Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimíra Konvalinková (* 1951)

• narozena 30. prosince 1951 v Českém Krumlově

• oba rodiče byli do roku 1968 v KSČ

• otec Leo Rosín po srpnu 68 z KSČ vystoupil, poté byl vyhozen z práce

• absolventka Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti

• v roce 1971 ji z politických důvodů nepřijali na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze

• od roku 1971 pracovala jako keramička v Českém Krumlově

• v 70. a 80. letech se v ateliéru Vladimíry Konvalinkové scházela skupina podobně opozičně smýšlejících lidí

• aktivně se účastnila Sametové revoluce v Českém Krumlově

• zakládající osobnost českokrumlovského OF

• od roku 1990 do 1998 působila v komunální politice, aktivně pracovala zejména v oblasti kultury

Když přijela v srpnu 1968 vojska Varšavské smlouvy do Československa, bylo Vladimíře Konvalinkové necelých 18 let. Z dění kolem sebe velmi rychle pochopila, že srpnovou okupací se v zemi vše mění. Nedlouho na to se ukázalo, že pro ni osobně bylo zdaleka nejtěžší přijmout velkou proměnu společnosti v 70.letech. „Já jsem prožívala strašně ty 70. léta. To bylo pro mě snad horší než obsazení sovětskou armádou, protože to byl ten dopad na naše lidi. Spousta emigrantů. Nám odešlo hrozně moc inteligence. Zbytek zlikvidovali. Patočka a další a další,“ vzpomíná, jak se s nemohla smířit s novou tváří většinové společnosti, ani staronovým politickým směřováním Československa. „Já jsem byla fakt zoufalá od toho 69. Od Palacha to bylo fakt hrozný. 1971. Pak 70. léta. Prověrky. Ty lži ve sdělovacích prostředcích. Emigranti. Hrozný,“ popisuje zklamání, beznaděj a deziluzi, které v normalizační realitě až do roku 1989 dennodenně zažívala.

Moji rodiče byli dosídlenci

Vladimíra Konvalinková pochází z učitelské rodiny. Její rodiče Leo a Vlasta Rosínovi, mladí učitelé, přišli do Českého Krumlova, který byl po odsunu německého obyvatelstva v roce 1945 potřeba dosídlit, z Českých Budějovic za prací a za vidinou tehdy téměř nedostupného bydlení.

Leo Rosín zprvu učil zeměpis, dějepis a výtvarnou výchovu, později se stal ředitelem základní školy. Spolu se sochařem Stanislavem Zadražilem založili výtvarný obor při Lidové škole umění (LŠU). Vlasta Rosínová učila na nižším stupni základní školy. Nedlouho po příchodu do Českého Krumlova v roce 1947 se jim narodila první dcera Jana, o čtyři roky později Vladimíra a za dva roky na to syn Luděk.

Z rodiny věřících komunistů

Přestože byli oba rodiče poměrně liberálního smýšlení, období mezi válkami, velká hospodářská krize a bezprostřední zkušenost hrůz prožité války je podle pamětnice dovedly ke slepé víře v socialismus a komunistickou stranu.  „To byla obrovská touha po změně,“ vysvětluje Vladimíra Konvalinková, proč její rodiče v 50. letech jezdili ve volných chvílích a o víkendech obracet seno na Šumavu, chodili na len, na brambory. Byli tehdy přesvědčení, že pomáhají budovat lepší, socialistickou budoucnost Československa.

„Maminka tvrdila, že jednou nebudou peníze a že si jednou v obchodě každý budeme brát jenom to, co potřebujeme,“ ale sama dodává, že jí to už jako dítěti přišlo podivné. Už tehdy vnímala rozdílné lidské povahy, ona sama „by si určitě vzala dvoje bonbóny a tenhle kamarád by si vzal tohle a tohle.“ Už v deseti letech se sama sebe ptala, jak takhle může společnost fungovat. „Naši byli skutečně slepí a věřili té myšlence, že se jednou uskuteční.“

Rodiče přes malé pochyby věřili v socialismus až do srpnové okupace vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, kdy přišlo naprosté rozčarování, deziluze, vystřízlivění. Rodiče se nemohli smířit s intervencí vojsk Varšavské smlouvy. Leo Rosín vystoupil z KSČ, posléze neprošel politickými prověrkami a byl vyhozen z práce ředitele základní školy. Poté jezdil jako řadový učitel po různých venkovských školách v českokrumlovském okrese. „Bylo to obrovské trauma, protože otec zasvětil svůj život, svou práci a spoustu času myšlence, která, jak pochopil, byla špatná. Takže on se z tohoto traumatu nedostal až do své smrti. On zemřel předčasně v roce 79 ve svých 64 letech. A myslím si, že byl hrozně nešťastnej, zoufalej, když viděl, co se děje,“ líčí otcův osud pamětnice.

