Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helmut Kopetzky (* 1940)

• narozen 4. září 1940 v Šumperku

• jeho vlastní otec padl v roce 1941

• v srpnu 1946 byl odsunut s matkou a prarodiči do Fuldy v Hesensku

• vychodil gymnázium ve Fuldě, kde v roce 1960 složil maturitní zkoušku

• studoval publicistiku a divadelní vědu v Berlíně, ale studium předčasně ukončil

• pracoval jako reportér pro místní noviny ve Fuldě

• redaktorem v berlínských novinách „Der Abend“

• v letech 1961, 62 a 63 vyjížděl dobrovolně na pracovní pobyty v Maroku, Izraeli a Řecku

• v letech 1958–1973 byl členem umělecké skupiny „junge Kunst“ ve Fuldě

• v roce 1975 se oženil s nynější manželkou Heidrun

• v letech 1970–1994 a po 1998 působil jako rozhlasový a televizní autor a režisér na volné noze

• v roce 1983 byl spoluzakladatelem akce „Novináři varují před atomovou válkou“

• v letech 1994–1998 pracoval jako redaktor oddělení feature rozhlasové stanice SFB v Berlíně

• v roce 2005 se s manželkou vrátil do Fuldy

Helmut Kopetzky, šumperský rodák odsunutý do Hesenska, se stal výzamným novinářem a nyní v Čechách představil svou knihu Byl jsem Sudeťák.

Šumperk jako Mährisch-Schönberg

Helmut Kopetzky se narodil 4. září 1940 v Šumperku. Rodina jeho otce Emiliana (Emila) Kopetzkého pocházela z Vídně a v Šumperku vlastnila dvoje kožešnictví. Jeho matka Margarete, dívčím jménem Stanzl, byla hýčkané dítě, které babička chtěla využít zejména ke společenskému vzestupu, proto ji provdala do rodiny kožišníků. Babička sama pocházela z velmi chudých poměrů. Jako nemanželské dítě sloužila jako děvečka u bohatého sedláka, neměla vůbec žádný status, takže když se vdala za železničáře do města Šumperk, splnil se jí sen.

Ve městě Šumperk, tehdy Mährisch-Schöberg, převažovalo německy hovořící obyvatelstvo a bylo zde několik textilních továren s německými majiteli. Status německých obyvatel se udržel i po vzniku Československa v roce 1918, zatímco obyvatelé horských vesnic v okolí ztratili svou obživu jako tkalci a museli docházet za prací do německých továren. Helmutova matka Margarete se cítila dobře v lepší společnosti a různé politické změny příliš nevnímala. Když pak ve 30. letech nastala hospodářská krize, pocítila velké zklamání a láska k manželovi Emilovi poněkud ochladla. Emil Kopetzky padl v Rusku v roce 1941. V roce 1944 se matka podruhé vdala za německy hovořícího Josefa Brazdila, který však na sklonku války v bojích o Krym padl také.

Poválečná situace rodiny

Před koncem války panoval mezi německým obyvatelstvem velký strach z Rusů. V rodině se tradovalo, že dědeček měl dokonce nabroušenou sekeru, aby mohl vlastní rodinu vyvraždit, kdyby bylo potřeba. Po válce se do domku rodiny Kopetzkých nastěhovala česká rodina z okolí Šumperka, malý Helmut s matkou a prarodiči z matčiny strany obýval celý další rok malou půdní místnost. S českou rodinou téměř vůbec nekomunikovali. Museli nosit pásky s písmenem N a pomáhat při stavbě silnic. Úřady chtěly do těchto těžkých prací zapojit i dědečka, ale matka tomu zabránila. „Jednou, když přišla z práce, dědeček nebyl doma. Oblékla se do svátečního, nalíčila se a šla na úřad, kde probíhal nábor, a všem tam česky vynadala, že ona je Rakušanka a její otec nikam nepůjde,“ vzpomíná Helmut Kopetzky. K velkým násilnostem však v Šumperku nedocházelo.

Žebřiňák a nočník ve vlaku

V roce 1946 nastal organizovaný odsun německého obyvatelstva, v srpnu se k němu připojila i rodina Kopetzkých, směli si sbalit 40–50 kilogramů na osobu. Helmutovi tehdy bylo pět a půl, seděl na hromadě věcí na žebřiňáku, kodrcal se k šumperskému nádraží a v ruce držel kastrůlek s převařeným mlékem, aby mu na cestu vydrželo. Matně si vybavuje drsné zacházení od lidí se zbraněmi a hanebné pokřiky, když projížděli městem k nádraží. Do paměti se mu zaryla cesta deportačním vlakem: „Během jízdy vlakem trůním na nočníku, na který mě posadili, a kolem mě sedí na zavazadlech dospělí jako v nějakém amfiteátru a shlížejí na mě, jestli se mi úkol na nočníku vydařil. Protože jsem byl ještě tak malý, zdálo by se, že mi to mělo být jedno, ale nebylo. Připadalo mi to velice trapné.“ Dospělí chodili na latríny na nádražích, které tam byly v dlouhých řadách provizorně vybudované. Pro mnohé bylo velmi ponižující dřepět na latríně, kam každý viděl, když doma měli komfortní koupelny a jiné vymoženosti. Deportační vlaky však nebyly dobytčáky, ale obvyklé nákladní vlaky pro přepravu zboží. Cesta vlakem trvala tři dny, během ní se z jeho matky stala doslova „Matka Kuráž“ utěšující ostatní. Babička celou cestu prozvracela a dědeček zarytě mlčel. Jen ještě při nástupu na šumperském nádraží prohlásil, že by tam měli promazat panty dveří, aby nevrzaly. Vždyť celý dosavadní život na tomto nádraží sloužil.

