Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Anna Kopecká (* 1932)

• narodila se 12. srpna 1932 v Pohoře u Poličky

• v roce 1949 se stala novickou řádu Školské sestry svatého Františka

• v roce 1950 komunisté nechali školské sestry odvézt z Prahy a internovali je v Krnově

• zůstala pracovat ve vinohradské nemocnici v Praze a tajila, že je novickou

• v roce 1951 tajně složila řeholní slib v Krnově

• poté pracovala deset let v nemocnici ve Vysokém Mýtě

• do roku 1989 se věnovala pomoci postiženým dětem a pracovala v domově pro seniory v Praze

• za socialismu se podílela na organizování tajných biblických kurzů pro studenty

• byla svědkem policejních razií proti věřícím a byla vyslýchána StB

• v roce 1992 byla zvolena představenou Konference vyšších řeholních řádů a tuto práci vykonávala šestnáct let

V místnosti, kde spala, byla strašná zima. Nemohla se ani umýt. Voda v lavoru se proměnila v led a v něm byly zamrzlé myši. Do takových podmínek v padesátých letech komunisté nechali odvézt řádové sestry. Právě v té nejtěžší době se rozhodla, že chce být jednou z nich.

Milada Anna Kopecká se narodila 12. srpna 1932 v Pohoře u Poličky, v katolické rodině, kterou živilo malé hospodářství. Tatínek ji a její čtyři sourozence vedl k sociálnímu cítění. Učil je, že vždy musí pomáhat lidem, kteří to potřebují. Vzpomíná si, že rodiče za války byli v kontaktu s partyzány, kteří se v okolí Poličky skrývali. Věděla, že maminka jim nosila jídlo do tajné skrýše, kterou otec vybudoval. Byla také svědkem razie gestapa v jejich domě. Rodina měla obrovské štěstí, že Němci nenašli skrýš pod podlahou, ve které otec jídlo pro partyzány schovával.

Výchova v takovém prostředí zřejmě hrála roli v tom, jak pamětnice směřovala svůj život. Od mládí cítila, že i ona chce pomáhat lidem, kteří se ocitli v těžké situaci. Zlomem se pro ni stal rok 1947. „Tehdy páter Mikulčík vezl do Litomyšle lebku svatého Vojtěcha. Kostel byl plný mladých lidí. Odpoledne jsme tančili, byli jsme na náměstí, všude byla cítit velká radost. Po té veselici jsme totiž přišli do Lidového domu a páter Mikulčík najednou řekl, že mu nemáme říkat, že tady není nikdo, kdo by chtěl žít v zasvěceném životě. Myslím, že tehdy to bylo opravdu poprvé, kdy jsem cítila, že mě Pán volá,“ vysvětluje. Bylo jí patnáct let. Zároveň však neměla odvahu svěřit se se svými pocity doma, přestože její rodiče byli katolíci. Věděla, že právě v tu dobu měl otec starosti, a nechtěla mu přidělávat další. „Tehdy už bylo ve společnosti cítit napětí. Pak byl rok 1948. To už jsme poslouchali samá hesla, řeči o komunismu, o třídní nenávisti. A my jsme opravdu cítili, že to je likvidace všeho duchovna. Tatínek to sdílel velice úzkostně a já jsem neměla odvahu mu říct, že už musím jít, že to je řízení Boha, Ducha svatého,“ vzpomíná Milada Anna Kopecká.

Vstup do kláštera

Věděla, že dvě dívky z jejího okolí jsou členkami řádu Školských sester svatého Františka. Známý jí nabídl, že ji zaveze se za nimi podívat. Když se o tom dozvěděli rodiče, tatínek jí nadával, co si to vymyslela za hloupost. Její matka plakala a říkala jí, že by se raději měla starat o to, co si oblékne na ples, který se právě chystal. „A tak se stalo, že jsem navštívila sestřičky a dva dny poté už jsem v Praze na Břevnově prosila o přijetí,“ shrnuje pamětnice. Do kláštera vstoupila 29. ledna 1949. „Ještě jsem nebyla plnoletá. Byla jsem ráda, že mě přijaly, protože jsem tušila, že pak už to nepůjde. A opravdu, dalších čtyřicet let nové sestry přicházely už jenom tajně,“ podotýká. Stala se novickou.