Inspirující prostředí umělecké školy

Rodinné prostřední a výtvarný talent po základní škole Vladimíru Konvalinkovou přirozeně nasměrovaly na Uměleckoprůmyslovou školu do Uherského Hradiště, kam nastoupila v roce 1967 na obor keramika. „Bylo to velmi inspirující, protože ti profesoři, ti byli skvostní. Jednak erudice, erudice obrovská. Vzory. Uměli učit. Byli to výborní lidi. Ale mezi nimi byli také straníci, to byla jejich věc, takže jsme to tak brali,“ tak Vladimíra Konvalinková popisuje podnětné prostředí umělecké školy v závěru 60. let, kde se politika nezdála být důležitá. Ačkoliv někteří učitelé byli loajální s komunistickým režimem nebo byli členy KSČ, do výuky a v přístupu ke studentům to prý nebylo znát, a to ani po roce 1968. Učili umělecké předměty a komunistickou ideologii do výuky nezatahovali. „Můžu vám říct, že na výtvarných školách jsou lidé dost svobodomyslní. My jsme třeba vůbec nechodili na prvomájové průvody. Profesoři tam nešli a my také ne a nikdo to neřešil,“ vypráví. Pamětnice vystudovala v ateliéru sochaře Stanislava Mikuláštíka.

Během studia střední školy jezdila na výstavy do Prahy, Brna. Zmiňuje, že v roce 1969 navštívila výstavu kreseb Pabla Picassa v Praze.[1] V Uherském Hradišti chodili na koncerty Hradišťanu tehdy ještě pod taktovkou primáše Jaroslava Václava Staňka. Během studií projela pamětnice celé Slovensko. „Hrozně moc mě to ovlivnilo. Nádherný gotický kostely venkovský,“ popisuje jedno z určujících období svého života pamětnice.

Na bílé prostěradlo se sestrou napsaly Идите домой (Idite domoj)

Prázdniny v létě 1968 trávila Vladimíra Konvalinková s rodiči doma v Českém Krumlově. Hned jak se o vpádu vojsk varšavské smlouvy dozvěděla, vyrobila se sestrou Janou transparent. „Napsaly jsme na něj Idite domoj v azbuce a čekaly jsme, až přijede do Krumlova sovětská armáda, která tam asi týden nejela, takže jsme čekali, až přijedou ti Rusové. Měly jsme tam to Idite domoj,“ pokračuje, že transparent pověsily na most směrem k Českým Budějovicím. Přestože to pamětnici připadalo jako dlouhá doba, vojska Varšavské smlouvy dorazila do Českého Krumlova hned následující den, 22. srpna 1968.

Vzpomíná, jak vojáci obsazovali nedalekou Kleť, kde byl od roku 1958 funkční televizní vysílač. Po obsazení České televize Praha se právě na Kleť přesunuli její pracovníci a zřídili si zde malé televizní studio, ze kterého se až do 25. srpna 1968 vysílali.[2] „Oni ji [Kleť]dlouho nemohli najít, protože tam byly zátarasy. Lesáci tam udělali zátarasy, porazili tam stromy a ono na tu Kleť bylo těžko vyjet,“ a dodává, že si vojáci poté udělali tábor pod Kletí nedaleko jejich chaty.

„Já jsem to prožívala jako naši, protože jsem na nich viděla to zoufalství. Já jsem věděla, že je to mezník ve vývoji politiky v naší zemí,“ vzpomíná na období těsně po srpnové intervenci.

Palacha jsem si vážila jako hrdiny

Události po srpnu 68 vnímala pamětnice ve svých 18 letech velmi intenzivně. Nebyla ochotná se smířit s následnou proměnou většinové společnosti, s její rezignací, s tím, jak se mnoho lidí nové situaci možná až moc lehce přizpůsobilo.

Vladimíra Konvalinková vzpomíná, jak velmi se jí tehdy dotkla smrt generačně blízkého Jana Palacha v lednu 1969. „Naše sdělovací prostředky už to negovaly, ale vědělo se to. Oni ho prohlásili za blázna, že se léčil někde na psychiatrii a takové nesmysly. A tomu jsem nevěřila a nikdy jsem tomu neuvěřila. Já jsem si ho nesmírně vážila jako hrdiny,“ a pokračuje: „to bylo tak sprostý od těch našich představitelů, lhala televize, lhalo rádio.“

