Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emilie Konečná (* 1933  †︎ 2018)

• narozena 3. března 1933 v obci Koryta na Volyni v tehdejším Polsku (dnes Ukrajina)

• volyňská Češka

• za války rodina pomáhala pronásledované Židovce

• příbuzní zavražděni v Českém Malíně 13. července 1943

• svědkyně řádění banderovců na Volyni

• v roce 1947 rodina reemigrovala do Československa

• usadili se v Petrově nad Desnou

• v roce 2017 žila Emilie v Bludově

• zemřela v roce 2018

Od druhé poloviny 19. století se na Volyni usazovali etničtí Češi, kteří v této oblasti založili desítky českých obcí. Volyň tehdy náležela carskému Rusku a od roku 1921 pak Polsku. Za druhé světové války ji okupoval Sovětský svaz a nacistické Německo. Právě toto období se velmi krvavě zapsalo do jejich dějin. Vypráví o tom také Emilie Konečná. Za Sovětů se její rodina obávala transportu na Sibiř, za Němců jim zase hrozilo zatčení a smrt. Pomáhali totiž jedné Židovce, což nacistický režim tvrdě trestal. Zažili také řádění banderovců, kteří přímo v obci pro výstrahu oběsili několik místních mužů. Dne 13. července 1943 dva její příbuzní zemřeli pří běsnění německých jednotek v Českém Malíně. Nacisté tam tehdy brutálně povraždili 374 českých obyvatel a obec vypálili.

Podnikavá rodina

Emilie Konečná, dívčím příjmením Doležalová, se narodila 3. března 1933 v obci Koryta na Volyni v Polsku (dnes Ukrajina). Její předci do této oblasti přišli jako tisíce jiných Čechů někdy v druhé polovině 19. století na příslib volné půdy a dalších výhod. Emilie Konečná ví pouze, že rodina maminky pocházela někde od Jičína.

Většina Čechů z Volyně žila v českých vesnicích. Doležalovi si ale svůj domov našli v ukrajinské obci Koryta (újezd Dubno), kde kromě nich žila jen jedna česká rodina Golových. Rodina si vesnici s přibližně čtyřmi stovkami obyvatel vybrala záměrně kvůli svým podnikatelským aktivitám. Otec se totiž živil jako kovář a ve své dílně ještě zaměstnával další dva pomocníky Vasila Olchoviče a Ivana Tarase. Matka měla zase malou krejčovskou dílnu, kde ještě pracovala sousedka Luďa Olchovičová. V rozlehlém domě, k němuž patřilo malé hospodářství, měli také obchod. Společně s bytem ho pronajímali jedněm mladým židovským manželům. Emilie Konečná si vzpomíná, že měli asi desetiletého syna, ale bohužel si nepamatuje jejich jména ani příjmení.

Jedna okupace vystřídala druhou

V obci samozřejmě nestála česká škola, a tak Emilie docházela do ukrajinské. Rodiče ale dbali na to, aby s mladší sestrou Marií dobře ovládaly český jazyk. „Doma jsme měli dvě české knihy a ty jsme musely se sestrou povinně číst a opisovat,“ vzpomíná.

Ještě rok před nástupem Emilie do školy bylo 1. září 1939 Polsko přepadeno nacistickým Německem. O sedmnáct dní později v rámci tajné dohody mezi nacistickým Německem a komunistickým Sovětským svazem vstoupila na území Volyně Rudá armáda. Doležalovi měli jeden z největších domů v obci, a tak se vojáci před dalším pochodem ubytovali u nich a rodina jim musela poskytnout svoje potraviny. Sovětský svaz nakonec obsadil celou východní část Polska, na němž pak začal zavádět do praxe komunistickou ideologii. V obcích se násilím zakládaly kolchozy a nehodící se společenské skupiny, jako podnikatelé, živnostníci, cizinci či intelektuálové, pak často končily v Gulagu nebo ve vyhnanství na Sibiři. Obávala se toho i rodina Doležalova, protože ještě před válkou otcův bratr odešel pracovat do Německa, a členy rodiny tak mohli považovat za agenty. Když se k tomu ještě přičtou podnikatelské aktivity rodičů, rozhodně nešlo o liché obavy.

