Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Komárek (* 1961)

Táhla nás touha žít jiný život

  • narodil se 19. května 1961 v Jeseníku

  • jeho snem bylo stát se pilotem

  • po neúspěšných žádostech o přeložení do Československých aerolinií se rozhodl emigrovat

  • na jaře 1987 s kamarádem přeletěl hranice do Německa

  • v Německu požádal o politický azyl, v květnu 1987 přiletěl do Bostonu

  • v USA se naučil anglicky a stal se pilotem

  • v Československu byl v nepřítomnosti odsouzen ke čtrnácti letům vězení, od prezidenta Havla dostal v roce 1992 milost

  • v roce 2023 žil v Kalifornii

Doufal jsem, že když vystuduju vysokou školu, dostanu se do aerolinek

Milan Komárek se narodil 19. května 1961 v Jeseníku, kde žil do svých patnácti let. „Většinu času jsme strávili venku hraním fotbalu, chozením po horách, v zimě hokej.“ Jeho největší zálibou ale bylo letectví. „Vycházel časopis Letectví a kosmonautika a na poslední stránce byly obrázky letadel z různých aerolinek. To jsem si vystřihoval a nalepoval do takovýho deníčku.“ Jeho snem tak bylo stát se pilotem a létat pro československé aerolinky. „Bylo mi řečeno, že pro ně můžou lítat jen vojenští piloti. Přihlásil jsem se do armády a doufal jsem, že když vystuduju vysokou školu, dostanu se do aerolinek.“

V patnácti letech začal jeho spolužák létat s větroněm, a tak se pamětník přihlásil do aeroklubu a začal létat také, a to až do doby, než odešel na vysokou vojenskou školu v Košicích. V roce 1984 ukončil školu, létal v Plzni, ale jeho žádosti o přeložení do československých aerolinek přišly vždy zamítnuté. „Když jsem viděl, že moji rodiče nikdy nebyli v komunistický straně,  a vypadalo to, že se do těch českých aerolinek nedostanu, a díval jsem se na život svých rodičů, kteří celý život nikde nebyli, tak jsem tak nechtěl žít. Ráno vstát do práce, pracovat a z toho života nic nemít. Můj sen byl cestovat po světě a lítat s letadly,“ říká.

V dvaceti sedmi letech jsem se nebál

Po řadě neúspěšných žádostí o přeložení se Milan Komárek v září 1986 spolu se svým kamarádem Robertem rozhodl, že z Československa utečou, přesněji řečeno uletí. „Trvalo nám šest měsíců naplánovat úlet do Německa. Vyšlo to, bylo mi dvacet sedm let a od té doby jsem se nikdy nepodíval dozadu. Přišel jsem sem a šel jsem za svým snem, lítat po světě a žít život naplno,“ popisuje. O jeho plánech nevěděla ani nejbližší rodina.

Dne 4. března 1987 si zabalil jen leteckou výstroj, letecký deník a na sebe vzal letecké kalhoty. „Ty letecké kalhoty mají spoustu kapes, tak v těch kapsách jsme měli náhradní ponožky, náhradní trenýrky a nějaký tričko. A diplom ze školy, dokumenty o leteckém výcviku. […] Nebylo to, jako když jedete na dovolenou, že si povezu s sebou dva kufry. To by se asi šéfpilot hrozně divil, když by mě viděl, že do helikoptéry strkám dva kufry, asi by se mě začal ptát, kam s tou helikoptérou hodlám odletět.“

Protože Milan létal v Plzni jako tréninkový cíl pro stíhače, sestřelu při úletu se nebál. Věděl, že když budou mít vypnutá světla, s velkou pravděpodobností je nikdo neuvidí. Když se s helikoptérou blížili k hranicím, slyšeli ve vysílačce, že k nim startují dva letouny, ale než doletěli k hranicím, byli už v Německu. „My jsme neměli žádné mapy, vlastně veškeré naše letecké mapy končily na hranicích České republiky. A když jsme přiletěli nad hranici, tak najednou se celá ta krajina hrozně změnila. Bylo to takový zelenější a hlavně, co jsme taky viděli, najednou na dálnici dvoupatrové autobusy. Ty v České republice za mého dětství jsem v životě neviděl.“ Doletěli až k Řeznu, které obletěli, aby našli letiště.

