Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Konrády (* 1944)

• narozen 21. srpna 1944 v Domažlicích

• otec provozoval živnost na výrobu hudebních nástrojů

• kvůli otcově živnosti nepřijat na studia

• studoval na střední uměleckoprůmyslové škole v Praze

• člen folklorního souboru Psohlavci

• v roce 1975 se přestěhoval do Plzně

• členem Souboru písní a tanců Jiskra

• po roce 1989 vrácena rodině dílna na opravu hudebních nástrojů

• v roce 1996 spoluzakládal Mezinárodní folklorní festival CIOFF Plzeň

• v roce 2018 oceněn titulem Mistr tradiční rukodělné výroby Plzeňského kraje

• v roce 2019 obdržel cenu za mimořádný přínos rodinné firmy plzeňskému regionu

„Pokud má člověk řemeslo, které ho baví, tak ať se ho drží,“ říká v rozhovoru Jaromír Konrády, rodák z Domažlic, muzikant a výrobce chodských dud. Toto řemeslo provází jeho rodinu již více než sto let. I přesto, že mu režim v padesátých letech znemožnil v rodinném řemesle pokračovat, nezanevřel na hudbu ani na svoje „ševcovské kopyto“ – po roce 1989, kdy byl rodině podnik na opravu a výrobu hudebních nástrojů vrácen, navázal spolu s bratrem na tradici rodiny Konrádyů a v řemesle opět pokračuje – opravuje hudební nástroje a vyrábí chodské dudy a famfrnochy.

Kamení ha dudy najdeš na Chodsku všudy... Z historie nástrojářské rodiny Konrádyů

Jaromír Konrády se narodil 21. srpna 1944 do muzikantské chodské rodiny. Jaromírův dědeček, Jakub Konrády (1881–1946), byl vyučený varhanář. V roce 1898 založil dílnu, kde se opravovaly a vyráběly rozličné hudební nástroje – housle, kytary, harmonia, flašinety, heligonky a od roku 1916 též chodské dudy; v dílně mu pomáhala i jeho žena, Jaromírova babička (zemřela 1956). V období mezi dvěma světovými válkami se chodský rodinný hudební podnik proslavil výrobou automatických gramofonů – tzv. pianofonů, které se stávaly moderní součástí tehdejších restaurací a hospod. Dílnu před druhou světovou válkou převzal otec Jaromíra Konrádyho, též Jakub (1905–1988). Ten zodpovědně pokračoval ve šlépějích svého otce – vyrábět heligonky se naučil u firmy Josefa Hlaváčka v Lounech, opravovat dřevěné nástroje u firmy Petrof v Hradci Králové a plechové ve Vídni. Podobně jako jeho otec i on postupně do rodinného řemesla zapojil i svoji manželku Marii, která vyrůstala jako sirotek na domažlickém děkanství a byla původně učitelkou.

Jakubovi a Marii (nar. 1919) se rok před koncem války narodil první syn – Jaromír, o dva roky později pak Stanislav a v roce 1952 dcera Evženie. První vzpomínky Jaromíra Konrádyho se váží k atmosféře počátku padesátých let – s potravinovými lístky chodil do obchodu pro mléko, maminka horko těžko sháněla máslo od sedláků z okolí Domažlic, z nástupu do první třídy v roce 1950 mu utkvěla vzpomínka, jak musel malovat znak „pětiletky“. Vedle starostí běžného života jsou zde však už první vzpomínky hudební – na dívčí škole, kam musel z důvodu místa bydliště v páté třídě přestoupit, jej učitel Hach nechal skládat židle a pulty pro symfonický orchestr, kde hrál na housle i jeho otec, naučil se znát, kde jaký nástroj velkého orchestru sedí.

Později vzal na popud jedné z učitelek dudy a začal doprovázet tamní pěvecký sbor: „Paní učitelka, co vedla sbor, mi říkala: ‚Hele, táta vyrábí dudy, nauč se hrát na dudy a budeš nás doprovázet.‘ Prakticky od šesté třídy jsem chodil do sboru a hrál na dudy, a to mě provází do současnosti.“ Vedle občasného povinného zpěvu častušek zde vítězila chodská tradice a hudba: „Sbor zpíval chodské písničky, protože to bylo v Domažlicích jediné téma, které bylo... samozřejmě se zpívaly i častušky, to se muselo, ale většinou se zpívaly lidové, domažlické,“ vzpomíná na své první hudební angažmá Jaromír Konrády.

