plukovník v. v. Bedřich Kopold

„A tehdy, což bylo osudový, začal v Ostravě pracovat Eichmann, který se později stal katem tisíců Židů, a organizoval první transporty do země nikoho. To bylo těsně po obsazení Polska, část Polska obsadili Němci a druhou část tehdy si připojili podle dohody Sověti. Tam vznikla taková enkláva, kde se ty armády nestřetávaly, měly mezi sebou takový šedesátikilometrový úsek, a do toho úseku jsme přišli jaksi na holou zemi. Ten původní záměr byl vytvořit jakýsi židovský stát. A proti tomu se zřejmě vzepřela armáda, která už chystala se na přepadení Sovětského svazu a nechtěli mít v týlu takové seskupení lidí. Takže my jsme po několika, někteří po několika měsících, já po několika dnech, z toho tábora, který jsme měli budovat, utekl a dostal se do Sovětského svazu. My jsme jaksi se dostali do toho tábora transportem v říjnu 1939. Ty transporty byly dva, jeden z Ostravy, jeden ze Slezska, k tomu se pak přidal ještě nějaký transport z Vídně. Jak jsem uvedl, tak v tom táboře, který jsme měli budovat a který měl být takovým základem budoucího jaksi toho soustředění, se budovaly pekárny, pekárna, garáž atd. Já jsem už po několika dnech s několika lidmi odešel. Je třeba říct, že Němci byli v tomhle směru benevolentní. To se psal rok 1939, kdy ty zrůdnosti ještě nedosahovaly takového rozsahu. Takže ten útěk do Sovětského svazu aspoň pro nás nebyl tak dobrodružný. Byli lidé, kteří to měli horší, byly i případy, že tam někdo při přechodu řeky San zahynul.“

„Třeba takovej: Když jsme ve Stalingradu leželi někde tam na přístavu a čekali na parník, tak v noci jeden z těch mých spolukamarádů, který pak padl u Sokolova, takovej hezkej chlapec, měl pod hlavou batoh a v tom batohu byl celý proviant, jídlo pro nás. Jak jsme byli unaveni, tak jsme nezpozorovali, že přišel zloděj a vytáh’ celej proviant. Takže my jsme pak jako šli naholo a bylo to dost dramatický, protože v Astrachani, velký přístav, když jsme nastoupili na loď, tak jsme už neměli vlastně žádné zásoby. Ale byli jsme ujišťováni, že za den projedem Kaspickým jezerem, Kaspickým mořem, dostaneme se na pevninu, a tam budou zásoby. Ale co čert nechtěl, byla bouřka a my jsme na Kaspiku pobyli šest dní. Takže jsme byli pořádně vyhladovělí, když jsme pak přistáli, a já, protože jsem byl dost nerozumnej v tomhle směru, tak jsem se vrhl na první stánek, kde prodávali takovej druh tvarohu slaného a raky. Já jsem to sněd’ i s klepetami, samozřejmě mi bylo špatně, zatímco ti ostatní nebo ti starší si počkali a snědli nějakou lehkou polévku, takže se... To byly první zážitky. Ve vlaku jsme jeli poblíž Buchary, Ninive, což jaksi vyvolalo všechny ty vzpomínky na Babylonskou říši, až jsme se ocitli v tom Taškentu.“

„Když jsme jaksi vojákům říkali, že mají být stateční, tak jsme nemohli o tom povídat a sedět někde vzadu. Takže osvětový důstojník musel jaksi být mezi vojáky. Já jsem denně například sedával, když jsme byli na Dukle, do obrněného auta, vzal s sebou poslední vydání, nejnovější noviny, a jel jsem k jednotkám. Tam se jaksi v té bojové fázi nedaly dělat přednášky, ale byly besedy, že člověk zašel do zemljanky a tam besedoval s vojáky. Mělo to jednu výhodu, že vedle toho, že se seznámili se situací na frontách, ještě mohli říct, co je trápí. Že nedostávají teplou stravu, že nemají třeba rukavice. A ten osvětový důstojník, protože nedá se morálka vytvářet slovy, ale činy, u svých nadřízených informoval, co chybí, kde jsou nedostatky, a snažil se o nápravu.“

„To první nasazení bylo u Sokolova. My jsme po jaksi té cestě, kde končil vlak, tam končila... Dál nešly koleje. To bylo prostě vytržený, vytrhaný, a my jsme museli nastoupit pochod. Ten pochod trval 10–12 dní. Denně se šlo asi 30–35 kilometrů, v noci se šlo. Ve dne jaksi, protože jsme neměli prozradit, že se někde hrne nějaká tisícovka vojáků, to je dost dlouhý štrůdl. Takže my jsme šli po nocích a tenkrát jsem poznal, co to je, pochodovat ve spaní. Že jdete podvědomě úplně utlumený, koukáte na toho vojáka, co jde před vámi, na zádech někdy měli ručníky, aby jaksi bylo na ně vidět, abychom neztratili spojení. No, k ránu se přišlo do obce, rozdělili jsme se po chalupách a odpočívali. Je třeba říct, že ta země byla skutečně vypálená, vydrancovaná, lidé neměli co jíst a to poslední, co měli – Ukrajinci byli velmi srdeční a jako vždycky lidi, kteří toho mají málo, mají porozumění pro toho, kdo má ještě míň – a dělili se s námi o poslední brambůrek. Přitom my jsme zase pak, když jsme dostali konzervy, tak jsme se zase dělili s nimi o to.“