Eliška Kopřivová

„Dali ho (manžela – pozn. ed.) k důlní lokomotivě. Byli tam samí vězni, tak to tam nebylo vůbec upravené. Ze stěn trčely kameny s ostrými hroty třeba přímo až na lokomotivu. V jednu chvíli se manžel z lokomotivy naklonil, někdo po něm něco chtěl, a v ten moment ho jeden z těch hrotů zachytil. Lokomotiva jela dál a manžel se napíchnutý na tom hrotu točil. Jakmile lokomotiva zastavila, spadl na zem. Já jsem si u něj vždycky odpočinula. Táhl mě jeho úsměv a jeho povzbuzení. Sebe nepokládal za důležitého, pro druhé dělal, co mohl. Byla jsem z toho až překvapená, že je ještě někdo, komu člověk může říkat, co si opravdu myslí. Protože v padesátých letech se hlídalo i to, co kdo říká. My jsme (v nemocnici při kontaktu s pacienty – pozn. ed.) měli nařízeno, že nebudeme nic vykládat, jak jsme, co jsme.“

„To mi začíná trochu vadit (současná politická situace se silnějším vlivem komunistů – pozn. ed.), i když si říkám, že já už nic nezmůžu, já už jsem jen takto, abych dožila. Ale vadí mi to, že se to kamsi vrací. Přece to není možné! Už je čas, aby člověk přemýšlel, co se všechno vydrželo. Najednou se tu objevuje nějaké jiné myšlení. Jako by bylo jiné myšlení těch lidí. Čím to je? Že se lidé mají moc dobře, po všech stránkách. Říct si můžou všelicos, co jsme si my tehdy vůbec nedovolili. Je to z přemíry... Já nevím čeho.“