířky Sylvy Fischerové. Má pět dětí.Od 19. září 2014 žije v manželství s Petrou Komárkovou.Je věřící křesťan, římský katolík.

Zdroje:

1), 2), 3) https://cs.wikipedia.org/wiki/Valtr_Kom%C3%A1rek (2. 7. 2016)