Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Kopinec (* 1921  †︎ 2014)

• narodil se 19. června 1921 ve vsi Imstičevo na Podkarpatské Rusi

• měl pět sourozenců, rodiče pracovali jako zemědělci

• na konci léta 1940 odešel se skupinou přátel přes hranice z okupované vlasti do SSSR

• zatčen, do roku 1943 vězněn, většinu času pracoval na Vorkutě

• 1943 využil nabídky na vstup do 1. čs. armádního sboru (jako ženista)

• bojoval u Kyjeva, Rudy, Bílé Cerkve, na Dukle, na Slovensku a Moravě

• dvakrát raněn

• do roku 1950 pracoval při odminování zaminovaných území v Československu

• do roku 1978 v armádě, poté odchod do důchodu

• žil v Terezíně, má tři děti

• zemřel 17. července 2014

Jiří Kopinec se narodil 19. června 1921 ve vsi Imstičevo na Podkarpatské Rusi. Ta byla tehdy nejvýchodnější výspou předmnichovského Československa. Jeho rodiče Stefan a Anna Kopincovi museli pilně hospodařit na 11 hektarech zemědělské půdy, aby uživili svých pět synů a jednu dceru. Pan Kopinec vychodil na Podkarpatské Rusi měšťanku, „maturitu a všechno jsem si dodělával až tady, v Čechách“.

Okupace Podkarpatské Rusi

V březnu 1939, v souvislosti s rozpadem Československa, okupovala Podkarpatskou Rus maďarská armáda. Jiří ještě stačil dokončit měšťanku, a už zanedlouho musel nastoupit do maďarského předvojenského výcviku Levente. V Imstičevu ho vedl Maďary dosazený starosta Stefan Orosz. Ačkoli tehdy většina mladých Rusínů jazyk okupantů neovládala, veškerý výcvik probíhal v maďarštině. „My jsme maďarsky moc neuměli, takže sem tam někdo dostal i facku.“

Jiří Kopinec a jeho kamarádi ve vsi měli pramalou chuť sloužit v maďarské armádě, a proto se rozhodli k emigraci do sousedního SSSR. O životě v zemi Sovětů panovaly velmi zkreslené představy a i v sousední Podkarpatské Rusi znalo jen velmi málo lidí pravou realitu. Na to bohužel doplatil i Jiří Kopinec a čtveřice jeho kamarádů ze vsi. Při odchodu z domova se vybavili, jako by šli pracovat do lesa – vzali si pily, sekery apod. „Z naší vesnice nás šlo celkem pět, všichni podobně staří. Byl to srpen až září 1940. K hranicím to z naší vesnice bylo asi 60, 70 kilometrů, takže jsme tam šli dva dni.“

Gulag

Hned po přechodu hranic byli jako desetitisíce jiných zatčeni a začalo jejich martyrium po sovětských věznicích a táborech. „Po prvním výslechu nás odvezli do Skole, tam byl takový sběrný tábor. Vždycky, když bylo přeplněno, pár jich vyzvali a odvezli do vězení do Stryje.“ V táboře ve Skole čekal 2,5 měsíce na převoz do Stryje, zpestření představovala jen občasná práce v lese. „Výslechů moc nebylo.“ Poté strávil tři měsíce ve Stryji a odtud putoval do velkého tábora ve Starobělsku (konec května – června 1941). V přeplněné věznici ve Stryji si ho nechal zavolat důstojník NKVD a přečetl mu rozsudek. „Všechno, co mi řekli, bylo, že se odsuzuji ke třem letům za nelegální přechod hranic. Soud nebyl žádný.“

Německá invaze do SSSR zastihla Jiřího Kopince v táboře u Starobělska nedaleko Kyjeva. Nepřipravený Sovětský svaz nebyl zpočátku schopen útočící německé armádě účinně vzdorovat. Bolševikům nezbývalo nic jiného, než přistoupit k rozsáhlým evakuacím ohrožených oblastí. „Dopoledne jsme ještě nic nevěděli a odpoledne už nás nakládali na nákladní vozy a odváželi na nádraží a potom dál v dobytčích vagonech různými směry na východ. Cesta byla úmorná a těžká. Ve vlaku nám dávali takové malé slané rybičky, říkali tomu ‚ťulka‘. K tomu kus chleba, polívka nebyla žádná. Ani vody nebylo dost, nejvíc trápila lidi žízeň. Jeli jsme asi 14 dní jedenáct tisíc kilometrů.“ Po strastiplné cestě vlakem, pak týden lodí po Pečoře a opět malým vláčkem se Jiří Kopinec dostal až do Vorkuty v Archangelské oblasti, na pusté místo, kde široko daleko nebylo vůbec nic. Jen holá tundra bez stromů a pár plátěných stanů. „V každým stanu byly kamna a palandy dřevěný bez matrací. Když jsme šli spát, tak jsme se otáčeli na povel, protože jinak bychom se na palandy nevešli.“ Aby si mohli postavit baráky, museli nejdříve ve věčně promrzlé zemi vykopat jámy pro základy. „Na noc jsme si ve výkopech udělali oheň, hlína rozmrzla asi na šedesát sedmdesát čísel, takže jsme ji pak mohli vyhodit. (…) Já jsem pracoval ve stavebnictví, ostatní dělali v šachtách, těžili různé kovy, i zlato.“ 

