Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Aleš Kopecký (* 1956)

• narozen 2. června 1956 v Praze

• otec Jan Kopecký byl univerzitním profesorem

• v roce 1968 otec působil jako náměstek ministra kultury

• v době normalizace byl otec vyloučen z KSČ a živil se manuálně

• pamětník absolvoval gymnázium Jana Keplera na Pohořelci

• kvůli kádrovým problémům odešel do Českých Budějovic

• dálkově vystudoval vysokou školu

• pracoval v jaderné elektrárně Temelín

„Hodně se tomu věnoval pan Pithart, tak to bylo 534 000 lidí inteligence této země, kterou teda ta vládnoucí garnitura jaksi poslala pryč,“ vypráví Aleš Kopecký o osudu lidí, kteří se angažovali v reformním hnutí roku 1968 – a protože své postoje neodvolali, čelili perzekuci normalizačního režimu. Patřila mezi ně i rodina pamětníka.

Otec byl mezi prvními, kdo to odnesl

Aleš Kopecký se narodil 2. června 1956 v Praze v porodnici U Apolináře. V jeho rodině je více výrazných osobností, které se zapsaly do dějin Československa svou prací v intelektuálních či vědeckých kruzích. Otec Jan Kopecký se narodil 13. října 1919 v Habrkovicích u Záboří nad Labem. Po smrti studenta Jana Opletala v roce 1939 se angažoval v Opletalově výboru a na konci války bojoval na barikádách Pražského povstání. Do komunistické strany ho prý tehdy přijal Josef Smrkovský.  

Po válce si Jan Kopecký doplnil veškerá studia a již v roce 1955 získal z rukou prezidenta Zápotockého profesuru. Svůj život zasvětil divadlu a divadelní vědě. Působil jako vedoucí na katedře dějin a teorie divadla Univerzity Karlovy. Byl úzce spjatý jako dramatik s Divadlem E. F. Buriana, byl dramaturgem několika dalších divadel včetně Národního divadla. Mimo jiné si také psal svůj deník v dobách disidentských, který je dnes uložen v Památníku národního písemnictví.

Ačkoli prý neměl v plánu angažovat se v politice, v době vrcholícího reformního hnutí konce 60. let se stal náměstkem ministra kultury. „Táta byl ten, který táhnul kulturu. Taky třeba program ministerstva psal tady (na chalupě v Habrkovicích, pozn. ed.), seděl tu dva měsíce zavřenej. No a když přišla normalizace a takový ty politici Bilak, Indra, Husák se chopili moci, tak on byl hned mezi prvníma, který to odnesl. Odevšad ho vyhodili. To znamená z Karlovy univerzity, Katedru Dějin divadla dokonce tenkrát zrušili,“ říká Aleš Kopecký.

Ústava psaná v maringotce

Profesor Kopecký se ocitl bez práce a bez příjmu, „chránilo“ jej pouze razítko v občanském průkazu, měl status spisovatele na volné noze. Jeho knihy ale nikdo nevydával. Psal do šuplíku, jak se tehdy říkalo, a „uklízel sníh na Štvanici, zametal chodníky,“ dokresluje příběh otce Aleš Kopecký.

Po dvou letech pak otec získal stálé zaměstnání u podniku Vodní zdroje Zličín, kde prováděl hydrologický průzkum. Jeho syn Aleš vypráví: „To tenkrát se dělalo poměrně dost pečlivě. A oni vypozorovali, že tihle lidi jsou velmi pečliví a že prostě nepodvádějí.“ U Vodních zdrojů tak skončila řada činovníků obrodného hnutí 60. let, jako například Petr Pithart nebo Jan Křen, který „dělal Ústavu po revoluci. Teda on ji napsal tam v maringotce,“ popisuje pamětník.

Aleš Kopecký vzpomíná, jak v létě jako patnáctiletý kluk v maringotkách také pobýval, střídal tátu v turnusech a dělal hydrologické průzkumy za něj. Byl rád, že si takto může taky něco přivydělat.

Normalizační perzekuce se naštěstí vyhnula mamince pamětníka. Soňa Kopecká pracovala tehdy jako sekretářka na ČVUT na Katedře fyziky u prof. Kracíka a doplňovala tak svou částí otcův dělnický plat.