Nacistické Německo i přes tajnou dohodu nakonec zaútočilo na Sovětský svaz a na konci června 1941 již Němci ovládali celou Volyň. Příchozí vojáci se opět ubytovali u Doležalů a ti je zase museli živit. Asi někdy v té době z domu zmizeli židovští manželé s desetiletým synem. Jedním z programů nacismu totiž byla likvidace židovského obyvatelstva a obzvláště krutě si pak nový režim počínal ve východních oblastech. Jen na Volyni zavraždili nacisté asi sto padesát tisíc Židů. „On se se synem ztratil a akorát ona v noci chodila a klepala na nás. Vždycky jsme jí na okno chystali jídlo. Spala někde venku a vždycky si ho vzala. Hrozně jsme se báli, protože kdyby to někdo viděl, tak jsme mohli být popraveni. Byla to hrozná situace, ale pak se ztratila i ona a přestala chodit. Vůbec nevíme, kde skončila,“ vypráví Emilie Konečná.

Nevinní lidé umírali

V okolí obce Koryta stálo několik českých vesnic. V jedné z největších z nich, v Českém Malíně, měli Doležalovi příbuzné. Rodina v Korytech bydlela s prarodiči a právě sestra babičky Anna Andělová se svým synem Antonínem a jeho manželkou bydleli v Českém Malíně. Obě rodiny se prý často navštěvovaly.

Dne 13. července 1943 Český Malín obklíčila německá vojska a následně v obci rozpoutala peklo. Nic netušící české obyvatelstvo začali Němci systematicky vraždit a vypalovat jejich chalupy. Nebrali na nikoho ohled. Vraždili muže, ženy, stařenky i starce a nezastavili se ani před dětmi. Většinu z 374 českých obětí zaživa upálili. Dodnes nejsou objasněny důvody tohoto strašného běsnění. Mezi oběťmi prý byla i sestra Emiliiny babičky Anna Andělová a manželka jejího syna Antonína, který jako jediný z rodiny přežil. V oficiálních seznamech se ale jejich jména nenacházejí. „Když Němci vtrhli do Malína, babiččina sestra se synem se šli schovat do zahrady. Lehli si do narostlého máku. Jenže babiččina sestra si vzpomněla, že neodvázala krávu, a tak ji šla odvázat, aby ji neodtáhli nebo nezastřelili. Jak pak vycházela z chléva, tak ji Němci na dvoře kulometem zastřelili. Strýc z máku nevylezl a jako jediný se z rodiny zachránil,“ vypráví Emilie Konečná.

Až v Korytech prý lidé viděli kouř z hořících budov a slyšeli křik vražděných obyvatel Českého Malína. Otec se tam jel později podívat a své matce domů přivezl smutnou zprávu o smrti její sestry. „Babička pořád brečela,“ dodává pamětnice.

Odjeli posledním transportem

Lidé se ale neobávali jen nacistů. Po nocích totiž vesnice navštěvovali ozbrojení banderovci, členové Ukrajinské povstalecké armády (UPA), zkráceně nazývaní dle jejich velitele Stepana Bandery. Bojovali za nezávislost Ukrajiny, ale často se přitom dopouštěli zločinů. Své skutečné či domnělé odpůrce nemilosrdně vraždili. Emilie Konečná vzpomíná, že v obci veřejně oběsili asi tři místní Ukrajince. „Na křižovatce u cesty najednou visel člověk. Stačilo, že se jim vzepřel nebo jim nebyl po vůli,“ dodává.

