Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milo Komínek (* 1926  †︎ 2010)

• narodil se 20. června 1926 v rodině hutního mistra

• pilot, letecký akrobat, parašutista

• od roku 1942 účastník protinacistického odboje

• v roce 1948 se pokusil odejít za hranice, byl zadržen, krátce vězněn (duben-červen), pak amnestován

• odešel do Beskyd k partyzánům, při přestřelce zraněn, zatčen, odsouzen na dvacet let žaláře

• v letech 1948-1965 vězněn na Borech v Plzni, v Jáchymově, na Mírově, ve Valdicích a v Leopoldově

• v roce 1968 emigroval, po čase se usadil v Torontu (Kanada), kde založil nakladatelství Moravia Publishing Inc.

• šéfredaktor exilového týdeníku „Naše hlasy“

• od 1990 vydává česko-kanadský časopis Svědomí/Conscience

• zemřel 25. 5. 2010 ve Frýdku-Místku

„I pod oblohou je peklo.“

Začátek

Miloslav Komínek se narodil 20. června 1926 v rodině hutního mistra Josefa Komínka, zaměstnaného ve válcovnách ve Frýdku-Místku, a jeho ženy Marie. Vyučil se strojním zámečníkem a kinooperatérem (promítačem filmů). Odmala se zajímal o politiku, ihned po válce se začal i politicky angažovat: „Můj tatínek byl sociální demokrat, ale já jsem byl opačný, já jsem byl lidovec. To už asi tak bývá… Lidovec – protože já jsem měl kamaráda náměstka ministra dopravy a doprava tehdy vládla letectvu. Jelikož on byl předseda [strany] na Malé Straně v Praze, no tak dostal jsem se k tomu[k lidovcům], protože jsem s ním byl velmi často. (…) [Jmenoval se] Cuhra, inženýr Cuhra.“

V době nacistické okupace se zapojil do podzemní činnosti, v níž již byla angažována řada jeho příbuzných: „Mojí sestřenice manžel Karel Martínek, ten byl celou válku v ilegalitě. Zažil přepad Frýdku-Místku, tady byly jediná kasárna v republice, které se bránily Němcům. Já jsem pro něj dělal takové výbušniny, jak se říká, pekelné stroje, napojení na elektrický proud nebo na baterky. Já jsem pro ně dělal ty instrumenty. Já jsem to začal dělat teprve až od dvaačtyřicátého roku. Vyhodili vysoké napětí v Ostravě, vyhodili vysoké napětí v Lipníku[nad Bečvou]... To byly prakticky vojenské nebo partyzánské skupiny, jenomže nebyly v lese. Byli doma jako normální občané a přitom přes večer a v noci se dělaly tyto věci.“Karel Martínek zradou padl do rukou gestapa, byl vězněn i se svou nejbližší rodinou. Všichni válku naštěstí přežili.

Vzduch je naše moře

Vášní pana Komínka byl sport a v brzkém věku také začal s létáním – před válkou byl žákem Masarykovy letecké ligy. Po skončení II. světové války absolvoval výcvik pilota a parašutisty, stal se leteckým akrobatem: „… tak jsem se vrátil k tomu letectví. A sice že jsem dělal tu pilotní školu, dělal jsem jí v Praze, školu jsem dokončil a teď už začalo moje povolání – ne jako strojní zámečník, ne jako kinooperatér, ne jako filmař, ale letecký akrobat.“V letech 1945-1948 reprezentoval Československo na řadě mezinárodních leteckých dnů, podle jeho záznamů jich bylo 122. Cestoval po celém světě, vystupoval v Evropě, Asii, Africe i Austrálii. „Lítal jsem po světě, [byl jsem v] mnoha zemích. Když jsme ve vrátil do republiky v 47. [roce] před Vánocemi, tak tady se už připravoval Únor, Únor 48.“

Za svobodou?

