Vladimír Kopačínský

„My jsme, napřed generál Svoboda dělal přednášku před frontou v takovým lesíku, že jdem na Prešov. A došli jsme až v noci k samý linii k Němcům. A ráno, když se rozednilo, tak jsme museli couvnout k tomu Krosnu. No a v tom Krosnu byli Němci. Nevím, proč napřed nevypudili ty Němce z toho Krosna. Z toho Krosna začali po nás pálit, tím nám ublížili. No a tam jsem byl, když mi začala krev a nemohl jsem mluvit. A ty auta tam svážely do polskýho města a do stodol, tam jsme leželi. Brzezowa nebo jako, Brzezowa. No a potom nás do Jaroslavova odvezli asi za tejden do tý polní nemocnice. V polní nemocnici asi tejden jsem ležel. A tam z toho Jaroslavova za pár neděl do Lvova a 21. února a 20. ledna jsem byl propuštěn jako neschopný.“

„To bylo 1947, se dohodli, smíšená komise, československo-ruská komise (šlo o smlouvu se SSSR o opci volyňských Čechů z 10. 7. 1946, pozn. red.), že my, Volyňáci, máme odject do pohraničí do Německa na německý místa (tj. do Sudet po odsunutých Němcích, pozn. red.). V 47. už po Novým roce začaly ty transporty. Ale my jsme ňák, na konci nás vzali, tak jsme v Bochově našli, do Bochova do takovýho lágru, a tam jsme hledali místa. Našli (jsme dům) v Chyši, tam jsme byly dvě rodiny, a to nemohlo dělat dobrotu. Tak tam takový údolí po tý Střele, Střela k Rabštejnu, jsme šli a tam byli naši Češi. Dostali zemědělské usedlosti, a neuměli to. Když krávy dostaly vši, tak oni je namazali petrolejem a krávy jim olezly jak bubny po tý petroleji. Tak je, to byla zemědělská komise, museli se vystěhovat a my jsme šli na jejich místa. Já tedy aspoň. A tam jsme v 50. roce založili JZD. V 47. jsme se tam nastěhovali z Ukrajiny, tři roky jsem hospodařil sám a pak JZD. A hned jsem, protože tam byli dobrý naši Češi, dobrý dělníci, ale neuměli poroučet. Oni byli deputátníci a kočovali (?) atd. Tak já jsem byl, tehdy nebyli agronomové, ale skupináři. Tak jsem byl skupinářem. No a dobrý. Malý JZD, ale dobrý. Dobrý JZD. V 63. jsme ale museli do státního statku, to scelovali. To se mi nelíbilo. I se mnou, vzali (mě) jako technika. Napřed vedoucího jsem dělal tý farmy naší, za 1500 korun jsem měl. Pak jsem, tady jsem šel na traktor, i když jsem to neuměl, tady jsem se musel učit traktorem jezdit, pásákem. Ale tady jsem vydělal 4500, 5000,-.“

„Když Němci odstupovali, tak nám dali rozkaz, že za hodinu abychom se seřadili na konci vesnice, tam byla louka, taková rovinka, a tam abychom se seřadili jeden za druhým, že nás poženou nach Lvov. Na hlavní silnici rovnou (???). Tak jsem, jako zemědělec jsem měl prase, tak jsem zabil prase na tý louce. Jenomže jeden Němec stál napřed, abych se... nejeli napřed, a jeden vzadu. A ten, co stál napřed, tak já nevím proč, z jakých důvodů, šel dozadu, se napít nebo co. No a my asi tři, tři povozy jsme ujely jim a asi za kilometr jsme odbočily do strany a ujely. Takže jsme, no asi pět nás zůstalo. Šli jsme do armády. Tamty nešli, protože byli někde v zajetí nebo co oni dělali. No Němci je drželi.“

Sběrač: „A proč jste tehdy narukoval do Svobodovy armády?“ V. K.: „No dobrovolně asi ne (?). Jiný východisko nebylo. Oni Sověti mobilizovali všechny bez rozdílu, Rusové, Poláci, Židi. A potom třídili nás v tom domě, třídili Češi, každé to vyznání zvlášť. Poláci zvlášť, Židi zvlášť. Ale Židů bylo hodně s náma. Poláci, ty měli svoje lidi, potom odjeli do Polska. No a my jsme šli do toho... V Rovně pak jsme šli za frontou, jako Luck... A za Luckem je ňáký Hrochovo, tam byla ještě fronta, tak jsme drželi druhou linii.“ Sběrač: „A vy jste ještě podstoupil nějaký výcvik se Svobodovou armádou? Jak to probíhalo? Jak vypadal?“ V. K.: „Ten vojenský výcvik jsme (prodělali) v Besarábii u města Sňatyn. Přes vodu Prut jsme cvičili, chodili, abysme šli, protože mosty nebyly, byly strhaný, tak abysme se neutonuli, když jsme šli dál, tak jsme chodili sem a tam po tý řece. Jmenovala se Prut a jmenuje se Prut. No a tam jsme i cvičili. Napřed nás ubytovali ve vesnici v bytovce, no prostě po chalupách, a tři dny nás nechali tam. Za tři dny přišel rozkaz – do lesů! Zemljanky! Zemljanky jsme vykopali, no, jenomže zase za tejden přišel rozkaz, že z těch zemljanek musíme ze zdravotních nebo z hygienických důvodů. Tak se dělaly povrchový takový baráky, když pršelo, tak pršelo i do toho. Tak jsme bydleli venku. No až jsme kolikrát, to já si všechno nepamatuju už. Tak jsme stáli, to jsme bydleli v Polsku u města Przemyśl.“