Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Augustin Konečný (* 1948)

• narozen 1. ledna 1948 ve Zlíně (od roku 1949 Gottwaldov)

• od roku 1966 studoval pražskou VŠE a přispíval do studentského časopisu Ekonom

• účastník brigády v SSSR v létě 1968 pod vedením Jana Palacha

• účastník Palachova pohřbu v lednu 1969

• v době nastupující normalizace dočasně vyloučen ze školy kvůli článkům v Ekonomu

• po roční kádrové očistě manuální prací úspěšně dokončil studia (1972)

• od 70. let zaměstnancem Adamovských strojíren (ADAST)

• počátkem 80. let kvůli kariérnímu růstu vstoupil do KSČ

• od roku 2000 se živil jako redaktor Světa tisku a Novin pro grafický průmysl

Koncem června 1968 vyrazili studenti vlakem z Prahy do dva tisíce kilometrů vzdálené obce Russko-Vysockoje poblíž dnešního Petrohradu. Skupinu brigádníků vedl tehdy devatenáctiletý Jan Palach, který v Sovětském svazu ještě stihl oslavit 20. narozeniny. Své poslední. Během zpáteční cesty studenty míjely nákladní vagony s vojenskou technikou. „Bratrská pomoc“ se blížila. „Pár dní před 21. srpnem, asi čtyři dny předtím, jsme se vraceli domů. Já jsem jako Moravák vystupoval z toho rychlíku Moskva–Praha v Olomouci. A tehdy jsem Palacha viděl naposledy,“ vypráví Augustin Konečný.

Přišel ze schůze a pustil si Svobodnou Evropu

Augustin Konečný se narodil 1. dubna 1948 ve Zlíně. Stihl to „na poslední chvíli“. V lednu následujícího roku Zlín na dlouhých 40 let zmizel z map a nahradil jej Gottwaldov. Augustin přišel na svět jako jediné dítě Františky a Augustina Konečných. S rodiči vyrůstal v sousední obci Hostišová, odkud otec dojížděl za prací do zlínských Baťových závodů (od roku 1949 Svit), matka pracovala v JZD Hoštišová. Františka Konečná původně vlastnila polnosti, které získala v dědictví. O ty však po osmačtyřicátém únoru rodina přišla. Podobný osud potkal i matčina bratra Antonína Zapletala. Navzdory peripetiím s režimem zůstal Augustinův otec členem komunistické strany, do které vstoupil krátce po válce. Na druhou stranu, o nějaké přespřílišné loajalitě zřejmě nemůže být řeč: „Přišel ze [stranické] schůze a pustil si Svobodnou Evropu,“ přibližuje se smíchem jeho syn.

Díky tomu už od dětství pociťoval roztříštěnost tehdejšího světa a informační boje studené války. „U nás jel věčně československý rozhlas, který byl přepínán na Svobodnou Evropu. Já jsem to vnímal velice normálně, bych řekl. A v tom roce 1956, to mi bylo osm let, jsem dobře rozlišoval, že v československém rozhlase hlásili, že na základě požadavku Maďarské republiky – možná už lidové, tehdy – byla potlačena kontrarevoluce. To hlásil československý rozhlas. A na Svobodné Evropě, to říkám jako ilustraci, to bylo formou, že sovětské tanky rozstřílely naděje maďarského národa. Čili to jsem dobře vnímal a myslím, že jsem se v tom vyznal,“ vypráví. V té době chodil na devítiletku v sousedních Mysločovicích po které – roku 1963 – nastoupil na tříletou střední všeobecně vzdělávací školu v Otrokovicích. 

Cenzura už byla bezzubá

Během středoškolských studií jej to táhlo k redaktorské činnosti, spoluzaložil školní časopis a s blížící se maturitou čím dál více zvažoval přihlášku ke studiím žurnalistiky. Přestože nakonec v rozhodování zvítězil obor ekonometrie na VŠE, prostředí publicistiky mu zůstalo blízké a hned v prvním ročníku studia (1966) se přihlásil do redakce studentského časopisu Ekonom. Druhá polovina 60. let se nesla ve znamení postupného tání post-stalinistických ledů, což se silně projevovalo právě ve vysokoškolském prostředí. A vůbec nejvíce na jaře 1968: „Časopis Ekonom podléhal cenzuře, ale ta cenzura už byla bezzubá. Vím, že jsme tam měli fascikl věcí, o kterých se nesmí psát. Například, co mi utkvělo: systém požárního zabezpečení Pražského hradu [smích]. To si pamatuju doteď. Byl to výčet všeho možného, ale to se nás netýkalo, my jsme psali o politice,“ popisuje dobu pražského jara. 
 
