Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Koníčková (* 1938)

• narodila se 23. září 1938

• její otec zdědil hospodu, o kterou po roce 1948 přišel, v roce 1963 ji zdevastovanou dostal zpět

• vystudovala učitelství pro druhý stupeň, celý život učila na škole v Dolním Bousově

• během pražského jara a invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 se s manželem hodně angažovali

• při stranických prověrkách ji vyškrtli z KSČ

• po 17. listopadu 1989 se s manželem angažovali v Občanském fóru v Dolním Bousově, účastnili se stávky

• v roce 2021 žila v Dolním Bousově

Osou života Heleny Koníčkové se stala v dospělosti základní škola v Dolním Bousově. V roce 1958 tam nešťastně vstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ), dodnes toho lituje. V roce 1961 ve škole poznala svého muže Františka Koníčka, se kterým odvážně vystupovali proti invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Ve stejné základní škole ji v roce 1970 s manželem při stranických prověrkách vyškrtli z KSČ.

Helena Koníčková po roce 1968 čelila udání žáka, což ji málem stálo místo. V listopadu 1989 se manželé Koníčkovi bez váhání připojili k sametové revoluci. V roce 1990 se František Koníček stal ředitelem školy. Jakmile se otevřely hranice, udělal pro všechny učitele zájezd do Paříže.

Mohla jsem být úplný sirotek

Helena se narodila 23. září 1938 manželům Anně a Františkovi Žďárským ve Čtveříně u Turnova. Šlo o den, kdy Československo vyhlásilo všeobecnou mobilizaci proti připravované agresi nacistického Německa, a tak musel novopečený otec druhý den narukovat do armády.

Za týden, po přijetí mnichovské dohody, po obsazení pohraničí wehrmachtem a demobilizaci, byl zase doma. Helena pak mnohokrát blahořečila prezidentu Edvardu Benešovi, že se republika nevrhla do války, tatínek se mohl vrátit domů a nepadl.

Její maminka Anna totiž zemřela v den, kdy šla Helena Žďárská první den do školy. Zůstali sami s otcem. Otec, absolvent obchodní školy, pracoval na finančním úřadě. V té době bydleli v Přepeřích nedaleko od Čtveřína. Otec tam zdědil hospodu, kterou pronajímal manželům Lhotským. Ti mu pomáhali s péčí o dceru. Válku si Helena pamatuje jen matně, ale vzpomíná na událost, kterou jí později ozřejmil otec.

„To se stalo v těch květnových dnech, kdy se na sále naší hospody ocitly zbraně. Protože v Příšovicích docházelo k přestřelkám mezi Němci a lidmi, kteří se rozhodli, že budou na konci války provozovat odboj. V Přepeřích byl, myslím, generál Rosenbaum. Odboj řídil a hlásili se mu dobrovolnici. Ukořistěné zbraně se ukládaly k nám na sál. Jenže pak přišla zpráva, že se blíží německé vojsko od Liberce. Takže se celý odboj, jak mi taťka vypravoval, rozešel. Táta se taky bál, taky věděl, co by se mohlo stát. Teď nevěděl co s tím. Paní Marie Lhotová, to byla sestra pana Lhoty, co provozoval naši hospodu, se s taťkou snažila výstroj a zbraně někam ukrýt. Mám takový mlhavý představy, že jsem to tenkrát vnímala. Odnášeli všechno do márnice na hřbitov a k sousedovu plotu to naházeli. A tím se to pak ukončilo.“

Zemřela druhá maminka a přišli o všechen majetek

Po válce se František Žďárský znovu oženil a narodil se mu 29. listopadu 1947 syn František. O devět dní později podruhé ovdověl, Božena Žďárská, rozená Mlejnková zemřela pravděpodobně na embolii. Františka v útlém věku měla u sebe babička. Třetí a poslední sňatek uzavřel František s Magdou Bukvicovou v roce 1949.

Po odsunu Němců Lhotovi odešli do pohraničí a František Žďárský začal v hospodě pracovat sám. Celou ji dal do gala. Vyměnil podlahy, pořídil nový nábytek. Přišel ale komunistický převrat v únoru 1948 a hospodu mu znárodnili. Ponejprve si ji zabralo jednotné zemědělské družstvo (JZD) a udělalo v ní sklad obilí – zařízení, především podlahy, tím zdevastovalo.