Banderovci se také snažili „očistit“ Ukrajinu od jiných národností a na mnohých místech se dopustili genocidy na neukrajinském obyvatelstvu. Vraždili Poláky, Židy, Rusy a násilí uplatňovali i na volyňských Češích. Většinou se ukrývali v okolní krajině a lidé z obcí je museli zásobovat. Emilie Konečná vzpomíná, že i k nim často chodívali. „Zažívali jsme s nimi hrozné problémy, protože přišli v noci, vzbudili nás a tatínek jim musel jít do kovárny kovat koně. Maminka jim šila takový bílý oblečení a kabáty, aby v zimě nebyli vidět. A taky pro jídlo k nám chodili. Takže my jsme byli pořád pod nějakým dohledem.“ Klid nenastal ani po ústupu německé armády a příchodu sovětského vojska v prvních měsících roku 1944. Ani to je totiž nezastavilo v boji za nezávislou Ukrajinu.

Sovětští vojáci se opět ubytovali v domě Doležalových a ti je museli živit. Čeští muži i ženy pak houfně vstupovali do československého armádního sboru bojujícího po boku Rudé armády. Otec zůstal, protože jako kovář byl nezbytný pro chod obce. Do československého vojska ale vstoupilo několik příbuzných pamětnice (Antonín Bartoš, Josef Bartoš, Václav Fric, Antonie Fricová).

V roce 1947 pak probíhala reemigrace volyňských Čechů neboli návrat Čechů z Volyně do vlasti jejich předků. Využilo ji přes třiatřicet tisíc osob a většina z nich svůj nový domov našla v pohraničních oblastech Čech a Moravy vylidněných po dosunu Němců. Otec ale nechtěl opustit svůj majetek a poměrně dlouho trvalo, než ho manželka a děti přemluvily. Rodina tak prý odjížděla posledním transportem, který ze SSSR vyjel 10. května 1947. S pětičlennou rodinou Ludvíka Peterky z obce Krasilno dostali k dispozici na půl jeden nákladní vagón. Po třech týdnech vlak zastavil v Jablonci nad Nisou. Za Ladislavem Peterkou tam přijel jeho bratr Antonín Peterka, jenž prošel boji v čs. armádním sboru a v Petrově nad Desnou na Šumpersku vlastnil hostinec. Do Petrova nad Desnou s sebou vzal i rodinu Doležalovu, kteří se pak nastěhovali do blízkého domu s kovářskou dílnou.

Podnikavá žena

Po příjezdu do Petrova nad Desnou Emilie ještě dokončila základní školní docházku. Nastoupila pak do skláren v Rapotíně a následně do textilní továrny v Šumperku. Představovala si ale jinou budoucnost, a tak se soukromě začala doučovat češtinu a pak dálkově vystudovala obchodní školu. V roce 1955 nastoupila v Šumperku do podniku Severomoravský průmysl masný, n. p.. Nejprve pracovala v kanceláři a pak až do penze jako vedoucí dopravy. Aktivní zůstala i poté a v roce 1994 s manželem otevřela obchod na prodej koření, kořenných směsí a marinád. Vedla ho i po smrti manžela v roce 1997 a činnost v něm ukončila až v roce 2013 ve svých osmdesáti letech.

Za Stanislava Konečného se provdala v roce 1955 a v roce 1964 se jim narodila dvojčata Stanislav a Vít. Už od dětství Emilie zpívala ve sboru a v Šumperku už dlouhá léta vede sbor pravoslavné církve. Mimo jiné vystupují i na pietě v Novém Malíně, v obci, jež svůj název nese na počest vypáleného Českého Malína, symbolu utrpení Čechů z Volyně.

CILEK, R. – RICHTER, K. – VEVERK, P.: Hlasy z Hořících domů. Nakladatelství XYZ, Praha 2011.

ŠEVČÍKOVÁ, D., Reemigrace volyňských Čechů. Život Antonína Toločka a jeho rodiny. Bakalářská diplomová práce. Masarykova univerzita Brno, 2014.