Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Konečný (* 1959)

• narodil se 20. června 1959 rodičům Ctiradě a Antonínovi Konečným, dětství prožil v Milokošti

• jeho rodina zde více než 200 let obhospodařovala rodinný statek

• rodina Konečných nikdy nepodepsala přihlášku do JZD

• okresní výbor KSČ mu původně zastavil veškeré vzdělávání, nakonec se vyučil na středním odborném učilišti ve Veselí nad Moravou

• v roce 1978 převzal rodinné hospodářství po otci, který zemřel

• v 80. letech byl vyslýchán kvůli údajně nelegální koupi kombajnu

• v letech 1974–1984 působil ve folklorním souboru Ostrožan

• byl svědkem ničivé povodně v Milokošti v červenci 1997

• kolem roku 2000 se oženil, s manželkou vychoval dvě děti

• dnes (rok 2023) žije v Milokošti, nadále se věnuje koním

• toto řemeslo předává svému synovi Jakubovi

Vyrůstal na statku, kde bylo běžně šest nebo sedm párů koní. Odmalička cítil, že koňáctví má v krvi. „Pochopil jsem, že kůň je svobodné zvíře, které si nenechá nic vnutit. Je to hospodářova velká pýcha a radost.“ Nejen kvůli tomu, ale především pro neochotu podepsat přihlášku do JZD zažíval mnoho let nátlak a perzekuci ze strany komunistického režimu.

Antonín Konečný se narodil 20. června 1959 v Uherském Hradišti jako nejmladší ze čtyř sourozenců rodičům Ctiradě a Antonínovi Konečným.  Dětství prožil v hospodářské usedlosti v Milokošti v čísle popisném 9, kde rodina Konečných prokazatelně hospodařila od roku 1760.

Většinu koní během osvobozování zabavili Sověti

Za téměř dvě stovky let Koneční vychovali několik generací koní a obdělali mnoho hektarů orné půdy. Tvrdá rána přišla na konci druhé světové války, kdy osvobozenecká armáda zabavila rodině většinu koní.  „Nové koně otec sháněl jen horko těžko. Skupoval ty nebezpečné a netahavé, které musel znovu převychovávat.“ 

V roce 1950 bylo ve Veselí nad Moravou založeno JZD. O devět let později v Milokošti soukromě hospodařily už jen tři rodiny, mezi nimi i Koneční.[1] „Zemědělce dost vydírali. Ale otec se ničeho nebál a matka už vůbec ne. Uměla si poradit, vyznala se v zákonech i úředničině. Pracovala totiž jako soudní zapisovatelka na okresním soudu v Uherském Ostrohu. Navíc měla dobré známosti.“

Hospodaření Konečným znepříjemňovaly neúměrně vysoké povinné dodávky surovin.  „Museli jsme na trhu nakupovat vejce, aby se mohla odevzdat státu.“  Navíc, když se rodina rozhodla načerno zabít prase, hned se objevil někdo, kdo je udal policii. „Když to během jedné zabijačky matka zjistila, rychle schovala všechno maso do mé dětské postýlky. Když přišli policajti na prohlídku, na hromadě masa schované pod peřinkou jsem prý začal děsně brečet. Všechno prohledali, jen ke mně se neodvážili přiblížit.“

Strýc před nátlakem kolektivizátorů utekl, na Dunaji mu omrzly nohy

Od dětství pamětník pomáhal s péčí o své dva příbuzné: strýce Františka Konečného a nevlastního bratra Ctirada z matčina prvního manželství.

Strýc František chodil jen o holi, přišel o část nohou. „Tak strašně ho nutili do družstva, že zpanikařil, sedl na koně a utekl někam k Maďarsku.“ Zřejmě se chtěl dostat přes Jugoslávii na Západ. Stalo se to v roce 1956. „Po třech měsících jej otec jel hledat. U Komárna našel jen koně, strýce vypátral až v nemocnici v Bratislavě, kde mu museli řezat omrzlé nohy. Když se vrátil domů, komunisti už ho nechali na pokoji. Co už s mrzákem...“

Ctirada měli za podivína rodiny. Několik let vůbec nevyšel na ulici. Celé dny jen kouřil tabák, který mu Antonín chodil kupovat. „Ve svých devatenácti letech fáral v ostravských dolech. Práci hluboko pod zemí nesnášel, a proto se pokusil utéct přes hranice. Na čáře ho ale čapli. Jako politický vězeň pak pracoval na budování rozbombardované Varšavy. Půl roku pod ostrahou se samopaly kopal a čistil město. Každý den jen hrnek kávy a krajíc chleba. Jinak špína a prach.“

Ve škole jsem namaloval, že se chci živit koňmi. Matku si za to pozvali do ředitelny, že mě vychovává protisocialisticky

Už v mateřské škole si Antonín Konečný uvědomoval, že jej učitelky vyčleňují.[2] A v první třídě poprvé uslyšel slovo kulak. „Učitelka mi vmetla do ksichtu, že jsem syn kulaka. Tomu jsem vůbec nerozuměl. U nás se takto nemluvilo. Ale ve škole to byl samý soudruh a soudružka.“

Despekt vůči malému Antonínovi si osvojilo i několik jeho spolužáků. Posmívali se mu za to, že má rád koně, které tehdejší ideologie považovala za buržoazní přežitek. Navíc synonymem pokroku v zemědělství měly být traktory, nikoli koně.