Pak se hospody ujalo spotřební družstvo Jednota a Františka Žďárského v ní zaměstnalo jako hostinského. Posléze se budova stala majetkem místního národního výboru, který neměl na opravu a provoz peníze, tak ji v roce 1963 Františkovi Žďárskému vrátil s tím, že ji musí dál jako zaměstnanec provozovat. Scházely mu ale peníze na opravy a udržování budovy. Nakonec sál daroval Sokolu a hospodu prodal Jednotě za sto tisíc korun. V době, kdy v ní pracoval jako zaměstnanec, došlo na jednom z pořádaných plesů ke střelbě.

„V padesátých letech tam měli ples myslivci. Došlo tam k hádkám mezi myslivci, a i se tam střílelo. Pak se vyšetřovalo, jak se to všechno seběhlo. Někdo měl říct, že nějaké urážky na režim slyšela hostinská. Takže naši maminku, to byla ta moje třetí maminka, vyslýchali na policii. Jenže ona nic neslyšela, nebyla u toho. Ještě jí v hospodě pomáhala její teta v kuchyni. A oni chtěli slyšet, co maminka slyšela, a ona neslyšela nic. Nesměla o výslechu nic říct. Akorát třeba říkala, že s ní točili na stoličce dokola, když na ní seděla. Měla z toho problémy. Léčila se i s nervama potom, protože ji to opravdu hodně rozhodilo,“ říká pamětnice.

Tuto událost a manželčinu léčbu depresí elektrickými šoky zaznamenal v rodinné kronice František Žďárský (je zařazena v dodatečných materiálech).

Helena Žďárská ukončila základní školu v Turnově, kam chodila na druhý stupeň. Ačkoli byla dcera živnostníka, kádrově ji to nijak vážně nepoškodilo. V Turnově pokračovala na gymnáziu a pak odešla na Vyšší odbornou pedagogickou školu v Plzni. Na umístěnku začala učit v základní škole v Dolním Bousově.

O vstupu do KSČ říká, že byla zbabělec

Helena Koníčková začala učit dějepis a ruštinu na druhém stupni. „Když jsem tam nastoupila, byla jsem svědomitý kantor a panu řediteli se to líbilo, takže mě pozval do ředitelny a řekl, že bych měla vstoupit do KSČ. Řekla jsem, že si to rozmyslím. Nelíbilo se mi to. Ale šla jsem za taťkou, protože jsem jezdila každý týden domů. Bylo to v padesátým osmým, hned v prvním roce, když jsem nastoupila. Taťka měl o mě starost, tak říkal: ‚Abys s tím něco neměla, tak to teda udělej.‘ Tak jsem na to kejvla, což se mi pak vymstilo,“ lituje pamětnice.

O tři roky později byl do školy přijat učitel přírodopisu a tělocviku František Koníček, který vstoupil do KSČ už na vojně za podobných okolností jako Helena. V roce 1963 se vzali, za tři roky se narodila dcera Pavlína. Koníčkovi museli chodit na schůze a na stranická školení, nepatřili však mezi pravověrné komunisty. František jednou na akci KSČ opravoval písemky a někdo ho udal. Zdánlivě bezvýznamný případ přijel vyšetřovat školní inspektor.

Uvolnění společenské a politické atmosféry v 60. letech 20. století oba manželé s nadšením vítali, pražské jaro je oslovilo. Na schůzích KSČ vystupovali otevřeně, pak přišel 21. srpen 1968.

„Když bejvaly schůze před tím nebo i pak po okupaci, tak já jsem samozřejmě mívala takové poznámky a řeči. Odbírala jsem třeba časopis Dějiny a současnost. To byl časopis, kde články režimu ne zrovna režimu přisluhovaly, a to mně pak taky uškodilo. Hlavně když začaly prověrky po osmašedesátým. Ještě bych poznamenala, že když tady stáli sovětští vojáci až od Horního Bousova, snažili jsme se jim vysvětlovat, jak to všechno je, že se tady nic špatného neděje. Oni nás vyslechli, ale samozřejmě nic neříkali,“ vzpomíná Helena Koníčková.

V prvních dnech okupace Koníčkovi podnikali akce, o kterých doufali, že by mohly situaci změnit. Čelili přitom strachu o vlastní život.