Odsun sester do pohraničí

V září téhož roku byly sestry z jejího řádu donuceny opustit Prahu. Staly se jedněmi z obětí obrovské razie komunistů proti kněžím a řeholnicím, která spočívala v tom, že byli odváženi ze svých klášterů a domovů a internováni v odlehlých místech, převážně v pohraničí. Školské sestry svatého Františka byly odvezeny do rozpadlé budovy v Krnově. Milada Anna Kopecká na jejich odjezd z Prahy vzpomíná takto: „Nesměly si nic vzít. Šofér, který pro ně přijel, nevěřil, že má sestry opravdu odvézt do té zříceniny. Bylo to tam neobydlené, za války zdevastované. Bylo to velice těžké.“

Protože nebyla plnoletá a zatím byla jen novickou, byla poslána zpět domů k rodičům. Ti se rozhodli, že ji co nejdříve provdají. Doufali, že tak na své přání stát se řeholnicí zapomene. Pamětnice se však rozhodně postavila proti. Bratr ji posadil na motorku a zavezl ji do Koclířova, protože tam pobývaly další školské sestry. Staraly se o staré a nemocné lidi. „Doufala jsem, že tam ještě naše sestry budou a že bych tam třeba u nich mohla zůstat,“ vzpomíná. Jenže cesta byla zbytečná. Sestry sice ještě v Koclířově byly, ale řekly jí, že další den musejí i ony odjet do Krnova. Radily jí, aby se co nejdříve vrátila domů. Na tu tíživou atmosféru, kterou tehdy v Koclířově viděla, nikdy nezapomněla: „Právě se tam se sestrami všichni loučili a ti staroušci, o které se tam do té doby staraly, plakali.“ Následoval návrat domů, další hádky s otcem a pocit beznaděje.

Práce v nemocnici

Známá z Prahy dala vědět, že Miladu Annu Kopeckou a ještě jednu novicku přijmou sestry boromejky, které dosud v Praze zůstávaly. Ihned se tam vypravila. „Dodnes jim za to moc děkuju, protože ony samy už v té době byly ohrožené, některé byly ve vězení, a přesto si nás vzaly,“ říká.

S boromejkami pracovala ve vinohradské nemocnici. Ubytována byla spolu s uklízečkami. Ve volném čase se jí věnovala představená boromejek sestra Sabina a připravovala ji jako novicku na případný vstup do řádu. Bylo to stejné, jako kdyby byla v klášteře řeholnic, mezi které chtěla vstoupit.

Na oddělení, které Milada Anna Kopecká uklízela, přišel muž a požádal sestry, aby schovaly sochu Panny Marie, kterou odvezl z kláštera ve Svaté Hoře. Vyprávěl sestrám o policejních raziích a o tom, jak estébáci likvidovali knihovnu kláštera, jak vidlemi vyhazovali vzácné knihy. Sochu vzal a hledal, kde by se dala ukrýt. „Byla to vzácná soška, vyřezal ji sám arcibiskup Arnošt z Pardubic. Tak jsem ji schovala k sobě do postele,“ vzpomíná. A pokračuje: „Pak přišla razie. U sester prohledali všechno, každou zásuvku. Ale taková holka jako já, uklízečka, ta je nezajímala. Tak u mě soška přečkala a pak jsem ji někomu předala, už nevím komu.“

Tajné složení řeholního slibu

Po čase dostala od sester zprávu, že by spolu s dalšími novickami mohla přijet do Krnova složit řeholní slib. Tajně vše domluvily na noc ze Silvestra na Nový rok, protože správně předpokládaly, že dozorci, kteří je tam hlídají, budou opilí.

„A tak jsme složily sliby. V noci, při svíčkách. V Krnově, protože tam byla provinční sestra Eliška. Byly jsme šťastné, opravdu moc šťastné. Na chvilku jsme chtěly k ránu usnout. Vytáhla jsem lavor, který byl pod postelí. A v něm byly zamrzlé myši. Ony tam ze slámy v posteli napadaly a zmrzly. Ráno už jsme odjížděly vlakem na Prahu, zpátky k boromejkám. Jak jsme projížděly Těšínskem, pořád byly ve vlaku prohlídky. Všude bylo cítit napětí. Ale my jsme byly šťastné,“ vypráví Milada Anna Kopecká.

Dalších deset let v nemocnici

Následkem toho, že komunisté odsunuli řádové sestry na odlehlá místa, bylo to, že v mnoha nemocnicích a ústavech pro postižené chyběl personál. Mnohé řády, například právě Školské sestry svatého Františka, sloužily především nemocným lidem. Primář nemocnice ve Vysokém Mýtě však dokázal zařídit, aby mohly do tamní nemocnice nastoupit. Milada Anna Kopecká tam v roce 1951 přišla s nimi. „Tam jsme byly žádané, zatímco jiné sestry zůstávaly v internaci, a některé dokonce ve vazbě. Nás bylo v nemocnici jedenáct, nosily jsme řeholní šat. Dokonce tam byla i poskytována duchovní služba nemocným a křty dětí. Za komunismu ale mohli dostat duchovní posilu jen ti, kteří napsali písemné potvrzení, že ji chtějí,“ vysvětluje pamětnice.