Již v březnu roku 1948 se pokusil utéci za hranice. „Chtěl jsem se dostat ven, protože už na Silvestra jsem měl být ve Spojených státech, kde jsem měl natáčet dva letecké filmy, ale bohužel pas byl znehodnocený. Takže mi nezbylo nic jiného než utéct prostě pěšky. Vydal jsem se se studentama na pěší pochod, a sice na Mariánské Lázně. A dali jsme se na západní Německo. V Mariánských Lázních jsme vystoupili[z vlaku] a pak jsme šli pěšky. Bohužel, kilometr nebo dva od hranice jsem dostal průstřel břicha a zůstal jsem ležet. Študáci mě potom, když viděli, že přeci jen ještě dýchám, tak mě odnesli do jedné selské usedlosti a tam jsem se probudil, to už byly asi dva dny za mnou. [Já] jsem tam ležel ve stodole, na patře, kde je sláma, seno, apod. Tam jsem se probudil, přišel jsem tedy k sobě a nade mnou byl doktor a ten sedlák s manželkou. Když jsem viděl ten strach v jejich očích, protože už tehdy nemohli přechovávat, koho by chtěli. A za druhé to bylo pásmo, pohraniční pásmo, které bylo hlídané. Tam jste do toho pásma už musela mít potvrzení. Co jiného mi zbývalo, když jsem viděl tu hrůzu, tak jsem říkal: ,Doktore, tak jak to se mnou vypadá? Budu schopen ještě…‘ A on povídá: ,Podívejte se, nic vám nemohu zaručit, ale vzhledem k tomu, že to je čistý průstřel krajiny břišní, když nenastanou komplikace, tak to může být dobré.‘ Teď přišla neděle, 4. dubna, a já jsem se odhodlal, že z toho baráku uteču, protože jsem nechtěl, aby oni nesli za mě nějakou odpovědnost. Jenomže bohužel, tenkrát byla plískanice, sníh s deštěm, a když jsem už byl pár metrů od té hranice, už jsem padal, přecenil jsem svoje síly, dostal jsem velikánské bolesti, vlezl jsem do baráku a říkal jsem: ,Ať se děje vůle Páně, ať je cokoliv se mnou, hlavně že jsem trochu v teple.‘ Já jsem se plazil možná čtyři, pět hodin, co normální člověk by udělal třeba za půl hodiny.“

Záhadný kapitán

Nakonec byl vyčerpaný a unavený k smrti 4. dubna 1948 zadržen a odveden pohraniční hlídkou. „Tam mě zatkli, tam přišla smíšená hlídka – tehdy ještě to byla finanční stráž a esenbák – zatkli mě a potom mě odvezli na stanici pohraničního úseku. V té kanceláři, tam mě dotloukli, tam mě dobili. Když jsem ležel na zemi ve zvratkách a ve všem, co prostě z člověka jde vrchem spodkem, tak najednou stál nade mnou kapitán, to jsem věděl podle toho, jak ho oslovujou. Dával mi otázky, otázky, které padaly jenom v rodině, tzn. diskrétní otázky. Já jsem byl pokřtěný Miloslav a on mi říkal Milošu, tak jako v tomto kraji se to říká – ne Miloši, ale Milošu. Říkal takové ty rodinné detaily a já si říkám: ,Co to je za chlapa?‘ A pak najednou, když mi dal ještě poslední ránu, když mě zkopal, tak najednou si vzpomínám, říkám si: ,Pane Bože, vždyť to je tatínkův bratranec!‘ Ano, to byl on. Napsal potom tatínkovi zprávu, která šla přes tetu, tatínkovu sestru, že jsem ve vězení, že jsem zatčený a že si to odsedím, že to bude peprné. Tatínkův bratranec to byl, jmenoval se Jan Mokrý, bydlel v Českém Těšíně.“ Tento strýc byl nejprve prvorepublikový četník, sloužil na různých místech republiky a s rodinou svého bratrance, otce Milo Komínka., se příliš nestýkal. Se změnou režimu přijal i změnu uniformy a začal myslet „třídně“. Ačkoliv to byl pokrevní příbuzný, byl to vlastně pro pana Komínka cizí člověk. Přes svou sestru poslal otci Milo Komínka zprávu, co se stalo s jeho synem. Milo Komínek se napůl v mrákotách dostal do cely Státní bezpečnosti v Mariánských Lázních. Zde se setkal se spoustou převážně mladých lidí, kteří se buď jako on snažili dostat za svobodou, nebo v tomto úsilí pomáhali jiným. „Ztratil jsem vědomí, odvezli mě na Státní bezpečnost, potom mě odvezli do Prahy.“ Hrubé bití se nevyhnulo ani jemu. Bestialitu vyšetřovatelů podtrhuje i narátorova zmínka o tom, jak se stal svědkem týrání těhotné ženy. Ve své knize I pod oblohou je peklovyprávění zakončuje takto: „Pohled na tu zničenou postavu mladé ženy se šílenou tváří stařeny, oděnou do zkrvavených cárů, je pro mě tak otřesný, že ji budu vidět do konce svého života. Je tohle možné odpustit? Je tohle možné zapomenout?“

