Mikuláš Končický

„Víceméně jak dneska je ta návěsní tabule Ostrava, víceméně, tak tam byl tankovej zátaras. Vedl jsem tu kolonu. Najet na ten tankovej zátaras jsem se nepokoušel, protože ten tankovej zátaras je vždycky jednak osazenej tankoborníkama a jednak i protitankově zamířenej protitankovými zbraněmi velice přesně, takže tam to… Takže proto jsem odbočil z hlavní silnice a šel jsem takhle po levé straně, jak je ten lesík. Tím lesíkem jsem postupoval. Lámali jsme stromečky pochopitelně, a když jsem se dostal na úroveň toho tankového zátarasu, tak jsem viděl tankoborníka, který začal na mě jako to, mířit pancéřovou pěstí. A on byl jako velmi rychle odzbrojený. Já jsem zbraň vždycky měl tady, když jsem byl v tanku, tu pistoli tady, a když jsem byl venku, tak jsem ji měl za holinkou zastrčenou. Takže zvednul hlavu a už jsem byl připravenej. Tam bylo důležité, aby ten voják byl jako pohotovej, připravenej, nenechal se zaskočit ničím. Takže jsem vyndal revolver, nestřelil jsem po něm, ukázal jsem mu tenhlecten, on odhodil tu pancéřovou pěst. Tak jsem mu ukazoval, tak ruce natáhl nahoru, já jsem mu ukázal pistolí, aby se otočil, a ukázal jsem mu zpátky, aby šel. Otočil se a šel tam zpátky. Já jsem se o něj ani nezajímal. Abych vám pravdu řekl, já jsem takovej nebyl, abych za každou cenu zabil, víte, zvláště ke konci války.“

„K tomu 24. březnu. My jsme byli nasazeni, a tak se stalo, že on (A. Kusý) prostě onemocněl a dali mi jiného řidiče. A ten se jmenoval Josef Kopp. Byl to původně bývalý příslušník wehrmachtu, který se dostal z Brna, vyučenej cukrář, to vím, že to je. A u Leningradu se dostal do zajetí a nahlásil se prostě do české armády. No a my jsme s ním měli týden, možná deset dní bojů společných. No tak bylo hodně raněných atd., takže prostě ti, co byli nemocní a nemuseli být nemocní, tak museli jít na frontu. A když ten Saška Kusý byl poslanej, jako že je uzdravenej, tak mermomocí chtěl ke mně. A mně to bylo nakonec jedno, ten nebo onen. No ale na toho Koppa jsem byl už zvyklej. A on mě celkem měl rád a takové to. Tak jsem... jako že ten nechtěl odejít ode mě a ten mermomocí chtěl ke mně jít zpátky, že. A teď chtěli, abych to rozsoudil, a já jsem odmítl to rozsoudit. A takže stalo se, že prostě ten mladší, ten Kopp, neustoupil, a ten Saška, ten šel k tomu Vladimíru Ponikelskému a v tom tanku tam zahynul. Víte, co byl, co jako dostal ten zásah. Zřejmě cítil to. Ale řeknu vám, že jako ze své praxe vím – možná, že si to člověk vytváří jako se zpětnou platností, ale ne teď. Ale řeknu vám, že vzpomenu si třeba na Josefa Mrázka. Vzpomenu si na Kusýho. A vzpomenu si třeba na Borise Pochožaje, ten má tady jako u Velké Polomi v lesíku místo, kde zahynul. Tak vždycky zůstalo mi v paměti, že přeci ti lidé se chovali trošičku jinak. A vůbec vám řeknu, že mnohé… Že my to tak možná ani ne vždycky vnímáme, ale existuje, musí existovat jakási taková předtucha nebo něco podobného, kde člověk prostě v celkové naladěnosti je trošičku jinačí.“

„Táta byl učitelem, jak jsem říkal. Tak tatínek… A já měl jako desetiletku. Studoval jsem jako gymnázium za Polska a pokračoval jsem v desetiletce, takže jsem za Sovětů koncem roku tu desetiletku skončil. To bylo tehdy středoškolské vzdělání. To mělo jinej samozřejmě průběh než naše třeba maturity atd. A měl jsem středoškolské vzdělání a tatínek mně jako zařídil, že jsem šel jakoby učit na základní školu. Takže já jsem se uchýlil… Zpočátku jsem nechtěl, neměl jsem k tomu chuť, ale autorita otcovská byla velmi silná, tak mě k tomu přinutil. A řeknu vám, přiznám se, že za chviličku jsem do toho vplul a strašně se mi to líbilo. Já jsem měl takovou důvěru mezi dětma, to byla čtyřtřídka a ty děti byly takový – já k nim a oni ke mně… Byla to ukrajinská vesnice, ty děti byly ke mně tak jako tak blízký a prostě měly mě rády a já je samozřejmě taky. A vzhledem k tomu, že tam byl takovej... ty podmínky byly takové složité, jak jsem vám vykládal, tak ukrajinští banderovci pozorovali, jak se chovám k dětem a děti ke mně, třeba z vedlejšího statku, jo. A pak mám jednu (vzpomínku). Chodil jsem domů – to bylo asi čtyři kilometry od mého domova – chodil jsem podél řeky takovou pěšinou polními cestami a najednou z obilí vyleze prostě mladej muž po zuby ozbrojenej, se samopalem a s granátama. Poznávám v něm svého spolužáka ze školy sovětské, z desetiletky. A ten mně… Věděl jsem, že mě pozorujou. A ten mně povídá: ‚Nemusíš se bát. Tobě se nic nestane.‘“

„30. září těsně před hranicemi mě jako trefili do mého tanku a zničili mi ho. To bylo vůbec tam nepodařený. Nepodařený proto, že se vytvořila taková nepřízeň počasí a terénních podmínek, že se o tom nedá dneska povědět, to je prostě… To se nedá povědět, to lilo v jednom kuse, samé bahno, nerovnej terén, a tak jsme prostě 30. září šli do útoku. Na státní hranici – to by kamenem dohodil. Ale my jsme se plížili v tom bahně prostě pomaličku a byli jsme takovými terči pro německé protitankové děla a tanky, které tam byly. Oni samozřejmě na nás tam čekali. Takže jsme při takovém nepříznivém manévru v terénu dostali zásah do nádrže, to nám prorazil, začal tank hořet a my jsme museli vylízt. A uprostřed německých zákopů jsme museli opustit tank a probíjet se zpátky k našim. Jenomže Němci nás furt ostřelovali, ohrožovali. Tam potom jsem převzal tank neshořelej s kanonem ráže 76 po kapitánu Vránovi, jo. To byl hrdina Sovětskýho svazu i Československé republiky, kterej zahynul taky tam, že dostal… Neshořel ten tank, a on zahynul, i celá osádka byla po smrti.“