Zároveň, od roku 1967 se Augustin Konečný pravidelně účastnil letních studentských brigád – v NDR (1967), v Sovětském svazu (1968) a v roce 1969 – na poslední chvíli před utažením normalizačních šroubů – v Anglii. Pracovní skupinu brigádníků do Sovětského svazu v roce 1968 vedl devatenáctiletý Jan Palach, někdejší student VŠE, který od následujícího školního roku přecházel na studia Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. „Když bych vzpomněl Jana Palacha, tak on byl velmi houževnatý kluk. Připadal mi trochu takový zamyšlený, nebo si to tak ve vzpomínkách beru. Ale projevil velké organizační schopnosti,“ vypráví. Brigádníci odcestovali vlaky z Prahy přes Varšavu, běloruské Grodno a Leningrad do cílové obce Russko-Vysockoje v leningradské oblasti. Tam měli za úkol stavět drůbežárny.

Ve Lvově jsme viděli ty vagony naložené tanky

Léto 1968 v Sovětském svazu. 21. srpen se blížil, atmosféra v SSSR houstla: „Měli jsme tam diskuze s ruskými studenty. A on [Jan Palach] toho byl aktivně účasten. Pamatuju si, že tam byla společenská místnost. Představte si barák pro stavební dělníky, kde je chodba a z ní jdou jednotlivé pokoje, tak tam jsme spali. A v té kulturní místnosti, tam probíhaly diskuze. Bylo tam rádio, docela dobré. Naladili jsme BBC v ruštině a ti [sovětští] studenti se tvářili, že to neznají, nebo to neznali. Samozřejmě jsme protestovali, že nazývají Československo kontrarevolucí, protože to rozhodně nebyla pravda. A Jan se toho dost účastnil. On měl takový vyvážený tón, nikoliv emocionální,“ vybavuje si.
 
Před návratem domů, zhruba po měsíci práce, se studentská skupina v čele s Janem Palachem vydala na cesty po tehdejším svazu: „Jeli jsme do Moskvy, tam jsme jeli asi tři dny. Potom do Gruzie, do Tbilisi, tam [jsme jeli] myslím taky tři [dny], potom do Batumi, to je na pobřeží černého moře, asi dva [dny], pak lodí přes Jaltu, tam byla zastávka do Oděsy a přes Lvov,“ popisuje tehdejší trasu. Do invaze zbývalo pouze několik desítek hodin. „Tam [ve Lvově] už jsme viděli ty vagony, kde byly naloženy tanky nebo obrněné transportéry. Pár dní před 21. srpnem, asi čtyři dny předtím, jsme se vraceli domů. Já jsem jako Moravák vystupoval z toho rychlíku Moskva–Praha v Olomouci. A tehdy jsem Palacha viděl naposledy.“

Pohřbu jsme se zúčastnili snad všichni

Situace z dnešního pohledu tehdy – pár dní před 21. srpnem 1968 – nápadně připomínala únor 2022, kdy si navzdory mnoha indiciím málokdo do poslední chvíle připouštěl, nakolik je hrozba vojenského napadení Ukrajiny Ruskem reálná. „Jel jsem do rodné obce a v té vísce v hospodě jsem hlásal: ,Nezasáhnou, to si nedovolí!‘ Vidíte, jak jsme byli naivní. Za tři dny už nám to hřmělo nad hlavami. Ráno a v noci.“ Přibližně po týdnu – stráveném převážně u rádia – se Augustin vydal z Hostišové do Prahy. „To si člověk ani nedovede představit. Když jsem přišel na Václavák, tak Národní muzeum bylo ošlehaný z kulometů. Ne ze samopalů, ale byly to velké díry v omítce,“ vykresluje kulisy čerstvě okupované Prahy.

Necelých pět měsíců po invazi – 16. ledna 1969 – se dvacetiletý Jan Palach demonstrativně polil hořlavinou a zapálil. O tři dny později následkům popálenin podlehl. „Napřed bylo: Nějaký student se upálil na Václavském náměstí. Potom uveřejnili, že student JP. A to už ti kamarádi, co ho znali, tak už věděli, že to byl on. A já, když jsem se to dozvěděl, tak to byla taková atmosféra děsu,“ přibližuje. Nejen samotný čin, ale i následný pohřeb (25. ledna) se navždy zapsal do dějin. „My jsme se vůbec nedostali až k tomu Karolinu. Šli jsme průvodu z VŠE, tisíce lidí, ze Žižkova, když si to představíte dnes, tak kolem hlavního nádraží a shora – tak to bylo organizováno – přišli na Václavské náměstí a z Václaváku se šlo těmi úzkými ulicemi, víceméně k tomu Karolinu – tak tam jsme se už vůbec nedostali. Ale jinak jsme se zúčastnili snad všichni [studenti VŠE],“ popisuje průběh průvodu na uctění památky Jana Palacha.