Po výsleších v tzv. Pečkárně a v Bartolomějské byl převezen na Pankrác. Když abdikoval prezident Edvard Beneš (19. června 1948) a byl zvolen jeho nástupce Klement Gottwald, začaly se věznicí šířit zprávy o brzké amnestii: „Byl jsem na Pankráci a přišel 20. červen a tehdy byla vyhlášená amnestie, protože abdikoval prezident Beneš a nastupoval Gottwald. Byla to podvodná amnestie, protože jedněmi dveřmi se pouštělo, druhými zase přiváděli ty lidi zpátky, pokud je chytli. Najednou spadla klec i na mě. Byl jsem předvolaný k výslechu na prokuraturu, to bylo v jedné budově Pankráce, věznice a soudu. A tam mi sdělila taková blondýna, že budu propuštěný, že na mě se vztahuje ta amnestie.“ Nemohl tomu uvěřit, protože při zadržení byl ozbrojen, měl ve své aktovce pistoli, granáty, dynamit a rozbušku. Na organizované skupiny, případy, v nichž byli pachatelé ozbrojeni, se amnestie nikdy nevztahovala...

Do hor

Milo Komínek byl přes svůj údiv skutečně propuštěn na svobodu, ale zároveň si uvědomoval, že dříve či později může být uvězněn znovu. Tuto jistotu mu dávala čerstvá zkušenost, kterou měl s represivním aparátem nové moci. Viděl pro sebe proto jen dvě možnosti, které mu předestřel jeden z jeho přátel: „Buďto znovu jít za hranice, může to vyjít, nemusí to vyjít, anebo půjdeš do hor, protože ty tam ty hory znáš. Tak jsem se rozhodl[odejít] do těch hor, domů jsem ani nešel. Tady u nás je důležitý průsmyk, Jablunkovský průsmyk, který spojuje Moravu se Slovenskem. Kolem toho průsmyku to bylo[vojensky] důležitý, tak jsme museli podávat zprávy, co se kam přiváží, odváží, jak je to chráněný. To ostatní v pozadí, jestli bylo něco plánované, to nevím. Každá organizace byla nějak nabouraná nějakýma zrádcema, takže vůbec nic nevyšlo.“Milo Komínek se, pod jménem kapitán Miko, stal členem skupiny Portáš-Jánošík, která operovala v Moravskoslezských Beskydech: „Stále se věřilo, že ten komunistický režim se povalí, že to padne. Bohužel, nepadlo to. Všude byla zrada, zrada, zrada. V mojí skupině v těch lesích byl taky zrádce. Já jsem v tom táboře měl speciální mapu[1:50 000] a mě nenapadlo, že tam budu mít zradu, a tak jsem měl označené místo, kde právě jsme. Ten udavač ukradl tu mapu a donesl jí na Státní bezpečnost. A tím nás dostali, na to měli psa, vím doteď, [že] se jmenoval Korda. Při útoku na nás nás v táboře bylo šest. Pes je dovedl přímo na to[vyznačené] místo a tam začala palba. Dostal jsem průstřel do nohy, tak jsem se tam taky složil. To bylo 6. srpna [1948].“Zmlácení odbojáři byli přepraveni do služebny Státní bezpečnosti v Českém Těšíně, později do vězení krajského soudu v Ostravě.

