Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Konvalinka (* 1934)

• narozen 13. října 1934 v Náchodě

• matka Anežka a otec František se živili jako dělníci a byli členy Československé husitské církve

• v roce 1944 nastoupil na gymnázium v Náchodě, později pokračoval na gymnáziu v Trutnově

• v květnu 1945 byl svědkem převozu zabitých německých vojáků po masakru v náchodském pivovaře

• maturitu složil v přípravném ročníku Husovy československé bohoslovecké fakulty, kde následně absolvoval v roce 1957

• souhlas k vykonávání církevních služeb nedostal a začal pracovat jako dělník v Meoptě Broumov a v textilce v Červeném Kostelci

• v roce 1957 se oženil se Zdenkou Ungerovou a měli spolu dvě děti

• mezi lety 1959 až 1962 vykonával funkci faráře v Bystročicích

• mezi lety 1967 až 1995 pracoval jako občanský zaměstnanec u útvaru vojenské správy v Olomouci

• od roku 1973 veden jako agent vojenské kontrarozvědky

• v červnu 1989 získal znovu státní souhlas a působil jako farář, a to až do roku 2016

• v roce 2023 žil v Olomouci

František Konvalinka se živil jako dělník, mnoho let kázal jako farář, vedl rozhovory s vězni na Mírově a skoro třicet let byl zaměstnancem vojenského útvaru. Narodil se v Náchodě rodičům vyznávající husitskou církev a z gymnázia vedly jeho kroky na fakultu československou bohosloveckou v Praze. Prožil druhou světovou válku, gestapo bušící v noci na dveře i dramatické osvobozování na Náchodsku. V padesátých letech byl pozván na výslech na ministerstvo vnitra kvůli soukromému dopisu, jako dělníkovi mu byl nabízen vstup do strany, nebyl mu udělen souhlas k výkonu duchovenské činnosti a na vojenském útvaru, kde pracoval, jej chodili kontrolovat kontrarozvědčíci.

Vyrůstání ve městě Švoreckého Zbabělců

František Konvalinka se narodil 13. října 1934 v Náchodě v osadě Branka, jako jediné dítě svých rodičů. Matka Anežka, za svobodna Zelená, nebyla vyučená, ale skvěle ovládala řemeslo přadleny bavlny a pracovala v továrně Josefa Bartoně. Pocházela z české chalupnické rodiny, která žila už na konci 18. století ve Velké Jesenici. Otec František Konvalinka se vyučil pokrývačem, ale v době narození pamětníka stálou práci neměl. Chodíval tedy ráno čekat na přijíždějící vagony, kde vyskládával uhlí. Otcova rodina pocházela z Horních Rakous, dědeček se narodil v Rakousku Dolním, ve Vídeňském Novém Městě. „Patřili jsme k těm dělným,“ shrnuje pamětník sociální status rodiny.

Přestože byli rodiče vychovávání v římskokatolické církvi, později se stali členy Československé církve husitské a takto vychovávali i Františka Konvalinku. Jako jednu ze svých prvních vzpomínek pamětník uvádí zážitek s československými vojáky z časů ještě před válkou. Našel místo, odkud vojáci pochodovali na cvičiště, a když jej jeden z vojáků zpozoroval, posadil jej k sobě na koně a pamětník s nimi jako pozorovatel absolvoval celé cvičení. Následně se s posádkou vrátil domů.

Židovský kamarád jednou nepřišel, a pak už nikdy

František Konvalinka vypráví, jak po přijetí Mnichovské dohody viděl navracející se mobilizované muže v slzách a také jak s kamarády pozorovali nepřetržité konvoje německých vojsk. O půlrok později, během okupace Československa v březnu 1939, už oba rodiče pracovali v přádelně a pamětníka hlídala jejich známá. „Byl to den plný sněhu, ani jsem dopoledne nevyšel z bytu. V poledne přišli rodiče, celí vyděšení, jsou tady Němci! Před bránou stojí kulomety.“ Večer pak čtyřletému Františkovi matka řekla: „Koupím ti poslední banán.“

Do školy začal chodit v roce 1940. Pamatuje si na přísnou a spravedlivou třídní učitelku a také na pana katechetu, který je učil náboženství. Doma poslouchali zprávy a pohádky z rádia. „A na tom rádiu, na knoflíku napravo byl takový oranžový dvojjazyčný štítek s tučným nápisem, poslouchání cizího rozhlasu bude trestáno káznicí, případně smrtí. Z toho jsem neměl úplný rozum,“ vzpomíná.