Pocit nespravedlivého útlaku se Antonínovi Konečnému vryl do paměti také kvůli obrázku, který nakreslil ve třetí třídě. „Tehdy jsme dostali za úkol nakreslit to, čím bychom chtěli v životě být. Všichni malovali rakety a tanky. Já jsem namaloval sebe, jak jedu s povozem.“ Tohle nevinné počínání si pedagogický sbor vyložil jako jasnou provokaci. Matka tenkrát musela přijít do školy. V ředitelně na ni křičeli, že syna vychovává proti socialismu. „Jenže fór je v tom, že se žádný z mých spolužáků nestal ani vojákem, ani kosmonautem. Ale já pracuju s koňmi dodnes, přesně tak, jak jsem to tenkrát namaloval.“

Ředitel mě na učňáku nechal vystoupit z řady a mluvil o mně jako o třídním nepříteli

Po základní škole měl pamětník nastoupit na zemědělskou školu ve Strážnici. „Jenže týden před koncem prázdnin mi z okresního výboru KSČ poslali dopis o tom, že se mi zastavuje veškeré další vzdělávání.“

Díky konexím matky však nakonec v říjnu nastoupil na střední odborné učiliště do Veselí nad Moravou. „Hned první den nechal ředitel nastoupit všechny učně a mně řekl, abych vystoupil z řady. Deset minut mluvil o tom, že jsem syn kulaka a jak je potřeba mě převychovat. Od začátku mi dávali jasně najevo, že jsem třídní nepřítel.“

Mladý učeň mohl do školy nastoupit pod podmínkou, že bude ubytovaný na internátě, přestože do školy to měl pouhé dva kilometry. „Udělali to proto, abych nemohl jezdit domů pomáhat rodičům. Říkali mi: ‚Nech je tam, ať se udřou sami.‘ Ředitel mě prostě nabádal k tomu, abych se zřekl vlastních rodičů, což je něco, co normální člověk neudělá. Bylo mi až líto, jakého hlupáka ze sebe tímto dělá.“

Jenže když to nešlo po dobrém, vedení školy zvolilo variantu po zlém. Nejednou se stalo, že Antonín trávil celé odpoledne v zamčeném pokoji internátu, zatímco ostatní spolužáci měli vycházky.

„Všechno bylo vzhůru nohama. Ředitel nám na hodinách vykládal o tom, jak soukromníci okrádají dělnickou třídu a zneužívají socialistický systém a jak kradou pohonné hmoty. Bylo to, jako by mluvil přesně sám o sobě. To on totiž v pondělí přijel vlastním žigulíkem a celý týden zadarmo využíval služební auto.“

V devatenácti letech zdědil statek po otci, udávali ho i lidé, kterým oral záhumenky

Po otcově smrti v roce 1978 tehdy devatenáctiletý Antonín převzal rodinné hospodářství s několika páry koní a deseti hektary orné půdy. „Od té doby jsem se živil jako živnostník, ale komunisti mě měli spíš za živel.“ Vadil už jen Antonínův arabský plnokrevník, kterého koupil na Slovensku. „Takové koně tehdy nikdo nesměl oficiálně chovat. Protože arab je nejušlechtilejší čistokrevně chované plemeno, je považovaný za aristokrata mezi koňmi. Takové pojmy komunistům prostě vadily.“

Mladému sedlákovi se snažili znepříjemňovat jeho živnost, jak jen to šlo. Sám se domnívá, že na něj byla nasazena spousta nohsledů. „Lidi, kterým jsem oral záhumenky, mě udávali policajtům, že při řízení traktoru piju pivo, což nebyla pravda. Jiný mi za moji práci zaplatil, sedl na kolo a jel mě udat na obec, že z toho prý neplatím daň. Jenže další rok si mě zase zavolali na pole jakoby nic.“