Soud

Den před konáním soudního procesu připraví bachaři pro Milo Komínka tvrdý „žert“: v noci ho vyvedou z jeho cely na nádvoří věznice, nasadí mu na krk oprátku a jeden z nich cosi předčítá. Pak se na něj vrhnou a zmlátí ho. To celé měla být generálka na nejvyšší trest, který ho nemine... Přelíčení proběhlo u Zemského soudu v Ostravě. Soudní divadlo té doby se neobešlo bez čtení rozhořčených dopisů a rezolucí ze závodů a továren. Pracující lid jednohlasně požadoval trest smrti pro nepřátele republiky: „6. října [1948] jsem měl soud a u soudu vyřkli dvacet let těžkého žaláře. Obžaloba byla, že jsem byl jako velitel skupiny, která chtěla násilnou formou svrhnout socialistickou vládu pomocí zbraní a za pomoci nepřítele. Měl jsem ještě veliké štěstí, že jsem byl souzen 6. října a že ten skutek se stal ještě v srpnu, protože už v listopadu byl nový zákon, to byl tzv. 231 a to už byly šibenice, na každou blbost byla šibenice.“Milo Komínek byl souzen společně se svými pěti kamarády. Jejich věk byl mezi 17-21 lety. Odsouzeni byli celkem k 53 letům žaláře...

Bory – veliká hrobka

Po uchopení moci komunisty se věznice plnily nebývalou rychlostí. „Potom mě odvezli na Bory. Tam jsem přišel 11. října[1948]. Co jsem tam viděl, to byla pro mě hrůza: chlapi zakovaní v železech, to byla do té doby pro mě španělská dědina. Těch zlodějíčků tam moc nebylo, to plnili političtí vězni, třeba i vzdálení politiky: nesl leták v kapse, ani si ho pořádně nepřečetl – pak ho někdo viděl, udal ho a on do toho spadnul a dostal patnáct roků. Tehdy se soudilo za nic. Kriminály se plnily. My jsme byli v cele pro jednoho, tzv. samotka, a byli jsme tam tři, čtyři. Měl jsem to štěstí, že jsem byl přidělený na společnou celu a na té cele byl generál Pešek, generál Nosál, arciděkan z Domažlic, byl tam děkan z Domažlic, Brukner se jmenoval, byl tam ministr techniky Kamenický....“Na celách se scházejí lidé odsouzení různými soudy za různé trestné činy. Setkává se zde vrah s policistou, který jej usvědčil, bývalý voják československé zahraniční armády s bývalým členem gestapa apod. Také pan Komínek zde potkal různé zajímavé lidi, např. členy bývalé protektorátní vlády. Jedním z jeho spoluvězňů byl Jaroslav Krejčí: „To byl jeden z prvních, s kterým jsem byl na cele. Já jsem mu třeba říkal: ,Ty, Jaroslave, prosim tě, co tě to napadlo číst ve Vsetíně vyhlášku, kde jsi mluvil [o tom], aby lidé udávali partyzány?‘ Jenomže on byl slaboch. Potom ho to stálo doživotí, nakonec ho ale stejně pustili.“ Vězni měli neustálý hlad, za nesplnění pracovní normy jim hrozilo snížení již tak symbolického přídělu jídla. Mysl uvězněného je zmítána úvahami nad tím, jak přemoci únavu, která oslabuje tělo, snižuje pracovní výkonnost a vede k poklesu množství potravin. A tak pořád dál dokola.