Po škole si chodili s kamarády hrát poblíž židovského ghetta, kde se k nim připojoval další kamarád. „My pitomci jsme mu záviděli, že nemusí chodit do školy,“ vrací se k poměrům v Protektorátu, který zakazoval židovskému dětem studovat. Nařízení k vyloučení všech židovských žáků ze škol s vyučovacích českým jazykem bylo vydáno Ministerstvem školství a národní osvěty v srpnu 1940[1]. Kamarádi se tak mohli vídat jen po škole, odpoledne. „Vždycky jsme se domluvili, až skončí škola, přijdeme zítra, ahoj, ahoj. A potom nepřišel, ani další den, a už nikdy,“ říká.

Otec na útěku z totálního nasazení

„Prarodiče z tatínkovy strany měli pět dětí, dceru a čtyři sny. Nejmladší dva skončili v koncentračním táboře,“ vypráví. Otec byl během války totálně nasazen, tedy převezen a nucen pracovat v podnicích Třetí Říše. Otec měl ale plán, požádal matku, aby jej doma neodhlašovala z evidence, díky čemuž na něj mohla nadále čerpat potravinové lístky, a on se co nejdříve pokusí utéct a vrátit se domů. František Konvalinka si pamatuje, jak mu před spaním matka říkala, ať se modlí za tátu, ať dobře dojde. Otci se skutečně podařilo uprchnout a do čtyř týdnů byl zpátky doma. A protože matka všechny jeho doklady schovala, nebylo to nikomu podezřelé. „No a ti nejmladší, Mirek a Josef, ti v těch lágrech oba dva zůstali.“ Strýcové se při útěku stavovali i u Konvalinků. Gestapáci dost možná tušili, že se mohou ukrývat u příbuzných, a tak později, když už byli strýcové pryč, jednou večer zabušili na dveře. Matka zachovala chladnou hlavu a s křikem je vyprovodila, že manžel dělá ve fabrice pro Říši a syn jde ráno do školy. Gestapáci zůstali ve dveřích a dál nešli. Strýce nakonec gestapo chytilo, uvěznili je do lágrů, kde oba zemřeli.

Odveta v náchodském pivovaře

Školní rok 1944/45 zahájil František Konvalinka už jako student Reálného gymnázia v Náchodě. Konec války na Náchodsku probíhal dramatický: „Prožil jsem jej na ulici, od rána do večera. Sledoval jsem jak utíkali civilisti, jak utíkal wehrmacht, jak se to všechno hrnulo na západ“. Když šli 9. května večer vítat Rudou armádu a oslavovat konec války, za zvuků hudby se namísto rudoarmějců objevila jednotka tanků Waffen SS. Všichni se dali na útěk a až do noci se schovávali za řekou. V části Běloves došlo ke střetu ustupující jednotky SS a Rudé armády, který skončil masakrem sovětských vojsk. Místní poté prohledávali okolí Bělovse a sváželi uprchnuté německé vojáky do místního pivovaru. Tam je poté zmasakrovali, utýrali a zavraždili. Jednalo se o jakousi odplatu za německou okupaci. „Byla to odveta? Msta? Masakr na essmanech v Náchodském pivovaře?“ pokládá si otázky František Konvalinka a odkazuje na knihu Zbabělci od Josefa Škvoreckého, která tuto událost popisuje. „Posléze jsme šli do města a viděli jsme dvě nákladní auta, plně naložená. Jako kluk jsem nemohl pochopit, mrtvoly tam byly jak klády, proč za nimi jede ozbrojená eskorta s napřaženými puškami.“