„Bydleli jsme na náměstí v nájmu nad drogerií. Když přišla Sovětská armáda, tanky stály na náměstí a my jsme je viděli z první ruky. Tak jsme vyrobili přes noc transparent a druhý den ráno jsme ho s Frantou vyvěsili, zatloukli jsme tyče. Bylo tam napsáno azbukou v ruštině: 1945 osvoboditelé a 1968 okupanti. Vzali jsme s sebou i dceru Pavlínu, protože jsme si říkali, že kdyby se něco přihodilo, tak ať jsme tam všichni tři.“

Druhou noc Helena s Františkem psali nejrůznější hesla na čtvrtky a za tmy je připevnili na lípy v místní aleji. Dodnes nikdo neví, že oni byli autory.

Kdo do KSČ nevstoupil, měl to daleko lepší

V 70. letech 20. století nastalo období čistek v KSČ a takzvané normalizace. Komunistický režim utužoval svou moc, zavládla přísná cenzura. Podle Ústavu pro studium totalitních režimů prošlo do října 1970 prověrkami 1 508 326 členů KSČ, z nich bylo 67 147 vyloučeno, 259 670 komunistům bylo členství zrušeno. Počet členů KSČ se tak na konci roku 1970 ustálil na 1 217 246, ve srovnání s rokem 1968 klesl početní stav strany o 28 procent. Nezanedbatelná část členstva KSČ vystoupila ze strany dobrovolně ještě před zahájením čistek. 

Občanské postoje jednotlivců v roce 1968 se promítaly do jejich pracovních možností až do roku 1989. Všechno začalo tím, že konzervativní tvrdé jádro KSČ ustanovilo komise ze svých oddaných členů a spustilo prověrky. I Helena Koníčková se musela před komisí zodpovídat.

„Asi si museli o nás povídat i na místním národním výboru. Nevím, jestli to vzešlo odtamtud, ale prý jsem legitimaci Svazu československo-sovětského přátelství (SČSP) přibila na vrata nějaké stodoly. To mi pak řekli při prověrce, že jsem tohle udělala, což nebyla pravda. Šla jsem do sborovny, tam jsem měla v zásuvce legitimaci SČSP, přinesla jsem ji. Vytkli mně, že jsem měla známku jen volně vloženou. Neměla jsem ji nalepenou. Důsledek těchto prověrek a našeho konání v osmašedesátým byl, že nás ze strany oba vyškrtli, což byl menší trest než vyloučení.“

Hned poté, co Helenu Koníčkovou prověřovací komise propustila, šla do svého kabinetu, kde se pod tíhou nespravedlnosti a ponížení hlasitě a neutišitelně rozplakala. František Koníček byl na tom s verdiktem stejně. Oba měli strach, že přijdou o práci. Nakonec ve škole mohli zůstat. Mezi učiteli zůstala dobrá atmosféra, ale ústrky, například v podobě nízkých odměn, manžele Koníčkovy neminuly.

Došlo i na udání, které vyšetřovala inspekce

„Jednou mě udal žák, přinesl třídní knihu a řekl: ‚Soudružko, nesu třídní knihu.‘ Říkám: ‚Já u tebe nejsem žádná soudružka,‘ čímž jsem myslela, že mě měl oslovit ‚soudružko učitelko‘. Jeho matka mě udala, že jsem tohle řekla, a dokonce se uvažovalo, že mě přeloží do školy do Horního Bousova, kde byl jen první stupeň. Pak se to nějak vyřešilo, že jsem přeložená nebyla.“

Nastaly ale i situace, kdy se všichni žáci projevili charakterně a odvahu Heleny Koníčkové ocenili. „Vím, že po osmašedesátém jsem promítala dětem diapozitivy při občanské výchově. Muselo to být něco o Sovětském svazu. Děti se bouřily, že takové obrázky vidí. Já jsem tehdy řekla: ‚Neztěžujte mi to, já jsem ráda, že to nemusím říkat, tak jsem pustila tyto obrázky.‘ Je fakt, že mě nikdo neudal, že jsem toto řekla. A že pak si děti dělaly anketu oblíbených učitelů, tak v této třídě jsem se dostala na první místo. Nevím, jestli to bylo tímto zážitkem,“ uvádí pamětnice.

Své předměty – dějepis i ruštinu – měla Helena ráda odjakživa, nicméně ve výuce obou předmětů se změna ve společnosti v 70. letech 20. století nepříjemně projevila.