Housle, na které hraje dodnes

Ve stejném deportačním vlaku s Helmutem Kopetzkým tehdy jela i jeho nynější manželka. Tenkrát jí byly dva roky a až po dlouhých letech zjistili, že tam tehdy jeli oba se svými rodinami. Jednomu příbuznému manželky se povedlo sbalit a odvézt s sebou české manufakturní housle. Na ty hraje Helmut Kopetzky dodnes. Jiný příbuzný měl s sebou zase drahé látky, ze kterých však později nastříhali kostýmy pro děti na divadlo, protože vhodnější využití pro látky po válce nebylo. Cennosti jako zlato a stříbro byly zabaveny hned na nádraží v Šumperku. Hudební nástroje, jak se zdá, prošly.

Rozbombardovaná Fulda

Příjezd do hesenské Fuldy byl pro malého Helmuta také výrazným zážitkem. Město bylo z jedné třetiny zcela zničené, další třetina domů sice stála, ale nedalo se v nich bydlet. Žilo zde asi 30 000 obyvatel, nově příchozích 10 000 lidí se muselo také někde ubytovat. Ne vždy místní přijímali nové obyvatelé s radostí. „V našem případě se však jednalo o skutečně křesťanskou rodinu. Byl jsem skeptický vůči křesťanství, které vychází jen ze zvyku, ale tito lidé jím skutečně žili. Snažili se nám zkrášlit místnosti na půdě, jak jen to šlo,“ vypráví Helmut Kopetzky. „Obývali jsme jen opravdu malé půdní prostory, viděli jsme tašky na střeše, pod níž byly dvě malé místnůstky. Zde jsme žili pospolu šest let – moje matka, prarodiče a já.“ Samozřejmě docházelo k různým neshodám, zejména kvůli výchově malého chlapce. Rodina žila v neustálém strachu, že o ubytování přijde. Pocit cizosti a obavy, že je neustále někdo sleduje, přetrvával dlouhé roky. Některé obavy se zahnízdily tak hluboko, že pamětníka doprovázely téměř po celý život. Nesměl si hrát s ostatními dětmi a vyvádět klukoviny, protože v okolí Fuldy se nacházelo velké množství nevybuchlé munice, kterou zde na konci války shodily anglické bombardéry při návratu z náletů na Drážďany a Lipsko. Celý život pak měl Helmut Kopetzky obavy vstoupit na nějakou louku a dodnes v parku ve Fuldě pátrají bagry po staré munici.

Žalobníček Kopetzky

Ve škole neměl potíže takového charakteru, že by se s ním spolužáci prali, ale děti se mu posmívaly kvůli zvláštnímu příjmení. Kopetzky zní podobně jako německé slovo petzen – žalovat. A tak mu děti vymyslely přezdívku Petze – Žalobníček. Občas s dětmi také vyváděl lumpárny, například s velkou zvídavostí zkoumal osobní váhu na nádraží. Když pak k nim domů přišel policista, aby mu za to vynadal, celá rodina měla strach. Nebo v sutinách nějakého domu našel kupodivu nepoškozenou citeru a rád na ni hrával. Nejlépe to znělo na toaletě, ale hodně se to rozléhalo, a tak měl dědeček strach, že je domácí z bytu vyhodí, a proto citeru sekerou rozpůlil.

Novinařina a manželství

Již na gymnáziu se Helmut Kopetzky zajímal o psaní a navázal spolupráci s místními novinami ve Fuldě, kam přispíval zejména do hudební rubriky. Po maturitě v roce 1960 odešel na čas studovat do Berlína žurnalistiku a divadelní vědu. Přestože studium nedokončil, stal se postupně uznávaným novinářem. Nejprve pracoval pro berlínské noviny „Der Abend“, později spolupracoval s berlínskou rozhlasovou stanicí Sender Freies Berlin (SFB) a s televizí ZDF, kde natočil mnoho pořadů pro děti a mládež. Věnoval se specifickému rozhlasovému žánru feature, pracovně procestoval celý svět. Za svou práci získal celou řadu ocenění. Snad i díky své práci se znovu sešel se svou nynější manželkou Heidrun a v roce 1975 měli svatbu. Oba říkají, že kdyby jejich rodiny nebyly odsunuty, nejspíš by se nikdy nesešli.