Práci mladému zemědělci ztěžoval i fakt, že pro něj bylo prakticky nemožné oficiální cestou koupit zemědělské stroje. „Přes okresní zemědělskou správu jsem měl domluvenou koupi vyřazeného kombajnu. Trvalo to půl roku, rok, a nic se nedělo. A tak jsem jiný kombajn sehnal po vlastní ose, přes sdružení myslivců. Tím začalo velké martyrium.“ Antonína Konečného si několikrát pozvali na výslech do Hodonína, kam pravidelně jezdil na svém koni, kterého uvazoval před policejní stanicí. Bylo to někdy v polovině osmdesátých let. „Ptali se mě, jak jsem k tomu kombajnu přišel a koho jsem musel podplatit. Jen jednou jsem dostal po hubě. Když se to stalo, už jsem neřekl ani slovo. Jen jsem se tomu policajtovi upřeně díval do obličeje, abych si ho dobře zapamatoval.“  

Někdy v té době se Antonín Konečný rozhodl, že po deseti letech odejde z folklorního souboru Ostrožan. „Měl jsem důvodné podezření, že na mě donáší i členové souboru. To mě zasáhlo.“ Už dříve se však mladý tanečník musel vyrovnávat s mnoha ústrky. „Když soubor jel na zájezd do zahraničí, já jsem musel být doma. Nepustili mě tancovat ani do Polska.“

Komunismus skutečně padne, až to za nás vyřeší příroda

Někdy v roce 1985 se Antonín Konečný seznámil s kovářem Bitnerem z Tlumačova, jehož syn emigroval do Austrálie. „Povídal mi o tom, že na Západě se už mluví o tom, že komunismus padne. Tenkrát mi dal velkou naději.“ Ta se navíc prohloubila toho roku v létě, kdy se Antonín Konečný zúčastnil národní poutě na Velehrad, která se proměnila v jednu z největších protikomunistických demonstrací. „Tehdy jsem začínal věřit, že se dožiju toho, že komunisti padnou.“

Události listopadu 1989 však Antonín Konečný jako vítězství nebral. „Soutěživost nemám v povaze, necítil jsem žádné zadostiučinění. Věřím, že od komunistů bude pokoj, až to vyřeší příroda. Až vymře poslední generace bolševismu. Jejich myšlení je tady ještě dnes. To jen tak nevytlučete. Stačí se rozhlédnout kolem sebe,“ říká Antonín Konečný, který komunismus považuje za nejhorší ideologii, kterou zná. „Učili nás bojovat proti vlastním rodičům. To přece není normální.“

Před ničivou povodní v roce 1997 své koně i další zvířata z Milokoště uchránil

Hospodářství rodiny Konečných čtyřicet let odolávalo tlaku komunistického režimu. Brzy po pádu však rodina musela čelit další pohromě. V červenci 1997 se Moravou prohnala ničivá povodeň, která se nevyhnula ani Milokošti, ležící na řece Moravě. Ještě než se voda začala rozlévat, projížděl Antonín Konečný na koni okolí a sledoval každé místo, kde se Morava začínala vylévat do krajiny. „Ten večer jsem telefonoval do Veselí, kde byl koordinátor povodní, ať nám dodají pytle s pískem, že vodu udržíme mimo obec. Řekli mi, že to nejde, že nám ráno přijedou pomoci vojáci. Dobře jsem ale věděl, že ráno už může být pozdě.“

Antonín Konečný měl tehdy v maštali patnáct koní včetně ohřebených kobyl a několika hříbat. Hlavou mu probleskla myšlenka, že pokud je nestihne včas odvést před velkou vodou, bude je muset uvázat v sadu a nechat utopit. „Nakonec jsem stihl všechny koně a i ostatní dobytek z Milokoště popřevádět do bezpečí. Budil jsem lidi, ať si odvezou aspoň auta.“ Teprve pak se hráz Moravy definitivně protrhla. „Člověk stihl před vodou jen jít. Tak rychle se valila. Do rána bylo v dědině vody po kolena.“

Podle svědectví Antonína Konečného se ještě další dva měsíce odčerpávala z Milokoště voda. Několik původních staveb, včetně rodného domu pamětníkova otce, se muselo zdemolovat. „Z patnácti koní jsem si musel nechat jen sedm. Ostatní bych neuživil, protože mi uplavalo seno a obilí sežrali kapři.“

Děti leda do svobodného státu

Kolem roku 2000 se Antonín Konečný oženil a s manželkou vychoval dvě děti. „Zařekl jsem se, že děti přivedu na svět leda, když bude svobodný. Nechtěl jsem, aby zažívaly to, co jsem zažíval já. Že by byly odmala perzekvované, že by nemohly studovat,“ vysvětluje pamětník.

Dnes (rok 2023) žije Antonín Konečný v Milokošti a i nadále se věnuje chovu koní. Toto řemeslo postupně předává svému synovi Jakubovi.

 

[1] PLAČEK Miroslav. 2011. Veselí nad Moravou, město na řece času. Veselí nad Moravou: Město Veselí nad Moravou, str. 405.

[2] Tehdejší ředitelkou mateřské školy v Milokošti byla Jaroslava Jesenská.