„Já vycházím z vlastností člověka. Každý člověk má vždycky klady a zápory a jde o to, co bude převažovat. Ale může aspoň veřejně projevit to, co chce, a není za to zavřený. Já chodím stenografovat na zastupitelstva, tak to tam vidím. Jsou to normální lidské projevy, protože každý má aktiva a pasiva a každý si vezme jen to, co chce. Vezme si jen určitou část a tu začne servírovat. Ale musí se k tomu říct i ta druhá část. Když se řekne A, musí se říct i B. A to je právě to, že se to neříká. Společně to A i B. Říká se třeba jen to A a teď všichni ‚hurá, je to takhle‘. Ale ono to tak potom není. A tak to bude v každém systému a pořád, protože každý chce prosadit tu svoji pravdu. Tak si vybere jen to, co se jemu hodí. Ale zaplaťpánbu, že se to takhle může říkat, že třeba když někdo lže, řekne se, že to není pravda, a musí odůvodnit, proč lže. A to je něco, co předtím nebylo. Takže ta svoboda projevu je výborná.“
„My jsme měli přehled, co se děje, ale viděli jsme tu bezvýchodnost tady. Protože jakmile byla v ústavě zakotvena vedoucí úloha KSČ, tak to bylo beznadějné. A byla tu taky ta ‚pomoc‘ ze Sovětského svazu, tak to nebylo v naší moci. To, co je teď, že jste mohli říct, co jste chtěli, tak to nebylo. Každý držel radši hubu, jak se říká. Prostě se zbytečně neprojevovat, protože by to člověk odskákal.“
„Ten padesátý první rok, to bylo zlé. Psala jsem si deník, tak si to pamatuji – byli jsme první ročník, který dělal takzvané závěrečné zkoušky. Dělaly se před komisí a ta komise rozhodovala přímo, kdo kam půjde na jakou školu. Já jsem vždycky chtěla na gymnázium a že pak půjdu studovat medicínu. Měla jsem ve škole jedničky, nikdy jsem neměla dvojky. Odpoledne jsme museli s otcem přijít ke komisi a ta nemohla nic říct kvůli mému prospěchu, ale řekla, že nemám doma zajištěnou socialistickou výchovu, takže musím jít do dělnického prostředí, a až mě dělnická třída vyšle na studie, tak budu moci jít do školy. Takže se mi zhroutilo všechno, co si člověk v mládí představoval. A přitom mou kamarádku, jejíž táta byl hasič a učila se s velkým úsilím na trojky, přemlouvali, ať jde na školu. Ta brečela, že tam nechce, že to nezvládne.“
„Tehdy si pan prokurátor pletl právní pojmy. Nevěděl, co je to držba. Toho tatínkova advokáta jsem dost obdivovala, dokázal, že je pan žalobce právně úplně mimo. A tak tatínek dostal jen jeden rok. Místo těch pěti. Měl původně návrh na pět až deset let.“
„To bylo v roce 1956 či 1957, po maďarských událostech, když už komunisté brali trochu zpátečku. Tehdy přišla k nim do kanceláře paní Schneblingová. Naproti Malému rynku měli lékárnu. Kromě toho měli ještě fabriku na výrobu léků, která jim byla v roce 1948 znárodněná. Tehdy bylo ve znárodňovacím dekretu, že znárodnění podléhají jen věci, které slouží k provozu podniku. Ale oni k nim přišli do bytu a sebrali jim i koberce a obrazy a dali to do rezidence, kde se rekreovali straničtí pohlaváři. Dali to tam jako vybavení. A tatínek usoudil, že obrazy a koberce neslouží k trvalému provozu podniku… No, a byl průšvih. Týden nato přišli tatínka zatknout.“
„Já jsem říkala Líbě, že tamtudy s ní nepůjdu, že se bojím. Líba utíkala a já najednou viděla na obloze letadla. A jen co jsem přeběhla, začalo to peklo. Nejdříve začala lítat skla, pod tou tlakovou vlnou, pak dlažba. Já jsem jen klečela a modlila se a nad sebou jsem viděla jen to koryto, ve kterém nic nelítalo. Bylo to strašné, strašné. Když vidíte ty válečné filmy, tak v tom člověk byl. Byla to hrůza. Když to peklo skončilo, tak jsem se vyhrabala. Byla tam spousta vody, všechno vymlácené. Na ulici nikde nikdo, plno lidí předtím a najednou nikde nikdo. Akorát nějaká paní táhla nějakého pána a křičela, že on nemůže chodit. Mě taky bolely nohy z toho a hlava, měla jsem kus kosti vyražený. Ale lebka nebyla naštěstí proražená. Přišla jsem ke vchodu do paláce a byly tam dvě hořící bomby. Strašně jsem se toho bála, ale prošla jsem a někdo mě tam chytil a přitiskl k nějakému sloupu a pak do sklepa a tam mi ošetřili tu hlavu. Všechno jsem měla od krve, z hlavy mi teklo strašně krve. Tak mi to ošetřili, a když nálet skončil, tak jsem šla domů. Šla jsem s hrůzou, jestli jsou doma živi, a zadruhé, že mám zničený kabát od krve a že se maminka bude zlobit, že jsem zničila kabát.“
Jarmila Kopečková, rozená Chodlová, se narodila 14. dubna 1936 v Praze na Vinohradech do rodiny Karla a Jarmily Chodlových. Měla mladší sestru. Maminka byla učitelka, po narození dcer zůstala v domácnosti. Otec zpočátku učil na měšťance matematiku a kreslení, pak vystudoval práva. Část dětství Jarmila prožila s maminkou a sestrou v Táboře u babičky, v roce 1943 se vrátily do Prahy, kde otec pracoval jako právník v nakladatelství. V únoru 1945 na cestě domů zažila na Vinohradech ničivý nálet na Prahu. Zatímco sama vyvázla se zraněním, její kamarádka tehdy zahynula. Po válce otec pracoval jako právník na ministerstvu školství, po roce 1948 odmítl vstoupit do KSČ, což byl v roce 1949 důvod k vyhazovu. Jarmila, která chtěla být lékařkou, se nesměla hlásit na střední školu s maturitou. Nastoupila do dvouleté obchodní školy, ale pro výborný prospěch ji ředitel přeřadil na maturitní studijní program. Ve čtvrtém ročníku v roce 1955 vyhrála mistrovství republiky v těsnopise, kde se seznámila se svým budoucím manželem Vlastimilem Kopečkem. V roce 1957, když již studovala Vysokou školu pedagogickou, zatkli jejího otce, který toho času pracoval jako právník na státní památkové správě. Zastal se tehdy rodiny, které komunisté při znárodňování lékárenské fabriky zabrali neoprávněně i vybavení bytu. Za nedodržení pravomoci veřejného činitele byl odsouzen na jeden rok vězení nepodmíněně. Jarmila absolvovala vysokou školu v roce 1960, poté se potýkala s nepřijetím do zaměstnání kvůli otcovu kádrovému profilu. Jarmila Kopečková učila na pražských středních ekonomických školách v Dušní, v Bubenči a na Vinohradech těsnopis, účetnictví a další odborné předměty. Ještě v době natáčení rozhovoru (2021) pracovala jako stenografka. Manžel zemřel v roce 1990. Vychovali spolu syna a dceru.