Následné politické prověrky prožívala velmi těžce. Několikrát v rozhovoru zmiňuje, že ji vadily víc než přítomnost cizího vojska na našem území. Nechápala, jak bylo možné odstranit z práce Jana Patočku, Jiřího Dienstbiera a mnoho dalších. Nechápala, jak bylo najednou možné, že odevšad znějí polopravdy, nepravdy a lži. Nemohla se se smířit s tím, že to nikomu nevadí, že to většina přijala. „Hodně lidi sklonilo tu hlavu a nějak to přijalo a já ne,“ a jedním dechem dodává, „ale víte co, já jsem měla hrozné štěstí, protože já jsem nebyla zaměstnaná. Byla jsem výtvarník, byla jsem sama sobě šéfem. Takže jsem nemusela do žádných průvodů. Mě nikdo nikam nenutil, takže jsem byla svobodná. A mohla jsem si to dovolit,“ uvědomuje si svou poměrně výjimečnou situaci dodnes pamětnice. Udržet si vlastní integritu jí bezesporu pomohlo i to, že velkou část 70. let nepracovala, ale věnovala se rodinnému životu. V roce 1971 se vdala a nedlouho na to se jí narodily dvě dcery.

Na vysokou školu ji nevzali kvůli kádrovému posudku

V roce 1971 Vladimíra Konvalinková úspěšně zakončila uměleckoprůmyslovou školu maturitou, na vysokou školu ji ale kvůli kádrovému profilu jejího otce nepřijali. „Mě bavilo učení, chtěla jsem na vejšku, ale táta vrátil tu legitimaci a neprošel prověrkama v 71, takže bylo vymalováno. Já jsem ty talentovky udělala, ale vylítla jsem u nějakého pitomého pohovoru,“ popisuje, jak se hlásila se na Vysokou uměleckoprůmyslovou školu do Prahy. Dodává, že přesto všechno tehdy byla na otce nesmírně hrdá a s tím, že vysokou školu studovat z politických důvodů nebude, se vyrovnala překvapivě snadno.

Soirée u Konvalinků

V 70. letech našlo několik mladých pražských lékařů útočiště v Českém Krumlově. Vladimíra Konvalinková se s nimi velmi brzy sblížila, byli si podobní věkově i názorově. Scházeli se u pamětnice doma, vyměňovali si literaturu, diskutovali. „Takový trochu salón Konvalinková. Strožok na okno. Zamknout dole. A pár lidí se tam sešlo a tam se mluvilo otevřeně, na ulici ne,“ vzpomíná, jak se u ní doma v obývacím pokoji setkávala skupina asi deseti opozičně smýšlejících přátel. „Bylo to podle povah. Někdo si z toho dělal legraci, a někdo byl zoufalej jako já. Já jsem si z toho nikdy nemohla tu legraci dělat, protože jsem kolem sebe měla lidi, kteří na to doplatili,“ hovoří o tom, jak různě reagovali a přemýšleli o tehdejší společenské realitě a pokračuje: „já jsem měla přátelé, kteří vlastně měli stejné názory na politiku jako já, na komunistickou stranu, na naše vedení a tak dále. Já jsem žila v bublině v podstatě. Já jsem žila mimo společnost. S těmito lidmi, se kterým jsem si rozuměla, a ti byli mimo stranu.“

V 70. letech s přáteli nazkoušeli jednoaktovou hru Operu o komínku (před rokem 1772) Karla Jana Loose, kterou poté hráli na dobrkovickém mlýně pro několik málo pozvaných. Jejich aktivity blížící se bytovému divadlu však skončily záhy. Ačkoliv byla hra stará více než 200 let a navíc hraná v původním znění, skupinu někdo udal, že si dělají legraci z dělnické třídy a spolek museli rozpustit.

Vladimíru Konvalinkovou pozvali na výslechu StB pouze jednou v roce 1979. Vypráví, že na ni přišlo udání, že má doma knihu Inzerát na dům, ve kterém nechci bydlet od tehdy zakázaného autora Bohumila Hrabala. „Tak jsem byla potom ještě u výslechu a napařili mi podvratnou činnost,“ ale dodává, že kromě velmi nepříjemného zážitku se ji nic hrozného nestalo.

Dozvěděli se to jako první v Českém Krumlově

„Mám pocit, že jsme byli první v Krumlově, kdo se to dozvěděli,“ vypráví, jak se 17. nebo 18. listopadu 1989 dozvěděla o událostech na Národní třídě od studentky Lídy Vébrové a pokračuje: „přišla k nám a měla oči takhle daleko od hlavy a líčila nám, co se tam děje, co se stalo, jak tam zmlátili ty studenty. Ona u toho byla a podařilo se jí uprchnout.“ Vladimíra Konvalinková si prý tehdy byla jistá, že je to moment, kdy se děje něco výjimečného, že je to moment, který povede k pádu komunismu. „To už bylo tak velký, že jsem si říkala, je to tady. Naděje. Strach. Všechno dohromady.“

Hned v pondělí 21. listopadu 1989 jela se sochařem Pavlem Malovaným do Prahy na demonstraci. „Ten [Václavák] byl úplně plnej. A bylo to úžasný. Ta atmosféra. To bylo. Ještě nebyl ozvučenej. Z Melantrichu mluvil Havel.“ Den na to se s přáteli zúčastnila demonstrace OF v Českých Budějovicích. Ještě v autě na cestě domů se domluvili, že založí OF v Českém Krumlově. Prvními členy tehdy byli kromě pamětnice Josef Prokopec, Jan Marxt, Petr Pešek a další den se přidal Jan Vondrouš a další.