Přestože si personál nemocnice i pacienti práce sester velmi vážili a přáli si, aby tam zůstaly, v roce 1959 přišlo nařízení, že řádové sestry dál v nemocnicích působit nesmějí. Mnohé byly mezitím z internačních táborů poslány na práci na polích a v dílnách. Milada Anna Kopecká vzpomíná: „Naše představená, sestra Eliška, apelovala na to, abychom mohly odejít do ústavů pro děti mentálně postižené a děti s kombinovanými vadami. Vymýšlela, co bychom za toho hrozného komunismu mohly dělat. Bylo těžké něco organizovat, protože sestry se nesměly vzájemně stýkat, a když už, tak jen pod dozorem církevního tajemníka. Ale sestra Eliška využila těchto setkání a domluvila se se sestrami ochotnými přijmout službu pro děti, které trpěly. A tak se stalo, že několik domovů bylo obsazeno námi sestrami.“

Pobyt v ústavu v Křižanově

Milada Anna Kopecká se dostala do Křižanova. Tam stál zdevastovaný zámek, který sloužil jako skladiště brambor. Sestry ho pomáhaly zrekonstruovat do stavu, aby v něm mohly být ubytovány postižené děti. Na toto období vzpomíná velmi ráda. Říká, že se jí pod dohledem starších a zkušených sester podařilo vytvořit pro děti rodinné prostředí. „Měly jsme tam kapelu, zpívaly jsme, cvičily. Věděly jsme, že když u postižených dětí nerozvineme motoriku, nerozvineme ani psychiku. Venku jsme sbíraly byliny a učily jsme děti aspoň trochu číst a psát.“

Milada Anna Kopecká připomíná, že za socialismu nebylo běžné, aby postižené děti zůstávaly s rodiči. Neexistovala ani možnost, že by byly integrovány do běžných škol a byly v kontaktu s dětmi zdravými. Naopak, běžné bylo umisťovat je do ústavů, které byly zřizovány převážně na odlehlých místech. Trendem bylo líčit komunistickou společnost jako zdravou a šťastnou. Děti s těžkými vadami se do té uměle vytvářené idyly nehodily. V Křižanově nakonec žilo sto třicet postižených dětí, o které se staralo šestnáct řeholnic. Své metody učily ženy z okolí a civilní personál. „Aby uměly s dětmi dál pracovat, až tam nebudeme. Protože jsme tušily, že zase budeme muset někam odejít,“ říká Milada Anna Kopecká.

Práce s umírajícími

V šedesátých letech cítila, že se atmosféra ve společnosti mění k lepšímu. Sestry dokonce učily děti náboženství a nikdo to nezakázal. Milada Anna Kopecká byla v té době v Křižanově šťastná. Jenže spolu s dalšími sestrami byla požádána, aby se přemístila do domova pro seniory v Šolínově ulici v Praze. „Ten domov bylo vykřičené místo, lidé tam neměli základní zdravotnické a hygienické služby. Něco hrozného. Tam jsem se stala staniční sestrou. Podmínkou bylo, abychom tam chodily v civilu. Biskup Tomášek s tím souhlasil a pak tam za námi chodil, ty staroušky doprovázel. Udělaly jsme si to hezké i tam. Časem nám lidé říkali, že jsme z toho udělaly sanatorium,“ vypráví pamětnice. Jednalo se o velmi těžkou práci. Areál tvořily tři domy plné ležících starých lidí. „Na našem oddělení jsme měly osmdesát pacientů a za rok se to celé vždy vyměnilo. Tam byli samí umírající lidé. Za dvacet let, co jsem tam působila, tam zemřelo tisíc šest set staroušků,“ vzpomíná. Často se v té době setkávala s prosbou nemocných starých lidí, aby nebyli z domova důchodců odváženi do nemocnice. Přáli si zemřít tam, v péči řádových sester.