Tady máš pivo

„A najednou Robert viděl, že tam stojí mobilní radarová stanice v poli. Tak jsme tam přistáli u té radarové stanice, jsme vypli motory, vylezli z helikoptéry, tak tam byli čtyři vojáci z Bundeswehru a popíjeli pivo, měli tam takovou veselku. A když jsem jim lámanou němčinou řekl, že žádáme o politický azyl, tak první, co z něho bylo: ‚Tady máš pivo.‘“

„Zatkli nás a odvezli do vězení. Dali nám najíst a zavřeli nás do vězení, první noc jsme strávili ve vězení na policejní stanici.“ Poté je převezli do Alp. „Po čtrnácti dnech jsme se přestěhovali z toho hotelu a žádali jsme o politický azyl ve Spojených státech. Celý ten proces převzalo CIA, byli jsme na základně CIA v Mnichově a čekali, než se vyřeší politický azyl v USA. To trvalo asi tři měsíce,“ vypráví. Dne 27. května 1987 pak Milan Komárek přiletěl do Bostonu. „A začal tady život od ničeho, od nuly.“

Sestra mi nemohla zapomenout, že jsem jim zničil život

Poté, co uletěl z Československa, snažili se komunisté přesvědčit jeho rodiče, aby za ním přijeli do Mnichova a přemluvili ho k návratu. Rodiče z pamětníkova rozhodnutí nadšení nebyli, ale přemlouvat ho odmítli. Za jeho útěk ho ale pochválil jeho dědeček. „Můj děda měl opravnu aut, měl garáže a v roce 1948 mu ty garáže zabavili, nazvali ho kapitalistou a udělali z něj uklízeče do konce života. Když jsem byl v Mnichově, dostal jsem se k telefonu a zavolal jsem mu domů. Děda byl hrozně rád a řekl: ‚Konečně jsi jim to nandal.‘“ Naopak jeho vztahy se sestrou se zhoršily a do dnešní doby spolu příliš nemluví. „Mám sestru o dva roky mladší a když jsem utekl, tak její manžel byl můj bývalý spolužák a taky pilot. Jak se armáda dozvěděla, že jsme utekli, tak ho okamžitě propustili z armády. Hrozně dlouho jsem s ní nemluvil, nemohla mi zapomenout, že jsem jim zničil život.“ Milan Komárek byl pak v nepřítomnosti odsouzen na čtrnáct let vězení.

V Bostonu jsem začal život od nuly

Prvních deset let ve Spojených státech nebylo pro Milana Komárka nic jednoduchého. „Angličtina, práce, na všechno jste tady sám, žádná rodina, žádní příbuzní, kteří by vám pomohli. Takže jsme si museli věřit jenom my sami sobě a snažit se někam dostat. Jsem sem nepřišel do Států, abych jenom pobíral nějakou podporu, já jsem sem přišel zlepšit můj život. A hlavně, jak jsem říkal na začátku, cestovat a vidět svět. A vřele to doporučuji každému – cestovat a vidět svět.“

V Bostonu žil Milan Komárek s kamarádem Robertem pár měsíců a ještě téhož roku si pořídili staré auto a vydali se napříč celou Amerikou do San Mateo, kde bydlel strýc Robertovy přítelkyně, který do USA emigroval v roce 1948. „Nabídnul nám, že oba synové jsou v armádě a že má dvě vybavené ložnice, tak jsme se k němu nastěhovali a začali jsme hledat práci.“

Kromě učení angličtiny si Milan našel i práci, nejdříve začal tankovat letadla na letišti v San Francisku, poté jezdil s náklaďákem a následně si udělal pilotní zkoušky a doklady pro létání. „Po dvou letech jsem měl nalítáno dost hodin a angličtina se mi zlepšila.“

Svůj sen si tak Milan Komárek splnil. V roce 1992 dostal americké občanství a v témže roce požádal o milost prezidenta Havla, která mu byla udělena. V roce 1994 se poprvé vrátil do Československa. V dnešní době má nalétáno téměř 16 000 hodin, a přestože cestuje po celém světě, tak v Americe je nejspokojenější. Je to pro něj země, která mu umožnila, aby si splnil svůj sen. V roce 2023 žil v Kalifornii.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Terezie Vavroušková)