Ha ty svatyj Vavřinečku, stojíš na pěkným kopečku... Z vavřineckých poutí Slavnost Budovatelů a Chodské slavnosti

Jako rodina chodských muzikantů se přirozeně účastnili i místních slavností. Mezi ty nejznámější patřily dodnes – v srpnu se konající – Chodské slavnosti s dudáckou muzikou a chodskými koláči. Ty byly založeny v roce 1953 a původně se jednalo o tradiční křesťanské poutě ke kostelíku zasvěcenému sv. Vavřinci, který stojí na Veselé hoře nad Domažlicemi: „Já si pamatuju ještě Vavřineckou pouť do toho roku 1953, potom vznikly Chodské slavnosti. Když jsme šli na pouť, tak jsme se oblékli slavnostně a šli jsme po cestě na Vavřineček, což je asi tak dva kilometry z Domažlic, do kopce. Po cestě byly stánky, kde se prodávaly cukrovinky, hráli tam dudáci, houslisti.“

Přívržencům tradičních poutí – jak na Veselou horu k Vavřinci, tak ke kostelům v okolních chodských vesnicích – se sice v těch letech nebránilo, ale byla zde snaha přesměrovat pozornost Chodů žijících svými letitými tradicemi k tématům, která hýbala politikou mladého socialistického státu, jak čteme v místní domažlické kronice z roku 1953: „Již v minulém roce se oficiálně o Vavřinecké pouti nemluvilo, užívalo se nového názvu Slavnost budovatelů. To proto, že je nutné, aby se socialistický stát odpoutal od slavností rázu pouťového.“

Hlavní program slavností se od kostelíka na Veselé hoře přesunul na domažlické sokoliště, kde vedle dudácké muziky vystupovaly soubory pionýrů, pohraniční stráže a armády. Právě téma střežení hranic státu bylo tím, co se s chodskou historií dalo dobře propojit. Kronika města popisuje jednu část slavností, kdy byla v neděli – v hlavním dni původních křesťanských poutí spojených s návštěvou kostela – předávána bojová zástava útvaru Pohraniční stráže, za zpěvu písně „Kdož jsú boží bojovníci“.

Řečníci přitom zdůrazňovali kontinuitu Pohraniční stráže s původním posláním Chodů, Pohraniční stráž v projevech označili za jejich nástupce. Na změnu atmosféry slavnosti Chodů si vzpomíná i Jaromír Konrády: „Soubory hrály v sobotu odpoledne, v neděli pokračovala dopoledne muzika a tanec. A odpoledne od dvou to byla v podstatě politická záležitost, kdy místní političtí pracovníci pozvali někoho z kraje, nebo až z Prahy. Vím, že tam byl v roce 1955 prezident Antonín Zápotocký.“

Hdyž jsem šel vod Domažlic... Konec rodinného podniku a nástup do učení do Kdyně a Prahy

Po dokončení základní školy byla cesta nejmladšího z generace chodských nástrojářů Konrádyů celkem jasně narýsovaná – Jaromír podal přihlášku do Hradce Králové, kam se hlásil do učení na opravu pian u firmy Petrof, stejně jako dříve jeho otec. Pozvánka na přijímací zkoušky mu však dorazila až po termínu jejich konání: „Bylo vidět, že to někdo zadržel, že jsem se neměl účastnit pohovoru.“ Podal tedy novou žádost – na výrobu a opravu plechových nástrojů do Amati Kraslice, tentokrát však už dostal jasnější odpověď: „Tam mi bylo řečeno, když jsem podával přihlášku, že už v tom řemesle, co dělal otec, nesmím pokračovat. Není to žádoucí.“ Rodina Konrádyů, jak i sám Jaromír mnohokrát připomínal v rozhovoru, se o politiku nezajímala, řídila se heslem „Ševče, drž se svého kopyta“. Jejich životem byla hudba a dílna, do které byla už po desetiletí zapojena celá rodina. A právě ona rodinná soukromá dílna se stala překážkou pro přijetí Jaromíra Konrádyho na studia.