Jejich lágr byl nazván 7. lagpunkt (lagpunkt = tábor, pozn. kor.) a žilo v něm asi pět tisíc lidí. Mezi nimi ponejvíce Rusíni, Poláci, Ukrajinci, Lotyši, Litevci, Estonci a Židé. V okolí se nacházelo ještě několik dalších podobných táborů. Jiří Kopinec byl během svého pobytu v gulagu přidělen ke stavební četě a pracoval i mimo svůj tábor. Stravování bylo přidělováno systémem takzvaných „kotlů“, odstupňovaných podle kvality pokrmu. Kdo nechtěl pracovat, stravoval se ze „štráfného“ neboli trestného kotle s nejnižší nutriční hodnotou pokrmu. Ostatní dostávali lepší jídlo v závislosti na plnění pracovní normy. „Kdo měl lepší kotel, dostával víc ‚buloček‘, což byly takové buchtičky nebo koláčky. Ta nejnižší norma byla 400 g chleba a nějakou polívku dostávali. Musím říct, že nějaký násilí a podobně na nás nepoužívali.“ Pracovat se muselo každý den, takřka za každého počasí, dokonce i při teplotách okolo –35 °C. „Nevěděli jsme, jestli je sobota, nebo neděle. Norma se musela plnit. Jedinou výjimkou byly takzvané ‚artirovky‘, neboli mrazy zesílené větrem. To nás pak nechali na baráku.“ V tomto táboře prožil pan Kopinec tři roky.

Jednou v létě, když pracoval na stavbě mostu mimo tábor, dostával k jídlu jen pár sucharů denně. Na takové dočasné stavbě bydleli vězni provizorně ve stanech. Aby pan Kopinec ošidil žaludek, pil s ostatními vězni slanou vodu. Následkem toho strašně otekl, nebyl schopen práce a strážní ho poslali samotného na padesátikilometrový pochod zpět do tábora – utéct nebylo kam.

Spása v podobě Svobodovy armády

Spásou pro Jiřího Kopince i ostatní Čechoslováky v bolševických lágrech byl vznik naší vojenské jednotky v SSSR. „Já jsem jen čekal, abych se tam odtud dostal.“ Na základě mezistátních dohod byli naši občané z táborů propouštěni, aby se mohli k jednotce připojit. Pro tisíce z nich však možnost vysvobození přišla pozdě.

Jiří Kopinec vážil těsně před propuštěním z tábora pouhých čtyřicet kilogramů. Poslední měsíc dokonce strávil ve vězeňské nemocnici asi 60 kilometrů od tábora, kde se jej lékaři snažili trochu kvalitnější stravou (jejím základem byl naklíčený hrách, máslo a „sýr dávali na přilepšenou“) uvést do lepší kondice: „Léky tam nebyly žádný.“ Aby mohl nastoupit vojenskou službu v Buzuluku, musel ale nejdříve odjet na zotavenou do Střední Asie.

Když se konečně na jaře 1943 dostal do Buzuluku, čekal ho velmi tvrdý výcvik bez jakýchkoliv úlev. V Novochopersku, kde se formovala 1. čs. samostatná brigáda, byl vybrán k ženistům, neboť rozuměl práci s dřevem. Ostatní speciální dovednosti včetně minování a odminování se musel učit od začátku. Vojenský život byl od začátku „strašně tvrdý – od rána do večera se cvičilo“.

Bojové nasazení

Prvního bojového nasazení se pan Kopinec dočkal během těžkých bojů před Kyjevem, kde musel s ostatními ženisty trhavinou odstřelovat protitankové zákopy. Po splnění nesnadného úkolu je místo odpočinku čekalo zařazení k tankovému výsadku. „My, ženisté, jsme vždy postupovali první a ustupovali poslední.“

Za Kyjevem, před útokem na německé postavení u vesnice Ruda, museli naši vojáci v třeskutém mrazu čekat celou noc vestoje na zahájení bojů. „Sednout si znamenalo smrt. To by člověk hned zmrznul.“ Po urputném boji u Rudy opustili Němci oblast tak rychle, že za sebou nechali nic netušící zálohy. Tak se Jiřímu Kopincovi a třem jeho kamarádům podařilo překvapit a zajmout skupinku hodujících Němců. „Obsadili jsme baráček, kde Němci slavili Vánoce. Zbraně měli na posteli, seděli u stolu, pochutnávali si na pečených slepicích a na alkoholu. Když zpozorovali, že jsme v baráku, hned jim přestalo chutnat. Tak poznali, že tam jejich Silvestr skončil, a my jsme je předali na velitelství.“

