MUDr. Martin Konečný

* 1964

  • „Hanka [Synková], moje matka, se narodila v roce 1938, těsně před začátkem války. Svého otce vůbec nepoznala, protože Otto byl jmenovaný vedoucím tajemníkem ilegálního výboru strany a vedl komunistický odboj. Velice brzo byl zatčený a jak říkám, matka ho nikdy nepoznala, neměla na něj žádnou osobní vzpomínku. Otto byl popravený v roce 1941 po heydrichiádě. Respektive existují doklady o jeho popravě, ale ta rodinná historie traduje, že byl spíš umučený u výslechu. Takže na jednu stranu hrdina, na druhou stranu zapálený komunista. Vždycky jsem k němu měl takový ambivalentní vztah přes matku. Na jednu stranu jsem ho obdivoval jako hrdinu, na druhou stranu jsem se za něj styděl. Když matka zemřela, tak jsem všechna vyznamenání, která Otto dostal posmrtně, tak jsem vyházel do popelnice. Styděl jsem se za ně. Otto byl nositelem toho nejvyššího vyznamenání Řád bílého lva, jenomže byl udělený in memoriam Klementem Gottwaldem. Já jsem se za to tak strašně styděl a to vyznamenání mi přišlo, že je zalité krví, ale nejen Ottovou, ale i komunistických obětí.“

  • „Moje tehdejší paní, maminka mé nejstarší dcery, už tehdy zastávala názor, že ‚být hrdinou není žádná dobrá volba‘, takže mne varovala, ať na žádný průvod nechodím, ať jdu domů a učím se. Byl jsem tedy neposlušný, a to jsem věděl naprosto zásadně, že musím být, byl jsem i v jiných věcech neposlušný, ale v tomhletom to bylo z přesvědčení. Když jsme šli se Zuzanou Brabcovou, tehdy neznámou spisovatelkou, po Albertově dál z Vyšehradu dolů, tak už jsme cítili, že se něco děje blbě. Pamatuji se, že když už jsme šli po nábřeží, tak jsem si říkal, tohle smrdí průserem, tam vepředu někdo tancoval s vlajkou, někdo tam běhal a něco vykřikoval. Říkal jsem si, vždyť my jdeme někam a vůbec nevíme kam, tohle vůbec nebylo domluvené. Tak jsem se držel blízko čela, snažil jsem se s těmi lidmi mluvit, ptal jsem se jich, kam jdeme, proč tam jdeme, co to vlastně děláme. Ale tam se nikdo nebavil. A tam už byl ten Zifčák, který to směroval na tu Národní, to byl provokatér, to jsme netušili. V tom průvodu bylo tolik lidí, že lidé vybíhali z domů a přidávali se k tomu průvodu, takže ten byl opravdu až mohutný. Nebyli to už jen studenti, přidalo se hodně lidí, až na té Národní se to zase scvrklo. To se lidé rozutekli. Stejně tak ta moje kamarádka Zuzana, ta říkala: ‚Já mám strach, tak jdu domů,‘ a utekla. Ona byla taková hodně vnímavá, nesmírně citlivá bytost, také pak napsala spoustu nádherných knih a bohužel loni zemřela. Na té Národní to zase prořídlo, to už bylo jasné, že se něco děje, že už tam jsou ti fízlové před námi, a já jsem se držel pořád vepředu. Když ta Zuzana odešla, tak jsem si říkal, tak já zůstanu tady, a byl jsem v první nebo druhé řadě. Později jsem se pak setkal s Hankou Marvanovou, před pár lety, tak jsme si říkali, že jsme tam vlastně byli spolu, v první řadě před těmi fízly. No, měli jsme strach, zpívali jsme, něco jsme provolávali, pořád se čekalo, co bude. A pak přišel povel k zásahu, a to bylo pro mne hodně důležité, tam jsem prožil takový zvláštní, mystický zážitek. Já jsem nějak věděl, že tam musím zůstat. Vnímal jsem riziko, nevěděli jsme, jak to dopadne. Já jsem to chápal tak, že nás opravdu mohou zmasakrovat a že je to důležité to podstoupit s tím, že jsem byl nějak intenzivně napojen na tu Rozálii, moji dceru, a říkal jsem si: Já tady musím zůstat, aby ona mohla žít ve svobodnějším světě, než žiju já. Takže jsem tam zůstal. Když nás začali mlátit, tak jsem si klekl na zem a modlil jsem se. Necouval jsem, zůstal jsem tam proti nim, takže se na mne sápali s nějakými pendreky a někdo zezadu mě popadl a odtáhl mě od toho kordonu pryč. A v ten okamžik, když jsem tam prostě před nimi zůstal klečet a modlil jsem se, tak to pro mne byl ten mystický zážitek. Nevím, jak to popsat. Je tam prostě nějaké vydání se, je tam asi možná něco z toho dědečka, který se také takhle vydal, ale opravdu na smrt. Pro mne to byl klíčový okamžik celé revoluce.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha Dejvice, 15.03.2017

    (audio)
    délka: 01:28:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha , 08.12.2023

    (audio)
    délka: 01:22:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Měl jsem štěstí na skvělé učitele a velký životní vzor

Martin Konečný, pol. 90. let
Martin Konečný, pol. 90. let
zdroj: archiv pamětníka

Martin Konečný se narodil 26. června 1964 v Plzni. Z matčiny strany byl vnukem Otty Synka, československého politika a meziválečného poslance za KSČ, který byl za druhé světové války v odboji popraven nacisty. Bezprostředně po válce zemřela za nejasných okolností i jeho žena, babička Matylda Synková. To život rodiny silně poznamenalo. Matka Hana byla dramaturgyně, otec Jaroslav herec. Když bylo Martinovi pět let, odešla matka s ním a mladší sestrou z plzeňského Divadla J. K. Tyla do pražského Divadla za branou. Během studia na gymnáziu Štěpánská pamětník konvertoval a dal se pokřtít. Po maturitě studoval rok v litoměřickém semináři, ale tamějšími poměry byl znechucen natolik, že studium předčasně ukončil. Přes problémy roku 1986 se dostal na studium medicíny, kde se začal aktivně zajímat o politiku. Ještě na škole se poprvé oženil. Zúčastnil se listopadového pochodu studentů z Albertova na Národní třídu. Po šoku z policejního zásahu se rychle vzpamatoval a již druhý den s kolegy studenty obnovili odbojovou činnost s maximálním úsilím. Roku 1992 promoval a nastoupil na onkologii v rodné Plzni. Mechanistický přístup vedení k terapii onkologických pacientů se mu nelíbil a později se rozhodl přeorientovat na psychiatrii. V roce 2007 získal místo primáře Psychiatrického oddělení Nemocnice Ostrov. Práce tam jej naplňovala, ale narazil na problémy ze strany vedení nemocnice i některých kolegů, takže nakonec z Ostrova odešel. Po nějakém čase získal místo v oblastní nemocnici v Příbrami, kde pracuje dosud (2023). Od roku 2019 zároveň působí jako psychosomatik v Centru pohybové medicíny Pavla Koláře. V roce 2023 žil v Obecnici.