O podzimu po skončení druhé světové války se rodina stěhovala do Trutnova, kde otec sehnal byt a práci. Otec se stal členem strany Národně socialistické a setrval tam až do února 1948. Matka byla nemocná a pracovat nemohla. Pamětník pokračoval ve studiích na gymnáziu v Trutnově a vzpomíná, že už začínal cosi sondovat i o politické situaci. Když pak o mnoho let později viděl film Obecná škola, musel se smát, protože stejně jako žáci ve filmu i on měl za učitele svého Igora Hnízda. „Měl za pasem kolt a učil nás ruštinu,“ říká. Jeho prvním kamarádem v Trutnově byl o rok starší německý chlapec Hans. „Rozuměli jsme si a kamarádili jsme spolu. Někdy jsem si říkal, já musím do školy a ty jsi doma,“ vrací se ve vzpomínkách na období těsně po válce.

Ředitel byl proti

Na konci školního roku 1951/52, tedy těsně před zahájením posledního ročníku na trutnovském gymnáziu, za pamětníkem přišel ředitel se slovy: „Konvalinko, bohužel jsem neprosadil u školského sboru, abyste byl vyloučen,“ a vzápětí dodal, „vy postoupíte do oktávy, ale já vás nepustím k maturitě.“ Františka Konvalinku zajímal ve škole hlavně zeměpis, ale mapy, které chtěl probádat, neměl k dispozici. „Já pitomec jsem napsal do zemí, které mě zajímaly, Norsko, Švédsko, Finsko, Dánsko, Kanada, na příslušná vyslanectví s prosbou, že se o jejich země zajímám a jestli by mně mohli poslat nějaké mapy a nějaký materiál o jejich zemi.“ A aby neměl doma průšvih, jako zpáteční adresu uvedl adresu školy. Pamětník tedy v poúnorovém Československu, nad kterým se stahovala mračna totality, zahájil komunikaci se západními zeměmi, a přestože účel byl čistě studijní a nikoliv politický, nastal z toho malér. Ředitel si toho všiml a velkým štěstím Františka Konvalinky bylo, že stejný korespondeční akt začali dělat i spolužáci toužící po krásných mapách ze Západu, takže když si na něj ředitel s dopisem počkal, nebyl adresovaný jemu, ale spolužákovi a ředitel tak na něj nic neměl. K maturitě jej ale stejně nepustil.

Svěřil se proto faráři, že by chtěl studovat práva. Ten jej od této volby odrazoval i kvůli politické situaci, která spravedlnosti moc nepřála. Doporučil mu však cestu, jak získat maturitu, i když jej k ní ředitel gymnázia nepustí, tedy přihlásit se na Husovu československou bohosloveckou fakultu v Praze, absolvovat zde přípravný ročník, na jehož konci si maturitu dodělá a pak zde rovnou nastoupí na vysokou školu. A tak se přesně i stalo, František Konvalinka v červnu 1953 odmaturoval a následně nastoupil do prvního ročníku teologické fakulty, kterou dokončil v roce 1957.

Výslech na ministerstvu vnitra kvůli soukromému dopisu

Půl roku před dokončení studia vznikl nový problém se „zeměpisem“. Se svým kamarádem Josefem si vytvořili vlastní kódovací jazyk, kde každá politická strana nebo země zastupovala určité důvěrné téma. „Konzervativci, to bylo jak to máme s tátou a s mámou, jestli nejsou hamáni. Sociální demokrati, to byly študie, jestli se nám to daří a nedaří. [...] Pak tam byly věci, jak na tom jsme eventuelně s děvčaty. No a nutnou stranou byli komunisti, ti vyjadřovali, když se nám to bortilo,“ vysvětluje. A tak se stalo, že se nedoručený dopis od Josefa dostal do špatných rukou, na ministerstvo vnitra, a ti si jej zavolali jednoho rána roku 1957 na výslech. Pamětníkovi z dopisu přečetli, že „situace ve Finsku je krajně kritická, v řadě měst dochází dokonce k ozbrojeným povstáním a hrozí nám i nebezpečí zvenčí,“ a chtěli vysvětlení. Pamětník si myslí, že se jednalo spíš o záminku k tomu, aby se jej ptali na otázky o církvi, naštěstí se mu podařilo uhrát, že musí brzy zpět na fakultu. Musel podepsat, že s ním bylo slušně zacházeno a z výslechu jej propustili. Ještě se s ním setkali jednou v hospodě, kde se ptali opět na poměry v církvi, ale pamětníkovi se podařilo hrát, že nic neví a poté mu už dali pokoj. Kamaráda informoval a o pár měsíců později si přišli i pro něj, velký problém z toho však nebyl. V témže roce si František Konvalinka vzal Zdenku Ungerovou, o rok později se jim narodil syn Pavel a v roce 1962 dcera Daniela.