Borské povstání

Režim se zbavoval nepohodlných jednotlivců, skupin občanů a institucí. V některých případech nestačilo, že dotyčné, jež uznali za nepřátele, odsoudili k dlouhodobým trestům nebo na doživotí. Strach z nich přetrvával i po té, co byli zbaveni svobody a uvrženi do žalářů. Nebyly inscenovány jen soudní procesy, ale i vězeňská povstání. K jednomu z nich došlo v roce 1950 v Plzni na Borech. V jedné cele „tak tam byly takové různé šarže – vojáci, kteří učili parašutisty v zahraničí... nějaký [René] Černý, toho potom popravili. Udělali tam tzv. vzpouru na Borech, to bylo všechno kamuflované, vymyšlené. Při té vzpouře tenkrát popravili toho majora Černého, plzeňského poslance Broje, pak tam byl bachař Petelík... Oni potřebovali ty lidi odrovnat, potřebovali toho Černého odrovnat, protože to byli chytří lidé. To si vymysleli a pro výstrahu i toho Petelíka, aby se ani bachaři[ničeho] nedopouštěli. Udělali takové prasečárny, že tam dovezli věci[nože] a pak je ,objevili.‘ Tak jako se to dělo třeba v klášterech. Na cele, té se říkalo Kreml, bylo to speciální oddělení, kde byli důstojníci, generálové... Petelík byl prima člověk, i když tam byl jako hlídač a strážný. Donášel jim cigarety atd. a tím to začalo. Ti druzí říkali: ,Ti tam něco mají.‘“Všelijaké dohady vznikly tím, že se bachař Petelík velmi často vyskytoval u cely generálů a tím získali různí udavači prostor pro svou fantazii. „[Stanislava Broje] jsem znal velmi dobře. Já si ho ještě pamatuju z předvolebních schůzí. Byl to skutečně prima chlap, fajnovej chlap. Byl to takovej, dalo by se říci, pravý Chod. Však jsme mu taky říkali Kozina. Prima člověk a nakonec musel skončit na popravišti.“

Nepředstavitelně černá tma

Milo Komínek byl na Borech vězněn v letech 1948-1951, pak se dostal do Jáchymova na šachtu Rovnost. V jáchymovském lágru pracovali vězni zpravidla v třísměnném provozu, byli jen zběžně proškoleni a docházelo zde k častým úrazům a úmrtím. Vězni pracovali s radioaktivním materiálem bez jakékoliv ochrany, a proto pokud někdo ze šťastnějších přežil toto „jáchymovské peklo“, nesl si zdravotní následky do konce života. „Tam jsem utrpěl úrazy, byl jsem tam zmrzačený – měl jsem úraz páteře, ruku jsem měl zlomenou atd. Byl jsem práce neschopný v dole, tak mě převezli zpátky[na ty Bory].“Protože v Jáchymově bylo vězněno mnoho kněží, pořádaly se pravidelně bohoslužby, kterých se účastnil také Milo Komínek. „My jsme měli každou neděli bohoslužby. To byly tajné bohoslužby. Právě ty bohoslužby dělal taky Jára Cuhra. Tak z toho lágru, kde nás je patnáct set muklů, patnáct set vězňů, no tak těch čtyřicet, padesát se najde, kteří jsme pravověrní, že, kteří to berou vážně. Bylo to vybrané na dvě šichty, na dvě směny. Jedni hlídali a druzí měli bohoslužbu. Pak se to vyhandlovalo: ti, co hlídali, byli na bohoslužbě a ti, co byli na bohoslužbě, zase hlídali venku, kdyby šel nějakej bachař atd., protože to se taky nemohlo, srocovat se.“

Velký mág

„Já jsem na Jáchymově dělal program, kouzelnický program. Musel jsem nějak bavit lidi, ne? A jelikož jsem to uměl, tak jsem dělal kouzelnický program. Ty rekvizity jsem si udělal na šachtě. Chtěl to vidět náčelník, tak na té cimře bylo možná pětatřicet kluků a já měl udělanou takovou rotačku, že z jedný strany se do toho strkalo Rudý právo a z druhé strany z toho ,mandlu‘ vypadávaly táborové poukázky, peníze. Ten[náčelník] na to koukal, jak je to možné... Přijde [za mnou] večer, tak v jedenáct hodin, to bylo na Silvestra. A říká: ,Komínek, vy jste letec, vy jste akrobat, vy jste mág! Velký mág!‘ My na vás musíme dávat pozor, ať nám nefouknete. Do spisu napsal redisperem,Velký mág.‘“