Komunistická strana se od počátku netajila svým negativním vztahem k soukromému podnikání. Po převzetí moci v únoru 1948 byly nejprve znárodněny velké podniky. V platnost v průběhu padesátých let vstupovala různá opatření, která měla ztížit fungování i menším podnikatelům – od přísných kontrol přes plnění daňových povinností po přijímání řady diskriminačních opatření, která znemožňovala podnikání a vedla k tomu, že živnostníci své podniky dobrovolně uzavírali. K přitvrzení došlo po roce 1956 a v roce 1960 se podařilo zlikvidovat soukromé podnikání úplně. Když se Jaromír Konrády hlásil v roce 1958 na školu, situace vztahu státu k živnostníkům eskalovala. V průběhu padesátých let se rodině dařilo podnikání udržovat – obchody s hudebními nástroji si vzájemně vypomáhaly, aby splnily požadované normy, jak vzpomíná Jaromír Konrády, místní si navíc uvědomovali váženost rodiny i tradici řemesla, kterou rodina po desetiletí nesla.

„Jako syn živnostníka jsem nikdy nepociťoval ve škole handicap. Můj otec byl slušný člověk a dělal pro lidi – opravoval nástroje, ladil piana, znal se se spoustou lidí ve městě i okolí. Přes svoji práci byl známý i mimo okres – on byl v tu dobu jediný výrobce dud v Československu, vyráběl i gajdy pro slovenský soubor písní a tanců z Bratislavy.“

Znemožnění synovi pokračovat v rodinném řemesle bylo pro majitele hudebního obchodu poslední kapkou. Jakub Konrády se v roce 1959 rozhodl své živnosti oficiálně vzdát, neboť se mimo jiné bál, že by podobný osud jako Jaromíra postihl i jeho dvě mladší děti. Začal pracovat v navijárně motorů. Jeho žena Marie se do obchodu vrátila – už jako zaměstnankyně národního podniku Československé hudební nástroje se sídlem v Hradci Králové.  

Před Jaromírem Konrádym stálo rozhodnutí, kam se hlásit: „Já jsem nevěděl, co mám dělat. Nakonec mi otec říkal: ‚Hele, hudební nástroje jsou taky ze dřeva, tak se naučíš se dřevem.‘ Přihlásil jsem se do výrobního družstva Nábytkář ve Kdyni a vyučil se truhlářem. Ta práce mě začala bavit.“ Po učení, které trávil mezi dílnou rodiny Šindelářů ve Kdyni a školou v bývalém klášteře Světce u Tachova, se v roce 1962 rozhodl znovu podat přihlášku na střední školu – tentokrát už se přijímaček mohl zúčastnit a uspěl. Téhož roku nastoupil na uměleckoprůmyslovou školu na Žižkově v Praze, kde mohl své nabyté praktické znalosti práce se dřevem výborně zužitkovat.

Bydlel u tety v Praze a pravidelně dojížděl na Chodsko pomáhat otci do dílny. I přesto, že času kvůli neustálému rýsování a kreslení moc nezbývalo, bez hudby by to prostě nešlo: „V Praze na střední jsem nastoupil jako dudák do souboru Psohlavci – byli tam muzikanti, co přišli z jižních Čech a Chodska a vedl to pan Žáček, co pocházel od nás z kraje, z Blížejova.“  

Haž eště jerenkrát na vojnu burú brát, pověz mi hubičko, mám-li se dát

V roce 1965 dostal povolávací rozkaz na vojnu. Protože jeho velká touha byla cestovat a poznávat jiné kraje, pevně doufal, že vojnu stráví na místě, kde to ještě nezná: „Dostal jsem povolávací rozkaz, četl jsem nejprve Holešov, to je na Moravě, ale pak jsem se podíval znovu a bylo tam Holýšov.“ Město Holýšov je vzdálené asi 25 kilometrů od rodného místa Jaromíra Konrádyho – Domažlic. Prostor tamních kasáren, kam vojín Konrády narukoval, měl za sebou již bohatou válečnou historii. V období první republiky zde procházela linie lehkého opevnění, za druhé světové války se město s většinovým německy mluvícím obyvatelstvem stalo součástí tehdejší Německé říše. V místě kasáren fungovala podzemní továrna na výrobu nábojů, kde pracovaly tisíce dělníků – především francouzských zajatců, totálně nasazených i místních lidí z Holýšova. Po válce zde byl sklad munice a střelného prachu.