Během postupu znovu dobytou Ukrajinou viděl výsledek německé taktiky spálené země. „Ukrajina byla tak rozbitá, že nikde nestály žádný vesnice.“ Tam, kde kdysi stály domy, trčely nyní k nebi jako hrozivé vykřičníky pouze ohořelé komíny. Po ofenzivě u Bílé Cerkve, kde naši ženisté museli z pokácených stromů postavit za 48 hodin most přes řeku Ros, se mu u Ostrožan stala nepříjemná nehoda. Měl však štěstí v neštěstí. Ačkoli šlápl na protipěchotní minu, neskončilo to ztrátou končetiny nebo smrtí jako v drtivé většině podobných případů, ale pouze rozbitým kotníkem. „Den předtím jsme dostali nové boty, snad to mi pomohlo, že se to utlumilo. Dva kamarádi, kteří šli se mnou, byli také zraněni. Jeden měl zlámanou ruku a druhý to dostal do obličeje. Až do smrti byl poznamenán. (…) Málokdo z nás ženistů, kdo našláp’ na minu, zůstal s nohou. Já jsem měl opravdu to štěstí, že mi ta noha zůstala.“

Jiří Kopinec se ze svého zranění léčil celé tři měsíce. Během rekonvalescence v Kamenci Podolském se šel podívat na místo, kde se konaly exhumace hromadných hrobů se zavražděnými Židy. „Bylo tam strašně moc hrobů, které odkrývali němečtí zajatci. Hroby ve tvaru zákopu byly asi 30 metrů dlouhé a horní vrstva mrtvol nebyla ani 70 centimetrů pod zemí.“ Několik set mrtvol bylo neuspořádaně naházeno v jámě. „Mrtví měli u sebe adresy, tak jsme poznali, že tam byli Židé z Užhorodu, z Mukačeva, z Košic i z Čech. Celé město bylo zamořeno strašným zápachem.“ 

Po uzdravení se ještě stihl zúčastnit urputných bojů v Dukelském průsmyku. „Ke svý jednotce jsem se vrátil kolem 6. října 1944.“ Zde však dlouho nepobyl. Hned první den po návratu k jednotce ho zasáhla do zad střepina z německého pětihlavňového minometu, což ho vyřadilo na další tři týdny. „Oni nám chtěli zabránit používat dělostřelectva, tak mě zasáhli do páteře.“ Střepinu mu vyndali až v roce 1947 v Praze ve Střešovicích. Z dalších bojů připomíná pan Kopinec tažení přes Liptov na Žilinu. Právě cestou na Žilinu našli zemljanku: „A v té zemljance bylo našich sedm popravených. Dosti takovým drastickým způsobem, měli uříznuté uši a takové věci.“

Konec války

Konec války ho zastihl v moravském Holešově. „To byla velká sláva. Střelba jako na frontě. Všechno, co mělo hlaveň, střílelo.“ Odtud se vojáci přesunuli do Prahy a zúčastnili se slavnostního defilé.

Poválečný život: další roky nebezpečné práce

Ovšem pro Jiřího Kopince a ostatní ženisty ukončení bojů konec války zdaleka neznamenalo. Ještě několik let museli čistit různá zaminovaná území, mj. na střelnici v Hradišťku u Štěchovic i jinde v Čechách a na Slovensku. Zapomenuté německé miny si i potom vybíraly mezi pracovníky krvavou daň. „Na Slovensku přišli dva mládenci základní služby o oči. Byla to velmi nebezpečná práce, protože se provádělo odminování bez jakýchkoliv plánků. Miny často ležely jen tak pod listím.“ S odminovacími pracemi skončil Jiří Kopinec až v roce 1950.

Až do důchodu pak působil v armádě jako voják z povolání. Během své profesionální kariéry dosáhl hodnosti plukovníka. Se svou ženou Miluší má tři syny. Již přes padesát let žije v Terezíně. Z Terezína dojížděl na svá pracoviště, především do Prahy. Do důchodu odešel v roce 1978.

Poselství

„Příští generaci bych přál, aby už nikdy nebyla válka, aby lidé žili v míru, aby si navzájem rozuměli, a aby vždy vítězila pravda. Některý věci jsou dnes strašně překrucovaný. Konkrétně se mluvilo bohužel také o tom, že československý armádní sbor byl na Dukle nasazený, aby byl vyvražděný, zvláště Volyňáci. Ale vždyť tam i Rudá armáda měla obrovské ztráty. S tímto názorem rozhodně nesouhlasím.“