„To bylo 1947, se dohodli, smíšená komise, československo-ruská komise (šlo o smlouvu se SSSR o opci volyňských Čechů z 10. 7. 1946, pozn. red.), že my, Volyňáci, máme odject do pohraničí do Německa na německý místa (tj. do Sudet po odsunutých Němcích, pozn. red.). V 47. už po Novým roce začaly ty transporty. Ale my jsme ňák, na konci nás vzali, tak jsme v Bochově našli, do Bochova do takovýho lágru, a tam jsme hledali místa. Našli (jsme dům) v Chyši, tam jsme byly dvě rodiny, a to nemohlo dělat dobrotu. Tak tam takový údolí po tý Střele, Střela k Rabštejnu, jsme šli a tam byli naši Češi. Dostali zemědělské usedlosti, a neuměli to. Když krávy dostaly vši, tak oni je namazali petrolejem a krávy jim olezly jak bubny po tý petroleji. Tak je, to byla zemědělská komise, museli se vystěhovat a my jsme šli na jejich místa. Já tedy aspoň. A tam jsme v 50. roce založili JZD. V 47. jsme se tam nastěhovali z Ukrajiny, tři roky jsem hospodařil sám a pak JZD. A hned jsem, protože tam byli dobrý naši Češi, dobrý dělníci, ale neuměli poroučet. Oni byli deputátníci a kočovali (?) atd. Tak já jsem byl, tehdy nebyli agronomové, ale skupináři. Tak jsem byl skupinářem. No a dobrý. Malý JZD, ale dobrý. Dobrý JZD. V 63. jsme ale museli do státního statku, to scelovali. To se mi nelíbilo. I se mnou, vzali (mě) jako technika. Napřed vedoucího jsem dělal tý farmy naší, za 1500 korun jsem měl. Pak jsem, tady jsem šel na traktor, i když jsem to neuměl, tady jsem se musel učit traktorem jezdit, pásákem. Ale tady jsem vydělal 4500, 5000,-.“