Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Komůrková (* 1944)

• narozena 10. června 1944 ve Štokách

• v roce 1945 rodina přesídlila do Plané u Mariánských Lázní

• od roku 1948 otec Karel Krajner převáděl lidi přes hranice

• otce zatkli a odsoudili na deset let

• rodina se nuceně přestěhovala do Smrčné u Jihlavy

• roku 1953 otec propuštěn na amnestii

• roku 1963 se Marie provdala

• s manželem vychovali dva syny

Mariin tatínek Karel Krajner se živil jako automechanik a maminka jako prodavačka. Když se jim 10. června 1944 narodila ve Štokách u Jihlavy dcera Marie, tak už měli doma dvouletého syna. Později do rodiny přibyla ještě dcera Jana. Rodina se brzy stěhovala ze Štok do Plané u Mariánských Lázní, kde bydlela Mariina babička.

Rodina si v Plané pořídila krásnou vilu. Mariin otec si zařídil ve městě autodílnu a vedle toho rozvážel poštu po hranicích. Po únoru 1948 se Karel Krajner rozhodl pomáhat lidem, kteří chtěli zemi opustit, a převáděl je přes hranice do Německa. „Bylo ráno. To si pamatuju, já jsem byla malá, tak necelý tři roky, a najednou někdo zvonil a přišli v uniformách chlapi. On se holil, nemohl se ani doholit, sbalili ho, odvezli a už jsme ho neviděli.“

Karel Krajner ve vyšetřovací vazbě čekal na soud. Jeho manželka dělala, co mohla, aby svého muže z vězení dostala. Neustále jezdila do Mariánských Lázní a do Prahy a snažila se u jeho tehdejších spolupracovníků vyjednat pomoc. Nic však nepomohlo a Mariin tatínek byl odsouzen na deset let za to, že za úplatu převáděl lidi přes hranice. Jeho rodina byla okamžitě vystěhována z vily v Plané. „Takže jsme se my tři děti s maminkou stěhovali do Smrčný k tatínkovým rodičům. V tom baráku po Němcích bydleli ještě i tři jeho sourozenci.“

Tátu už jsme neznali

Soužití s tatínkovou rodinou na Vysočině nebylo jednoduché.  „Mamince měli za zlý, že tam je, že tátu přemluvila do toho stěhování.“ Jelikož rodina neměla skoro žádné peníze, tak maminka začala pracovat v místní brusírně. „Babička nás i s bratranci a sestřenicemi celý den hlídala a večer, když přišli rodiče z práce, tak šla ještě vypomáhat na pole a přinesla třeba nějaké jídlo. O to jsme se málem poprali. Byla zlá doba.“

Marie nastoupila do první třídy ve Smrčné a následně do měšťanky. Po nějaké době se Marie s maminkou a sourozenci přestěhovali do Pávova. „Byla to zlá doba. Nebylo jídlo. Vždy jen v sobotu jsme dostali každý jeden špekáček. Krájeli jsme si ho na co nejmenší dílky, aby nám co nejdéle vydržel.“

V roce 1953, kdy zemřel Josef Stalin a nedlouho po něm i Klement Gottwald, byla vyhlášena amnestie. V rámci té byl na svobodu propuštěn i Mariin otec. „To jsme byli v tom Pávově a najednou někdo ťukal na okno a maminka se divila, kdo to k nám jde. Tak otevřela okno a byl to taťka, jak se vracel z věznice. Mně bylo deset a tátu jsem viděla, když jsem byla malinká. Najednou přišel táta, kterýho jsme v podstatě neznali.“

Otec se vrátil se strašnými vzpomínkami na dobu věznění. „Když byl zavřenej, tak ho převáželi všude možně.“ Prošel si lágry v Jáchymově i Příbrami a vězením na Pankráci. Za celou dobu za ním nesměl nikdo z rodiny přijít na návštěvu. „V šedesátém osmém za ním přišli, aby se nechal rehabilitovat. On je hnal. Vzal hrábě a hnal je. Říkal: ,Běžte pryč nebo vás zabiju všechny.‘ Nikdo neví, co jsem zkusil!“

Po návratu trvalo tatínkovi nějakou dobu, než se mu podařilo najít zaměstnání v Plynostavu a poté ve Smrčné v kamenolomu. Následně pak pracoval jako garážmistr v Motorpale. „Zvykali jsme si na sebe. My jsme byli zvyklí na maminku a všechno jsme byli zvyklí řešit s maminkou a toho tatínka jsme brali pořád tak jako stranou. On pro nás taky neměl takový slova lásky nebo tak.“ Do rodiny brzy přibyl ještě jeden syn.

Když se barák opravil, tatínek umřel

V době, kdy se tatínek vrátil z vězení, tak v domku ve Smrčné bydlel už pouze jeho starý otec. „Když se vrátil z basy, tak se všichni z baráku odstěhovali. Byla to už chatrč. Bylo to po Němcích a nikdo se o to nestaral.“ Tatínek rozhodl, že se rodina nastěhuje zpět do domku, který dají do pořádku. „Furt se jenom opravoval ten barák. Tam jsme se pořád dřeli. Když se barák opravil, tak tatínek umřel.“ Otec zemřel na následky z vězení, kde začal mít problémy s ledvinami.

V roce 1962 se Marie v kavárně Slávie seznámila se svým budoucím manželem. O rok později se vzali a podle vzpomínek pamětnice teprve v tu dobu přestala žít chudý život. „Dobře jsem se měla až když jsem se vdala.“ Marie se vyučila cukrářkou, ale práce pro ni byla příliš náročná. „Já jsem byla tak hubená, že jsem ty těžký plechy ani neuzvedla.“ Z cukrářství tedy odešla pracovat na početnickou stanici pro zemědělství, rybářství a lesnictví a později do podniku Tesla. Její manžel pracoval jako strojvedoucí.

Ještě v 70. letech někdo zmínil při výslechu jméno Mariina otce Karla Krajnera a policie přijela prohledávat jejich byt. Po roce 1989 se v novinách objevila informace o lidech, kteří mohou žádat rehabilitaci za nespravedlivé věznění. Mezi nimi byl i otec. Rodina se rozhodovala, zda zažádat o tatínkovu rehabilitaci. On už naživu nebyl a všichni si pamatovali, jak reagoval na tuto možnost v roce 1968. Marie odmítla jít rehabilitaci vyřizovat právě z důvodu, že si to tatínek nepřál. Nakonec byl rehabilitován a rodina obdržela nějaké peníze jako odškodné.

Manželům Komůrkovým se narodili dva synové. Starší Vilém se stal také strojvedoucím a mladší Martin žije v Praze a pracuje v kaučukárně v Kralupech nad Vltavou. Oba jejich synové jsou ženatí a mají své děti. Marie má tedy dnes tři vnuky a jednu vnučku a dokonce i pravnoučata.