Cesta československými věznicemi

Když se pan Komínek vrátil opět na Bory, všiml si, že za dobu, kdy pobýval na Jáchymovsku, se zde vyměnil personál věznice. Nastoupila nová garnitura bachařů, kteří již neměli prvorepublikové a poválečné zkušenosti, zato ale prošli politickým školením komunistického režimu. „[Na Borech] jsem dělal v zámečnické dílně. Byl jsem [tam] do března 1953, akorát zemřel Stalin a[mezi smrtí Stalina a Gottwalda] mě převezli na Mírov. Na Mírově jsem byl s kněžíma, tam bylo tenkrát přes šest set kněží. Dralo se tam peří, dělal jsem tam taky provázky, konopa se to jmenovalo. To byly provázky, které vázal samovaz, ale někdy to byla taková mrva, že to ten samovaz nemohl sebrat, tak to se vázalo[ručně]. Tak jsme dělali ta povřísla.“Krátký čas také pracoval v prádelně, kde žehlil prádlo, a ve strojírně seřizoval stroje. Co bylo nejhorší vězeňskou prací? „Nejhorší je peří. Já nemám kus prstu, takže v životě nemůžu splnit normu jako ten, kdo má všechny prsty. To je jedna věc. Druhá věc je, že jak byla oškubaná ta husa nebo kachna, tak tam byl s tím třeba kousek masa, v tom byli ti červi... To smrdělo! Máte to na cimře, tam spíte, tam derete to peří... Z toho byly ty nemoci, chlapi dostávali mezi prsty ekzémy a to bylo zlé. Pak bylo také zlé, když se loupe celofán. Z toho důvodu, že to šlo zase na oči, protože to musíte přivírat oči, abyste [viděla] ty lístky. To se loupe jako slída. Ten celofán byl vyválcovanej a musel se oddělovat.“ Při draní peří se konaly slavné vězeňské přednášky: „Tam měl každý povinnost mluvit ze svého oboru, nebo čemu rozuměl, nebo co dělal. U toho stolu když se dere, tak se mele papulou, to je jako, když jsou babské dračky. Babky u toho kecají, jenomže nemají normu. My jsme kecali a ještě jsme museli plnit normu.“

Dalším místem, kde se pan Komínek ocitl jako vězeň, byl Leopoldov, stará pevnost ze 17. století, která měla v padesátých letech 20. století pověst jedné z nejhorších věznic v Československu. „Z toho Mírova mě potom v září odvezli do Leopoldova. V Leopoldově jsem byl jedenáct roků, z toho jsem byl devět roků na samovazbě. Samovazba je stavěná pro jednoho vězně. Na té cele můžete být sám, anebo tam může být třeba dva, tři, i pět lidí. Na společné cele je vás třeba osmnáct, dvacet, ale i čtyřicet.“Odsouzení zde pracovali pro zbrojovku z Uherského Brodu. Pan Komínek pracoval jako seřizovač obráběcích strojů, u stejné linky s ním pracovali tři řeholní kněží: „Vít Tajovský, ten dělal na fréze, pak tam s ním ještě byl [Augustin] Machalka, ten byl z Nové Říše a ten třetí byl Franta Šilhán, jezuita. Těm jsem seřizoval ty frézy. Ještě jsem tam měl dalšího mukla, ten byl provinciálem františkánů u Panny Marie Sněžné, František Kubíček. V té zbrojovce jsem dělal dlouho. Měl jsem tam úraz: jeden kluk dělal na soustruhu a tam měl nějakej problém a nestačil na to, tak jsem dělal za něho. Najednou [se to] protočilo a vyrvalo mi to šlachy. Musel jsem na operaci, hned na to mi operovali i nohu, do ní jsem pak dostal trombózu... No, a pak mě dali do zámečnické dílny, kde jsem byl asi tři roky.“

