„Ten útlak za normalizace už nebyl tak brutální a jednoznačný jako v padesátých letech, kdy platilo přísloví ‚Kdo není s námi, je proti nám‘. Tady za normalizace spíš platilo přísloví ‚Kdo není proti nám, je s námi‘. A celá řada lidí mohla spokojeně žít, aniž by přišla do nějakého většího konfliktu s mocí, pokud se člověk stáhnul do ústraní a neprojevoval se navenek. U věřících lidí tohle úplné stažení samozřejmě nemohlo být, protože už jenom tím, že člověk šel do kostela, tak už tím jednoznačně dal najevo, že patří do nějaké skupiny lidí, která se vůči morálce a pravidlům nastavovaným komunisty vymezuje. A samozřejmě i mezi věřícími ten rejstřík toho odporu a toho vymezení vůči totalitnímu režimu byl poměrně široký. Od jenom toho vymezení, toho jednotýdenního chození do kostela, až teda po to, že člověk si řekl, že si musí ubránit alespoň nějakou část svojí svobody.“
„Situace na pracovišti v Olomouci byla zajímavá právě tím, že tam byla převaha lidí, kteří smýšleli protirežimně. A i náš ředitel, který byl sám členem KSČ, tak se dá říct, že nám fandil. Akorát nechtěl, aby nás zavřeli na delší dobu, protože potřeboval, aby někdo pracoval. Ale osobně to byl člověk, který přes své členství v KSČ v jedné epizodě se ukázal velmi statečně i vůči našim referentům StB, kteří za ním přišli a přemlouvali ho, ať mě a Vítka Pelikána a Petra Fráňu, ať nás propustí. A protože byly otevřené dveře, nebo pootevřené dveře do vedlejšího sekretariátu, kde bylo několik lidí, tak máme autentický výrok, který jim řekl: ‚Soudruzi, vidíte tam ty dveře? Prosím vás, běžte za ně a zavřete je z druhé strany. A už za mnou s tím víckrát nechoďte.‘ Takže dá se říci, že i mezi těmi, kteří byli formálně [členy strany], byli lidé, kteří se StB dokázali postavit.“
„Při těch výsleších nebo pohovorech mi nikdy spolupráci nenabídli. Spíš se nás snažili odradit od toho, co děláme. Samozřejmě byli dva, jeden hodný, jeden zlý. Ten zlý na nás zvyšoval hlas a říkal nám, co nám všechno můžou udělat, co se s námi může stát. A ten hodný zase říkal, že jsme chytří inteligentní lidé, a proč si takhle kazíme život. Proč místo toho, abychom lidi naváděli proti režimu, proč radši nejdeme na zahrádku, proč se radši nejdeme koupat. Při té příležitosti, když jsme chtěli jít k soudu s kolegou Tomášem Hradilkem, tak nás drželi v úřadovně tak dlouho, až soud skončil a nikam jsme nemohli jít. Několikrát se mi stalo, že u trabanta, který jsem v té době používal pro rozvážení samizdatu, jsem měl uvolněné kolo. A jednou jsem s tím autem nejel já, ale tatínek, a to kolo mu upadlo. Naštěstí v ostré zatáčce, kde jel jenom dvacítkou, takže se nic nestalo.“
Tomáš Kopřiva se narodil 8. února 1956 v Šumperku. Z ideových důvodů mu bylo znemožněno věnovat se humanitním studiím, absolvoval proto Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Soukromě studoval teologii pod vedením Josefa Zvěřiny, manželů Srovnalových a Oty Mádra, patřil do šumperského okruhu Julia Vargy. Sblížil se rovněž s pražským kulturním undergroundem a disentem. Působil v detašovaném pracovišti Výzkumného ústavu pro farmacii a biochemii Praha v Olomouci, zároveň se však věnoval i výrobě a distribuci samizdatových periodik a publikací. Byl zakládajícím členem Občanského fóra v Olomouci a později Občanské demokratické strany, krátce řídil i Českou tiskovou kancelář. Jako poslanec byl jedním z těch, kteří podpořili Davida Černého v souvislosti s jeho uměleckým zásahem na Náměstí Kinských.