Vedle praporu tankistů, ke kterému Jaromír Konrády nastoupil, tam sídlila ještě jednotka radiotechniků a dělostřelců. Řízení tanku se mladý vojín sice nevyhnul, ale záhy jej od čistě vojenských povinností vysvobodil jeden z tamních důstojníků, který si Jaromíra vybral jako pomocníka do kulturního klubu. Absolvoval kurz kinopromítačů, staral se o knihovnu a pomáhal s přípravou výstav. A došlo i na hudbu: „On pak zjistil, že hraju na dudy a že tam jsou kluci, co by uměli hrát na klarinety a housle. Tak jsem tam dal dohromady dudáckou muziku,“ vzpomíná Jaromír Konrády na léta vojny. S „muzikou“ se zúčastnil Armádní soutěže umělecké tvořivosti (ASUT) ve Varnsdorfu a soutěž vyhráli: „Původně jsme tam měli zůstat pět dní, ale protože v té oblasti nebyl žádný lidový soubor a neznali ani dudy, požádali nás, abychom tam ještě tři dny zůstali. Tak jsme chodili po školách a dělali přednášky o dudách a hráli muziku.“

V roce 1967 dokončil povinnou vojenskou službu a vrátil se zpět do Prahy. Zde se o rok později, v den svých narozenin 21. srpna 1968, s tanky potkal opět – tentokrát však již nešlo o vojenské cvičení v areálu kasáren. V tu dobu byl zaměstnán ve Výzkumném ústavu dřevařském jako odborný pracovník oddělení výzkumu dřevotřísek: „Jel jsem do práce a tam už lidi byli u rádia a všichni jsme poslouchali, co se děje. Nikdo neměl zájem moc chodit do ulic, protože to bylo nebezpečné. Až teprve třetí den jsem se odvážil jít do vnitřní Prahy a byl jsem zděšený – na všech zdech byly nalepené plakáty: ‚Ivane, jdi domů, my tě tady nechceme‘, bylo to v azbuce i češtině,“ vzpomíná na srpnové dny Jaromír Konrády.

Ve výzkumném ústavu se spolu s kolegy zapojil do jedné z akcí odporu: „Tehdy jsme třeba psali čísla aut, která byla označená, že s nimi jezdí pomocníci armád. Jenomže pak toho nějak někdo zneužil a přišla výzva, aby to lidi nepsali, že se chytají auta, která jsou označována chybně. Akce začala slibně, ale pak to skončilo.“

Haž já pojeru plzenckú branú, přijce má milá podívat za mnú... Seznámení s budoucí ženou a nový domov v Plzni

Práce ve výzkumném ústavu jej přiměla k dalšímu studiu, v roce 1972 se přihlásil na Vysokou školu lesnickou a dřevařskou, která tehdy fungovala na Slovensku ve Zvolenu. Jaromír Konrády trávil hodně času na cestách – vedle cest na Slovensko stále pravidelně dojížděl za rodiči na Chodsko. Na jedné z nich, v roce 1971, potkal ve vlakovém kupé s rozbitým světlem svoji budoucí ženu, studentku filozofické fakulty, která se vracela k rodičům do Plzně: „Ten vagon, kde jsme seděli, nebyl osvětlený. Mluvil jsem s děvčetem, na které jsem neviděl. Šel jsem pak po týdnu na schůzku a nevěděl, koho čekat. Musel jsem se zeptat, jestli je to ta správná slečna, se kterou jsem byl domluvený.“

Tématem rozhovorů byla i hudba, vystupoval v tu dobu docela často se souborem Psohlavci: „Ona věděla, že jsem muzikant, a jako Plzeňačku ji to taky zajímalo, tak jsme se pak často vídali. A v roce 1974 se nám narodila první dcera Eva, o pět let později pak Petra,“ vzpomíná Jaromír Konrády. Žena Marie (roz. Číhová) se v roce 1974 vrátila do Plzně k rodičům, Jaromír Konrády se o rok později přestěhoval do Plzně za rodinou a společně si tam opravili domek, který jim věnovali rodiče manželky.