Problémy při vysokoškolském studiu

V roce 1965 se Miladě Anně Kopecké naskytla možnost studovat při práci střední zdravotnickou školu. Když ji ukončila, přihlásila se v roce 1968 na studium speciální pedagogiky na Palackého univerzitě v Olomouci. Jenže v době normalizace, kdy komunisté po okupaci Československa sovětskou armádou znovu posílili svou moc, se ukázalo, že studium nebude pro řádové sestry jednoduché. Zejména pro pamětnici, která na přednáškách nevydržela poslouchat výklad komunistických ideologů: „Ten soudruh říkal, že až budeme v komunismu, budeme mít všechno společné. Že se napeče sto řízků a každý si vezme jen jeden. Že taková bude společnost. Já jsem to nevydržela. Řekla jsem, že taková společnost tady už byla. Ať si přečte skutky apoštolské, ať čte o prvotní církvi. Joj, plná aula posluchačů mi začala tleskat.“ Podobně se pamětnice projevila vícekrát. Výsledek? Studující řádové sestry byly vedením školy vyzvány, ať vrátí indexy. Zasáhla až představená, sestra Eliška. Přijela se pohádat na studijní oddělení a nakonec Milada Anna Kopecká a další sestry mohly studium dokončit.

Tajné biblické kroužky za socialismu

Její problémy tím však nekončily, naopak. Domov pro seniory v Šolínově ulici byl místem, kam přicházeli studenti se zájmem o náboženství. Milada Anna Kopecká byla jednou z organizátorek biblických kroužků. Šlo o tajné, za socialismu nepovolené setkávání věřících a výuku teologie. V kotelně domova pracoval jako topič Jiří Paďour, kněz, který nemohl za socialismu vykonávat své povolání, protože nedostal státní souhlas. Docházel tam také kněz Tomáš Halík. Na setkání s nimi tajně sklepem přicházeli studenti z nedalekých kolejí. „Chodili sklepem nebo jsme jim my sestry dávaly navštívenky od pacientů, aby se mohli prokazovat, že jdou za někým ze staroušků. Také za námi chodily dívky. Dělaly uklízečky a přitom se s námi modlily. Pak si často dělaly zdravotnické školy a sestěhovávaly se do malých domků. Tak vznikaly malé komunity. Vše bylo samozřejmě velmi tajné,“ vypráví Milada Anna Kopecká. Říká, že během totality takto její řád přijal šestnáct nových sester.

Dne 27. března 1983 Státní bezpečnost provedla v těchto malých komunitách razii. „Pobrali kdeco náboženského. Šestnáct sester a bratří šlo do vazby. Byli tam i staří a nemocní otcové, kteří potřebovali léky. Tak jsme po nocích sháněly právníky, kteří by zařídili, abychom za nimi mohly jít a léky jim přinést,“ vypráví pamětnice.

Zatčení Státní bezpečností

Právě když Milada Anna Kopecká připravovala biblický kroužek pro vysokoškoláky, přišli pro ni do domova pro seniory estébáci. Hodinu a půl ji vyslýchali. Chtěli znát jména studentů, kteří na tajná setkání chodí. Pamětnice celou dobu myslela na to, že právě v tom čase studenti měli přijít, a bála se, že tam na ně Státní bezpečnost čeká. „Když už jsem nevěděla, kudy kam, řekla jsem, že pracuju u ležících nemocných a že tam právě není žádná služba. Že mě tedy musí buď pustit, nebo zařídit službu. A představte si, že mě pustili,“ vypráví.

Život po roce 1989

O staré lidi Milada Anna Kopecká pečovala do roku 1989. Listopadový převrat toho roku komentuje stručně: „To byla krása.“

Pak Školské sestry svatého Františka dostaly v rámci navrácení církevního majetku dům v Lublaňské ulici v Praze. Usídlily se tam a postupně objekt opravovaly. Pamětnice byla zvolena provinční představenou řádu. Řešila spoustu problémů souvisejících s navrácením dalších nemovitostí, které byly po letech chátrání v dezolátním stavu. V roce 1992 byla zvolena představenou Konference vyšších řeholních řádů a tuto práci vykonávala šestnáct let. Toho, že se v těžké době nástupu komunistů k moci rozhodla zasvětit svůj život Bohu a práci pro nemocné a umírající, nikdy nelitovala. Naopak, je hrdá, že je součástí společenství, které pomáhá v různých zemích světa. „Po roce 1989 nás je v české provincii přes dvě stě sester. Mezitím se ale školské sestry rozšířily v zahraničí. Působí v Indii, v Chile, v Americe, v Kazachstánu. Jsem šťastná, že patřím mezi ně. Děkuji Bohu za všechno, za svobodu, kterou už máme. Teď je důležité, abychom i v této době dokázaly reagovat na znamení doby a na potřeby společnosti,“ říká Milada Anna Kopecká.