Do církevních služeb po dokončení školy přijat nebyl z důvodu chybějící vojenské služby. Nějaký čas tedy pracoval v Meoptě Broumov jako dělník, a poté absolvoval čtyřicetidenní výcvik u 1. Československého praporu v Milovicích, ale ani to mu místo u církve nezajistilo. Přesunul se tedy opět do továrny, do textilního podniku v Červeném Kostelci. Tehdy nezbytný státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti získal až v roce 1959, a to v olomoucké diecézi. Od 1. května se stal farářem v Bystročicích. Po třech letech se dostal do konfliktu s krajským církevním tajemníkem Evženem Černým, který skončil pamětníkovou rezignací, a tak si našel místo ve Farmakonu. Zde přišla nabídka, aby vstoupil do KSČ, kterou odmítl se slovy: „Děkuju, já si toho vážím, ale já zastávám některé hodnoty, které pro vás nejsou přijatelné, jakkoliv naši společnost neohrožují.“

Občanským zaměstnancem u Vojenského útvaru

Odtud se v roce 1967 přihlásil do nově vznikajícího vojenského útvaru v Olomouci, kam nastoupil jako občanský zaměstnanec. „Když jsem nastupoval, tak mě schvalovala VKR,“ uvádí pamětník zkratku pro Vojenskou kontrarozvědku, která byla součástí Státní bezpečnosti. „Pamatuj si, pod svícnem je tma,“ řekl mu tehdy jeho šéf, zástupce náčelníka, který mu později jako nestraníkovi pomohl při prověrkách a pamětník se tak vyhnul pohovoru na téma názoru na vstup „spřátelených vojsk“. Dle slov Františka Konvalinky se jednalo hlavně o úřednickou práci, měl na starosti zásobování, ale i materiální zabezpečení zbraní pro případ války. Ve správě vydržel dvacet osm let, do roky 1995, kdy odešel do důchodu.

Jako pracovník útvaru prožíval i dění pražského jara a 21. srpen 1968. „Musím přiznat, že celé pražské jaro jsem se držel vzadu, já jsem tomu nevěřil,“ dodává na adresu reformních komunistů. Jedenadvacátého srpna ráno vstával ve čtyři hodiny, protože bydleli se manželkou Zdenkou na Nákle, což je od Olomouce zhruba třináct kilometrů. Slyšel v rádiu zprávy o okupaci a hned ženu spěchal vzbudit. Popisuje, že ten den bylo v Olomouci ještě prázdno, a že vojska Varšavské smlouvy přijela až o dva dny později.

Kontroly kontrarozvědčíků

„S VKR jsem přicházel do styku řadu let několikrát do roka. Před 25. únorem, před Velikonoci, před 21. srpnem, eventuálně přicházeli před sjezdem KSČ, pak kolem 28. října, pak na říjnovou revoluci,“ vrací se František Konvalinka k pravidelným návštěvám kontrarozvědčíka a vzpomíná, jak to zpravidla vypadalo: „Když přišel, bylo to zvláštní setkání. Přišel v civilu, představil se a řekl, já jsem k vám přišel na kontrolu.“ Dodává, že vždy poctivě dbal na dodržení protokolu, takže nejprve museli k veliteli a při kontrole vyplňoval papíry, aby měl sám vše v evidenci. „Na tohle jsem já byl cimprlich, aby mě nikdo nedostal.“