Se změnou bydliště se znovu otevřela otázka po zaměstnání, Jaromír Konrády nastoupil do závodů Škoda Plzeň, kde pracoval jako technolog přípravy truhlářské výroby, zároveň navrhoval nábytek a interiéry kanceláří. Dlouholetá praxe práce se dřevem, manuální zručnost, které se odmala učil v rodinné nástrojářské dílně a navíc studium oboru na vysoké škole jej předurčovalo k tomu, aby se stal vedoucím dílny – to mu též při nástupu slibovali. Nestalo se tak: „Ve Škodovce to chodilo tak, že tam byli připravené kariérní postupy komunistických kádrů, ti byli prostě předem vybraní, i když byli spíš politicky než odborně zdatní. Vedoucího tak nakonec stále dělal člověk, co už přesluhoval, a pak ho vystřídal kluk, kterému jsem dřív dělal vedoucího já.“

Přesto, že si uvědomoval výhody, které by pro něj vstup do KSČ mohl mít, a nabídky vstoupit dostával, držel se od politiky vždy dál: „Ne, ne, do strany jsem nevstoupil, neangažoval jsem se,“ dodává. Vedle práce a rodiny zde však byla stále Jaromírova vášeň – hudba. S odchodem z Prahy opustil soubor Psohlavci, ale bez muziky dlouho nezůstal – v roce 1979 se stal členem Souboru písní a tanců Jiskra, který spadal pod Závodní klub železničářů. Soubor se od svého založení v roce 1958 zaměřoval na písně jihozápadních Čech, takže chodský dudák, který se do souboru na inzerát přihlásil, byl pochopitelně vřele přijat. Se souborem Jiskra se mu podařilo vycestovat i za hranice – vedle zemí východního bloku (zejména NDR) se dostali v osmdesátých letech i na Západ – do Belgie, Itálie, Anglie.

Zatímco v prvním případě s cestami nebyl problém, na Západ už se nedostal každý z muzikantů – občas někomu nebyla cesta povolena a člen souboru se musel prostě „vyměnit“. Cesty na Západ měly podobný scénář – nesměli s nikým moc mluvit a stýkat se s místními. A cesty se neobešly bez povinného „doprovodu“, jak Jaromír Konrády vzpomíná: „Při každém zájezdu jel jeden nebo dva ‚doprovody‘. Nám jen řekli, že jsou to překladatelé. A ti si tam dělali svoji činnost. Nakonec jsme se dozvěděli, že paní, co jela s námi, měla s sebou rádio a zkoumala, kam až dosáhne vysílání Svobodné Evropy.“

Fam fam famfrnoch, nastává nám nový rok... Návrat k rodinnému řemeslu

Události roku 1989 znamenaly pro rodinu opravářů a výrobců hudebních nástrojů z Domažlic především otevření možnosti znovu získat zpět rodinný podnik. Sametové revoluce už se bohužel nedožil otec Jaromíra Konrádyho, Jakub, jeho žena Marie se po smrti manžela a událostech roku 1989 rozhodla obchod opustit, a tak byla prodejna a oprava hudebních nástrojů v Domažlicích po letech definitivně uzavřena. Ovšem ne nadlouho: „V tom devadesátém roce jsme si s bratrem řekli, že do toho půjdeme. Tak jsme navázali na činnosti obchodu – a pokračujeme dodnes. Vyrábíme dudy, opravujeme nástroje, máme otevřený obchod v Plzni a v Domažlicích – tam navíc i dílnu.“

Vedle dud vyrábí i další drobné lidové nástroje – řehtačky a famfrnochy. K rodinnému obchodování se nakonec připojila opět i maminka Marie, která měla letitou praxi a známosti mezi vedoucími hudebních prodejen, což se do začátku podnikání hodilo. V roce 2017 byla Jaromíru Konrádymu svěřena restaurátorská práce na historických dudách z roku 1909 ze sbírek národopisného oddělení Západočeského muzea v Plzni, se kterým navázal spolupráci. Plzeňský kraj ocenil v roce 2018 jeho celoživotní práci v oblasti výroby nástrojů titulem Mistr tradiční rukodělné výroby Plzeňského kraje, o rok později udělil ministr průmyslu Karel Havlíček bratrům Konrádyům cenu za mimořádný přínos rodinné firmy plzeňskému regionu.

V roce 2021, v době našeho rozhovoru, žil Jaromír Konrády v Plzni, stále koncertoval se souborem Jiskra a působil i jako pedagog – vychovával novou generaci dudáků. Byl členem výboru Mezinárodního folklorního festivalu CIOFF (International Council of Organizations of Folklore Festivals and Folk Arts), u jehož zrodu v roce 1997 stál.