„Mně se ve škole vždycky líbilo, tak jsem chtěla být kantorkou. Jako ruštinářka jsem musela děti připravit na olympiádu v ruském jazyce, na recitační soutěž Puškinův památník, propagovat u dětí odběr sovětských časopisů v ruštině. To bylo hrůzný, co jsem měla před sebou a co jsem musela zařizovat. Dějepis jsem učila ráda a děti ho také měly rády. Ale učebnice byly jasně tendenční.“

Všechny oficiální soutěže i časopisy v ruštině měly za totality punc oslavy vítězství komunismu. Také díla klasických autorů byla vykládána výhradně optikou vítězství pracujícího lidu nad vykořisťovateli.

Pro Helenu Koníčkovou bylo ale nejhorší psaní posudků, kterým se jako třídní učitelka nevyhnula. Podle nich se pak žáci měli šanci dostat na střední školy. „Muselo se uvádět, že rodiče jsou v KSČ, nebo že byli vyškrtnutí nebo vyloučení ze strany (KSČ). Bez toho žádný posudek nemohl odejít.“

Kádrový posudek způsobil, že se dcera Pavlína nemohla ucházet o studium na vysoké škole. Výborně se učila, skvěle recitovala, za odměnu jela dokonce na tábor do Sovětského svazu. Přesto ji v roce 1980 přijali na gymnázium v Mnichově Hradišti jen díky přímluvě inspektora Stránského. Tam tenkrát chodilo hodně dětí, které by se jinam kvůli posudkům nedostaly.

Ačkoli Koníčkovi neprošli stranickými prověrkami po roce 1968 bez úhony, přesto díky svým schopnostem a své píli dosáhli společenských ocenění ještě před rokem 1989. František Koníček byl okresní metodik práce na pozemku. Měl ve škole skleník, kde pěstoval kvalitní sadbu, pro tu si jezdili i okresní inspektoři. Za odměnu jako metodik dostal zájezdy do Sovětského svazu, do Pobaltí a později na Kavkaz. Helena jela na oba zájezdy také – díky žákovi, který se dobrovolně přihlásil na vojenskou školu. Byla tehdy výchovnou poradkyní a hochovu přihlášku přičítali její úspěšné agitaci.

Manželé Koníčkovi byli velice oblíbení učitelé, u dětí i u kolegů. Před narozením dcery Pavlíny je naplňovalo především poslání učitelů. František vedl včelařský kroužek, Helena s dětmi zkoušela divadlo, s pohádkami pak jezdili třeba do domovů důchodců. O víkendech brali děti na společné výlety. Dodnes zvou Helenu Koníčkovou na své srazy žáci prvních ročníků, ti úplně první jsou o sedm let mladší než jejich učitelka, je jim letos 75 let.

Sametovou revoluci uvítala jako kdysi pražské jaro

Sotva 17. listopad 1989 odstartoval sametovou revoluci, Koníčkovi se chopili aktivity se stejným nasazením jako před jednadvaceti lety. Na nepříjemné dohry svých tehdejších postojů zapomněli.

„V roce 1989 to byla taky velká změna. Samozřejmě jsme ji přivítali a odjeli se do Prahy podívat, co se tam děje. V Bousově vzniklo Občanské fórum (OF). Manžel i já jsme tam docházeli. Manžel se angažoval víc. Měli jsme 10. prosince, kdy je Den lidských práv, shromáždění na náměstí. Manžel na něm promlouval. Měli jsme i ve škole jakousi stávku na podporu všech akcí.“

V roce 1990 se stal František Koníček ředitelem ZŠ v Dolním Bousově. Po otevření hranic s manželem procestovala Helena značnou část Evropy. Když v roce 2000 ovdověla, začala jezdit do zahraničí s kamarádkami a dcerou. Její velkou láskou byla péče o zahradu, která jí zabrala dost času. O aktuální dění v Dolním Bousově se stále zajímala, v roce 2021 byla kronikářkou města.

A co by se měly děti dnes podle Heleny Koníčkové učit? „Děti by se měly učit, jak získávat informace, je jich strašně moc. Základy by v hlavě mít měly, ne že všechno hledají na internetu. Vidím, že dnešní mladí lidé toho moc nevědí. Základní vědomosti z literatury, hudby jim chybí. Ať se hodně učí hlavně jazyky, aby se uplatnili v životě.“