„Mohlo to být někdy v roce 1972 1973, začli chodit a takto jsme se scházeli,“ popisuje pamětník, kdy k němu z VKR přišli poprvé. Na otázku, co po něm kontrarozvědčíci chtěli a proč za ním chodili, odpovídá: „To byly věci jako zabezpečení, jestli je všechno v pořádku,“ a doplňuje, že občas se jej ptali, zda se neviděl s nějakými lidmi. „Já měl tu velkou výhodu, že jsem byl uzavřený, nedůvěřoval jsem. Neměli jsme nějakých přátel, neměl jsem kam zajít, že by mě někdo někam poslal, běž, protože nebyl důvod. U každého by to vzbudilo, co si najednou vzpomněl? Nebylo nějakých tlačenek. A tím pádem jsem nemohl být zdrojem informací.“

Ve svazcích Archivu bezpečnostních složek je František Konvalinka evidován jako agent Vojenské kontrarozvědky [2]. Dne 10. května 1973 podepsal Slib o spolupráci a zvolil si krycí jméno Pavel [3]. „O žádné [spolupráci] nevím,“ komentuje to pamětník. Nejpozdějším datem, kdy je ve svazcích takto evidován je rok 1988, z něhož se dochoval Doplněk memoranda [4], kde se píše: „K dekonspiraci agenta nedošlo.“ Součástí svazku je vlastnoručně napsaný a podepsaný slib, v němž se ke spolupráci s kontrarozvědkou zavazuje [3]. Na otázku, zda se může k podepsanému slibu vyjádřit, František Konvalinka odpověděl: „Nevím, co bych k tomu mohl dodat.“ Přestože ve slibu přímo slovo „agent“ nefiguruje, je toto označení použito například ve Zprávě o získání spolupráce [4]. Dle webu ibadatelna.cz se v případě tohoto označení jedná o „vědomou spolupráci.“ [5] 

Návrat k poslání faráře

V roce 1989 si jej zavolal olomoucký biskup, doktor Vlastimil Zítek, a chtěl po něm, aby se do církevních služeb vrátil. František Konvalinka byl pro, v červnu revolučního roku mu byl obnoven státní souhlas k vykonávání funkce externího duchovního av září odsloužil jako farář první bohoslužby. Možná, že i politické uvolnění končících 80. let mělo vliv na to, že vykonávání církevní činnosti pamětníkovi u vojenského útvaru neudělalo problémy. František Konvalinka to komentuje takto: „Mýmu starýmu [nadřízenému ve vojenském útvaru] může být jedno, jestli já chodím v neděli ráno do kostela nebo do hospody. Já si svoji práci odbydu a dobře.“ Po čase přijal v církevní službě poloviční úvazek. Mezitím přišel listopad 1989 a s ním sametová revoluce.

Působil také mezi vězni na Mírově, se kterými vedl rozhovory. „Pro mě to znamenalo víc naslouchat, nepoučovat a to vězni většinou potřebovali,“ říká. Bylo pro něj důležité udržet rovnováhu a věrohodnost v diskuzi s vězni, a neslibovat si spasitelské komplexy. Na Mírov jezdil v devadesátých letech jednou za dva týdny a potkával se tu i s Františkem Líznou. V roce 2007 si řekl, že by chtěl, aby jeho funkci faráře převzal někdo mladší. Pokračoval, ale postupně si začal zkracovat úvazek až do roku 2016, kdy se stal externím duchovním. V roce 2023 žil František Konvalinka v Olomouci.

 

 

 

[1] K 29. 2. 2024 dostupné z: https://www.holocaust.cz/dejiny/soa/zide-v-ceskych-zemich-a-konecne-reseni-zidovske-otazky/protizidovska-politika-po-zrizeni-protektoratu-cechy-a-morava/jachymka/zidovska-obecna-skola/7-srpna-1940---vylouceni-zidovskych-zaku-ze-skol/

[2] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek. Dokument dostupný v dodatečných materiálech.

[3] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek. Dokument dostupný v dodatečných materiálech.

[4] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek. Dokument dostupný v dodatečných materiálech.

[5] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek. Dokument dostupný v dodatečných materiálech.

[6] K 29.2. 2024 dostupné z: https://ibadatelna.cz/cs/slovnik/agent