Vzpoura

V roce 1957 proběhla v Leopoldově tzv. hladová vzpoura, která byla pravděpodobně vyprovokována vedením věznice, aby mohlo zakročit proti těm politickým vězňům, kteří zvláště vadili. „V Leopoldově byla vzpoura, tzv. hladovka se tomu říkalo, já jsem do toho taky vlítnul. Bylo to organizované vždycky z velitelství přes ty zrádné politické vězně, protože to bylo celorepublikové, ale to jsme my nevěděli. Řeklo se třeba, že je nedostatečná strava, což bylo pravda, tak se nenastoupilo do práce. Tím to oni zlikvidovali, hrozně násilně. To, že to bylo celorepublikové, jsme se dozvěděli zpožděně, za čtrnáct dní, za měsíc. Někteří šli za tu tzv. vzpouru k soudu. Všechno bylo inscenované, ale to víte, horké hlavy se k tomu přidaly, protože nepostřehly, že je to všechno nahrané. Zamotali se do toho a kluci drží jednotu, basu, aniž si uvědomí, že je to fingované.“

Komunismus padne, já to vím!

„Furt jsme věřili, že to prostě takhle nemůže být, že to musí padnout. Sice je pravdou, že když já jsem byl zavřený ze začátku v Ostravě, tak přišel taťka na poslední návštěvu, protože mě chtěli zhoupnout [oběsit, pozn.aut.]. Taťka přišel a povídá: ,Ty, podívej se, počítej s tím, že tě popraví.‘ On byl tvrdý, tatínek byl strašně tvrdý. ,Ale můžeš taky dostat doživotí, anebo i dvacet roků, ale ty si je odsedíš.‘ A kolik se zmýlil? O tři roky se zmýlil! Po téhle stránce jsem byl tvrdý, ale zase jsem věřil, že to není možné, že to musí někde skončit. Bylo tady Polsko, Poznaň, byl tady Suez... Bylo Maďarsko... To všechno viselo na niti. Já si pamatuju, že když bylo to Maďarsko, tak všichni bachaři byli jako míliusi, málem vás zdravili z dálky! Oni měli strach, aby se to z Maďarska nedotáhlo sem. Vždycky se to zhatilo, protože vždycky v posledním okamžiku se to zhatilo, ale furt jsme věřili.“

Poslední místem věznění byly Valdice. „Z Leopoldova mě potom odvezli 15. března 1964 do Kartouz[Valdice] u Jičína, tomu se říkalo Kartouzy, protože to byl původně kartuziánský klášter. Odtamtud mě pouštěli 26. května 1965 po těch vypršenejch sedmnácti rokách.“Ještě pět měsíců před propuštěním byl v mraze držen nahý v korekci za to, že posílal z vězení moták po nespolehlivém propuštěném spoluvězni, který jej odevzdal vedení věznice. Na svobodu byl propuštěn s podlomeným zdravím. Při různých amnestiích mu byl trest snížen postupně na sedmnáct let, které si beze zbytku odseděl. Ještě k tomuto trestu byl navíc odsouzen k jednomu roku vězení za to, že „hanobil jméno republiky v zahraničí.“ Ono hanobení spočívalo v tom, že prostřednictvím motáků informoval o stavu československých věznic a dodržování lidských práv v Československu ministerského předsedu Austrálie, s nímž se znal z doby těsně po válce, kdy jako letecký akrobat vystupoval i v Austrálii.

Po propuštění z vězení měl, tak jako všichni političtí vězni, problémy sehnat zaměstnání. Nikdo přece nechtěl pracovat s bývalým kriminálníkem...

Milo Komínka tížila ještě další věc: „[První dny na svobodě], to bylo něco hrozného, to vám řeknu, protože jsem si uvědomil, že ti moji kámoši jsou tam ještě v tom kriminále. Já jsem byl dříve zavřený než oni. Z tohoto důvodu to bylo pro mě hrozné. Navštěvoval jsem ty rodiny, to bylo problematické, vyřizovat ty vzkazy.“

V roce 1968 emigroval Milo Komínek přes Rakousko a Švýcarsko do Kanady. V Torontu vydával noviny, časopisy a knihy. V této činnosti ostatně pokračuje dosud, nyní ovšem již zpátky ve staré vlasti.