Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podporučík v. v. Emanuel Kop (* 1913)

• narozen ve Vídni v rodině vídeňských Čechů

• na konci třicátých let spolupracoval s československou rozvědkou proti Rakousku

• útěk před nacisty do Československa a pak do Polska – 1938, 1939

• během války žil nějaký čas v Litvě

• v Sadaguře vstoupil do československé armády

• jako ženista se účastnil osvobozování Československa

• po válce pracoval v krejčovské dílně a na různých pozicích v textilním a oděvním průmyslu

Emanuel Kop se narodil v roce 1913 ve Vídni v rodině česky mluvících moravských Vídeňáků. Jeho otec byl velmi aktivní v krajanských spolcích, zejména v tělovýchovné jednotě Orel a dalších, katolicky orientovaných spolcích.

Náčelník v místní orelské jednotě měl kontakty na československou rozvědku a mladého českého vlastence Emanuela přivedl již před válkou ke spolupráci s československou rozvědkou. Sám o těchto dodnes nechce příliš mluvit a říká: „Ve zpravodajství nikdy nevíte jestli mluví pravdu nebo jestli předstírá. … Nikdy jsem o těchto věcech nemluvil ani před manželkou. Jsem zvyklý si nechávat tyto věci pro sebe.“ 

V současnosti žije střídavě v Červeném Újezdě u Bíliny a na Praze 6. V jeho vyprávění je možné nalézt jisté rozpory, jak sám uznává, už si mnoho podrobností dobře nepamatuje.

Příchod nacistů

V roce 1938, ještě před anšlusem, on i jeho nadřízený dostali příkaz, aby se vrátili do Československa. Emanuel Kop v té době měl již rakouské občanství. Do té doby jezdil předávat zprávy na rezidenturu rozvědky do Brna na svůj rakouský pas. Československé pasy si vyzvedli na československém velvyslanectví ve Vídni. Emanuel Kop odjel přímo do Prahy.

 Ještě před válkou ho vyšetřovala rakouská policie, protože jeho kamarádi při jiném výslechu nerozvážně uvedli, že Emanuel má kontakty na československou tajnou službu. V té době se mu podařilo toho podezření rozehnat, z ničeho obviněn nebyl. Sám k tomu říká: „Nebyl jsem žádný velký agent, byl jsem takový obyčejný pěšák. Zcestoval jsem Kruppovy závody, sám jsem dělal rešerše. Měli jsme tam lidi, kteří nám dodávali zprávy, když tam stavěli tanky s novými děly.“ 

V jeho spisech však o tom zůstala zmínka a po příchodu nacistů do Vídně se dozvěděl od své sestry, že se po něm shání Gestapo. Jeho dva bratři byli zatčeni, jeden byl zatčen okamžitě po příchodu nacistů a většinu války prožil v koncentračním táboře v Dachau, druhý byl zatčen až v průběhu války a byl transportován do Mauthausenu a tam v dubnu 1945 zemřel.V hledáčku Gestapa byla i Emanuelova maminka, která se musela chodi každý den chodit hlásit.

Emanuel Kop nechtěl čekat než ho nacisté objeví v Praze, krátce po 15. březnu 1939 odjel do Ostravy a nedaleko Karviné mezi šachtami překročil hranici do Polska. Přes Katovice se dostal do Krakova.

V Krakově se chtěl přihlásit do formující se československé jednotky, kolega z rozvědky mu prý řekl, aby s takovými zkušenostmi do armády hned nevstupoval, že pro něj mají úkol ve Varšavě, ať se hlásí na tamním zastupitelském úřadě.

Začátek války

Nějakou dobu do vypuknutí války pracoval ve Varšavě, prověřoval další žadatele o vstup do československé armády. Několik dní po začátku války, přesně 6. září 1939, se hlásil do armády. Bojeschopní lidé se měli hlásit na varšavském předměstí Praga, aby se mohli dostat dále na východ. Na nádraží se skupina rozdělila, ti starší zůstali ve Varšavě.

Dostal za úkol postarat se o skupinku mladíků, kteří se měli dostat ke Svobodově jednotce, která v té době byla v Lešně u Baranowic (??). Poláci je připojili k transportu polského 31. pluku.

„Ti, co byli starší se rozhodli, že nepojedou, měli děti a ženy. My mladší jsme na nádraží nastoupili a jeli jsme. Nastoupili jsme k ránu do vlaku. Ještě jsme nedojeli k první stanici a Štuky nás zbombardovali.“

Jejich vlak napadly německé střemhlavé bombardéry Štuka, osazenstvo vlaku dostalo rozkaz rozptýlit se. Emanuel Kop byl lehce zraněn. „Byla to asi tři letadla, co nás napadla. Napřed jsem svým lidem řekl, že vlezeme pod vlak. Vlezli jsme tak pod vlak, když byla krátká přestávka při útoku, tak jsme vylezli a schovali se do vedlejšího lesíka. Vlak tam zůstal stát a my jsme dál šli pěšky.“

Do rukou sovětských úřadů

Opozdili se tak o několik dní a než se dostali do Leszna, tak Svobodova jednotka byla pryč. V té době východní území Polska již obsazovala Rudá armáda.