Sudetoněmecké organizace ve Fuldě

Manželka Heidrun a její bratr bývali členy organizace pro mládež Deutsche Jugend des Ostens (DJO) – Německá mládež východu, která má v dnešní době název Deutsche Jugend in Europa (Německá mládež v Evropě). Heidrun byla dokonce mädelführerin – vedoucí dívčího oddílu. Organizovaly se různé výlety a výjezdy, nacvičovala se divadelní představení pro rodiče. Tato mládežnická organizace měla specifický symbol, poupravenou starogermánskou runu s šipkou směřující k východu. Když v ní zesílily příliš pravicové proudy, Heidrun i její bratr členství ukončili.

Problematické byly Landsmannschafty, protože tam se sešlo hodně lidí, kteří se cítili ukřivdění. Přestože udělali hodně sociální práce pro odsunuté, politizace dobrá nebyla. Helmut Kopetzky našel i starý leták první sudetoněmecké polické strany Bund der Heimatvertriebenen und Entwerteten (BHE), která v roce 1953 kandidovala do německého parlamentu. Jeden z prvních programových bodů této strany byl obnovení hranic německé říše z roku 1945, tedy ještě před koncem války. Takové tehdy bylo vnímání mnohých. Ve Fuldě dodnes stojí památník s nápisem „Heimat vertrieben, weil Deutsch geblieben.“ (Vyhnáni z vlasti, protože zůstali Němci).

Helmut Kopetzky to však nikdy takto černobílé nevnímal, vždy si uvědomoval, že odsunu předcházelo mnoho událostí, které k němu vedly. Na druhou stranu ví, že i na české straně se postoje vyvíjely. V roce 1993 natočil ve spolupráci s českým rozhlasem Vltava pořad „Ich war ein Bitschön“ (Byl jsem Děkuju pěkně, takto poněkud hanlivě byli sudetští Němci v Německu nazýváni, neboť měli na místní poměry přehnaně slušné vychování) spolu s redaktorem Zdeňkem Boučkem. Jednalo se o čtyřhodinové živé vysílání přímo ze Šumperka. Někteří účastníci debaty tehdy projevovali silné protiněmecké názory.

Po letech opět v Šumperku

Helmut Kopetzky chtěl Šumperk navštívit ještě před rokem 1989, ale když žádal o vízum, několikrát napsal do kolonky zaměstnání po pravdě „novinář“. To samozřejmě neprošlo. Když mu manželka poradila, aby napsal autor, vízum dostal a po 40 letech se tak do rodného domu vrátil. „Nevěděl jsem už přesně, kde dům stojí. Měl jsem jenom starou fotografii domu se zahradou, dnes ovšem kolem dokola stojí panelové domy, takže jsme nejdřív dům nemohli najít,“ vzpomíná Helmut Kopetzky na první návštěvu rodného domu. Jeli tedy na radnici, aby jim tam poradili. Povedlo se a dokonce dostali na cestu průvodkyni, která tlumočila. Když před domem zastavilo auto s berlínskou značkou, způsobilo docela poprask. Nový majitel domu je však pozval dovnitř a mile je přijal, když řekli, že Helmut Kopetzky odtamtud pochází. Ten byl příjemně překvapený, že nový majitel nemá nic proti Němcům, přestože jeho otce za války zastřelili nacisti, protože byl partyzán. Také se tedy chystal provdat svou dceru za berlínského policistu. Od té doby jsou všichni přáteli, v domě se scházejí a dokonce společně muzicírují.

Oprostit se od pojmů my a oni

Helmut Kopetzky se velmi intenzivně zabýval vztahy Němců a Čechů, nikdy je nevnímal černobíle. Vše zúročil ve své poslední knize Byl jsem Sudeťák: Příběh dlouhého návratu domů, kterou představil na veletrhu Svět knihy 2024. Při překladu knihy do češtiny zabralo hodně času vysvětlování některých pojmů, samotného ho mrzelo, že se nikdy nenaučil česky. Za důležité považoval oprostit se od pojmů my a oni, jak je kdysi vnímala stará generace. Pro něj vždy byla naopak důležitá zvědavost, jak žijí ti druzí, což je svým způsobem novinářská profesionální deformace. „Ve své knize jsem napsal větu: Nepřátelé nemají tvář. Moje matka se zarytě bránila přijet sem do Šumperka a nedejbože navštívit lidi, kteří nyní bydlí v našem bývalém domě, prostě nechtěla vidět jejich tváře, tváře živých lidí. To je totiž skutečná výzva. Na dálku se snadno o někom mluví nehezky, osočuje, že nám sebrali dům a podobně, ale v okamžiku, kdy ty lidi vidím, je to úplně jiné,“ vysvětlil rozdíly v přístupu generací.