Tak jsem se zvedl a odešel

Mládí prožil Aleš Kopecký velice hezky, a to i přes to, že do svých téměř sedmi let často stonal. Měl opakované zápaly plic, pomohl mu až pobyt u Černého moře. Dětství prožil ve vile po prarodičích v Břevnově. „Bylo to krásné, trávil jsem čas mezi Hvězdou a Ladronkou, také jsme měli zahradu, bylo pořád co dělat,“ vzpomíná pamětník. Zde vychodil základní školu, navštěvoval jich několik kvůli reorganizacím. Později absolvoval i gymnázium Jana Keplera na pražském Pohořelci. To už ale vládla normalizace. Hned v prvním ročníku nastoupil do vedení školy ředitel Knor, zapálený komunista, který později znemožnil mladému Alešovi studia na vysněném ČVUT.

„Proč já jsem odešel z Prahy. Zaprvé jsem nesměl na vysokou školu. Za druhé jsem věděl, že nás pořád někdo sleduje. Já jsem o ně občas zakopl, ti estébáci se občas za tím křovím špatně schovali. Za třetí – pořád nám odposlouchávali telefon, čili věděl jsem, že žiju v prostředí, kde furt někdo sleduje... Tak jsem se zvedl a odešel,“ vysvětluje pamětník, proč přesídlil do Českých Budějovic.

Nikoho tu sice neznal, ale hlavně nikdo neznal jeho. Od vojny ho tenkrát uchránila administrativní náhoda, kdy při povolávacím řízení chyběly českobudějovickým vojákům lékařské podklady. Poslali tedy Aleše Kopeckého na kompletní vyšetření v Budějovicích. Lékař tehdy konstatoval, že pacient trpí srdeční chorobou, a pamětník tak získal tzv. modrou knížku, tedy průkaz o nezpůsobilosti k výkonu vojenské služby.

Otec si nikdy nestěžoval, já to taky nedělám

Aleš Kopecký nejprve pracoval jako operátor sálového počítače a později se věnoval práci vedoucího úseku v jaderné elektrárně Temelín. Měl pod sebou přes 30 lidí. I tu vysokou školu, kterou se mu komunisti snažili zatrhnout, si v Budějovicích nakonec vybojoval. Sice s námahou a velkým sebezapřením, které obnáší dálkové studium při práci a rodině, ale přece titul inženýra získal. „Člověk si nesmí stěžovat. Můj otec si nikdy nestěžoval. Já to taky nedělám. Důležité je najít řešení,“ dodává pamětník.

Aleš Kopecký dnes žije v Praze. Rozvedl se a zde si našel a založil druhou rodinu. Se svou současnou ženou je více než 26 let, narodily se jim také dcery. Na otázku, zda je nějaká část života, kterou by změnil, odpovídá, že je se vším spokojený. Snad jen jediná událost ho dlouho mrzela a déle mu trvalo, než se s ní vyrovnal. Byl to odchod z Temelína. „Pracoval jsem tam deset let – a za pět minut jsem byl venku,“ popisuje pamětník. Řekl totiž tehdejšímu náměstkovi z ČEZu, že je gauner, a během chvíle byl propuštěn. „Rok mi trvalo, než mi došlo, že tam už nepracuju,“ uzavírá tuto část vyprávění Aleš Kopecký.

Sametovou revoluci Aleš Kopecký přivítal, vážil si lidí, jako byli např. Václav Havel, Jiří Dienstbier či Petr Pithart, některé osobně znal. Dnes je v důchodu. Stále však pracuje na kratší úvazek na České poště. Rád cestuje a tráví čas s rodinou a vnoučaty, ale hlavně se věnuje obnově a zvelebování rodinného statku v Habrkovicích – rodného sídla jeho otce. Otce, který ho v životě tolik ovlivnil nejen svým rozhledem, ale také povahou a přístupem k životu. „Nikdy si nestěžoval, i když jsme pak četli ty jeho zápisky, tak mu nebylo dobře v té maringotce, třeba v zimě, od vody, nebylo to snadné.“

V podobném duchu odpovídá i na otázku, co by vzkázal dnešním mladým lidem: „Nebuďte pohodlní a buďte skromní. Jděte za svým cílem. Není to o platu, ale o tom, co chcete.“