My jsme vám zapomněli říct, že máte pracovat fyzicky

V létě 1969 se Augustinovi ještě naposled podařilo vycestovat na brigádu do zahraničí. V Anglii umýval nádobí, a – jak se smíchem uvádí – přestože si moc nevydělal, vždycky měl díky práci v kuchyni co jíst. Na ostrovech prožil i roční výročí invaze 21. srpna 1969. V britském televizním vysílání pozoroval nepokoje na Václaváku a přemýšlel, jestli se chce do takové země vracet. Dokonce se i setkal s nabídkou stálé práce. Nakonec však, především kvůli otci, Anglii opustil a vrátil se na okupované území. Věci se mezitím změnily. Atmosféra ještě více ztemněla, studentský časopis Ekonom, do kterého Augustin přispíval, komunisté zakázali. Ruku v ruce utužováním režimu pak musel předstoupit před prověrkovou komisi. Ptali se ho, co a proč psal do časopisů. „To bylo z dnešního pohledu úplně směšné […] Vyčítali mi, že jsem zaséval spory, z dnešního pohledu nevinné věci.“ 

Byť se Augustinovy články z dob dočasného rozvolnění nenesly v duchu protikomunistického burcování, nebyly ani dostatečně ideologicky zabarvené. To v počáteční fázi normalizace k vyloučení ze školy postačovalo. „Ono se tomu ze začátku neříkalo normalizace, ale konsolidace. Čili já, když jsem byl přerušován ve studiu, tak jeden z těch důvodů byl, že: Narušoval proces konsolidace na Vysoké škole ekonomické.“  Následovalo doporučení: „V závěru té prověrkové komise bylo: ,No, tak teď pracujte, očistěte se prací a pak se uvidí.‘“ Někdejší student 4. ročníku VŠE pak nastoupil jako ekonomický praktikant do podniku Orgaprojekt v Praze. Po zhruba čtvrtroce se pokusil vrátit do školy. Zamítnuto. „Dozvěděl jsem se – cituju volně: ,Jé! My jsme vám zapomněli říct, že máte pracovat fyzicky, manuálně. Ne v nějaké kanceláři.‘“

V místním pohostinství projevuje pravicově oportunistické názory

Vzal tedy práci pomocného dělníka v JZD. Vzpomíná, že v družstvu tehdy vydělával 2600 korun měsíčně, přičemž průměrná hrubá měsíční mzda v roce 1970 činila 1937 korun. „Čili takzvaně jsem byl v balíku,“ shrnuje. Rokem práce v JZD se skutečně očistil a mohl se vrátit ke studiím. Inženýrský titul získal v roce 1972. Následovala povinná roční vojenská služba. Tu započal v Žilině, odkud jej později převeleli do Brna. Na vojně se mu podařilo nahlédnout i do svých kádrových materiálů. „Bylo tam hodnocení z místa bydliště, z té obce. A přítel mého otce, tajemník místního národního výboru, tam psal: ,Při občasných návštěvách obce projevuje v místním pohostinství pravicově oportunistické názory,“ říká se smíchem. „No řekněte, jestli to není krásný. To je do literatury,“ dodává.

Po vojně Augustin Konečný nastoupil do práce v Adamovských strojírnách (ADAST) na Blanensku. Začínal jako programátor se zaměřením na zpracování dat a postupně – počátkem 80. let – se vypracoval na vedoucího organizačního oddělení. To s sebou neslo daň v podobě vstupu do komunistické strany. „Nechlubím se tím a samozřejmě nekandiduju do žádných funkcí, kde by to snad bylo [překážkou]. No, je to tak, součást podnikové kariéry bych to nazval,“ vysvětluje své členství v partaji. „Paradoxně to bylo z hlediska postupu k ničemu,“ dodává. „Personální situace se vyvinula tak, že by mě tam instalovali v každém případě, i kdybych řekl, že tam nevstoupím. Ono to šlo časově souběžně.“ Další povýšení následovalo koncem 80. let, kdy se stal vedoucím ekonomiky práce. 

Věděl jsem, že už to teda ruplo

„Poslouchal jsem rádio a byl tam přímý přenos z Václaváku. Tak to jsem věděl, že už to teda ruplo a že to bude pokračovat. […] Cítil jsem se osvobozen,“ vybavuje si listopadové události 1989. Sametové vzpomínky pokračují: „Středoškoláci [v Blansku] oblepili celé město letákama, polili Klementa Gottwalda červenou barvou, ale řídilo se to spíše z hlediska celostátního, ten vývoj.“ Tou dobou stále pracoval v ADASTu. V podniku v druhé polovině 90. let dosáhl funkce obchodního ředitele a díky tomu procestoval i kus světa. „Součástí té práce byly i služební cesty do zahraničí. Prodávali jsme do Brazílie a Argentiny, tak jsem tam vyjel a něco jsme tam i prodali, to bylo v São Paulu,“ vzpomíná. V roce 2000 změnil pracovní působiště i zaměření a – jak sám uvádí – vrátil se do studentských let, když začal pracovat jako redaktor. Šlo o měsíčník Svět tisku, od roku 2010 pak psal do Novin pro grafický průmysl. Tam pracoval až do roku 2022 a redakční činnosti se příležitostně věnuje dodnes (2023).