Vyrazili demonstrovat na náměstí a tam nikdo nebyl

„Ve čtvrtek jsme vyrazili v Krumlově na náměstí, kde nikdo nebyl a kde jsme byli sami,“ popisuje realitu malého města v prvních dnech Sametové revoluce. Na českokrumlovské náměstí poté chodili každý den odpoledne, ale trvalo poměrně dlouho, než se k nim začali přidávat ostatní.

OF se během pár dní přesunulo z bytu Vladimíry Konvalinkové do hotelu Měšťák, kde vyvěsili vlajku. Pamětnice pracovala pro OF asi dva měsíce, přijímala pokyny z Prahy a vyřizovala požadavky místních. „Lidi k nám chodili a říkali, co potřebují, abychom pro ně udělali. Nebyli ochotní si toho ředitele sesadit sami,“ popisuje polistopadové kooptace. Připomíná, že vedoucí tehdy sesadili velmi rychle, ale velký problém byl za ně najít náhradu. „Myslela jsem si, že jsou všichni jako já. Že v tom minulém režimu to nějak přijali tu situaci, která je. Ale že po té revoluci se objeví a oni se neobjevili. Nebyli.“

Vstup do politiky byl velký omyl

Dodnes o sobě Vladimíra Konvalinková hovoří jako o člověku, který není politik a politice nerozumí. „Já jsem kandidovala do OF z takového toho nadšení, že tam budu a že něco změním,“ přiznává dnes, že její vstup do politiky v roce 1991 byl velký omyl a že na politické diskuze nebyla dobře připravená. Ještě větší omyl prý byl, když později v roce 1992 vstoupila do vznikající ODS, ze které asi po třech letech pro ideové rozpory a nedorozumění se spolustraníky vystoupila. Nerozuměla si ani s ostatními na radnici, byla tehdy mezi 22 muži jediná žena; mezi ekonomy, sportovci a podnikateli jediná výtvarnice. „Bylo jasné, že tam nepatřím,“ a dodává, že měla jiné cíle. Zatímco ostatní se zabývali hmotnou prosperitou města, Vladimíře Konvalinkové šlo zejména o etiku, kulturu a pozvednutí společnosti.

I přes dnešní pochyby o svém působení v komunální politice se podařilo Vladimíře Konvalinkové dosáhnout v Českém Krumlově mnohého. Jako členka kulturní komise v roce 1990 iniciovala obnovení Slavností pětilisté růže, které byly od roku 1970 do roku 1989 zakázané jako oslava feudála. „Dali jsme to nějak dohromady, ale lidi tam nechtěli jít. Lidi se báli, že je to nějaký průvod zase, jak byli zvyklí na ty prvomájový průvody,“ vzpomíná na první obnovený ročník dnes celorepublikově známých slavností. Zároveň založila pěvecký sbor Perchta, Uměleckou besedu, od roku 1992 dodnes každý rok organizuje Živý betlém a mnoho dalšího. „Já jsem pořád pracovala pro Krumlov, chtěla jsem, aby se to nějak pozdvihlo.“

Vladimíra Konvalinková nechce hodnotit společenský přínos sametové revoluce, ale dodává: „Je to pořád lepší, než to bylo. Můžeme cestovat. Děti můžou studovat. Nejsou tady žádné prověrky. Nikdo se odnikud nevyhazuje z žádného postu, když je schopný. Svět je nám otevřený. A sdělovací prostředky, ještě pořád je svoboda slova. Částečně bych řekla. Na rozdíl od Polska a Maďarska,“ zakončuje své vyprávění pamětnice.

 

 

 

[1]V letech 1969-1970 byly v Praze uspořádány dvě výstavy s díly Pabla Picassa; Henry Laurens, sochy a kresby – Georges Braque, grafika – Pablo Picasso, grafika (1970) a Picasso – Villers (1969). Srv. Štěpánek, Pavel. Picasso v Praze. Praha: Universum, SpainArt, 2018. s.49.

[2]Archív bezpečnostních složek [online]. Archiválie [citace 28.11.2023]. Dostupné z: https://www.abscr.cz/archivalie/akce-klet/.