„Dozvěděli jsme se, že Rusové zatýkají všechny, co bojovali s Poláky. Schovali jsme dokumenty, aby nevěděli kdo jsme. Domluvili jsme se, jak vypovídat, dozvěděli jsme se jak to dělají. Když vás někde chytli, tak řekli: Ukaž ruce. A ptali se, čím jste. Podle toho, jak kdo měl ruce upracované, museli lidé vypovídat. Ti, kdo je neměli od mozolů, museli říct, že studují.“ 

Nakonec je sovětské úřady zadrželi, vojáci byli posláni do internačních táborů, on jako velitel byl zavřen na šest měsíců do vězení v Kaunasu. Emanuel Kop dále tvrdí, že byl ve vězení v době, kdy zaútočili nacisté na Sovětský svaz, že Sověti stačili vyvézt vězně ze čtvrtého oddělení, on byl však ve druhém, které nestihli, což ho zachránilo před Gulagem. Z vězení byl nakonec propuštěn.

Po příchodu Němců Emanuel Kop zůstal v Litvě, oženil se tam, narodila se mu tam dcera. Po nějaké době ho někdo udal, že byl v československé legii, byl tak prý zatčen a na několik týdnů byl i nacisty vězněn. Němci ho propustili, aby čekal na výsledek soudu. Do vězení nenastoupil, skrýval se u příbuzných své litevské manželky.

Jak bylo uvedeno výše, v Litvě si založil rodinu, snažil se podnikat, otevřel si krejčovskou dílnu. Pracoval i v malé farmaceutické továrně, prý jako zástupce ředitele. Když přišla sovětská armáda, byl zprvu odvedený do sovětských jednotek, ale snažil se co nejdříve dostat do Sadagury u rumunských hranic, kde se doplňovala československá vojenská jednotka.  

U ženistů

Emanuel Kop byl přijat do ženijního vojska. Jeho předchozí zkušenosti nebyly využity. Prošel kurzem kladení min a stal se z něj zkušený ženista. Nejvíce vzpomíná na akci, při které jeden ze spojařů přišel o nohu. „Byli tam před námi naši spojaři, kteří kladli dráty pro telefon. Šli jsme podle drátů, náhle jsme viděli na zemi ležet špulku drátů a nikoho okolo. Prohlíželi jsme okolí a zjistili, že jsou tam miny. … Byla tam taková bystřina a jeden ze spojařů šel přes vodu, právě aby se vyhnul minám. Přesto šlápl na minu a utrhlo mu to chodidlo. „Kdo má odvahu jít mu tam pomoci ?!“ Nikdo se k tomu neměl. Já jsem byl k tomu vyškolený, tak jsem šel a vytáhl jsem ho ven. Naštěstí nacisté v té chvíli výjimečně přestali střílet. Obvázal jsem mu nohu, aby měl krytou achilovku, chodidlo mu volně viselo na šlachách. 

Dlahy však jeden člověk nemůže dělat sám. Musí to být dva lidé. Bylo nás asi sedm. Nikomu se moc nechtělo. Nakonec se jeden takový hromotluk odhodlal a říká, že půjde se mnou, i když to nikdy nedělal. Naštěstí jsme našli nějaké prkýnka on mi ji držel a svázali jsme ji. Ten druhý, takové chlapisko, se nakonec rozplakal. Odvezli jsme ho na ošetřovnu, kde mu nohu amputovali.“

I když působení u minérů bylo velmi rizikové, sám zraněn nebyl, ale onemocněl tuberkulózou plic, během bojů na Slovensku, byl asi tři měsíce na ošetřovně.

Po propuštění z ošetřovny se k ženistům již nevrátil, na velitelství dělal účetního a pokladníka. Protože jeho tuberkulóza nebyla ještě plně vyléčena, krátce po konci války si podal žádost o propuštění z armády, které bylo vyhověno.

Po válce pracoval jako vedoucí výroby v jedné krejčovské dílně, věnoval se výrobě a střihům pánských obleků. Po únoru 1948 neměl žádné větší problémy, působil v textilním závodě, jeho odborné schopnosti prý rozhodovali o tom, že mohl být stále na vedoucí funkci. Nijak se politicky neangažoval ani nevstoupil do komunistické strany.

O jednoho bratra přišel v Mauthausenu, druhému se podařilo před koncem války z koncentračního tábora uprchnout a dožil seosvobození. Za ženu si vzal Rakušanku a zemřel ve Vídni. Maminka se po válce, vzhledem k otřesným zážitkům, vrátila do Čech kde žila u dcery, která se o ní starala. Po roce 1945 měla být rakouskou stranou odškodněna za smrt syna v koncentračním táboře, ale vzhledem k otřesné byrokratické šikaně to nakonec vzdala. Důchod dostala 150 korun měsíčně.

Po roce 1989, ve věku 75 let, začal Emanuel Kop podnikat, po návštěvě Vídně se nechal inspirovat rakouskými výrobky a začal vyrábět lehátka a tašky na kolečkách pro Českou poštu. V současnosti žije v Červeném Újezdě u Bíliny a je takřka hluchý a slepý.

(V první nahrávce ho nechce jmenovat, v druhé nahrávce z roku 2007 Emanuel Kop říká, že jeho řídící důstojník se jmenoval Vařejka.)